SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Faunův labyrint je mistrovské dílo, které nezestárlo ani o den. Jirka Sivok nám představí svou srdcovku, která se nad ostatními filmy tyčí jako morový sloup.

*

Pokud o něčem řeknete, že je to vaše srdcovka, mělo by to stát za to. Pokud jde o filmy, našel bych jich jistě desítky oblíbených, ale nad nimi všemi se jako morový sloup tyčí dílo, které ve mně zůstalo a zůstane.

Faunův labyrint je španělský film dnes již velice známého režiséra Guelma del Tora – ano, to je ten pán, co natočil původní dva Hellboye a pak nechal obří roboty mlátit nákladními loděmi ještě větší monstra v akční blbině Pacific Rim. Ještě před tím ovšem natočil pohádku. Vlastně válečné drama. Počkat, spíš horor – vlastně všechno dohromady.

Pocity, které člověk zažívá při sledování, jsou vlastně celou paletou. Mísí se údiv, děs, radost, bolest, nechuť, odpor a spousta dalších protichůdných barev pocitů.

Malé hlavní hrdince Ofélii nejde nefandit, je to neposkvrněná dětská duše, která si vás okouzlí už prvním okamžikem, kdy v pokroucené strašilce (nebo proboha, co to je) vidí snílkovskýma očima vílu, a ne odporný hmyz. Děj filmu se odehrává ve válečných dobách roku 1944 a Oféliina těhotná matka je povolána ke svému muži (frankistický důstojník), který se snaží rozdrtit malou baštu povstalců.

Již brzy vidíme, co je kapitán Vidal zač. Scéna s lovci králíků a lahví od vína určitě slabší povahy donutí opustit obývací pokoj. Jeho pedantické, fanatické i sadistické vlastnosti se s dějem filmu stále více prohlubují a vy ho budete nenávidět… ó, jak moc ho budete nenávidět… a to jste ještě neviděli konec…

Ofélie objeví podivnou stavbu, kde si ji vyčíhá prastaré mýtické stvoření s rohy. Faun jí prozradí, že je vyvolenou a znovuzrozenou princeznou z pohádky. Jako důkaz musí ovšem splnit tři úkoly, a že nebudou snadné, na to se spolehněte.

Sledujeme tři žánry, které mezi sebou prokluzují jako svázané klubko hadů – až tak skvěle to do sebe zapadá. V jeden okamžik se usmíváme, když Ofélie získává klíč poté, co poráží monumentální ropuchu sedící na kořenu posvátného stromu. Podruhé držíme palce povstalcům, kteří jsou v lese loveni (a popravováni) jako divocí psi. A ano, na ten horor taky dojde. Představte si vyhublého dvoumetrového humanoida s prověsy kůže. Obličej s tlamou plnou tesáků, avšak bez očí… Ty má totiž schované v dlaních s ostrými pařáty… Představte si ho u malé Ofélie a za ním fresky s jeho vyobrazením, jak pojídá a čtvrtí děti… Bojíte se? Já jo.

Faunův labyrint je mistrovské dílo, které nezestárlo ani o den. Masky a kostýmy vyhrávají nad CGI a vše je dokonale uvěřitelné. Toro by ve filmu dokonale mohl vyučovat termín „Čechovova puška“, ale o celém snímku se nedá hovořit jinak, než jako o dokonalé filmařině. Konec je bolestivě sladkobolný a interpretovat si ho můžete sami podle sebe a to dává filmu další rozměr…

Tak co? Viděli jste?