ROZHOVOR s tanečnicí a akrobatkou Ayalou Setarou o magii tance

Článek od: Redakce - 16.11.2026

Principálka postapokalyptické tanečně-divadelní skupiny Wasteland Dancers vytváří show, ve kterých vypráví příběhy ze světa Mad Maxe, haitského vúdú i vlastních vymyšlených božstev.  Tančila ve filmu "Příběh tantry" od Viliama Poltikoviče a také v několika hudebních videoklipech. Například ve skladbě "Ztracená" od kapely Alvaréz Peréz.

Ayalo, jak dlouho tancuješ? Předpokládám, že jsi začínala už jako malá?

Právě že vůbec ne. Aktivně se tanci věnuji zhruba od roku 2006, kdy mi bylo dvaadvacet. Tehdy jsem na Brutal Assaultu slyšela izraelskou kapelu Orphaned Land, která propojuje metal s blízkovýchodní lidovou hudbou. Muzikanti kromě kytar a bicích hrají také na darbuky, arabské loutny a další etnické nástroje, což mi přišlo skvělé. Líbilo se mi i to, že členové kapely se hlásí k náboženské a národnostní toleranci. Podle nich by lidi měli být kámoši a ne spolu válčit. Války jsou vždycky politické.
Chtěla jsem vědět, jak se na blízkovýchodní hudbu tancuje „tak, jak se má“, a přihlásila se do kurzu orientálního tance. A tak jsem se začala věnovat arabským folklorním stylům, jako jsou beledi, saidi, khaleegy, hagalla nebo shaabi, a také egyptskému kabaretnímu stylu raqs sharqi a tanci se závojem, hedvábnými vějíři, šavlí nebo činelky.
Potom si mé srdce získal taneční styl Tribal Fusion, který vznikl v 90. letech 20. století v USA a kombinuje techniky orientálního břišního tance s prvky flamenca, indických tanců, hip hopu a dalších stylů. Vyhovuje mi na něm, že dává hodně svobody, co se výběru hudby týče: můžete ho tančit klidně i na electro-industrial nebo  dubstep. Dá se tančit sólově, ve dvojici nebo ve skupině. Jde na něj improvizovat nebo si vymyslet choreografii. Můžete nakreslit svým tělem hudbu nebo hrát postavu a vyprávět příběh. Je to moje láska dodnes. No, a abych se dál vzdělávala, prošla jsem si i kurzy flamenca, baletu, moderního tance, dancehallu, akrobacie na visutém kruhu a na šálách a párové akrobacie. Tribal Fusion mi umožňuje ty styly proplétat s orientálním základem a realizovat tak i ty nejpraštěnější nápady.

Tvá představení se často odehrávají v dystopických či postapokalyptických světech a vypráví poměrně složité příběhy. Nemrzí tě, že diváci neporozumí ději, který sledují?

Když jsem začala vymýšlet svoje první sólové Tribal Fusion choreografie (v roce 2010), jenom jsem publiku říkala, že je tam schovaný příběh. Nechtěla jsem vyprávět, o čem to je. Stačilo mi, že to vím já. Chtěla jsem, aby to vystoupení každý prostě nechal na sebe působit, hádal, co se tam asi zrovna děje, a našel si v tom něco svého. Tanec, stejně jako kterékoliv jiné umění, je o emocích a individuálních pocitech. Každý ho vnímá jinak.
V tom roce 2010 jsem vymyslela choreografii o fiktivním indiánském kmeni, který má jako totemová zvířata antilopu, hada a volavku. Antilopa symbolizovala lehkomyslnost, bezstarostnost a takovou tu dětskou naivitu, že svět je jeden velký cupcake, ze kterého si můžu ukusovat podle libosti, co mi chutná, a nikdo v tom světě není zlý. Had symbolizoval zklamání, tvrdý dopad na zem, vystřízlivění z ideálů a potřebu bránit se proti těm, kteří si na mě dovolují. Volavka symbolizovala nadhled: nebudu se pořád vrtat v tom, kdo mi kdy jak ublížil. Půjdu dál. Musím se dívat dopředu. Po představení pak za mnou přišel jeden pán a říkal, že se mu mé vystoupení líbilo a že mu něčím evokovalo indiánský kmen nebo Avatara. Já přitom indiány ani Avatara ve svém kostýmu nijak vizuálně nereflektovala. Měla jsem na sobě zelený top a zelenou sukni. Ale on v tom ten indiánský vibe přesto viděl.

Jsem prostě smradlavej hippík, takže všechno musí dobře dopadnout

Nebo když jsem v roce 2011 tančila první díl své trilogie Biomechanoid – choreografie inspirované stejnojmennou sochou H. R. Gigera. První díl byl na písničku Black Wine od australské elektronické kapely Angelspit. Zase jsem nikomu nevysvětlila, o čem to bude. Pak za mnou lidi chodili a říkali: „Ty jo, to bylo dobrý, úplně jsme čekali, kdy ti z těla vyleze vetřelec.“ A H. R. Giger Vetřelce stvořil.
Hodně kamarádů a diváků mi pak začalo říkat, že je škoda, že příběhy, co vytvářím, nikomu nesděluji. Tak jsem to začala dělat. Říkám je moderátorům před představením, aby je takto uvedli. Stejně to dělám, když jezdíme s mým manželem Chromem, s nímž máme společný projekt Angelzone, kde já tančím a on skládá hudbu. Nebo na postapokalyptickém festivalu Junktown v Bratronicích u Kladna, kde jsme v letech 2015 až 2019 s Chromem společně organizovali stage SPAD. Já jsem tam přivedla své kamarádky tanečnice a z toho postupně vznikly Wasteland Dancers. Show, které jsme spolu dělaly, měly třeba 20 a více minut. Tam už bylo potřeba divákům říct, o čem to bude, aby se orientovali v postavách a ději.

Z čeho vycházíš při tvoření scénáře a choreografie svých show? Jaké knihy a filmy tě inspirují?

Třeba s Wasteland Dancers jsme v roce 2017 na Junktownu dělaly fan fiction na čtvrtý díl Šíleného Maxe – Zběsilá cesta. Film je o tom, jak Furiosa, vojačka zlého diktátora Joea Nadsmrťase, unese jeho Chovné – jeho sexuální otrokyně - do pouštní osady, kde vyrůstala a kterou vedou motorkářky Arcimatky. Chce tak Chovné zachránit a zajistit jim lepší život, protože pochopí, že i ony jsou oběti Nadsmrťasovy krutovlády. Po cestě potkají Maxe a ten jim pomůže Nadsmrťase svrhnout z trůnu.
Tam, kde film končí, naše show začínala. Po smrti Joea Nadsmrťase se vlády nad Citadelou - jeho pouštní pevností - ujala Furiosa. Ženy dostaly od jedné z umírajících Arcimatek krabičku semínek a rozhodly se, že v Citadele začnou pěstovat rostliny. Další pouštní osady, Ropanov a Brokovice, vyhlásily Furiose a jejímu kmeni válku. Nadsmrťas totiž od Ropáků kupoval benzín a od Brokováků zbraně, a jim se nelíbilo, že holky od nich nic nekupují, protože si založily nějakou hippiesáckou osadu a chtějí žít v míru. Ropáky a Brokováky ztvárnili hudebníci, kteří bubnovali na cajón a darbuku. Když nás přijeli přepadnout, hráli úmyslně disharmonicky – nedrželi žádný rytmus a hlasitě mlátili do bubnů, aby to znělo jako střelba.  Ale Chovné na ně seslaly kouzlo. Vzaly semínka z pampelišek a rozhodily je mezi Ropáky a Brokováky. Tím je očarovaly a oni už pak nechtěli válčit. Kouzelná semínka pampelišek současně oživila mrtvé bojovnice - Arcimatky s Furiosou. No, a protože  Brokováci a Ropáci už nechtěli válčit, tak jsme si všichni udělali společně párty. Bubeníci začali hrát naše oblíbené rytmy, my jsme začaly tancovat a všichni byli happy. 
Chtěla jsem, aby v tom příběhu rezonovalo nějaké protiválečné a ekologické téma. Je mi jasné, že protiválečná show vyznívá vzhledem k postapokalyptickému zaměření filmu až nepatřičně pozitivně. Ale já jsem prostě smradlavej hippík, takže všechno musí dobře dopadnout.
Kromě Junktownu jsme pak tuto show hráli také ve Španělsku na postapokalyptickém festivalu Luna Negra a v Polsku na afterparty postapokalyptického larpu OldTown. Bylo zajímavé pozorovat, jak je každý postapokalyptický festival v Evropě trochu jiný – Luna Negra byla hodně o fotokoutcích, OldTown byl především larpem a Junktown byl z velké části hudebním festivalem.

Kde všude v zahraničí jsi vystupovala?

Třeba ještě na tanečním festivalu Tribal Beads v Bratislavě, Caravanseray Vienna ve Vídni, Proserpina Nacht v Drážďanech, Gothla UK ve Velké Británii, Tribal Vanguard v Poznani, The (Tribal) Experience v Barceloně, TribaLX v Lisabonu, Roma Tribal Meeting v Římě a tak…

Letos tě společně s Wasteland Dancers uvidíme na HorrorConu jako jeden z hlavních bodů programu. Prozradíš nám, na co se mohou návštěvníci těšit?

My s holkami, co jsme spolu tancovaly na Junktownech, nebudeme tentokrát hrát jedno dlouhé společné divadelní představení, ale vystoupíme v sólech, duetech a triích v kratších choreografiích – podle toho, kdo z nás na čem zrovna pracuje.

Uctím Manman Brigitte - veselou paní smrti a hřbitova z haitského vúdú

Já v pátek zatančím dvě sóla inspirovaná haitským vúdú – studium afrokaribských náboženství a jejich tradičních tanců, rytmů a písní je mojí velkou vášní. První z mých sól bude k poctě Ghede Zarenyen, pavoučí rodiny Ghede, veselých duchů smrti a hřbitova. Jejich pavučinou jsou vztahy mezi předky a potomky, mezi mrtvými a živými, mezi minulostí, přítomností a budoucností. Pavouk je tvor lezoucí po zemi, po níž chodíme i my a v níž jsou pohřbeni naši předkové.
Je to má nejnovější choreografie, mísí se v ní Tribal Fusion, haitský tanec zarenyen a trocha pozemní akrobacie a ztvárnila jsem v ní i něco ze svého života: někdy mám pocit, že jsem špatná máma, popovídám si o tom s duchy svých předků a oni mi řeknou, že pokud se snažím a učím se ze svých chyb, tak jsem na správné cestě. Konec té choreografie je věnovaný mé dceři Zuzance.  Je tam taková legrácka, jeden pohyb, který ona vymyslela a já jsem ho od ní okopírovala.
Druhá moje páteční choreografie bude k poctě Manman Brigitte, veselé paní smrti a hřbitova z haitského vúdú. Má ráda rum s chilli papričkami, sladkosti, párty, hudbu a tanec, mluví sprostě, bývá označována za patronku prostitutek, ale je i ochránkyní matek, dětí a spravedlivou a moudrou soudkyní. Občas jen tak z legrace ukradne vycházkovou hůl svému manželovi Baronu Samedimu, pánu smrti a hřbitova. Dovede se u Barona Samediho i přimluvit, aby se těžce nemocný člověk uzdravil, a když není pomoci a člověk zemře, pomáhá Manman Brigitte pozůstalým, aby se se smrtí svého blízkého vyrovnali.
Banda, tanec s hůlkou, který v mém podání uvidíte, se na Haiti tradičně tančí právě pro duchy Ghede, jichž je Manman Brigitte takovou maminkou a šéfovou. K bandě jsem přidala tanec s jednoapůlkolovou sukní, což už je zase fúze s FCBD stylem a flamencem. To jsem prostě já a moje kombinace stylů.
A kromě mě uvidíte v pátek také Můry, což je začínající taneční skupina věnující se tanci s rekvizitami, jako jsou hedvábné vějíře a křídla bohyně Isis. Můry těmto rekvizitám dodávají temnější ladění – jak co se výběru hudby (goth žánry a metal), tak kostýmů a make-upu týče.

A co plánuješ na sobotu?

V sobotu duo Zafirah a Parwana představí příběh o Babě Jaze, ke které si jde mladé děvče pro kouzlo a radu, jak očarovat milého. Můžu prozradit, že tam bude hororový prvek. Zafirah a Parwana se divákům představí i sólově: Zafirah se ve svém sóle stane Luciferem pokoušejícím lidi, Parwana zase kanibalem. Dalšími vystupujícími budou Srny z Junktownu, které v našem zmíněném madmaxovském tanečním divadle hrály roli Chovných. Uvidíte jejich dvě nové choreografie s postapo tematikou. První bude o bohyni Hekaté – takové zamyšlení, zda je opravdu trojjedinou bohyní anebo spíš mutantem. Ve druhém představení, jež má název Last Light, holky divákům připomenou, že v postapokalyptickém světě jsou zdroje vzácné a některé se mohou stát předmětem uctívání - případně i boje o to, kdo je získá.

Uvidíte extrémní gravitaci i mlýnek na maso

Já ve svém vystoupení Deathclaw Disaster návštěvníky zavedu do světa postapokalyptické počítačové hry Fallout 2. Představím se v roli inteligentního párače Xarna, což je plazí mutant. Vědci z Enklávy Xarna zavřeli do cely a mučili. Vaše postava, za kterou tu hru hrajete, se jmenuje Vyvolený, a v questu nazvaném Deal with the Deathclaw si můžete vybrat, zda Xarnovi pomůžete utéct na svobodu a pokud ano, tak jak to provedete. V mé verzi to dopadne tak, že Vyvolený zabije vědce a odemkne Xarnovi větrací šachtu, aby mohl uprchnout zpátky na svobodu. Tuhle choreografii jsem tancovala už na Junktownu 2017, ale mám v plánu ji pro HorrorCon 2026 remasterovat.
A ve svém sóle Meat Grinder zavzpomínám na rok 2019, kdy jsme s Wasteland Dancers na Junktownu hrály představení Piknik u cesty - fan fiction na stejnojmennou knihu Arkadije a Borise Strugackých. Jde o to, že na Zem přiletěli mimozemšťani, ale s lidmi se nezkontaktovali a zase odletěli. V místě jejich přistání vzniklo takzvané Pásmo, kde se změnily fyzikální zákony. Například v Komářích mýtinách neboli gravikoncentrátech  je extrémní gravitace, takže když tam člověk šlápne, proboří se do země, jako by vážil několik tun. Veselá strašidla jsou zase vzdušné turbulence. Nejnebezpečnější místo v Pásmu je ale Mlýnek na maso. Je neviditelný a chová se jako nášlapné zařízení, které po dotyku vymrští člověka do vzduchu a zkroutí ho jako hadr při ždímání. I Mlýnek na maso jsem se rozhodla po letech remasterovat: na Junktownu 2019 byl „pozemní“, na HorrorConu 2026 to bude akrobacie na hamace (aerial hammock).

Jak dlouho se věnuješ přípravě kostýmů? Navrhuje ti je někdo?

Jsem líná šít a vyrábět si je sama, takže si buďto nechávám kostýmy šít nebo si je kupuji už hotové případně vymýšlím nové kombinace z oblečení, co už mám doma.  Baví mě návrháři, kteří se zabývají upcyclingem – staré oblečení nebo klidně i záclony přešívají na nové kousky. Mám i pár designových kostýmů od Cadmium Rose ze Španělska a od ShaliSari z Německa. Obdivuji tanečnice, které jsou švadleny a šperkařky a vyrábějí si kostýmy samy. Já si na to ale netroufám – radši se soustředím jen na studium různých tanečních stylů, mytologických příběhů a tvorbu choreografií.

A kde tě můžeme vidět po HorrorConu?

Třeba v sobotu 28. 11. 2026 v 19:00 na Velvet Serpent Hafle, kterou pořádají tanečnice Terra Aqabal a Karolee Nakhrali v divadle Lumos v Brně – na Facebooku už je událost. Zatančím tam zase Ghede Zarenyen, tu svoji nejnovější věc o pavoučích Ghede.

 

Ptala se Lenny Ka

zdroj fotografií: archiv Ayaly Setary

Přidat komentář