VÁNOČNÍ POVÍDKA: Projekt navíc

Projekt Navíc

Monika Slíva Dvořáková

Sam nesnášel Vánoce už dávno předtím, než měl osm rukou. Když plníte dlouhodobou misi na Měsíci, připadá vám obzvlášť bizarní věšet ozdoby na stromek a dohadovat se s kolegy, jestli jsou lepší křesťanské Vánoce, Chanuka nebo bůhví co kdo slaví po světě. Ale to je dávno pryč. Od toho úrazu, ztráty rukou a účasti na genetickém experimentu se pár věcí změnilo. Přesně šest.

Letos si to ale všechno bral nějak víc osobně. Když už mu vesmír sebral kus těla a klid, mohl si vzít i paměť a místo toho nechat trochu víc lhostejnosti ke všemu kolem. Kdo stojí o světýlka, koledy a vůni cukroví, která se drží v chodbách domu, kdykoli otevře dveře a připomíná všechno, co už se nedalo vzít zpátky?

Seděl u okna, sledoval sníh lepící se na parapet a přemýšlel, jestli existuje Vesmír, ve kterém by Vánoce neznamenaly návrat duchů, ať už byli mrtví, nebo jen neodbytně minulí. Obvykle se se svou situací vyrovnával s nadhledem a nenechal se vykolejit. Novinářský zájem o jeho nezvyklost už dávno opadl, a že by se někdo před domem šplhal na kandelábr už se stávalo jen výjimečně.

Z kuchyně se linula vůně čaje, který si uvařil jen proto, aby měl důvod vstát z křesla. Hrnek teď chladl na lince, zapomenutý jako většina drobných rituálů, které kdysi považoval za samozřejmé.

Co se to s ním děje?

Vánoce bez rodiny, bez kolegů, bez nutnosti cokoli vysvětlovat, to znělo jako ideální plán. Jenže předvánoční ticho má zvláštní schopnost zesilovat myšlenky, kterými se člověk v běžném každodenním shonu moc nezabývá. Najednou mu bylo skoro líto, že nic nemusí a nikdo na něj nečeká.

„A dost! Takhle by to dál nešlo. Jde se ven.“ Obořil se nahlas sám na sebe, aby dodal slovům náležitou váhu. „Procházka neuškodí ani osmirukému morousovi, co nejradši sedí v koutě a štrikuje ponožky.“

Koneckonců, charita, pro kterou ty ponožky, i jiné kousky, pletl, sídlila o dvě ulice dál a posloužila jako ideální záminka, proč vyjít do zimy. Sbalil tašku s připravenými balíčky, které měly být součástí jejich vánoční nadílky, natáhl si kabát a vyrazil.

Když odcházel a zavíral domovní dveře, těžko si mohl všimnout, že v obýváku problikla žárovka na zhasnuté lampě a poodhrnula se záclona, jako by se někdo za ním díval z okna, ačkoliv v místnosti nestála živá duše.

*

Ve společenské místnosti bylo přetopeno. Ostatně jako vždycky, když se vzdálil z dohledu. „Laroooo, zase už je ti zima?“

Ze dveří kanceláře se vynořila střapatá hlava s fialovými vlasy. „Nojo, nojo,“ smála se, „já vím, už to jdu stáhnout, ale fakt nemůžu za to, že mi je pořád zima. Když máš kůži stavěnou na přežití v poušti, kancelář v prosinci je prostě Arktida.“

Sam se na ni zahleděl se zvednutým obočím.  Fialový odstín Lařiny kůže byl ve světle zářivek skoro nepřirozený – a přitom až bolestně funkční.

„Zachránilo ti to život,“ řekl.

„Jo,“ přikývla. „A zbytek jsem si musela domyslet sama. Úplně stejně jako ty,“ dodala zvesela.

„Dneska přijde kontrola,“ houkla ješte Lara přes rameno.

„Kontrola čeho?“

„Úplně všeho. Papírů, financí, smyslu existence,“ ušklíbla se. „Ale neboj, papírově jsme čistí. Eticky… to už je filozofická otázka.“

Sam se pousmál. Tohle místo možná nebylo dokonalé, ale fungovalo. A někdy to bylo víc než dost. Lara byla úplně první a pomohli si navzájem. Oba je po zdařilé operaci, která jim měla zachránit (plnohodnotný) život, ale zároveň byla vysoce specializovaným genetickým a buněčným experimentem, doslova vykopli do normálního světa a víc se o ně nestarali. Byli přece zachráněni! Fakt, že je ta samá společnost jaksi odmítala přijmout, protože vypadali jako emzáci, už nikdo řešit nechtěl.

Tak vznikla organizace Projekt Navíc. Nejdřív se jmenovali Ruce k dílu, což samozřejmě až příliš okatě odkazovalo na zakladatele samotného a on o to vlastně nestál, tudíž našli něco přijatelnějšího. Všichni, kdo přišli do Charity za rohem hledat pomoc, byli někde navíc…

Tady se cítil dobře. Tady se cítil doma. Tady měl přátele a lidi, před kterými si nemusel na nic hrát.

Proč jsem vlastně byl doma tak nervózní… honilo se mu hlavou, ale rychle ty stísněné myšlenky zahnal a šel připravovat vánoční balíčky. Až se zítra večer začnou scházet hosté, nebude už na to čas.

Už měl skoro hotovo a protáhnul si záda. Dal bych si čaj…

„Dobrý den,“ ozvalo se od dveří.

Sam zvedl hlavu od krabice s pletenými čepicemi. „Ahoj, jestli neseš cukroví, tak projdi tady dozadu do kuchyně, je tam kolegyně a vezme si to od tebe.

Na prahu stála tak šestiletá holčička v čepici s velkou bambulí a nehýbala se. Jen si ho mlčky prohlížela. Důkladně a systematicky.

„Ty máš osm rukou,“ řekla nakonec s vážným obličejem.

„To mám,“ přikývl Sam, „a ty máš výslužku.“

Popošla a podala mu krabičku, aniž z něj spustila oči. „Babička říkala, že to máte rozdělit, a že nemáte sníst všechno hned.“

„To říkají všechny babičky. A všechny marně.“

Dívenka se konečně usmála. „Já jsem Ada.“

„Těší mě. Sam,“ a napřáhl druhou pravou ruku shora, aniž by z té horní pustil pletenou čapku.

„Ty nejsi děsivý,“ oznámila Ada, přijala nataženou pravici a statečně s ní potřásla.

„Děkuju. Většinou to lidé říkají až mnohem později než s třetí větou.“

„Já už tě párkrát viděla venku,“ pokračovala Ada, „ptala jsem se babičky, co jsi zač.“

„A co ti řekla?“

„Že jsi hodný, a že nemám zírat.“

„Ta druhá rada asi moc nepomohla…“

Ada pokrčila rameny. „Já nezírám. Analyzuju.“

Sam znale pokývnul. „To zní vážně.“

„Taky je. A ty pleteš ponožky.“

„Jo, to souhlasí a nehodlám se za to omlouvat.“

„Nemusíš. Je to logické. Máš víc rukou, takže víc možností jemné motoriky a nejspíš můžeš dělat víc věcí současně. Jako teď. To musí být velmi efektivní.“

Sam na ni chvíli udiveně hleděl. „Kolik ti je?“

„Šest.“

„Aha. Jasně… A kde je ta skrytá kamera?“

Otazník v Adiných očích nešel jen tak přehlédnout. „Mentálně jsem mnohem starší,“ dodala rozvážně, jako by nechápavému děcku vysvětlovala matematický příklad.

„To jsem si všiml. Asi.“

Zase ticho. Tentokrát už kratší a uvolněnější.

Ada si rozepnula bundu a začala se rozhlížet po místnosti. „Máte to tu moc hezké. Babička říká, že o Vánocích by neměl nikdo být sám. Být sám je fajn, ale jen někdy, když to opravdu chceš, ne když ti to vnutí někdo jiný.“

Sam poposedl a přemýšlel, kam se ta zvláštní a zcela nečekaná konverzace bude ubírat.

„Máš ducha?“

Sam sebou cukl. „Prosím?“

„Babička má dvorního ducha. Teda tak mu říkám já. On to nesnáší. Jmenuje se Edie a je s ní už odmalička, co se narodila. Babi říká, že k některým paranormálům se prostě jeden duch přilepí natrvalo, a pak už je to rodina. Je hodná a mám jí moc ráda a taky je paranormál. Jako já. Kromě toho, že jsem nestydatě chytrá – to taky říká – vidím i duchy, jen nemám žádného vlastního, a to mě mrzí.“

„Vlastního?“

„Jako… stálého průvodce, napořád. Vídám ty, co jen projdou, ale to se nepočítá.“

„A proč si myslíš, že bych měl mít vlastního ducha?“

Ada naklonila hlavu a pozorně si ho prohlédla. „Protože jsi smutný takovým hrozně zvláštním způsobem. Ne zevnitř. Jako kdyby na tobě seděl smutek zvenčí. Vyzařuješ zvláštní světlo, které není tvoje. Nevím, jak to mám líp vysvětlit, sama se to teprve všechno učím.“

Sam mlčel.

„Nemyslím to zle,“ dodala Ada rychle. „Jen… kdybys nějakého měl, mohl by být taky navíc. A vy tady pomáháte lidem, co jsou navíc, tak proč ne duchům.“

On samozřejmě věděl, že ve světě vědy a letů do vesmíru existují také paranormální jevy, které už nejsou jen terčem posměchu, ale dávno se staly uznávanou vědeckou disciplínou. Nikdy ho ale nenapadlo, že by se zrovna den před Vánoci mohl potkat se skutečným paranormálem. I když mu, vlastně jí, bylo teprve šest.

„Víš co, Ado? Myslím, že dneska už je dost pozdě na duchařské diskuse, ale jestli chceš, přijďte zítra s babičkou na naše večerní posezení. Jestli ti přijdou moje ruce v pohodě, možná se ti budou líbit i další lidé, které tu potkáš a určitě se najde čas i na duchy. Když přijdete o chvilku dřív, můžete nám třeba pomoct s výzdobou.“

„To by se mi líbilo“, přikývla. „Já pomáhám ráda. A Vánoce jsou statisticky lepší, když má člověk aspoň jednoho kamaráda.“

„Tak to máme vyřešeno,“ odvětil Sam. „Uvidíme se zítra… ve tři? Co říkáš?“

„Ano, to by mi vyhovovalo a babi bude určitě souhlasit. Stejně bychom seděly spolu jen doma a koukaly se na telku.“

Sam jí pomohl do bundy, na rozloučenou jí cvrnknul prstem do bambule, ona se nesměle zahihňala a byla pryč.

*

Když se Sam konečně dostal domů, byla skoro půlnoc. Laru vyhnal už někdy kolem desáté. Byla z té úřednické kontroly úplně hin, ale nakonec to dobře dopadlo. Všechny papíry byly skutečně v pořádku a úřednice se ukázala jako příjemná osoba, která přišla jen udělat svou práci. Nečekala defilé v cirkusu příšer, ani se nebála, že jí někdo nebo něco kousne do zadku, až bude počítat deky ve skladu.  Vypila si s nimi čaj a upřímně ji zajímalo, jak se žije s osmi rukama a kůží, co je přizpůsobená extrémním teplotám. Nakonec si odnesla rozpis na vzorované ponožky, protože se ukázalo, že sama miluje pletení. Při odchodu utrousila poznámku, kterou nejspíš nemyslela vůbec špatně, ale Sam ji nemohl dostat z hlavy.

S těmi genetickými úpravami se asi stejně musíte cítit trochu osamělí…

Odemkl dveře, vstoupil do chodby a sáhl po vypínači. Ale vteřinku předtím, než rozsvítil, v obýváku probliklo světlo. Asi odlesk z ulice, pomyslel si, sundal si kabát a vešel do pokoje. Hleděl na odtaženou záclonu a lampu, která stála vedle okna a klidně si svítila. Takže se mu to nezdálo…

Unaveně se posadil do křesla a padla na něj tíha. Měl by si jít lehnout, ráno potřebuje brzy vstát, čeká ho spousta práce. Ne doma, tam ho nikdo nečeká, ale v charitě budou mít napilno. Otřásl se, jako by na něj sáhla smrt. Chtělo se mu spát tak moc, že už by se nejraději vůbec neprobudil…

Vzduch se zachvěl a v místnosti se znovu jen nepatrně ochladilo. Sam na hranici spánku a bdění si toho ani nevšiml. Na věžních hodinách začala odbíjet půlnoc a na opěrce mohutného ušáku se zhmotnila průsvitná silueta muže v obleku s pečlivě uvázanou kravatou.

„Sedáváš tu vždycky stejně. Položíš hlavu do opěrky a relaxuješ. Přemítáš o tom, co budeš dělat zítra a pozítří. Vím to, protože jsem tu sedával taky. A přemýšlel o budoucnosti. Ale pak už ne.
Nemusíš se lekat. Nejsi ani blázen, ani mrtvý. Tedy zatím.
Víš, co je zvláštní? Že si člověk myslí, že nejhorší je bolest. Nebo strach. Ale není. Nejhorší je, když si spočítáš, že kdybys zmizel, svět bude pokračovat dál. I bez tebe. Nikdo už tě nepotřebuje a ty jsi tu navíc.
Já si to spočítal přesně! Na Štědrý den. Nikdo nezavolá. Nikdo nepřijde. Nikdo si ještě pár dní nevšimne. Čisté řešení, jak se na účetního sluší.
Jenže pak…
Stalo se něco tak hloupého! Na poslední chvíli mě napadlo, jestli jsem nezapomněl někde zhasnout. Jestli tam nebude zima. Jestli to nebude bolet víc, než jsem plánoval.
A v tu vteřinu už je pozdě.
Neodejdeš.
Jen… zůstaneš.
Ne tady. Ne tam. Nikde.
V tom mezičase a mezisvětě, kde se všechno opakuje, ale nic se nehýbe dál. Nakonec nejsi důležitý ani natolik, aby sis zasloužil vlastní konec!
Nikdo tě nevidí. Nikdo ti nepomůže.
Zůstane jen samota.
A pak ses objevil ty. Skoro každý den tu sedíš, díváš se z okna a myslíš jen na to, že jsi sám.
Jako já.
Máš stejný výraz jako jsem míval já, když mě všichni opustili.
Sám!!!
Ale ty nejsi sám. Jen to nevíš!
Neříkám ti, co máš dělat, jen ti nabízím možnost.
Zůstat spolu. Ani tady, ani tam.“

Šepot linoucí se ze rtů toho pableskujícího stvoření se nesl k uším usínajícího muže a zanášel jeho počínající snění další a další vrstvou melancholie a tíhy dlouhého osamocení. Nebyla v tom žádná zloba, jen touha po společnosti a bláhová naděje, že se konečně po letech prázdna objevil někdo, kdo by mohl rozumět. Tak jiný s tolika rukama, a tak stejný ve svém osamění.

*

Už od chvíle, co se ráno Sam probudil v křesle, cítil, že je všechno špatně. Netušil, proč tam usnul, ani si nedokázal přesně vybavit onen podivný sen o muži, který seděl na opěradle křesla a cosi mu naléhavě vysvětloval. Ploužil se bytem, uvařil si kávu, kterou stejně nevypil. Otevřel skříň a nevěděl, co v ní hledá. Neměl hlad ani žízeň, jen stále výraznější touhu nebýt. Vůbec nebýt. Když na věži odbíjela druhá odpolední, seděl už zase v křesle a zíral na stolek před sebou. Na místě, kam normálně pokládal knihu a šálek nebo sklenku něčeho dobrého, stála sklenice s vodou a krabička prášků na spaní a s druhou si bezmyšlenkovitě pohrával v jedné ze svých rukou. "Bude to stačit?" zeptal se nahlas, jako kdyby věděl, že ho někdo poslouchá. Odpovědělo mu jen tíživé ticho. Venku se tiše snášel sníh a halil odpoledne do sváteční tiché nálady. "Takhle to bude nejlepší. Nikomu nebudu chybět." Zůstal sedět s tubou prášků v ruce a naposledy se zahleděl ven. Přestal vnímat, jak plyne čas a nechal se unášet útrpnou melancholií.

Zvonek. Drnčel!!!

Pak se ozvalo bouchání na dveře. Ne nějak rázné, skoro jako kdyby na druhé straně stálo dítě. Sam si protřel oči a zahleděl se na jednu ze svých levých rukou. Co to drží? Prášky na spaní?

Další drnčení zvonku a klepání na dveře.

„Haló, Same! Jsi doma? Lara říkala, že…“

Už spěchal ke dveřím a pouštěl malou Adu dovnitř. „Co se děje? Hoří charitní dům?“ pokoušel se vtipkovat, ale bylo to, jako by mu nalili med do úst.

Dívenka mezitím vtrhla dovnitř jako velká voda a rovnou se hrnula do obýváku. Měla k tomu důvod, který majitel bytu zatím neznal. Už přes dveře cítila, že v bytě je někdo… navíc. A nemýlila se.

„Já… Lara říkala, že býváš na Štědrý den v charitě už od oběda, a že se ti nemůže dovolat. Tak jsme se s babi nabídly, že se u tebe zastavíme. Čeká venku. Babi…“

Duch stále seděl na opěradle křesla. Nehýbal se, ale místnost kolem něj působila hutně, jako by někdo ztlumil světlo, aniž by sáhl na vypínač.

Ada se zastavila uprostřed obýváku. Dívala se na křeslo.

„Ty nejsi jeho,“ řekla pomalu. Spíš konstatovala, než se ptala.

Sam polkl a podíval se na prázdné křeslo. „Ado?“

„Neříkám, že jsi zlý,“ pokračovala stále směrem k prázdné opěrce. „Jen… děláš mu tady strašně těžko. Nedá se tu dýchat… Jako kdybys mu půjčil svůj smutek, oblékl jsi ho do něj jako do kabátu a…“

„Děvče, co to tu povídáš?“ Děsil se osmiruký muž, stojící ve dveřích obýváku.

Ada se na něj ani neotočila. Jen zvedla ruku s napřaženou dlaní a on instinktivně zmlknul.

„Pane duchu, nezlobte se, ale takhle by to nešlo!“

Došla polehoučku až ke křeslu a tam si sedla na koberec. Vzala toho postaršího smutného pána za ruku a pohlédla mu do očí. Začal se na ni valit všechen ten smutek a samota nashromážděná za těch dlouhých deset let, co se sám vznášel v nicotě, neschopen odejít a bez možnosti vrátit se mezi živé. Cítila, jak ho Samův samotářský život a melancholické večerní myšlenky přitáhly zpět do světa živých a jak si duch jeho filozofické přemítání o životě v osamění kvůli jinakosti zaměnil za opuštěnost.

Adin pohled padl na čtenářský stolek, kde se povalovala krabička s nějakými pilulkami a rozšířily se jí oči děsem.

„Vy si myslíte, že mu pomáháte, ale to není pravda. On má přátele a lidi, na kterých mu záleží. Oni na něj spoléhají a bylo by jim bez něj moc a moc smutno. Já vás chápu, není jednoduché být sám. Taky jsem sama, protože mi spousta lidí nerozumí, ale včera jsem našla nového přítele a moc by mi chyběl.“

Otočila hlavu a usmála se na zírajícího Sama, který pořád stál jak zařezaný uprostřed pokoje.
„Víte, pane duchu, nemusíte zůstávat v nicotě. Jestli chcete, já vám pomůžu na druhou stranu.“ Odmlčela se Ada a čekala na nějakou reakci.

Duch se napřímil a zaleskly se mu oči, když si konečně uvědomil, co mu Ada nabízí a zároveň také, co by vlastně provedl, když se nevědomky pokoušel najít si parťáka do mezičasí.

„To bys dokázala?“

„Bude to úplně poprvé, ale vím, že dokázala, když mi to dovolíte.“ Usmála se plaše.

„Pak tedy ano. Rád bych konečně našel ten klid, po kterém jsem toužil už před tolika lety a svou neuvážeností jsem to zkazil.“

Ada překryla druhou rukou průsvitnou dlaň přízraku a zavřela oči. Uvolnila mysl a udělala přesně to, co ji naučila babička. Otevřela průchod do světa na druhé straně a ukázala duchovi směr.

On, už zcela bezhlesně, poděkoval, pokynul hlavou a pomalu se rozplynul.

Ada svěsila ruce do klína a zhluboka se několikrát nadechla. Byl pryč. Cítila, jak ta tíha, která halila místnost jako mrak, odplouvá s ním. Najednou bylo zase normální denní světlo a za okny dál tiše padal sníh.

Vyskočila z podlahy a otočila se k Samovi. „Tak! To by bylo. Ještě, že jsem přišla, když jsi nebyl v charitě. Tohle by byla pěkná hloupost!“ ukázala na tubu s prášky, které stále držel v ruce.

Sebrala mu je, položila na stolek vedle těch dalších a znovu se usmála. „Zvládli jsme to,“ zašeptala si pro sebe.

Sam se konečně uvolnil, protože i on cítil, že ta podivná tíha a stísněnost, která na něm od včerejška ležela, je nadobro pryč a úlevně vydechnul. Měl asi milion otázek, ale cítil, že teď není vhodná doba se vyptávat. Určitě budou mít ještě spoustu času to všechno pořádně probrat. Popadl kabát, vzal Adu za ruku a vyrazili ke dveřím.

Vyšli do zimního odpoledne, které se pomalu měnilo v podvečer. Vzduch byl ostrý a průzračný a dýchat ho byla prostě nádhera. Sníh pod nohama tiše křupal a světla v oknech domů se jedno po druhém rozsvěcela ve znamení svátečného večera.

Na rohu ulice stála starší žena v kabátu se zvednutým límcem, z něhož koukaly ocelově šedé oči a nakrátko ostříhaná hlava s prošedivělými vlasy. Trpělivě čekala, a když spatřila Adu, narovnala se v ramenou. Jejich pohledy se na okamžik setkaly a v obou se zračila hrdost. Když došli až k ní, Ada zastavila a babička Lena jí lehce stiskla rameno. Nic víc nebylo potřeba.

„Tak kam?“ zeptal se Sam, pořád ještě lehce omámený vším, co se právě odehrálo.

„No do charity přece!“ podívala se na něj Ada udiveně. „Přece tam na tebe… na nás čekají. A taky… Vánoce jsou statisticky lepší, když nejsi sám.“ Pustila jeho ruku, rozběhla se napřed a jak poskakovala sněhem, vypadala najednou jako úplně obyčejná šestiletá holčička.

Sam se usmál a tentokrát to nebyl ten obranný, ironický úsměv, kterým se tak často a rád zakrýval. Tenhle byl skutečný a upřímný až do morku kostí.

Za jejich zády stál dům, halící se do sněhového poprašku a byl konečně tichý tím správným způsobem. Bez tíhy, bez stínů a pachuti mezičasí.

O Adu s Lenou se lehce otřelo nekonečno a někde jinde, kam už lidské světlo nedosáhne, se jedny dveře tiše zavřely. A jiné, tady mezi živými, se poprvé po dlouhé době otevřely dokořán.

Autorka: Monika Slíva Dvořáková

Název: Projekt Navíc

Odpovědný redaktor: Madla Pospíšilová Karasová

Ilustrace: AI