UKÁZKA: Sergej Lukjaněnko: Kvazi

ANOTACE:
Zombie apokalypsa nakonec neznamenala konec světa. Nenávratně však pokřivila jeho tvář. Lidstvo přežilo, ale jeho životní prostor se zmenšil. Města se změnila v pevnosti, za jejichž betonovými hradbami číhá smrt. Rozsáhlé oblasti zůstávají zamořené „povstanci“, krvelačnými netvory, bažícími po mase živých. A stále větší úlohu hraje také nový druh živých mrtvých, kterým se říká kvazi. Nejedná se o žádné tupé, zabijácké stvůry – kvazi jsou silní, houževnatí, ale hlavně inteligentní, se všemi vzpomínkami ze svého předchozího života.

Kapitán Denis Simonov z moskevské policie, který během katastrofy přišel o ženu a syna, nemá kvazi vůbec rád. A povstance už vůbec ne. Při své práci dává před plastovými pouty přednost mačetě. Když s ním jeho nadřízeným dojde trpělivost, přidělí mu nového parťáka – starého (a mrtvého) policistu Michaila…

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

Vojna a příměří

Byl to příjemný dvůr, čistý a dobře udržovaný. Nové dětské hřiště s travním kobercem pod skluzavkami a houpačkami, záhony se spoustou květů, okrasné jezírko, lavičky pod starými zelenajícími se stromy a v rohu dokonce prostor pro kuřáky – plastová budka, chráněná ze tří stran před větrem. Je možné, že obyvatelé domu vážně chodí sem, místo toho, aby kouřili na balkonech nebo na krytém zápraží? A dokonce i v zimě? Tak tomu se mi tedy opravdu nechce věřit!

Soudě podle všeho ale museli dům s takovým dvorem obývat samí dobří a veselí lidé. Na hřišti s houpačkami by měla povykovat děcka, na lavičkách by měli sedět stařečkové a stařenky a probírat své stařečkovské a stařenkovské záležitosti a uprostřed dvora by měla sedět tlustá zrzavá kočka a vylizovat si srst.

No dobrá, tak nemusí být zrovna zrzavá. Ať si je klidně černá.

„Byl to takový ošklivý zvuk,“ řekla správkyně domu.

„Ošklivý, to znamená co?“ zajímal jsem se. „Ué-ué-éé?“

Správkyně se zachvěla. Byla to robustní, podsaditá žena, která nevypadala, že by měla sklony k hysterickým záchvatům. Ostatně, už jí muselo být hodně přes padesát a působila dojmem, že má ledasco za sebou.

„Ne, až tak ošklivý ne,“ řekla. „Bum!“

„Bum?“ Upřel jsem na ni ironický pohled.

Správkyně nafoukla tváře a vydechla:

„Pif!“

Skutečně to vzdáleně připomínalo zvuk výstřelu.

„Odkud to zaznělo?“ zeptal jsem se.

„Z okna.“ Správkyně ukázala nahoru, na balkon ve druhém patře. Balkonové dveře byly pootevřené. „Byla jsem tady u zdi a...“ Zaváhala.

„Kouřila jste,“ přikývl jsem.

„Nesmíme se moc vzdalovat od domu,“ začala se ospravedlňovat správkyně. „Stála jsem tady, všude byl klid, a pak najednou: ‚Pif!‘ Šla jsem nahoru. Ozvalo se to z profesorova bytu...“

Když to říkala, tvář se jí mírně zachvěla. Pochyboval jsem ale, že by skrývala nějaký zločin. Mohlo se jednat o něco milostného, ale na druhou stranu, proč by si měl „profesor“ něco začínat s někým tak starým a nehezkým? Taky v tom mohla být nevraživost. Vůči profesorovi? Ne... Ale musí to s ním mít nějakou souvislost...

No nic, tohle nechme na později.

„Neotevírá?“

Správkyně zavrtěla hlavou. „Neotevírá! Ale do práce nešel. Jeho žena... Ta odešla hned ráno, ale on zůstal.“

Aha. No jistě. Takže ona nemá ráda profesorovu manželku. Což, to se stává.

„Jeho žena odešla ještě před ‚bum-pif‘?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla správkyně s neskrývanou lítostí v hlase.

„A kdo tam s ním tedy zůstal?“

„Nikdo.“

Pracovní verze událostí se už pomalu začínala rýsovat. A nebyla moc pěkná.

„Tak tedy... Podezřelý zvuk jste uslyšela...“ Podíval jsem se na hodinky. „Před čtyřiceti sedmi minutami.“

„To je hodně,“ povzdechla si správkyně.

„Jmenuje se Viktor Aristarchovič?“ ujistil jsem se.

„Viktor Aristarchovič.“ Správkyně přikývla. Ve tváři se jí teď zračil nefalšovaný smutek. „Byt číslo dvacet čtyři.“

Správkyně už zřejmě měla na to, co se přihodilo, jasný názor. A já byl zvyklý názorům žen, které ještě jezdívaly do lesů sbírat houby a bobule, důvěřovat.

„Zůstaňte dole,“ řekl jsem. „A kdyby něco... volejte mým kolegům.“

Přikývla a zeptala se: „A nemám třeba zavolat domovníka?“

„Zavolejte,“ dovolil jsem jí, načež jsem vešel do domu a začal stoupat po schodech. Patra jsou tu nízká, takže si vystačím i bez výtahu, a aspoň cestou zkontroluju situaci.

Dům zevnitř vypadal stejně hezky jako zvenčí. Všude čisto, na okenních parapetech květiny, žádné nedopalky a graffiti na stěnách. Bydlí tu samí slušní lidé s dobře vychovanými dětmi... I když ne, tady je jeden nápis, sice přetřený bílou barvou, ale na zdi pořád dobře viditelný: „HNUZNÝ KVAJZLI!“

S obsahem sdělení sice souhlasím, ale stejně by se po stěnách čmárat nemělo.

Dveře bytu číslo dvacet čtyři byly také pěkné. Samozřejmě kovové, ale zvenčí obložené dřevem. Se dvěma zámky. A kukátkem. Všechno, jak se sluší a patří.

Upřímně řečeno jsem už měl dost informací na to, abych zavolal čisticí četu. Ale to, co by se stalo po jejím příjezdu, se mi nezamlouvalo.

Odepnul jsem si od opasku vysílačku a stiskl tlačítko.

„Tady komisař Denis Simonov, smrtelné případy. Nacházím se na adrese: Poslední ulička, dům číslo dva, byt dvacet čtyři. Zdá se, že se zevnitř ozývá slabé sténání a volání o pomoc!“ oznámil jsem hlasitě. „Podnikám kroky nezbytné pro vniknutí do bytu.“

A než se dispečer vzpamatoval a stačil něco říct, znovu jsem si připevnil vysílačku k opasku a vytáhl pistoli.

Není nic hloupějšího než se pokoušet prostřelit zámek. Dveře se mohou zaklínit tak, že už s nimi nepohne vůbec nic. Nebo se vám kulka odrazí rovnou do hlavy. Ale na vybranou... na vybranou já teď prostě...

Vteřinku jsem se pozorně díval na dveře a pak jsem do nich šťouchl hlavní.

Plynule se otevřely. Vůbec nebyly zamčené, jen pečlivě přivřené.

Měl jsem štěstí. Musel to být opravdu inteligentní člověk, tenhle Viktor Aristarchovič. Nechat dveře otevřené, když se chystáte zastřelit, je opravdu, ale opravdu kultivované.

„Viktore Aristarchoviči!“ zavolal jsem pro jistotu do šerého bytu. „Bylo otevřeno! Mohu dál?“

Ticho.

Ano, správkyně domu zřejmě slyšela dobře a moje domněnka byla správná.

S pistolí v napřažené ruce jsem vstoupil do bytu. Nalevo... Napravo... V předsíni čisto. Vlastně tu opravdu bylo hodně čisto – všechno uklizené, každá věc na svém místě. Buďto je profesorova manželka skutečně pořádkumilovná, anebo si platí dobrou hospodyni. Osobně sázím na druhou variantu.

V předsíni bylo hned několik dveří.

Za jedněmi se nacházela toaleta. Čisto.

Za dalšími chodbička, vedoucí do kuchyně. Taky čisto – jen zápach připálené kávy ve vzduchu. Elektrický sporák byl kvalitní a vypnul se sám, ale konvice na kávu ztmavla a její plastové držadlo se částečně roztavilo.

No, tím tedy odpadají i poslední pochybnosti.

Z kuchyně vedly další dveře – do obýváku. Opatrně jsem tam nakoukl. V místnosti se zataženými závěsy vládlo přítmí.

Ale i tady bylo čisto.

Vyrazil jsem napříč obývákem. Cestou jsem se neustále otáčel doprava doleva a pečlivě naslouchal. V televizi běžel zpravodajský kanál s vypnutým zvukem. Dveře na chodbu, další toaleta (čisto), dveře do ložnice – čisto. Malý pokojík se dveřmi do předsíně a ještě dvěma dalšími. To je mi tedy ale důmyslný půdorys, pomyslel jsem si. Dalo by se tu z fleku hrát na schovávanou. Takové byty nesnáším.

Dveře... Další ložnice. Dětská? Ale ne – ložnice dospělého. Takže manželé tedy spali v oddělených ložnicích? Aristokrati jedni...

A úplně poslední dveře...

Ještě jsem je ani neotevřel a už jsem pocítil ten zápach – slabý zápach střelného prachu, krve a ještě něčeho ostře kořenitého. Byl to zápach, který jsem znal opravdu důvěrně.

Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravačkou jsem vytáhl z pochvy mačetu. Pak jsem dveře kopnutím otevřel.

Bylo tu o něco světleji, zato krev a sračky smrděly přímo příšerně.

Profesor Viktor Aristarchovič stál u otevřených dveří na balkon a vedle něho leželo na podlaze velké překocené křeslo. On sám se mírně kymácel a pocukával hlavou, skloněnou na stranu. Je to tak vždycky – všichni na začátku nedokážou udržet hlavu, což mě, abych se přiznal, přímo děsně irituje. Profesor měl na sobě hodně obyčejné domácí oblečení – staré pomačkané tepláky a modrou kostkovanou košili, na zádech potrhanou a ztmavlou krví. Když jsem vstoupil do místnosti, začal se ke mně pomalu otáčet.

„Proč ses střelil do srdce, ty ťunťo?“ řekl jsem a vykročil k němu. „Měl sis mířit na kebuli. Nemusel by ses trápit a mně by ubylo práce.“

Profesor mi samozřejmě neodpověděl. Vlastně těžko říct, jestli se vážně trápil – v jeho nehybné, našedlé tváři se nezračily žádné emoce. No, samozřejmě kromě hladu. Zaostřil na mě pohled hluboko zapadlých kalných očí a lačně vycenil zakrvácené zuby. Z nějakého důvodu jsem si Viktora Aristarchoviče představoval jako staršího pána, ale on ve skutečnosti umřel docela mladý – nebylo mu víc než čtyřicet. Když mě profesor uviděl, tlumeně zaúpěl: „Ué-é-ééu,“ a pokusil se projít rovnou skrz stůl. Ten byl ale pevný, masivní, s deskou potaženou kůží a těžkými skříňkami po stranách. To se ví, že profesor projít nedokázal, ale pořád se o to úporně snažil – přešlapoval na místě a natahoval ke mně ruce.

Na začátku jsou tupí jako polena.

„No, nedá se nic dělat. Zaútočil jsi na mě a já byl nucen se bránit,“ oznámil jsem mu a zvedl pistoli. Něco mě ale znepokojovalo. Něco tady bylo špatně...

„Úúúú-ééé!“ zavyl profesor tesklivě, jako by snad jeho mrtvý mozek dokázal pochopit, že se blíží skutečná a definitivní smrt. Zakrvácená ústa se otevřela ještě šířeji.

Zakrvácená!

Prudce jsem se otočil doleva a přitom přemýšlel, co se mi teď asi zaboří do těla – prsty anebo zuby.

Ale zatím bylo všechno v pořádku.

Ten druhý byl skutečně tady. Ožvýkaný, potrhaný a zkrvavený třicátník – můj vrstevník. Hrdlo měl prokousnuté, košili rozervanou a pořádný kus břicha mu chyběl. Muž se převaloval v kaluži tmavé krve, kopal nohama, přejížděl rukama po kluzkých parketách a upřeně na mě zíral. Pak se jeho ústa s děsivou nevyhnutelností otevřela a muž zavyl:

„Eú-eú-ué!“

Zdá se, že jsem vstoupil v pravou chvíli. Zatím se ještě teprve snažil zvednout. Tak co se tu vlastně přihodilo? Profesor nebyl sám... Výstřel ho zasáhl do srdce... A támhle se na podlaze válí pistole, celá od krve.

To fakt nedává smysl.

Vrah zastřelil profesora a pak si počkal, až povstane a zahryzne ho?

I když mám pocit, že jsme už něco takového snad dokonce řešili. Zločin z vášně...

„Tak teď už tím spíš žádný cavyky,“ řekl jsem profesorovi a přistoupil ke stolu. Viktor Aristarchovič sebou zazmítal, dal jednu ruku dolů a začal škrábat nehty na desku stolu, jako by se ke mně snažil přitáhnout.

Rozmáchl jsem se a jedinou ranou mačety jsem mu usekl hlavu.

Otočil jsem se a zamířil k muži, kterému se už mezitím podařilo zvednout na všechny čtyři. Upřímně řečeno, je to fakt pohodlná poloha. Pro mě.

„Ú-úé?“ zaskučel muž.

Přimhouřil jsem oko a jediným seknutím uťal hlavu i jemu.

Toť vše.

Svět je zase o něco čistší.

Tedy, kromě téhle pracovny. Fakt nezávidím tomu, kdo ji bude uklízet. Aspoň že tady nejsou žádné koberce.

Schoval jsem pistoli a znovu vzal do ruky vysílačku – však už mi taky dobré dvě minuty vibrovala u pasu.

A vtom jsem za svými zády uslyšel šramot.

To tady jako byli dokonce tři?

Byl jsem samým překvapením jako zabrzděný, a tak jsem se otočil pomalu a nespěšně.

V balkonových dveřích stál statný muž středního věku v pomačkaném staromódním obleku a prohlížel si moje dílo. Zpočátku – když jsem se na něho díval proti světlu –

jsem ho považoval za člověka.

Pak jsem si ale všiml šedomodré kůže.

Byl to kvazi. Byl to zkurvený kvazi!

Okamžik jsme se na sebe dívali.

A pak se všechno začalo dít hrozně rychle, jak už to v takových případech bývá.

Upustil jsem vysílačku a popadl pažbu pistole. Kvazi přeskočil stůl, jednou rukou mi sevřel zápěstí pravačky, v níž jsem držel mačetu, a druhou mě uchopil za levé zápěstí, aby mi znemožnil vytáhnout pistoli. Mlčky jsme spolu zápolili. Byl silný, jak už jeho plemeno bývá, ale já byl příliš naštvaný a vyděšený, než abych povolil.

Hlavou jsem ho vší silou udeřil do tváře a zároveň jsem ho kolenem nakopl mezi nohy. Kvazi ucouvl, zlomek vteřiny váhal a pak se vrhl k balkonovým dveřím. Instinktivně jsem zaklekl a dvakrát vystřelil za ním, ale už ve chvíli, kdy jsem mačkal spoušť, mi bylo jasné, že ho v té rychlosti netrefím.

Kvazi se neotočil, přehoupl se přes zábradlí a spadl dolů.

Když jsem se vyřítil na balkon, kvazi zrovna vybíhal ze dvora. Jeho statná postava se jen mihla a hned zmizela za rohem vedlejšího domu.

Měl jsem dost rozumu, abych už po něm nestřílel. A taky abych za ním neskákal. Nejsem kvazi a desetimetrová výška pro mě není žádná legrace...

Podíval jsem se dolů, jestli je tam správkyně. Ale před krytým zápražím nikdo nestál.

Zatraceně! „Soudruhu komisaři!“ ozvalo se od dveří bytu. „Soudruhu komisaři, jste v pořádku?“

„Nejsem soudruh!“ opáčil jsem a schoval pistoli do pouzdra. „Ale v pořádku jsem.“

Vrátil jsem se na místo, odkud jsem střílel na kvazi, a v duchu odhadl úhel. Vypadalo to, že kulky letěly kamsi vysoko nahoru, a ne do oken sousedních domů. Díkybohu za moje policejní reflexy a nízkou zástavbu v centru.

„Viktore Aristarchoviči...“ vzlykla tesklivě správkyně, když stanula ve dveřích pracovny. „Ach, Viktore Aristarchoviči, jak jste jen mohl! Proč jen jste...“

Střelil jsem po ní pohledem a dospěl k závěru, že to myslí naprosto upřímně. Za jejími zády přešlapoval domovník – mladý Tádžik s lopatou. Ne, s lopatou ne, opravil jsem se vzápětí. Byl to rýč, a to pořádně nabroušený. Pochvalně jsem Tádžikovi pokynul.

„Neviděla jste tohohle... druhého?“ Špičkou boty jsem šťouchl do useknuté hlavy.

„Ne!“ Správkyně rázně zavrtěla hlavou. „Ne, ne! Ten dovnitř nešel! Od chvíle, co odešla profesorova paní, jsem byla celou dobu na místě. A dovnitř nikdo nešel!“

„Určitě máte ve vstupu kameru, že ano?“ řekl jsem. „Takže se nebojte, podíváme se, co a jak...“

„Já ho viděl,“ řekl Tádžik a naprázdno polkl. Rusky mluvil čistě a bez přízvuku – ten kluk určitě vyrůstal už tady v Moskvě. „Šel přes dvůr hodně brzo ráno, zrovna když jsem vyvážel popelnice.“

Znovu jsem se podíval na správkyni.

„Směna mi začala v sedm,“ řekla spěšně. „Přes noc tady zrovna dneska nikdo nebyl, ale vstupní dveře bývají zamčené, takže snad jedině že by ho pustil někdo z nájemníků...“

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje,“ řekl jsem. „Přijdeme tomu na kloub. A zatím opusťte místo činu, prosím.“

A teprve poté, co správkyně a domovník – s rýčem stále v pohotovosti – opustili byt, dovolil jsem si znovu zapnout vysílačku.

Lukjaněnko, Sergej: Kvazi
Vydá: Triton/Argo, říjen 2018
Překlad: Konstantin Šindelář
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 298 Kč