Vítězná POVÍDKA Sardenských legend 2025

Zpověď ohněm

Markéta Matějová

Páterova se leskne skoro stejně jako hladký povrch mateřského stroje. Zrovna se sklání nad jeho kovovým krunýřem a kontroluje, zda všechny dnešní zpovědi byly zaznamenány. Jako každou neděli.
„Všimla jsem si, že třetí zpovědnice při vypouštění páry trochu rachotila,“ řeknu ve snaze získat jeho pozornost.
„Já vím,“ odpoví, aniž by vzhlédl. Z doby, kdy mé poznatky přijímal s laskavou blahosklonností, jsem odrostla. Myslím, že se to stalo toho dne, kdy jsem mu přiznala, že jsem začala krvácet – něco v jeho výrazu se tehdy zatvrdilo. Přestala jsem být připomínkou jeho dobročinnosti, děcko vytržené z chřtánu sirotčince, a začala jsem být něčím jiným, horším, zvrácenějším. Stala jsem se ženou.
„Můžu promazat závity a dolít chladící kapalinu“ navrhuji, protože pokud nepřestanu být nápomocná, pokud nepřestanu být hodná a dobrá a taková, jaká by měla schovanka kněze být, tak…
„Netřeba,“ napřímí se a konečně se na mě podívá, „Zítra přijdou další hříšníci předvolaní k povinné zpovědi, jim příliš horká sedadla jedině prospějí. Aspoň si uvědomí, kam spějí.“ Mávne rukou dolů, k zemi, do říše pekelné. Otřesu se a pokřižuji, ale to už se otáčí a míří ke schodům vedoucím z krypty.
Spěchám za ním. „Otče, půjdete dnes se mnou za dělníky?“ ptám se.
„Mám příliš práce s vyřizováním korespondence. Vyřiď jim mé přímluvy u Něj a cestou kup dva bochníky chleba,“ říká mi jako skoro každou neděli. Změnil se. Dříve to byl on, kdo mě tahal pryč z dlážděných ulic Královských Vinohrad dolů do zablácených koutů Žižkova. Když jsme tamtudy šli poprvé, pokoušela jsem se mu vytrhnout, kopala jsem a brečela, protože jsem myslela, že mě chce vrátit zpět do sirotčince k bratrům a sestrám, s nimiž jsem nesdílela krev, a zablešeným matracím, ze kterých mě svědilo celé tělo.
„Terezie!“ okřikl mě, a to jméno mi tehdy ještě znělo cize. Pojmenoval mě po svaté s plamenným srdcem, jenže já byla zvyklá na vše, co souviselo s prachem a bídou, ne s nebesy. „Terezie,“ zopakoval již mírněji a sklonil se ke mně. Vzal mou uplakanou tvář do svých velkých jemných dlaní a řekl: „Jsi dcera Boží a já jsem Jeho služebník, proto náleží mi tě ochránit. Věř mi, se mnou už budeš jen v bezpečí.“ Jak se tam nade mnou skláněl, slunce vykouklo zpoza mraků, zalesklo se v jeho tmavých vlasech a já mu opravdu uvěřila. Zbytek cesty jsme došli ruku v ruce. U řeky pak z ošatky vyndával krajíce chleba a bezzubá, vrásčitá chudina mu vděkem líbala nohy. Tehdy jsem pochopila, že on je skutečně darem z nebes, Bohem vyvolený dobrodinec.
Teď kráčím zablácenými uličkami k řece sama, ve dlani žmoulám krejcary a kolem pekárny ani nezpomalím.
Páter se za ty roky změnil, ale to já také.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš, kostelničko," přivítá mě v hospodě Eduard. Hořkost čpí z jeho slov skoro stejnou měrou jako puch piva. Do nálevny U Zeleného kola zavítá častěji jak do továrny, kde pracuje, ta je přeci v provozu jen šest dní v týdnu.
„Jaká byla dnes bohoslužba?" zeptá se. V jeho hlase je něco ostřejšího než obvykle.
„Opravdu to chceš slyšet?" ptám se a opatrně si sedám na lavici vedle něj. Přesune ke mně svůj skoro dopitý korbel, ale já zavrtím hlavou.
„Jinak bych se neptal," nepodívá se mi do očí, místo toho si korbel přitáhne zpět, „Vlastně nikdy moc nemluvíme o tom, jak se ti žije, co? Ale co bys také mohla vyprávět zajímavého, v kostele se asi těžko stávají smrtelné nehody a ruce ti taky nemozolnatí před očima.“
Sevře se mi žaludek. „Edo..."
„Ale ne, nekoukej tak na mě. Přesně tímhle prosíkem sis ho nakonec získala. Ty. Všichni jsme se o tebe starali, Janka ti zaplétala vlasy a já se nejednou rozdělil o polívku… ale nějak sis boží přízeň vysloužila zrovna ty.“
Sáhnu do kapsičky sukně a vytáhnu několik krejcarů. „Tady. Vezmi si to, prosím."
Pohlédne na mince a něco v jeho obličeji se zkřiví. „Vzpomínáš na sirotčinec někdy?
„Ano," zašeptám, ale není to pravda. Nevzpomínám na ty roky, protože to by bylo jako škrábat si strupy, zas a znovu drásat nezhojenou ránu. Nevzpomínám, ale přesto se ty vzpomínky někdy samy vynořují a připomínají mi, proč se musím držet lemu Otcova roucha ze všech sil.
„Nevěřím ti,“ zasyčí Eda a chytne mě za paži, „Jsi už příliš stejná jako oni. Jako černoprdelníci a obchodníci, jako šlechta a ten zkurvenej Císař pán.“
Jeho stisk nepovoluje. „Edo, pusť mě.“
„Ne. Musíš si uvědomit, že jsi přišla ze stejných hoven jako my tady,“ volnou rukou máchne k ostatním štamgastům.
„Vím to, Edo, vím, opravdu,“ ujišťuji ho, ale on se ke mně jen nakloní blíž, až se na jeho strhanou tvář nedokážu dívat a musím sklopit pohled do klína.
„Tak to dokaž.“
„Jak?“
„Seber jednu ze zpovědí. Nějakého boháče, prostě nějakého vykořisťovatele. Chápeš?“
„Ale Edo, to přeci nejde. Otec by…“
„Otec," opakuje Eduard hořce, „Ten tvůj Otec tě zachránil a nás nechal chcípat. Myslíš si, že mu za to dlužíš věrnost? Za to, že tvé přátele nechal napospas nemocem a hladu?"
„Dobře… tak dobře. Chceš vidět nějaký konkrétní?“ ptám se, protože nejsem naivní. Socialistické vize, co se šíří mezi dělnictvem rychleji jak chřipka v zimě, se usídlily v duši i jemu.
Eduard se usměje a já mu s točící se hlavou slíbím, že mu smotek seženu.
Každý krok, který udělám ke dveřím kostela, mě však od mého záměru odrazuje. Nemohu zradit Otcovu důvěru. Jenže Eduard má pravdu, dlužím jemu i ostatním za to, že se o mě dříve postarali, že jsem se nestala jen kupou prachu mezi vší tou špínou a bídou. Nějak se ze svého štěstí vykoupit musím. Projdu kostelem kolem řad úzkých kovových zpovědnic a sestoupím do krypty.
Hladký povrch mateřského stroje mě hřeje do dlaně. Neměl by, už jsou to hodiny od poslední zpovědi, ale jsou to zároveň i měsíce od chvíle, kdy jsem odhalila každou součástku, vzala všechny ty vnitřnosti, vyskládala je vedle sebe, oprášila, omyla, usušila, naolejovala, utáhla. Není divu, že se Matka začíná přehřívat, Otec jí určitě tolik péče nevěnuje.
Stojím tam, přemýšlím a čekám, kdy se horkost pod mou dlaní stane nesnesitelnou.
„Co tu děláš?“ ozve se za mnou. Uskočím, neslyšela jsem Otce přicházet.
„Vyměňuji olej a vodu,“ pípnu a pokynu ke kbelíkům, co tu pro tyhle účely stojí.
Jeho nozdry se rozšíří. „Kolikrát jsem ti říkal, Terezie, že se o mateřský stroj budu starat výhradně já? Copak ti Bůh nedopřál nezkaleného sluchu? Nebo mysli, co by si tak jednoduchý příkaz nedokázala zapamatovat?“ Jeho hlas je tichý, ale vyplňuje kryptu bez mezer.
„Promiňte mi, Otče.“
„Mé prominutí si musíš zasloužit u Něj,“ mávnutím rukou ke stropu, „Běž se modlit o smilování. A dnes jsi bez večeře.“
Když kolem něj procházím se sklopenou hlavou, chytí mě za paži, jeho prsty se mi do masa zaryjí jako dravčí pařáty. „A nemysli si, holčičko, že z tebe ten ďáblův patok necítím.“
Zda myslí pivo, nebo mé hříšné myšlenky, mi není zcela jasné. Nejspíš obojí. Otec vždy věděl a viděl vše.
U snídaně pronese modlitbu, po Amen zabodne vidličku do jídla a mně přiloží nůž na krk: „Je nejvyšší čas, abychom si promluvili o tvé budoucnosti, Terezie. Oba víme, že tu pro tebe již není místo.“
Žaludek se mi sevře tak, že do sebe nedostanu ani jediné sousto. Pro Otce jsem jako mládě kukačky. Už dále nehodlá přivírat oči nad tím, že mně své hnízdo nepostavil. Každé dítě boží si sice zaslouží žít, ne každé ale přímo v Jeho domě.
„Brzy si jistě najdeš práci posluhovačky, třeba pro nějaký panský dům. Případně,“ na Otcových rtech se objeví úšklebek, „můžeš o práci požádat mezi tou socialistickou lůzou.“
Zvednu k němu oči, a to je chyba.
„Ano, vím, že za nimi chodíš. O další důvod víc, aby ses postavila na vlastní nohy, když se necháš uvést na scestí.“
„Sám jste mě tam prve zavedl!“ namítnu.
Nádobí zachřestí, jak udeří pěstí do stolu. „Mlč, Terezie! Mlč a kaj se, stejně jako se budu kát já, že jsem tolik hříchu zavlekl do domu Božího.“
Pustím nůž, vstanu a odejdu. Zavírám za sebou dveře kuchyně, možná naposled.
Když stoupám po křivých schodech do podkroví, jehož prkna se v létě kroutí žárem a v zimě profukují ledovým větrem, snažím se zaplašit slzy. Sirotčinec bylo místo, kde mě trpěli. V mihotavých stínech kostela a s rukou Otce hladících mé vlasy jsem poprvé pocítila, že nějaké místo mohu nazývat domovem. Kovová pachuť, co se lepí na patro, a kadidlo – tak je cítit domov, který je zároveň i kostelem. Otec měl pravdu, musím se kát. Jeho oči mě vidí a skrz ně i On. Jenže abych se začala kát, musela bych prve udělat něco opravdu hrozného.
„Promiň mi,“ říkám mateřskému stroji a vkládám prsty do čtyř prohlubní na spodním panelu. Smotky na mě vykouknou jako houby po dešti. Otřu si dlaně do sukně a opatrně jeden po druhém vyndám a čtu.
No, kde bych jen… ech, teda, prostě dneska chci říct, že…
Dobrotivý Bože, Božíčku, vždyť ty mě máš v hrsti, vždyť kurva víš, jak moc chci…
Jo, počkat, to kde se zapíná? Do prdele, ono to už…
Trvá mi nepříjemně dlouho najít smotek, který Eduard žádal. Ctěný radní Friedrich Grunt von Ernhof byl na své pravidelné půlroční zpovědi, kterou mu jeho služba státu ukládala, zrovna dnes. Možná z kostela rovnou zamířil zkontrolovat své ocelárny, v nichž se prý již zranilo a zemřelo více lidí jak v bitvě u Hradce Králové. Chci smotek rozvinout celý a přelétnout ho pohledem, ale nakonec si to rozmyslím. Nemusím se pošpinit ještě tím, že bych četla cizí zpověď, stačí tíha její krádeže.
Večer si pak spletu vlasy do dvou copů, jak jsem je nosila dřív, dávno předtím, než to začalo pro dívku mého věku být necudné. Přes noční košili si přehodím šál a s lucernou v ruce sestoupím dolů. Vrzání schodů hlásí můj sestup, troubí ho všemi směry, takže se dveře Otcova pokoje otevřou dřív, než na ně zaklepu. Vlasy má lehce rozcuchané. Projíždí si je prsty, když je neklidný. Má na sobě tmavou košili a prosté kalhoty a na moment je jen postarším mužem, co se dívá na mladou dívku. Dívá se a vidí, musí vidět, pod tenkým plátnem košile obrys mého těla. Klouže po mých bocích až jeho oči narazí na konečky mých vlasů. Koutky jeho úst sebou škubnou vzhůru.
„Byla jsi tak sladké dítě.“
Ta slova mu ze rtů spadnou na zem a roztříští se tam, zmrazí mě na místě, protože náhle nevím, zda se mám otočit, nebo k němu naopak jít blíž.
Musí můj zmatek poznat, protože se tiše zasměje a vtáhne mě do objetí. Trvá to jen chvíli, jen malý moment, kdy si oba uvědomíme, jak cizí nám ta póza je. Má hlava je moc vysoko, má prsa rozpláclá na jeho hrudi, všechny naše údy a plochy se střetávají v těch nejostřejších hranách, nejbolestivějších úhlech.
Odtáhne se ode mě a v jeho očích je nekonečný smutek.
„Do konce měsíce zmizím,“ špitnu.
Přikývne. „Tak to bude nejlepší. Ať tě provází Bůh.“
Není to však Bůh, kdo další den vede mé kroky zpět do nálevny U Zeleného kola. Je to hřích, ta smrdutá, hnusná věc, co mnou prostupuje a jednou měsíčně se vylévá ven v podobě krve a tkání.
„Tady to máš,“ říkám Eduardovi, když mu do ruky tisknu smotek. Jeho prsty ty mé podrží o něco déle, než je nutné. Mé tělo ho nejspíš vábí, k tomuhle také bylo stvořeno. Je to nádoba, která má pokoušet a jen takoví jako Otec dokáží zlo rozeznat a odmítnout. Eduard ne.
„Tak přeci jen víš, kam patříš,“ říká mi. Usmívá se na mě. Dívá se mi do očí a jistě nevidí, že mám zorničky jako ten Had, kterému Eva podlehla a své pokolení tak přivedla v dědičný hřích.
Dny plynou v mlze. Připravuji otci jídlo, ale sama se ho ani nedotknu. Třetí den už si porci ani nepřipravím, jen se spolu s ním usadím ke stolu, pomodlím a pak sleduji, jak těmi svými dlouhými čistými prsty umě nabodává, krájí a nabírá.
Jeho hlas slyším jen ve chvílích, kdy pronáší modlitby, nebo mluví k někomu jinému. Proto mě překvapí, když se čtvrtý den ozve: „Terezie! Okamžitě sem pojď!“
Zrovna utírám prach z varhan. Nebo spíše držím hadr a někdy s ním udělám nesmělý pohyb podél jedné z trubek.
Otec si to rázuje kostelem od sakristie směrem ke schodům nahoru. Pouštím hadr a hned k němu seběhnu. Oči klopím k zemi.
„Co má tohle znamenat?“ do tváře mi strčí noviny.
Chci ustoupit, abych se na ně mohla podívat, ale chytí mě za ruku a smýkne mnou dopředu. „Nikam nejdeš! Co má tohle znamenat?!“ dožaduje se.
Nevím, o čem mluví, ale asi bych měla, proto raději držím jazyk za zuby.
Pustí mě a rozrazí dveře nejbližší zpovědnice. „Dovnitř!“ zavelí a mně se šokem zastaví srdce, „Dovnitř, ty farizejský hade!“
Poslechnu. Jakmile mé nohy vstoupí na kovovou podlahu, ozve se cvaknutí. Zpovědnice začne hučet. Usazuji se a cítím, jak se sedadlo začíná zahřívat.
„Doznej své hříchy!“ křičí na mě Otec. Skrz štěrbiny ve dveřích vidím jeho do široka roztažené chřípí i jedno oko, co překypuje blesky.
Mé hříchy. Nevím, kde začít. Nakonec z toho slizkého klubka hanby přeci jen vylovím to, co vše začalo. Nadechuji se, když vtom se ozve bušení na dveře. Je tak rázné, že přehluší i trubky zpovědnice.
„Ani se nehni,“ sykne na mě Otec, jako by snad zpovědnice šla zevnitř otevřít. Matka nikdy nikoho ze své náruče nepouští. To zmůže jen Otec.
Než však udělá další krok, dveře kostela se rozletí a dovnitř vpadnou dva muži v tmavých uniformách. Jeden je vysoký a hubený jako bidlo, druhý menší, ale širší v ramenou. Oba mají na hlavách kožené čepice s mosazným odznakem dvojhlavého orla.
„Pátere!“ zaduní hlas toho většího, „Tady císařská policie!“
Otec strne a na moment před jejich dlouhými stíny vypadá docela maličký. Jeho ruka se třese, když si upraví límec. „Pánové, co si to dovolujete? Toto je dům Boží, zde–“
„Zde se kradou státní tajemství!“ přeruší ho menší policista a vytáhne z kabátu složené noviny. Rozevře je a čte nahlas: „Radní Friedrich Grunt von Ernhof se během zpovědi doznal k upřednostnění zisku před bezpečím dělnictva, čímž jen za poslední rok způsobil smrt dvaceti tří dělníků.“
Ve zpovědnici mě polije studený pot, přestože sedadlo pode mnou je už tak horké, že si musím co chvíli poposedávat.
„Jak se mohla zpověď, kterou slyšel pouze Bůh a vy, dostat do tisku?“ ptá se vysoký policista a jeho hlas se odráží od stěn kostela.
„Já... to musí být omyl, nějaká pomluva…“
„Omyl?“ vyštěkne menší. „Máme zde doslovný přepis!“
Otec couvá k oltáři a míjí u toho zpovědnici, ve které sedím. „Zpovědi jsou pod pečetí, nikdy bych…“ pohledem kmitne ke mně, „Má... má schovanka se zapletla s nějakými lotry, ale…“
„Kde je?“
Ve zpovědnici se mi zatočí hlava. Sedím na rozpálené plotně a hučení stroje mi našeptává, ať se ke všemu doznám.
„Kde je ta dívka?“ opakuje menší policista a už se blíží ke zpovědnicím.
Otec stojí před oltářem, jednou rukou sahá dozadu, chytá se bible. Ještě by mě mohl zachránit, ještě by mohl lhát.
Místo toho řekne: „Je tam.“
Ukazuje na zpovědnici, ve které se škvaří má kůže a duše se chce vyškrábat z těla.
Kovové dveře se rozletí a ruka v rukavici po mně hrábne, chytí mě za zápěstí a vytáhne ven jako pytel mouky. Mé nohy jsou tak ochablé, že se pode mnou podlamují.
„Tak to prý ty,“ procedí skrz zuby menší policista, „Asi si spolu popovídáme.“
„Já jsem nic neudělala,“ zamumlám, ale vlastní hlas mi zní falešně.
„Nic?“ vyštěkne menší. „Ukradlas přepis zpovědi a předala ho novinářům! To je podrývání moci státu!“
Otec udělá pár kroků k nám a v mé mysli vytane naděje, že najde slova na mou obhajobu. Místo toho se na mě podívá jako na žebráky, co po nedělní mši obtěžují občany vycházející z kostela.
„Zapletla se se socialisty,“ řekne, „Včera večer mě přišla žádat o odpuštění, ale... bylo už pozdě.“
„Lžete!“ vykřiknu a pokusím se k němu natáhnout ruku, ale policista mnou škubne dozadu. „Vy víte, že jsem to udělala jen–“
„Jen proto, že tě svedli na scestí!“ dokončí Otec, „Já jsem tě pozvedl z chudoby a ty jsi mi oplatila ničím, jen hanbou a zavlečením hříchu mezi svaté stěny.“
Cítím, jak mi slzy stékají po tvářích, ale nejsou to slzy lítosti. Je to vztek. Čistý, do běla rozpálený jako sedadlo zpovědnice.
„Vy se jen stydíte za to, že jste mě kdy miloval!“ vykřiknu.
Něco v jeho očích se zlomí. Na moment – jen na krátký moment – se tam objeví ten muž, který mě před lety vzal za ruku a vedl k řece krmit chudé.
„Terezie...“ zašeptá.
Ale je příliš pozdě. Policista mě vytáhne na nohy.  „Za tohle tě čekají tři roky cihlárny,“ oznámí mi ledovým hlasem, „pokud je přežiješ.“
Policisté mě vlečou k východu. Skrz slzy sotva vidím, jak se lesknou zpovědnice podél stěn, ale stále slyším jejich věrný hukot, jejich ukolébavku, co mě konejšila, když jsem začala být příliš velká na to, abych se mohla schoulit na kavalci vedle Otce.
Pak se vedle mě cosi mihne a tvář mi pokropí rudý déšť. Vysoký policista zachroptí a padne k zemi, ochabující ruce si tiskne na krk, z něhož crčí krev.
Druhý policista vykřikne a sáhne po pistoli. Otec je ale rychlejší. Vrhne se na něj s nožem a bodne. Policista úder zadrží předloktím a strčí do otce, který zavrávorá. Policista mu nedopřeje oddychu a praští ho pěstí do brady. Otec padne na záda a nůž mu vypadne z ruky. Než na něj ale policista stačí zakleknout, skočím na tu císařskou svini zezadu já. Nehty mu rvu oči i uši, drásám, dokud mi jednu nevrazí do břicha loktem a já se nezlomím v pase. Otec se mezitím postavil na nohy a vrazí do policisty celou svou vahou až narazí zády do jedné ze zpovědnic.
„Terezie!“
Je mi jasné, co se po mně chce. Rozrazím kovové dveře. Policista vrčí a otec se ho marně snaží zatlačit dovnitř. Skočím po noži, co se stále ještě válí na zemi. Bodnu policistu do vyčuhujícího kolene, nebo se o to alespoň pokusím. Nůž sjede po kosti. Policista na moment ztratí převahu, a to stačí. Otec jím mrskne do zpovědnice, policistova hlava práskne do kovové lavice a zůstane ležet. Společně zabouchneme dveře.
Na moment se kostelem rozléhá jen náš zrychlený dech.
„Otče...“ zašeptám.
Otočí se na mě. V jeho očích je něco divokého, něco zlomeného. Podívám se do míst, kde se sluneční světlo mísí s krví vyššího z policistů. Už na zemi leží docela klidně.
„Nemohl jsem,“ říká mi Otec chraplavě. „Nemohl jsem tě nechat odvést. Ty jsi... ty jsi...“
Vezmu jeho tvář do dlaní, abych ho umlčela. Nechci slyšet, co ve mně kdy viděl, jaké myšlenky jsem mu způsobovala, co má přítomnost znamenala. Kdyby to vyslovil, Bůh by ho musel vyslyšet i soudit.
„Ale teď...“ pokračuje Otec a zdvihne jednu ze svých zakrvácených rukou, „teď jsem skutečně zatracen. Terezie, musíš utéct. Doznám se i k tvým hříchům. Uteč někam daleko.“
Ale já se nehnu, jen sevřu jeho tvář o něco pevněji. Páter pro mě spáchal nejhorší ze všech hříchů, zahubil jiné dítě Boží.
„Ne,“ řeknu. Otočím se a zamířím do krypty, do chřtánu rozpáleného kovu.
„Terezie, co děláš?“ volá za mnou Otec, ale já mu neodpovím.
Mateřský stroj supí a rachotí jako kovová bestie, co žere lidská tajemství. Znám každou její součást, každý šroub i matici. Do ruky chytnu klíč, kterým jsem mnohé z nich utahovala a praštím jím do hlavní desky. Zařinčení kovu se rozlehne malou místností spolu s Otcovým výkřikem.
„Terezie!“ zezadu mě sevře do objetí, po kterém jsem roky prahla. Nyní ho loktem bodnu do žeber a z jeho náruče se vymaním.
„Musíme všechno zničit, Matku, smotky, vše!“ křičím mu do tváře, „Když vše shoří, když tělo nahoře shoří, nebudete muset pykat.“
„Ale kostel...“
„Shoří,“ dokončím a zadívám se mu do očí. „A vinu ponese Eduard.“
Jeho obličej zbledne. „Terezie, ne. On neudělal nic špatného.“
„On mě chtěl využít,“ odpovím a sevřu klíč pevněji, „Myslel si, že když mi připomene sirotčinec a svou bídu, tak z lítosti a viny udělám, co chce. Že vás zradím. A já to skutečně udělala… je mi to líto. Vždy jsem patřila sem, Otče, k vám, ale on mě donutil věřit, že jsem had v domě božím. Prosím, utečte a řekněte, že vás dělničtí buřiči vydírali a dnes zapálili kostel, když uviděli policii.“
Promne si obličej a rozmaže si na něm krev. „Jak bych mohl? Vždyť jsem vrah, nemůžu se v Božích očích stát ještě lhářem.“
„Musíte, protože mé oči vás nedokážou vidět viset,“ namítnu.
Polkne a chvíli se na sebe jen díváme. Ty jeho tmavé oči byly vždy tak hluboké, že nebylo pochyb, že se zpoza nich dívá i kus Boha. Vzhlédne jimi ke stropu a přikývne.
„Běžte,“ řeknu, „postarám se o to, aby se Matka přetížila a vybuchla.“
Chvíli, moment váhá, pak se otočí a zamíří pryč. Ne pomalu, bere shody po dvou, prchá jako liška před psí smečkou.
Zůstanu jen já a mateřský stroj, který jednou ranou po druhé ničím. Nechám z ochlazovací nádrže vytéct zbylou vodu, manuálně spustím všechny zpovědnice, olej rozliju po zemi. Když se obracím k odchodu, teče ze mě pot a na prstech mám puchýře od rozpálených kovových plátů.
Ven vycházím zadními dvířky, co směřují ke hřbitovu. Na moment mě ovane čerstvý vzduch, co není vůbec cítit jako kov a kadidlo, ale jako nový začátek. Pak se ozve zadunění a jedna stěna kostela se nahne.
„Terezie!“ mezi hroby na mě mává Otec. Doběhnu k němu a on mě chytí za ruku. A v tu chvíli nejsme Otec a jeho schovanka, ale jen otec a jeho dcera. Ještě naposledy se ohlédnu. Mýlila jsem se, když jsem myslela, že je mým domovem kostel. Mým domovem byl vždycky jen on.

Markéta Matějová je vystudovaná psycholožka, nadšená ornitoložka a první rozená Pražačka ve své rodině. V profesním životě se věnuje péči o zaměstnance v jedné energetické firmě a také psychologickým konzultacím v neziskovém sektoru. Ve volném čase hodně čte, píše, hraje deskové hry a larpy a chodí na dlouhé procházky se dvěma velmi malými psy.

Zpoveď ohněm

Autorka: Markéta Matějová

Zodpovědná redaktorka: Tereza Kadečková

Ilustrace: ChatGPT