RECENZE: Nechat se tahat za fusekli (Chaim Cigan, Piano Live)

V UFO nad Slovenskem se setkají Muammar Kaddáfí, židovský rabín a turecký paša. To není začátek židovské anekdoty, ale jedna ze situací z knihy Piano Live Chaima Cigana. Pod tímto pseudonymem se neskrývá nikdo jiný než vrchní zemský rabín Karol Sidon, což je ve druhém díle i přiznáno v anotaci (více např. zde). Piano Live je druhou částí tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc. První díl, Altschulova metoda, vzbudil výrazný ohlas v literárních kruzích, o čemž svědčí množství recenzí, mj. Petra A. Bílka v Respektu nebo Lukáše Malého v Literárních novinách. Spekulovalo se o autorství, řešilo se, kdo mohl takto „bravurně napsat“ (citace z anotace) spletitý a mnohovrstevnatý příběh. Pro čtenáře tohoto textu ovšem bude nejzajímavější jedna věc: sám Karol Sidon prohlašuje, že jde o ryzí fantastiku a že ho ovlivnila četba „úpadkové sci-fi“, kterou má ve velké oblibě.

První díl tetralogie je přitom výrazně autobiografický. Hlavní hrdina Moše emigruje z Československa, potýká se s manželskými problémy (Sidon je potřetí ženatý), řeší se židovské otázky, holocaust, ale i konec socialismu a situace v letech 1988 a 1989. Autor kouzelným způsobem využívá příběhy z Bible, židovské anekdoty a předsudky, parafrázuje je a nechává své hrdiny o nich přemýšlet a svým způsobem je i zažívat (zejména příběh Josefa a jeho bratrů). Pokud je v Altschulově metodě přítomna fantastická rovina, pak nejčastěji v rovině snů, možnostech hypnózy, náznacích toho, že existují paralelní světy či cestování v čase. V Piano Live se v jednom paralelním světě ocitáme, abychom následně zjistili, proč žijeme ve světě, ve kterém žijeme.

Piano Live je román velmi zběsilý. Na pěti stech stranách se dostáváme z alternativních Spojených států amerických přes alternativní Evropu, ve které u Slavkova domluvili tři císaři mír trvající dvě století, ve které neproběhly I. a II. světová válka, ve které se 17. listopadu 1989 hroutí rakousko-uherská monarchie a ve které fašistické Slovensko pod vedením Husáka přesouvá židovské obyvatelstvo do sběrných táborů, přes starověký Egypt a vzdálenou budoucnost 25. století až po návrat do 90. let 20. století. Není to pouze zuřivá jízda napříč časem, světy a příběhem. Chaim Cigan si zároveň bere na paškál židovské tradice a rituály, českou i světovou historii a veškerá „co by, kdyby“. Příběh mu poskytuje prostor pro filosofické otázky (jakkoliv nejzajímavější padla již v Altschulově metodě – kdyby bylo možné vrátit se v čase, nebylo by nejlepší Mojžíšovi rozmluvit, aby odcházel z Egypta? Nebyli by židé, rabíni, pogromy... A to se ptá vrchní zemský rabín!) a jakkoliv je román rozevlátý a ukecaný, je třeba pochválit jazyk ozvláštněný židovským výrazivem. Historické reálie působí přesvědčivě – aby autor mohl s materiálem paralelních světů pracovat, musel velmi důkladně nastudovat historii a reálie tohoto světa. Třeba popis bitvy u Slavkova je až dechberoucí. A tím, jak se Chaim Cigan baví (a ostatně i pseudonymem!), vzniká jistá podobnost s Járou Cimrmanem.

A hle, Jára da Cimrman! V této chvíli nelze než nevzpomenout několika dalších jmen. Rozsáhlá sága z alternativního světa? Valhala Františka Novotného (recenze zde)! Romány na pomezí filosofie, historie a dobrodružných žánrů, třeba detektivky? Umberto Eco! Židovská tematika, kabala, tajemství a mystika? Golem Gustava Meyrinka! Židé v budoucnosti? Židovský policejní klub od Michaela Chabona (recenze zde)! Je zde od každého trochu – a přece to zůstává své. Mimochodem, rozsáhlé české fantastické ságy jsou očividně na vzestupu. Valhala Františka Novotného se dočkala souborného vydání r. 2014, od r. 2013 vychází Mycelium Vilmy Kadlečkové (recenze zde, zde a zde), ve stejném roce vyšel první díl Algoru Jana Hlávky a Jany Vybíralové (ukázka zde), mohli bychom započítat i cyklus Julie Novákové Blíženci – a teď jízda alternativním světem se židovskou tematikou. Mimochodem, k alternativním historickým románům lze přiřadit i skvělý Mlýn na mumie Petra Stančíka.

Piano Live je román na pomezí. Využívá prvky brakové literatury, hrdinové se ocitají v situacích naprosto absurdních, aby se o pár stránek nacházeli v ještě absurdnějším čase i prostoru, ale přesto nejde o prvoplánové eskapády. Celý román je prakticky jednou velkou odbočkou od „naší“ reality, abychom se na konci pětisetstránkové bichle přesunuli tam, kde jsme vlastně začali (respektive skončili v minulém díle). Je to opulentní sci-fi vyprávěnka, v níž nás autor tahá za nos či za fusekli. Ale vůbec ne hloupě – a proto se necháme tahat rádi.