Karel Doležal, Státní zaměstnanci

Vždy, když se hovoří o knihovnách, v nichž se skrývají poklady lidského vědění, si většina lidí představí rozlehlé síně, nekonečné chodby a police narvané jedním svazkem vedle druhého od podlahy až ke stropu. Ticho je tam takové, že slyšíte i usedající prach, a je jen výjimečně narušeno klapotem podpatků nějaké knihovnice.

Pravda je však mnohem prostší. Poklady lidského vědění by dříve nebo později lidstvo odhalilo znovu. Jistě, někdy to trvá celé tisíce let, ale jak se říká, na každého jednou dojde. A to platí i o vědomostech. Lidé to mají prostě v genech, že se začnou po čase zase rýpat v tom samém… Eh, promiňte, to jsem trochu odbočila, že?

Pravda je mnohem prostší. Jistě, tady jsem skončila. Poklady lidského vědění jsou obnovitelné – ano, není to řečeno tak hezky, jako předtím, ale rychleji. Proto se všechny vědomosti, jež by lidstvo během své další cesty na vrchol neobjevilo, vejdou do jediné knihy. Zkrácená verze se nacpe do sešitu, což se dlouhodobě ukázalo jako praktičtější řešení. Možná se ptáte, zda si sešit zaslouží být přítomen v obrovské knihovně, kterou jsem popisovala na začátku. No, víte, takové knihovny jsou velké. Sakra velké a díky tomu taky sakra nápadné a nákladné na údržbu. To se potom Centrálním Mocnostem Řídícím Chod Světa – zkratka CMŘChS je dost těžkopádná, měli zvolit kratší jméno – nemůže nikdo divit, že v zájmu bezpečnosti nejdůležitějších informací zvolí jedinou knihovnici. A té nesvěří žádnou obří knihovnu, aby na sebe zbytečně neupozorňovala.

Jistě, teoreticky nemají potom podobné knihovny moc význam, ale pro jistotu jich na Zemi pár máme, jako klamné cíle. Dobyvatelé obvykle obsah knih příliš nestudují, takže v plamenech končí prázdné památníčky, červená knihovna z výprodeje a šestákové romány. Stejně tak si většinou neuvědomí, že prchající personál jsou stále ti samí lidé.

Takže zatímco útočníci pálí jednu velkolepou, ale mizerně postavenou knihovnu za druhou, já tady usrkávám čaj, čtu noviny a střežím největší tajemství lidské rasy. V sešitu, kterým jsem podložila nohu stolu, protože se viklal.

Doufala jsem v poklidné odpoledne. Četla jsem si černou kroniku, typicky nudnou, sestávající povětšinou z přejetých koček, upíjela ovocný čaj a poslouchala bubnování deště venku. Obyčejný říjnový den, jaký je nejlepší přečkat v teple a klidu mého podkrovního bytu. Akumulačky hřejí, hrnec na plotně bublá a jedinou mou starostí je, jestli jsem zase nekoupila rozdrcené sušenky. Normální odpoledne.

Normální by bylo, kdyby se během téhle činnosti změnilo ve večer, večer v noc a já šla spát. Takovýhle nenáročný plán vám může narušit cokoliv. Nečekaná návštěva, prasklé potrubí v domě nebo třeba i pošťák, protože to bych musela vstát z křesla, což se mi nechtělo. Jenže osud je zlomyslný parchant a na druhou stranu není troškař.

Když vám z novin vypadne reklamní leták, máte v zásadě dvě možnosti. Buď ho necháte ležet a seberete ho později nebo ho seberete hned. Centrální Mocnosti Řídící Chod Světa žehnejte mojí zvědavosti, že jsem se pro ten papír sehnula! Potom jsem zjistila, že to byla nabídka plastových oken, ale důležitější bylo to, co se nacházelo za mým obyčejným a netěsnícím oknem. Když složíte noviny, opravdu nečekáte, že hned za skleněnou tabulí máte jako auto velký létající talíř, po němž směrem k vám cupitá něco malého a zeleného. Tedy, věděla jsem, že pár útoků přišlo z vesmíru, ale tohle bylo spíš jak špatný vtip. Zelený mimozemšťan. No potěš.

Chtě nechtě, musela jsem vstát. Jedním okem jsem přitom loupla po sešitu pod stolem. Ten skrček zatím připlácl na sklo ruce s přísavkami. Ach jo, okna jsem myla před týdnem a on si je dovolí zasvinit. Kde je ten smeták, tohle zaslouží odplatu…

Zíral na mě jediným okem bez víčka a mával tykadélky na hlavě tak, jako kdyby mě jimi skrz sklo očuchával. Já se i se smetákem postavila před něj a čekala. Dával si na čas. Už jsem mu skoro chtěla pomoct, když zploštil ruku, že byla tenká jako papír, prostrčil ji skrz – takže důkaz, že těsnění fakt stojí za houby – a otočil kličkou. Přísavky zamlaskaly, emzák se nakrčil a chystal se mi vskočit do pokoje.

Smůla. Smeták do vodorovné polohy, napřáhnout, otočka a prásknout toho zmetka přímo do hubené hrudi. Dřevěná tyč s kartáčem na plastovém nosníku nevypadá jako nejlepší zbraň, ale věřte mi, léta praxe hovoří za sebe.

Trochu mě zklamal, že při cestě dolů nekřičel. Ovšem žuchnutí, když dopadl na dláždění, bylo uspokojivé. Teď ještě šťouchnout pořádně do toho jeho létavce a je to. Pokud je uvnitř ještě někdo, snad se z tohohle poučí.

Mezihvězdný koráb mířil směrem na Košíře a já se opět rozvalila do křesla. Chránit vědomosti, to ano. Likvidovat důkazy o každém, kdo se je pokusí získat? Ani nápad. Centrální Mocnosti Řídící Chod Světa mají dlouhé prsty, takže zítra už se bude jednat o reklamní balón, co se zatoulal moc nízko a u mého bytu skončil jen náhodou. I když jak znám zdejší lidi, spíš někdo dřív zeleného mužíčka odtáhne k řezníkovi a létající talíř skončí ve sběru. A když se bude někdo ptát, kdepak, my nic neviděli. Tohle sousedství mám prostě ráda.

Ne, že by mě ovšem likvidace důkazů uchránila výslechu. Postavila jsem zase na čaj a vytáhla bábovku. Sádrovou, stejně si nikdy nevzal. Ve chvíli, kdy cvakla konvice, taky zazvonil zvonek. Na minutu přesně, jako vždy. Dál to byl rituál.

„Dobrý den.“

„Dobrej.“

„Přicházím jménem…“

„Jste to pořád vy, vždyť se známe.“

„Ten talíř a zelený tvor…“

„Jo, lezl mi sem, tak jsem ho praštila. Zajistili jste ho?“

„Otázky kladu j…“

„Jo, jasný, jasný… Zajistili jste ho?“

Povzdech. „Ano. Fouká a prší, takže venku bylo jen málo svědků. A taky šero, něco jim namluvíme. Co znalosti?“

„V bezpečí.“

„Dobrá. Děkuji za informace. Nashledanou.“

„Mějte se.“

Opět si nasadil tmavý klobouk, který tak parádně ladil s jeho kabátem a černými brýlemi. Jeho zjev tak moc křičel slova „tajný agent“, až si každý na ulici musel pomyslet, že tenhle chlapík jím být určitě nemůže. Dokonalé maskování.

Zapadly za ním dveře. Osladila jsem jeho čaj a postupně vypila oba dva. Příště mu dám vyjetý olej. Poslední tři návštěvy ani nepil.

Velké knihovny bývají cílem monstrózních útoků. Bombardování, pokud jsou nad zemí, stovky pěšáků, pokud pod zemí, někdy různé paprsky smrti, tanky, rakety, magie, podle okolností. No a pak se sem tam někdo dopídí mě. A když už ten někdo ví, co hledá, zkusí to sám. Každý odvrácený útok si zaslouží malou oslavu.

Bylinkový likér, pěkně na tři prsty. A zpátky do ratanového křesílka. Teď mi můžete vlézt na záda všichni. Emzáci, čarodějové a klidně i Centrální Mocnosti! Tak, rebelie, ode dneška jim v myšlenkách zkracuji název. Ať si zvykají, když stejně nemají nikoho lepšího než mě.

* * *

Sešit pokojně ležel pod nohou a já sledovala, jak ho nemilosrdný kus dřeva ohýbá a deformuje. Jen ať se snaží. Kdyby byl ten sešit člověk, tak na jeho bedrech leží osud lidstva. Tohle má jako náhražku. Vlastně je to takový obr Atlas v malém.

Na střední škole jsem měla kamaráda. Vojtu. Pamatuji se, že jsem tehdy viděla seriál o čarodějce žijící uprostřed města, která plnila lidem přání výměnou za na první pohled zbytečnosti. Ten seriál mi přišel opravdu dobrý, tak jsem ho jednou Vojtovi popisovala a svěřila se mu, že takový život by se mi líbil. Být tajemnou ženou, která plní lidem přání, ale ta se mnohdy pak obrátí proti nim. On řekl, že to nezní špatně, ale sám by si přál něco trochu jiného. Prý střežit tajemství. Po zbytek přestávky a cestou na autobus jsme vedli debatu, jak si to vlastně představuje. Jak vypadá hlídání tajemství, že jo. To bude mít někde chrám a to tajemství bude v relikviáři? Nebo v jeho hlavě? Nakonec jsem mu řekla, ať s tím klidně začne už teď. Tajemství to může být jakékoliv a on ho může střežit třeba doma v šuplíku, napsané na papírku.

Kdybych tehdy viděla do budoucnosti, asi bych pukla smíchy. Vojtovu vysněnou práci dělám já. V podkrovním bytě na levém břehu Vltavy. Někdy nakoupím zásoby a pár knih, a pak týden nevylezu. Jindy se celé dny toulám po Praze a říkám si, jak mám tohle město vlastně ráda. A pak zas zabalím sešit do kufru a jedu na Vysočinu. Za tohle všechno mě Centrální Mocnosti platí. A víc než štědře. Že nemám jinak práci? No a co, nenudím se.

Dost by mě zajímalo, jestli by se skutečné hlídání tajemství Vojtovi líbilo. Na třídním srazu jsem mu to říct nemohla, zaprvé kvůli smlouvě a zadruhé, protože on byl vždycky hrozná drbna. Když nad tím tak přemýšlím, vždy jsme to o něm věděli, a on přitom chtěl střežit tajemství. Paradox.

Psí rasa na sedm, už mám první tři písmena JEZ. Jezevčí. K se nevejde. No fajn, podle okolních slov by to měl být jezevec. Který blbec tuhle křížovku dělal?

Noviny přistály na gauči, sešit v kapse kabátu. Čas na procházku.

Možná si myslíte, že mě od mládí učili bojovým uměním, na těle mám schované desítky zbraní a lusknutím prstů vyvolávám ohnivé koule. Kdepak. Něco jsem pochytila, neříkám, že ne, ale jinak jsem docela normální bezbranná ženská, které táhne na čtyřicet. Včera jsem sice bojovala sama, ale už vím, že i přes všechno to pochybné utajení mě pořád někdo hlídá. A pokud situaci nezvládám sama, zakročí. Pochopitelně stejně „nenápadně“, jako se snaží maskovat svoje agenty. To byste nevěřili, jak často dávno vybydlenému domu naproti někdo myje okna. A stěrky mají z nějakého důvodu zásobníky.

Velké tmavé mraky si oblékly těžké šedé kabáty. Nebo tak nějak zněla ta podivná věta v učebnici angličtiny v páté třídě. Co si tak pamatuji, nikdo ze třídy to nebyl tehdy schopen přeložit. Je zajímavé, jak vám někdy na mysl vytanou podobné útržky vzpomínek. Dnešek totiž vypadal přesně jako z té věty. Obloha šedá jako olovo, jen začít pršet. Sem tam jsem se podívala na oblohu, zda mraky neprorazí návštěva z jiné planety nebo čarodějnice na koštěti, ale ono nic. Dost by mě zajímalo, co by lidé řekli na to, že se strážkyně nejdůležitějších vědomostí lidstva prochází po Smíchově, jako by se nechumelilo.

Kolem starého Malostranského hřbitova, ignorace hustého provozu na Vrchlického a poté při nejbližší příležitosti zapadnout do Košíř. Sice to je do kopce – rodáci tvrdí, že žijí na horách – ale zdejší uličky jsou mi sympatičtější než smrad a hluk na Plzeňské. A pěkně do lesíků na Cibulce, tam bude touhle dobou klid.

Prolézám jednu uličku za druhou, blížím se lesíku, ale najednou mě upoutá jistá výloha. Staré fotografie! Košíře a Cibulka za dob první republiky. Očividně fotokopie, u každé pěkně jméno majitele původní fotky a přibližné datum pořízení. Usmívám se od ucha k uchu, protože něco podobného se dá v hlavním městě vidět jen zřídka. A když už, tak je to tak načančané, že člověk ani nevěří ve věrohodnost snímků.

Stála jsem tam přilepená ke sklu jak dítě před hračkářstvím, když vrznuly dveře.

„Zdravím. Jestli se vám líbí moje sbírka, pojďte dovnitř, mám jich tu víc.“

„Eh, dobrý den.“ Vzhlédla jsem. „Nechci vás nějak obtěžovat, ale…“

„Jen pojďte. Můžeme si k tomu prohlížení uvařit čaj.“

Přejela jsem ho očima. Brzy mu bude padesát, už šedivý a s vráskami kolem očí. Se strništěm, oblečený do ošoupaného svetru.

„Když jinak nedáte,“ usmála jsem se na něj a vešla. Až teď mi došlo, do jaké výlohy jsem to vlastně zírala.

Knihovna.

Ne, žádná pompézní knihovna, o nichž jsem mluvila. Obyčejná, pouhé dvě místnosti a výpůjční pult. Nedivila jsem se mu, že mě pozval. Nikdo tu nebyl a on vypadal, že si chce popovídat. Z kuchyňky se ozval puštěný kohoutek a za chvíli už byly na stole kouřící hrnky.

„Jmenuji se Steiner. Jan Steiner. A jak vidíte, starám se o tuhle knihovnu. A mimo jiné sbírám staré fotky, pohlednice, prostě cokoliv, co souvisí s Košíři a Smíchovem.“

„Vlasta Váchalová,“ představovala jsem se honem a třásla mu pravicí. „Sama bydlím na Smíchově, takže mě ta výstavka zaujala a dost by mě zajímalo, jak to tu vypadalo dřív. Sice bydlím v Praze ani ne deset let, ale už je to pro mě málem rodné město.“

Donesl desky, v nichž bylo několik sešitů s popisky míst, setříděných podle desetiletí. A v nich za růžky zastrčené fotografie, pohlednice, kopie, ale také například staré účtenky z již neexistujících restaurací.

Sám o sobě toho moc nenamluvil. Když jsem se optala, odpověděl. Sem tam pronesl poznámku u nějakého kousku, jehož si opravdu cenil. Zdá se, že o téhle části města přečetl vše, co šlo a o některých domech znal nejnepodstatnější detaily.

Na Cibulku jsem nakonec ten den nedošla.

* * *

Na stůl dopadly tři knihy. Detektivky.

„Nedávno jste mi říkal, že dostáváte od města na knihy jen pár stovek ročně, tak jsem myslela, že…“

„Ale ne,“ zamračil se Jan, „tohle mi nedělejte.“

„Proč? Znám je nazpaměť, tak je daruji knihovně. A kdybych si je chtěla přečíst znovu, půjčím si je tu.“

„Vy mi nerozumíte, Vlasto. Víte, já bych je i přijal rád, ale jakýkoliv dar musím nahlásit v městské knihovně, oni to musí schválit, zařadit do své databáze… Je s tím tolik papírování, že kdykoliv jsem zkusil něco přijmout, vypoklonkovali mě.“

Zachmuřila jsem se. Tolik k mému gestu štědrosti. Nechtěla jsem ho nutit, protože stačil jeden pohled, aby mi bylo jasné, že to myslí vážně. Detektivky jsem zase zabalila a posadila se do křesla, které jsem začínala vnímat skoro jako svoje. Během chvilky jsem měla po ruce čaj.

„Vést dneska knihovnu, to není jen tak,“ řekl Jan a posadil se vedle mě.

„O tom něco vím,“ zamumlala jsem a zamračila se na svůj deštník. Ráno jsem jím musela na ulici propíchnout nějakého fauna, co se mi pokusil ukrást sešit. Dost ho překvapilo, když jsem ho praštila kabelkou po hlavě a pak bodla do břicha hrotem deštníku. A trocha krve na hrotu zůstala, protože teď stékala na parkety.

„Vy jste taky někdy vedla knihovnu? Nebo pořád vedete? Ani jsem se nikdy neptal, co děláte,“ začal Jan nadšeně. Z toho jsem musela vybruslit.

„Ne, kdepak,“ zasmála jsem se, ale znělo to trošku nervózně, „nikdy! Jenom doma svou soukromou knihovnu. Znáte to, člověk si sem tak koupí knihu, za chvíli to nemá kam dávat. Pak někomu nějakou půjčí, zapomene na to…“

Přikyvoval. Tohle blábolení ode mě muselo být pěkně hloupé. Musel to znát, když přihlédnu k jeho práci. Knihovny jsou přeci od toho, aby si v nich lidé půjčovali knihy.

I když…

„Poslyšte, teď mě tak napadlo… Jsem tu snad podesáté a ještě nikdy jsem neviděla, že by tu kromě nás dvou někdo byl.“ Doufala jsem, že jsem neťala do živého. Je možné, že je z tohoto faktu nešťastný. Namísto toho se rozesmál.

„Co vás nemá!“ Začal se plácat dlaní do stehna. „Mám otevřeno dva dny v týdnu dvě hodiny odpoledne. Tady na kopci je stála klientela. Přijdou, vrátí knihy, vyberou nové. Někdy se domlouváme, že jim něco schovávám pod pultem a jen si to vyměníme. No a pak tu jsou speciální návštěvy.“

„Speciální návštěvy?“ Povytáhla jsem obočí.

„Ano. Teď dělejte, že se pro něco skláníte.“

Pohlédla jsem mu do očí. Myslel to smrtelně vážně. Tady něco nehraje. Polkla jsem a shýbla se ke kabelce…

Koukala jsem do země, takže jsem ani nepostřehla, jak rychle to udělal. Pouze jsem zaslechla zadrnčení tětivy a výkřik. Vzhlédla jsem a viděla, že ještě v sedu neznámo odkud vytáhl kuši, stále namířenou do kuchyňky, odkud se teď ozývaly nadávky a bolestné syčení.

„Za regál pro mládež!“ vykřikl a já ho bez váhání poslechla. Ozvaly se mé návyky, takže jsem napřed obloukem poslala za zmíněnou polici kabelku a pak se tam překulila i se svým věrným deštníkem. Jan už byl na místě.

„Zatraceně, pod to křeslo si asi vážně koupím samopal. Dneska je jich pět najednou…“

Sáhl pod regál. Něco cvaklo a poté se s rachotem ze všech polic s knihami spustily rolety z kovových lamel. Musela jsem hvízdnout. Pokud je za takovýchto situací žádaný samopal, tak si svých knih musí opravdu vážit!

Pak jsem pochopila druhý důvod, proč chtěl za tento konkrétní regál. Zase někam sáhl a vytáhl revolver a další dvě kuše.

„Natahuj je, prosím tě,“ řekl mi a přihodil svazek šipek. Takže odteď si tykáme.

Přes očekávání přestřelky se však nic nedělo. Jan zklamaně vzdychl, opět hmátl pod polici, nyní pro jakousi plechovku a vší silou ji mrštil do kuchyňky. Zasyčelo to a ze dveří se vyvalil dým, následovaný čtyřmi kašlajícími lidmi. Dva muži a dvě ženy.

„Ani hnout!“ houkl na ně Jan a namířil revolver. Vystrčila jsem hlavu. Speciální návštěva? Nastrojení jako šašci, takže čarodějové. Že by tu byla nějaká zajímavá kniha?

Pohlédli na něj a zareagovali nejhůř, jak mohli. Tedy, nejhůř pro ně. Už jsem to viděla v různém provedení dvakrát a nikdy mě to neomrzí. Čarodějnou odpovědí na jakoukoliv formu násilí je vrhat kouzla. Jenže když několik těch tatrmanů zaženete do kouta, získáte obdobu skupinky lumíků na útesu.

Začali kouzlit. Jak se hodí ironicky doplnit, opravdu to nikdo nečekal. Problém byl ten, že tak učinili bez předešlé přípravy, ve zmatku a hlavně nebyli sladění. Když jim ztroskotal původní plán potichu zpacifikovat knihovníka, ukázalo se, že plán B jaksi už nevymysleli.

Prvnímu muži vyrazila z ruky ohnivá koule, kterou ale okamžitě spláchla voda od vedle stojící ženy. Podle závanu studeného vzduchu asi chtěla udělat ledový sloupec. Díky žáru z ohně se pochopitelně nic nestalo. Kouzelnici se ztratily i zbytky koncentrace, voda se rozstříkla, zkropila celou skupinku a zahalila ji mlžným oparem. Druhá žena chtěl do Jana pustit elektrický výboj. A protože voda dobře vede proud, skončila čtveřice na zemi v křečích. Připadala jsem si jak ve staré grotesce, když poslednímu čaroději s hlasitým „plof!“ z ruky vyskočila hrudka doutnající síry. Jako zapálená svíčka na hrobě čtyř nešiků.

Jan sklonil hlaveň.

„No a takhle to dopadne skoro pokaždé,“ vzdychl. Čaroděj v kuchyňce opět zakňučel a pak se rozkašlal. Šipka v lýtku pro něj byla vlastně požehnáním. Nedostal šanci spáchat další trapas.

Vylezla jsem ze skrýše s deštníkem připraveným bodnout. Jan otevřel okno, aby se kouř rychleji rozptýlil.

„Jsou mrtví?“ optala jsem se, ale mágové začali jako na povel sténat. Musela jsem ovládnout touhu je dorazit. Stejná verbež jako marťani, všichni extrémisti nebo třeba harpyje. Zrovna ty poslední se jako jediné už poučily, co jsem zač, a hnízda si dovolí stavět až v Libni. Čaroděje bych nejradši viděla někde za Berounem.

„Blbci blbí,“ mumlal Jan a za nohy vytáhl na ulici prvního elektrifikovaného kouzelníka. „Vlastičko, nezavoláte zatím na odchytnou stanici, aby si je odvezli? Já jim dám, čarovat na veřejnosti, neví, co je slušnost…“

„My si už netykáte?“ usmála jsem se na něj. On se na mě podíval a úsměv opětoval.

„Byla bys tak hodná?“

„Jistě.“

Antoušek přijel za ani ne deset minut. My jsme už zase seděli u čaje, protože nás nepotřebovali.

„A co tu máte… promiň, máš takového, že to láká čaroděje?“

„Kéž by jen čaroděje!“ Jan gestem pomyslně obsáhl celý svět kolem sebe. „Leze mi sem kdeco. Z Cibulky se někdy zatoulá lesní žínka, jednou mi před výlohou přistála raketa z Pluta, dvakrát jsem tu načapal jednoho vtíravého vědce a ani nechci vzpomínat, když jsem vyháněl tu energetickou bytost. Účet za elektřinu byl prostě hrůza!“

Najednou jsem byla za tu příhodu s čaroději ráda. Honza začínal vypadat ještě zajímavěji. Možná proto, že popis jeho práce mi začínal připomínat popis té mojí. Je snad možné, že…

„A co to oslavit?“ navrhla jsem a vstala. „Za chvilku jsem zpátky, zatím najdi skleničky.“

* * *

Za vlast hrdinně padla dvoulitrová PET láhev červeného vína. Jen o pár ulic dál jsem našla samoobsluhu, kde prodávali slušné stáčené. Slušné, takže zmizelo rychle. Protože jsme byli na suchu, Honza někde vyhrabal půl láhve koňaku. Začínal se mu rozvazovat jazyk. Možná až moc. Věděla jsem vše o jeho dvou bratrech a sestře, mládí stráveném v Českých Budějovicích a sbírce zahraničních pivních sklenic, s níž ale před lety upadl na schodech a přežila to jen jakási neznámá švédská značka. A já pitomě přikyvovala a čekala na chvíli, kdy se bude nadechovat, abych do toho vpadla.

Jak se mi zdálo, Honza asi nemusí dýchat nikdy. Nebo já jsem tak opilá, že ty pauzy nikdy nestihnu.

Sice jsem začínala být lidově řečeno na šrot, ale i tak mi docházelo, že tohle asi nebyl nejlepší nápad. To musím někoho, z koho chci dostat informace, nutně ožrat jako prase? Co když by mi to řekl sám, kdybych se optala?

No, teď už to je fuk. Optat se můžu, ale… Sakra, chlape, vždyť jsi musel vypotřebovat slova na rok dopředu!

Situace si žádá radikální řešení!

Vstala jsem a udělala krok směrem k němu. No však to znáte, přesně tu situaci, kdy se hrdina vztyčí, jejich oči se setkají, dlaně dotknou a oni dva se políbí, zatímco za nimi zapadá slunce, zpívají ptáci a flétnista pod balkónem si může vyfunět plíce.

Tak přesně tak to nebylo. Vstala jsem, načež se zasekl provoz někde na trase mozek – nohy a já jsem se skácela. V cestě jsem však měla křeslo s Honzou, takže jsme alespoň skončili v objetí. Do chvíle, než jsem se slovy „Ty vole, gravitace je svině.“ sklouzla na zem. Ačkoliv pochybuji, že jsem gravitaci vyslovila správně. A myslím, že i stylistika věty trochu vázla. Honza mi chtěl pomoct na nohy, ale sám na tom nebyl zrovna nejlépe. Nakonec jsme skončili na jedné hromadě mezi křesly, smáli se jak pitomci a váleli po sobě sudy. A to, co jsem chtěla, přišlo prostě samo.

„Hele, Honzo, proč ti sem furt lezou? Co tu máš tak zajímavýho?“

On začal vydávat zvuky jako dvoutaktní motor a několikrát se přese mě překulil tam a zpět.

„Když seš tak zvědavá, pojď! Ale ne, abys mi pak říkala, že jsem divnej!“

Ne, chlape, co se knih týká, nikdo není divnější než já, pomyslela jsem si.

* * *

Stála jsem tam jak tvrdé Y a zírala. Ne, přede mnou se netyčil oltář knižního boha, postavený z prvních vydání všech Pratchettů. Byla to prostě jen police s vyskládanými knihami. Nebyly tam zastrkané vedle sebe, jako normálně. Každá měla svůj prostor a všechny byly položené obálkou vzhůru. Některé jen tak, další zakryté hedvábím, jedna byla dokonce přiklopená olověným poklopem. Zajímavějším zjištěním ale bylo, že jen pár se jich tvářilo jako obyčejné knihy. A teď mám pod pojmem obyčejné na mysli bichle se zlatou ořízkou, kováním a vázané v kůži. Další byly opravdu unikátní. Třeba jedna, neustále se přelévající, jako kdyby byla z tekutého písku. Pohledem jsem zůstala upnutá na jiné, působící dojmem, že je vyrobená ze světla.

„S tou je trochu problém,“ vysvětloval Honza, když si všiml mého pohledu, „protože se v ní dají stránky otáčet jen laserovým ukazovátkem. A mně se vybily baterky.“

Sehnula jsem se k nízké polici, na níž ležel svazek s deskami z havraního peří.

„Můžu si sáhnout?“

„Jistě.“

Přejela jsem po té divné knize rukou. Skutečně, peří. Ne, že by byla jednotlivá pera zabodaná do podkladu, ona se vzájemně proplétala, a ač nebyla nijak slepená, cítila jsem, že bych je nerozdělila.

„V téhle je zapsáno všech dvanáct způsobů, jimiž lze stvořit harpyji,“ oznámil mi Honza. Ačkoliv jsem stále cítila působení alkoholu a tělo odmítalo chvílemi poslouchat, mysl vystřízlivěla okamžitě.

„Dvanáct?!“ vykřikla jsem, až jsem ho chudáka vylekala. „Ale vždyť… Genetika, magie, roztok tří planet… To nejde, vždyť způsobů je známo jen pět, z toho tři nepříliš spolehlivé.“

„Já vím,“ přikývl. „Jenže v téhle knize jich je dvanáct.“

Opět jsem přejela všechny knihy pohledem. Vypadaly výjimečně. Ač jsem věděla, že můj sešit je výjimečný jen obsahem, najednou jsem měla pocit, že ožil a začal v kabelce poskakovat, aby se podíval na tuhle záhadu.

„Co tahle?“ ukázala jsem na světelnou knihu.

„Chemické složení obyvatel Jupiteru,“ odpověděl a nehnul ani brvou. Očividně se rozhodl vychutnávat si každou moji reakci.

„Na Jupiteru nikdo nežije. Potvrdily nám to všechny rasy okolo.“

„To si myslí oni. Jupiteřané nechtějí být rušeni, proto se pomocí návodu v této knize změnili na plyn.“

„Ale to… to nemůže nikdo potvrdit! To přeci…“

„Víš, Vlasti, je spousta věcí, které se někdo snaží zatajit. Ti mágové zřejmě šli po téhle.“ Poklepal na hrozně zkroucenou knihu, zřejmě kdysi spadla do vody. „Je hodně tajných kouzel, která velmistři drží pod pokličkou. Nechtějí, aby zmizela, ale současně je odmítají kvůli přílišnému nebezpečí sdělit více lidem. Některá ničivá se mají vyrovnat atomové bombě.“

„A ta jsou v téhle knize?“

„Ne. Tahle kniha obsahuje kouzla schopná zhasnout slunce a zažehnout nové. A ta pod poklopem,“ zaťukal na olovo, čímž mi potvrdil, že pod ním je opravdu kniha, „obsahuje nákresy stroje, který dovede vytvořit centrální černou díru a nakupit kolem ní galaxii.“

„Ale… Takové znalosti ani nemůžou existovat!“

„Můžou,“ usmál se Honza a já na vteřinku zapochybovala, zda je vůbec člověkem. „Na mnoho z nich dokonce přišli lidé. Jenže se jedná o informace, které se nesměly lidstvu nikdy dostat do rukou. Ale také by neměly být ztraceny.“

Byla jsem zmatená. Co zmatená, vůbec jsem nechápala, co se děje. Nedělal si ze mě legraci? Najednou jsem žárlila za svůj sešit v kabelce. Musel si připadat nicotný.

Honza chtěl přejít k další polici, ale vlivem vína a koňaku zakopl o svou vlastní nohu. Jen tak tak se chytil a já si oddychla. Teď působil více lidsky, než kdy dříve.

„Tak už snad chápeš, proč si chci koupit samopal,“ zablábolil vysíleně, když jsem mu pomáhala do schodů. Samopal? Já svou „knihovnu“ bránila domácím náčiním. To, co zde přechovával on, by zasloužilo několik letadlových lodí.

* * *

Padla jsem do křesla. Svět se se mnou točil, ale pitím to už nebylo. Já vím, že jsem do toho šla s myšlenkou vymáčknout z něj jeho tajemství, ale tohle bylo trochu moc. Nemohly to být bezcenné knihy, to by na něj těžko zaútočilo pět čarodějů najednou. Přemýšlela jsem nad tím zeleným mimozemšťanem a faunem. Ti byli sami. Co bych dělala, kdyby na mě vyskočilo pět čarodějů? Sice se nepředvedli, ale on o nich věděl dávno předtím, než jsem si já něčeho všimla. Musí být daleko vytrénovanější a navyklejší. A schopnější v obraně svého majetku.

Svého majetku?!

Popadla jsem mobil a dlouho váhala. Nemyslím, že za ním přišel na výslech někdo od Centrálních Mocností, jako chodí za mnou. Možná, když jsem šla pro víno… Ne, takhle rizikové pracoviště by měli hlídané. Strážci by dorazili při prvních známkách násilí. Byli by tam dřív než antoušek.

Sakra! Mobil letěl do křesla. Honza nestrážil ty knihy pro Centrální Mocnosti. Určitě ne. Když on má sbírku jako kráva, proč by ještě k tomu mně sólo dávali jeden pitomý sešit?

Vytáhla jsem ho z kabelky a zírala na něj. Modrý školní sešit číslo 520. Nejdůležitější znalosti lidské rasy. Jedné rasy. A Honza má ve sklepě návod, jak vyrobit galaxii. Vsadím se, že v jedné z těch knih je i návod na život v pěti snadných krocích.

Opět jsem zvedla mobil. Centrální Mocnosti mě nijak neomezovaly, co se volného pohybu týkalo. Že se s někým scházím, to je nezajímalo. Nebylo by to poprvé. Ale kdybych jim teď zavolala s nevinným dotazem, zda neschovávají nějaké další důležité knihy, asi by následoval dost rychlý proces.

Kdo mu je svěřil? Na vlastní pěst pracuje jen těžko, obyčejní lidé, jako my dva, se k těmhle věcem sami nedostanou.

Mobil zůstal na stole a já odklopýtala do kuchyně. To chce kafe.

* * *

Seděla jsem ve svém křesle a koukala do hrnku.

„Proč jsi mi je ukázal?“ optala jsem se přímo. Potěšil mě, že nehrál hlupáka, co si kvůli opilosti nic nepamatuje.

„Protože jsem chtěl. Chtěl jsem je konečně ukázat někomu, o kom jsem věděl, že se jich nebude chtít za každou cenu zmocnit.“

„A jak můžeš vědět, že teď nechci?“

„Vlasti, k čemu by ti byly? Máš prostředky na stavbu kosmické lodi? Ovládáš magii? Víš, k čemu by ti vůbec bylo navázání kontaktu s Jupiteřany?“

Já ne, pomyslela jsem si a usrkla čaj, ale moji zaměstnavatelé by mohli mít zájem.

„Ne, ale porušil jsi tím určitě nějaké tajemství,“ pokračovala jsem. „Vždyť přeci čím víc lidem odhalíš, co skrýváš, tím větší je šance, že se to rozkřikne a budeš tu mít návštěvy o to častěji.“

„Jenže ty to neuděláš,“ zamumlal na půl úst a odložil čaj. Vstal a přešel ke kartotéce. Zalistoval v ní a podal mi jeden lístek. Sice jsem věděla, že zde má tenhle stařičký systém, ale nikdy jsem se v ní nehrabala. Mít najednou v ruce jednu z karet bylo zvláštní.

„Pořádně se na ni podívej,“ řekl mi, „a pověz mi, co tam je.“

„Henryk Sienkiewicz – Křižáci,“ přečetla jsem poslušně.

„Četla jsi ji?“

„Kdysi dávno.“

„A uměla bys říct pár větami, o čem je?“

„Román odehrávající se ve středověku, většinu času sleduje nějaké dva polské rytíře, pokud si pamatuji, strýce a jeho synovce. Jména po mně fakt nechtěj. V zásadě jde o soupeření Polska s Německými rytíři. Ve svojí době se jednalo hlavně o vlasteneckou literaturu bojující proti germanizaci.“

Jan pokyvoval hlavou. Už jsem čekala, kdy mi udělí známku, nebo dá doplňující otázku.

„Proč jsi vybral zrovna tuhle knihu? Chceš tím něco naznačit?“ optala jsem ho pro změnu já. On mě odměnil podivným úsměvem.

„Já ji nevybral. Sáhl jsem náhodně a podal ti první kartičku, co mi přišla pod ruku. A bylo by vlastně jedno, co bych vytáhl. Zrovna Křižáci jsou dobrým příkladem. Pověz mi dál, píše se v té knize o něčem důležitém?“

„No jistě. Je tam i bitva u Grunwaldu. A to je dost významná událost nejen polských dějin, takže je o něčem důležitém. Navíc byla vlastenecká, takže tehdy plnila i nějaký jiný účel než jen pobavení čtenáře.“

„Jinými slovy popisuje kus evropských dějin a pomohla Polákům. To je všechno?“

„Asi ano,“ hlesla jsem. Podobné výslechy nemám moc ráda.

„V kostce ano. Něco bychom asi ještě našli, ale ve výsledku,“ vzal mi kartičku, „bychom mohli udělat tohle.“

Přešel k odpadkovému koši a kartičku do něj upustil. Sice ji ihned vyndal, ale náznak to byl jasný.

„Vyhodit Křižáky? Proč?“ divila jsem se.

„Teď trošku lituji, že jsem ti nedal nějakou zkrácenou historii lidstva. Taky bychom ji mohli vyhodit.“

Začínala jsem mít nepříjemné tušení, že na mě zase vybalí něco šokujícího.

„Když jsem pročítal tu svou sbírku knih, zjistil jsem, že lidstvo je malé. V celém tom širém vesmíru je to jenom plivanec ve srovnání s oceány. Létáme do vesmíru, část nás ovládla magii, umíme klonovat a zhmotňovat myšlenky. Jenže k čemu tohle všechno je? Nakonec jsme stejně jenom lidé, navzájem si rovni, ať už máme v rukou moc zemských živlů nebo plně nabité Uzi. I návštěvníci z jiných planet jsou jenom lidé, pokud to tak můžu říct. Tuhle planetu se už pokoušelo ovládnout nespočet entit, ať už zvenčí nebo přímo na ní sídlících. Jak to dopadlo? Obě bojující strany nakonec stejně skončily tam, kde začaly, protože všichni měli své vady, díky nimž ztroskotali. My, i všechny další rasy, které nás obklopují, jsme nic.

Křižáci. Co je to Polsko nebo ještě lépe Země ve srovnání s naší galaxií? A když máš v rukou návod, jak galaxie tvořit, co jsou to galaxie proti vesmíru? Tu loď lze postavit. Zvládli bychom to i my. Trvalo by to několik desetiletí a museli bychom brát suroviny mimo planetu, ale lidstvo by nakonec tu loď zkonstruovalo a mohlo vytvořit vlastní galaxii. Jenže k čemu by mu to bylo, když stěží zvládá jeden svět?“

Seděla jsem a stydl mi čaj. Tenhle monolog, to byla ukázková prezentace nihilismu. Ono by se dalo s Honzou souhlasit, jenže zřejmě nevěděl to, co jsem věděla já.

„Honzo,“ oslovila jsem ho a gestem mu naznačila, že se má zase posadit, „ty mi teda říkáš, že lidstvo je nic. Že všechny jeho znalosti jsou nic. Dokonce i znalosti v tvých knihách, díky nimž bychom mohli stvořit svůj kout obydleného vesmíru, jsou nic. Co kdybych ti teď řekla, že jsme asi takové nic, jako jedno životně důležité kolečko v hodinách celého universa?“

„Hmm? Snažíš se mi tu nakukat něco o předurčení? Když nemáš důkazy? Což o to, dobrou filosofickou debatu si střihnu rád. Čekám na první argument.“

On mi ukázal svou sbírku, takže mi musel věřit. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy jsem měla na stůl vyložit karty já. Sáhla jsem do kabelky. Po chvilce přehrabování jsem vytasila svůj drahocenný sešit. Raději jsem ještě střelila pohledem k oknu, ale jelikož byl večer, už přes něj byly přetažené těžké závěsy.

Převzal ode mě můj poklad a ušklíbl se při pohledu na vytlačenou nohu stolu, kolečko od sklenice a mastnou skvrnu. Potom ho otevřel.

Bylo to tichých několik minut. Pomaličku otáčel stránky sešitu a vypadal tak zaujatě, až jsem se divila, že u toho sem tam upíjel z hrnku.

„Dobře, tohle bylo dost přesvědčivé,“ pokýval hlavou a sešit mi vrátil. „Myslím, že se s tebou nemůžu přít.“

Ztuhla jsem. Cože? To bylo jako všechno? Já mu tady odhalím největší tajemství lidstva, jeho nejdůležitější znalosti a on to přijme jako…

„Spíš se nabízí dvě lepší otázky,“ začal zase Honza. „Sice by teď asi bylo stylovější na tebe namířit nejbližší zbraň, ale nemyslím si, že to je nutné. Pro koho pracuješ a proč tebe nezajímá, pro koho dělám já?“

A já jsem se zachovala takovým způsobem, že bych to od sebe nečekala. Usmála jsem se jako nesmělá školačka a řekla: „A není to jedno?“

A není snad? Dva „vyvolení“ knihovníci, kterým byly knihy svěřeny na základě nějakého pochybného výběru. Nic se po nich nechce, jen to, aby pokračovali v tom, co umí nejlépe – žít jako obyčejní lidé. Jedni z davu. Dostatečně soběstační, aby se o sebe dokázali postarat. Smíření se svým normálním nudným životem, s nímž jsou spokojení a nehledají nic víc. Komu jinému svěřit všechny tyto informace?

Nahlas jsem však řekla jen: „Centrální Mocnosti mě mají za zoufalce.“

„Je mi líto, ale telepat vážně nejsem,“ sdělil mi s úšklebkem Honza.

Pohlédla jsem na něj.

„Chápeš? Mají nás za zoufalce! Jistě, svěřují nám velkou moc, ale úmyslně takovou, že ji nemůžeme využít. Nevyjdeš jen tak do ulic s tou světelnou knihou v ruce. Ty znáš její obsah a popadá tě nihilismus. Cítíš, že ať v životě vykonáš cokoliv, nikdy se to nevyrovná tomu v knihách. Já zase vždy cítila, že konám něco hrozně důležitého a ničeho víc v životě už nedosáhnu, protože zodpovědnější pozice neexistuje.“

„Zatím mi to zní spíš jako nějaká konspirační teorie,“

„A nežijeme snad v něčem, co se konspirační teorii podobá?!“ vykřikla jsem na celou knihovnu a vstala. Začala jsem rázovat po místnosti. „Dokud jsem si myslela, že jsem jediná, bylo to v pořádku. Ale jakmile jsem potkala tebe a ty jsi mi ukázal svou sbírku…“

„Tak co? Hodláš se vzbouřit? Sama proti systému?“

„Ale to je přesně to, oč jim jde! Jsme sami a… Ty nejsi od Centrálních Mocností, že ne?“

„Ne,“ přisvědčil Honza, „ale nemyslím si, že Rada Světového Klidu ti něco řekne. Já ani nevím, co jsou zač ty tvé mocnosti.“

Hrabala jsem se v kartotéce a vytahovala náhodné knihy. Ještě odpoledne jsem myslela, že na mých bedrech spočívá dobro lidské rasy. A potom stačí potkat spřízněnou duši a pohádka je pryč. Honza uznal, že díky mému sešitu není lidstvo zbytečné, ale já jsem se snažila najít něco, čím bych sama sobě dokázala, že nejsme jen pěšáci na šachovnici. Něco tu přeci být muselo. Umělecké dílo takové kvality, že by se i ta nejrozvinutější rasa v celém vesmíru a okolních sférách pozastavila a začetla. Co by mohlo být dostatečně významného, aby to zastínilo nám svěřené knihy? Umění hodnotné tak, že i božská síla schopná tvořit světy by vedle toho byla jako svíčka vedle majáku.

Homérovy eposy, Shakespearovy hry a sonety, velikáni všech období a žánrů. Rukama mi procházely desítky a stovky názvů, ale pokaždé jsem našla jednu drobnost, jeden maličký detail, který mě donutil váhat.

„Nech to být,“ řekl mi Honza jemně a svou velkou dlaní zarazil moje listující prsty. Pohlédla jsem na něj se zoufalstvím v očích.

„Ale musí přeci být…“

„Nech to být,“ zopakoval a dovedl mě zpět ke křeslu. „Zamysli se nad tím znovu. Nemůžeš proti nim bojovat. Oni tě udržují v trvalé spokojenosti. Já vím, že přesně to chtějí, aby sis myslela, ale pokud ti to k životu stačí a jsi šťastná, proč to řešit?“

Nechápala jsem ho. Říkal přesně to, co bych teď čekala od jednoho z nich a ne od mého Honzy. Ano, mého! Jediného člověka, který mi za poslední roky mohl porozumět, aniž by musel ihned zemřít.

V tom okamžiku zabzučel zvonek. Honza přešel ke dveřím a chvíli s někým mluvil. Poté se vrátil s krabicí převázanou provázkem. Položil ji na stůl a kapesním nožíkem přeřízl šňůru.

V hromadě polystyrénových vloček ležely dva malé samopaly.

„Škorpiony. Poctivá česká práce!“ Z očí mu čišela klukovská radost. Zápal sběratele. „Na porážku impéria málo, ale aspoň naděláme trochu hluku.“

Upřel na mě natěšený pohled. Jako když se během předchozí minuty jeho osobnost otočila o sto osmdesát stupňů.

„Za zkoušku nic nedáme, ne?“

* * *

Stála jsem na vrcholku skály. Sice to zní velice epicky, jenže v Prokopáku to nemá úplně ten správný efekt. Foukal vítr, ale vlasy ani dlouhý kabát mi efektně nevlály, protože jsem měla kulich a péřovou bundu. Raději být zdravá obyčejná ženská než nastydlá akční hrdinka.

Sešit ležel přede mnou. A hned vedle něj malá hranice z novin a klacíků. V ruce jsem držela zapalovač.

Rozhlédla jsem se. Nejprve jsem obsáhla celou krajinu zprava doleva. Na obloze žádné harpyje ani létající talíře. Žádní ve sloupech ohně se zhmotňující čarodějové a démoni. Pouze támhle mezi stromy nejistě přešlapoval nejspíš zaběhlý jednorožec, ale myslím, že kdybych zadupala, utekl by.

Když jsem otáčela hlavu zpět, vyloupl se zpoza stromu a šel ke mně. Vzal si velice slušivý zimník a nové sluneční brýle s jinými obroučkami, ale přesto to byl můj starý známý, jenž mě naposled před pár dny vyslýchal kvůli zelenému návštěvníkovi.

„Jestli ten sešit spálíte, okamžitě tím ukončíte smlouvu,“ sdělil mi. „A pokud si myslíte, že tím něčeho dosáhnete, pořádně se mýlíte. Po celé Zemi vás sice není ani deset, ale jste nahraditelní. Strážkyni jako vy najdeme kdykoliv novou.“

Mlčela jsem a provokativně zaskřípala kamínky zapalovače.

„O tom samopalu vím také,“ pokračoval dál. „Stejně tak o vašem příteli od Rady Světového Klidu. Věřte mi, Centrální Mocnosti Řídící Chod Světa jsou s touto organizací v kontaktu. Velice úzce spolupracujeme. A jak naše, tak jejich vedení doopravdy nechápe vaši vzpouru. Pokud tak lze tuto taškařici vůbec nazvat.“

Honza vystoupil z křoví, zbraň v pohotovosti. Já vytáhla svého Škorpiona z kabelky a rozložila pažbu. Vyslanec Centrálních Mocností si povzdychl. Nezdálo se, že by se bál.

„Mám já tohle zapotřebí? Co chcete?“

„Jen pár odpovědí,“ řekla jsem mu, zatímco Honza ho pomaličku obcházel.

„To by myslím šlo i bez téhle maškarády,“ zavrčel můj starý známý a sundal si sluneční brýle. „Čekám.“

„Proč rozhazujete podobné vědomosti mezi obyčejné lidi? Nač budujete falešné knihovny a maskujete naši existenci? Proč všechny tyhle tajné texty neleží někde v trezoru kilometr pod zemí?“

A on se v tu chvíli rozesmál. Nebyl to hysterický smích maniaka, ale upřímný smích člověka, jenž cítí, že se něco podařilo. Takhle se smál táta, když jsem se po dvou týdnech marných pokusů naučila jezdit na kole.

„Paní Váchalová, řekněte mi, kolika lidem jste se svěřila se svým tajemstvím?“

Tím mě zmátl. Ve smlouvě bylo jasně řečeno, že o existenci sešitu nemám nikomu říkat. Jestli mě chce vyhodit, může to udělat rovnou a ne pomocí takhle hloupé návnady. Ale co, stejně ví o každém mém kroku, tak nemusím lhát.

„Jenom jemu!“ Mávla jsem hlavní k Honzovi, jenž málem skočil šipku za nejbližší kámen, načež mi pohrozil pěstí.

„Opravdu?“ usmál se od ucha k uchu muž od Centrálních Mocností, strčil brýle do kapsy a založil ruce na prsou.

Tnul do živého. O sešitu samotném jsem vždycky mlčela jako hrob, ale stačilo jím párkrát zalistovat, aby mi bylo jasné, že některé věci si prostě nemůžu nechat pro sebe.

„No… Sem tam jsem maličký úlomek… Občas jsem něco někomu naznačila. Hodně z toho se dá jinými slovy využít v běžném životě.“

„Člověka je možno zničit, ale ne porazit,“ citoval klasika. Pak se obrátil k Honzovi. „Věřím, že autora tohoto citátu bychom našli i ve vaší knihovně. Víte, proč Hemingwaye jedni milují a druzí tvrdí, že se nedá číst? Protože když on napsat tuhle větu, bylo to chvíli poté, co mu někdo řekl něco z vašeho sešitu. Tedy, ne přímo z tohoto, myslím jiný, dávno ztrouchnivělý. Podívejte se na pátou stranu.“

Neodolala jsem a odložila zbraň. Nalistovala jsem příslušnou stránku. Jednotlivé listy mi najednou přišly těžké, jako kdyby byly z žuly. Pravda, co se významu týká, byl v nich materiál, který by se měl tesat do kamene.

„Lidská rasa je svým smýšlením hnána k nezvládnutelným výkonům. Opakované neúspěchy však…“

„Pro představu stačí,“ přerušil mě vyslanec. „Všichni, kdo se nějakým způsobem dostali do styku s touto informací, ji mají uloženou v hlavě. V případě, že poznají její interpretaci, sebevíce pokřivenou, uvědomí si ji a následují. Než jsem nastoupil do této práce, tak jsem Starce a moře nesnášel. Dneska jsem schopen ho přečíst, aniž bych usnul. Základní znalost lidské rasy zakořenila a nenechá se vyrvat. Nemusím se vás ptát znovu, kolika lidem jste odhalila alespoň zlomek tajemství. Podle našich odhadů jste nějakým způsobem citovala obsah sešitu skoro pětistovce lidí. V těch něco zůstalo. Sami sdělili informaci dál. Odštěpili od svého střípku menší střípek a pokračovali v procesu. Data se pokroutila, ale myšlenka zůstala. Sama nedovolí, aby ji někdo vyřkl chybně.“

„Vím něco málo o informatice,“ zavrčel Honza, který se během toho monologu dost ošíval, „a v tomhle systému musí narůstat entropie přímo raketovým tempem.“

Nehledě na to, že mi ta myšlenka nedává i tak smysl a nechápu její význam, pomyslela jsem si, ale raději jsem mlčela.

Vyslanec se opět zasmál.

„Jistě, entropie. Narůstá, ale právě ta je tím prvkem, který žene lidi vpřed. Variabilita. To je to, co lidstvo zachránilo před zhoubou. Proto jsme dovolili, aby se ty informace šířily mezi lidi. Nutí je přemýšlet. Dovolují probuzení fantazie, přivolávají na náš svět různorodé vlivy zvenčí i jiných sfér. Startují pokrok a rozvoj. S každým dalším náhodným vlivem, jenž nás potká, se stáváme silnějšími. Proto je zvoleno několik knihovníků se sešitem. Víme, že normální lidé se neubrání občas něco neříct. Ale musí vás být jen málo a musíte mít dojem, že tajemství v sešitu je třeba tajit. Příliš cizích vlivů na lidstvo by nás naopak mohlo zničit. Proto potřebujeme vás – jednu tvář v davu, nikoliv masmédia, která by všechny tyto znalosti nadupala lidem do hlav během jediného dne. A také vás testujeme, abyste nepatřili k těm, co kolem celé věci založí kult. Ačkoliv z pohledů vůdčích osobností našich organizací jste pouhými pěšáky, jste to vy, kdo chrání Zemi, ne ti nahoře. Možná, že rozhodují, ale bez vaší práce, o níž mnohdy sami netušíte, by nezvládli nic. Znalosti jsou mocná zbraň, a mnozí agresoři se nás obávají jen kvůli nim.“

„To je sice moc hezké,“ ozval se opět Honza, „ale nijak to nevysvětluje mou úlohu.“

„Pane Steinere, váš případ je podobný, ale přesto rozdílný. Ty vědomosti by se lidstvo skutečně nemělo dozvědět. Zatím. Většina jich vznikla během pokusného uvolnění více informací ze sešitu mezi skupinky zvláště talentovaných lidí. O druhé půlce knih se vůbec neví, jak se tu vzaly, a naše vyšetřovací komise má teorii o cestovatelích z budoucnosti, kteří nám buď chtěli nezodpovědně pomoct, nebo se jedná o vtip a obsah těch svazků je jeden velký blábol. Co já vím, Rada Světového Klidu má soupisku, kdy se jimi hodlá zabývat podrobně, v závislosti na připravenosti lidstva. A co té se týká,“ pokynul na mě, „to je starost zde vaší kolegyně a dalších. Věřte mi, lidí jako vás dvou si ceníme, protože pokud to mohu jako zodpovědný pracovník posoudit, odvádíte skutečně dobrou práci.“

My tam oba stáli, samopaly hlavněmi k zemi, a přemýšleli jsme, jestli nás ten floutek jen netahá za fusekli. Nejsou to všechno jen takové ty hezké řečičky, jimiž nás uplatí a zavede zpět do vyjetých kolejí? Na druhou stranu, celá tahle situace vznikla jen kvůli tomu, že jsem poznala Honzu a spolu jsme dali dohromady pár divokých teorií. Co kecám, vždyť za to vlastně můžu já a on se přidal jen proto, že…

Pohlédla jsem na něj. Stál proti zbytkům slunečních paprsků, které ještě teď na podzim sem tam prorazily mraky. Mhouřil oči a ukazoval tak celému světu těch pár vrásek, co mu přidávaly na výrazu a mně se tak strašně líbily. K čertu s tím, možná, že jsem mu zkomplikovala život, ale výsledek stojí za to. Kdy bych poznala dalšího takového?

Obrátila jsem pozornost na agenta.

„A proč jste nám to vlastně řekl? Nebylo by snazší nás uklidit z cesty a vybrat nové knihovníky?“ tuhle otázku jsem mu prostě musela položit.

Vyslanec si povzdychl.

„Víte, to je ten problém. Než něco jiného, takhle to je v současné chvíli jednodušší. Naše organizace se nedostatečně poradily a obě umístily své knihovníky do stejného města. Doufali jsme, že se ve více jak milionu lidí nepotkáte. Ale náhoda je blbec. A když už jste se navzájem odhalili, proč to nedokončit.“

„Takže co teď?“ Honza se zatvářil ne moc chytře. Nijak tím ale nezkazil to, jak jsem ho před chvilkou viděla já. Ty správné vrásky byly stále na svých místech.

„A co byste chtěli? Tedy, alespoň jsme si mysleli, že jste spokojení.“ Vyslanec se na nás po těch slovech podíval jak učitel na žáčka, jemuž se chystá dát jedničku.

Honza se ke mně otočil a jeho oči jasně říkaly, že pro mě udělá cokoliv. Zvlášť, pokud to nebude platit on, ale moji zaměstnavatelé.

* * *

Zalila jsem čaj a donesla ho do obýváku. Honza stál u okna s okem přitisknutým k hvězdářskému teleskopu.

„Tak co?“

„Je dost mraků, moc toho nevidím,“ odpověděl mi a šel si sednout ke mně. Zvenčí vál příjemný květnový vánek. Letos to vypadá na pěkné léto.

Během předchozích měsíců se toho stalo hodně. Zčistajasna si majitel večerky v tomto domě usmyslel, že chce ze Smíchova do Košíř. A hle, knihovna v Košířích se měla stěhovat někam na Smíchov. Já koupila dvojitou postel a Honza dalekohled. A taky prsten.

Vzato kol a kolem nám nic nechybělo. Konečně jsem po letech vyklidila komoru, kde teď ležely na policích všechny knihy se zakázanými znalostmi, a sešit opět podpíral nohu stolu. A ano, musela jsem přelepit zvonek z „Váchalová“ na „Steinerovi“.

A život běžel dál. Roztrhla jsem pytlík se sušenkami a trochu jich nasypala do misky. Sama jsem měla ale chuť na něco masitějšího, tak jsem se vrátila do kuchyně. Rohlík, kouknout do lednice… Ano, to bude ono.

„Je tady!“ vykřikl odvedle nadšeně Honza.

Tohle byl přesně ten moment, kdy poslepu sáhnete po kelímku s rybím salátem a najednou zjistíte, že máte prsty v majonéze. Kašlala jsem na svačinu a běžela zpátky, přičemž jsem narychlo oblizovala ruku. Kdyby Honza zjistil, že jsem zašpinila jeho novou hračku, ten by mi dal.

Vběhla jsem do místnosti. Čaj i sušenky na stole netknuté a Honza zrovna mizel v dalších dveřích. Okamžitě jsem běžela za ním. Usedl do křesla, já položila ruce na ovládání.

„Na třech hodinách, úhel pětačtyřicet stupňů,“ dostala jsem rozkaz a začala točit klikami. Převody pracovaly a křeslo s Honzou se otáčelo.

Zmínila jsem, že na náklady Centrálních Mocností byla provedena dost podivná rekonstrukce tohoto domu?

Střecha se nadzdvihla a odsunula. O pár metrů výš vyjela plošina s kovovou konstrukcí, jejíž silueta dávala jasně znát, oč se jedná.

Když nebeské spřežení jednoho zapomenutého boha přeletělo sousední blok, všechny čtyři hlavně se rozezpívaly. Nábojnice se s rachotem sypaly do okapu a já dál točila klikami, abychom mohli pozorovat, jak proděravělý zlatý vůz padá do Vltavy, zatímco božstvo se s rezignovaným výrazem snáší k zemi na padáku. Udělala jsem na něj dlouhý nos a Honza se mohl pominout smíchy, když viděl, jak se ten vousatý děda začal vztekat.

Víte, my byli spokojení se svými nudnými životy. Ale když už máme dělat strážce všeho lidského vědění, ať je to ve velkém stylu.

Státní zaměstnanci

Karel Doležal

Odpovědný redaktor: Martin Stručovský

Korektury: Jan Křeček 

Ilustrace: Kateřina Perglová

Poznejte autora povídky

Karel Doležal

Narozen v Pardubicích, nyní žije v Praze. První SF povídku napsal v šesti letech, znovu si na psaní vzpomněl ve dvanácti a patnácti, ale odhodlání ukázat své texty veřejně přišlo až v jedenadvaceti. V roce 2010 se umístil na prvním místě v soutěži žánru fantasy u nakladatelství Zoner Press. To mu dodalo odvahy to zkusit i jinde, což vedlo k trojnásobné nominaci v Ceně Karla Čapka 2011 (získal ocenění Skokan). V CKČ se umístil i v roce 2012 a v roce 2013 zde získal cenu Pulec v kategorii mikropovídka . Dále se jeho texty dostaly do sborníků Kočas 2012, Kočas 2013 a Fantastická 55 nebo na čtvrté místo v 23. ročníku Stříbřitělesklého halmochronu a druhé v 24. ročníku. Žánrově se neomezuje, dá se od něj očekávat cokoliv od space opery po humornou fantasy. Kromě kratších textů, s nimiž obesílá soutěže, chystá i několik rozsáhlejších prací. V běžném životě se jedná o překladatele.

Tři otázky na Karla Doležala:

Kde se vzala myšlenka na povídku Státní zaměstnanci a jak dlouho jsi ji psal?

Státní zaměstnance jsem psal před dvěma lety, což bylo období, kdy jsem experimentoval s mícháním žánrů na (a i za) hranici absurdity. Obecně se zkouším každý rok zaměřit na něco trochu jiného a čekám, co z toho vypadne. Tahle povídka je zaprvé pokusem o to, kolik odlišných motivů text snese (a pořád se nemohu rozhodnout, zda je snesl nebo ne). Zadruhé se jedná v podstatě o vtip, jak by asi vypadala naše realita, kdyby se do ní promítly všechny různé literární světy, co jich jen lidé navymýšlí. A bez kudrlinek? Knihovna popsaná v povídce skutečně existuje, já kolem ní dříve často chodil a říkal si, že tohle je přesně ten druh nenápadného místa, které by mohlo ve skutečnosti skrývat víc, než se zdá. Pokud si pamatuji, tak hrubou verzi jsem měl napsanou za asi tři týdny, ale v dalších dvou měsících text prošel tolika úpravami, že jsem ho vlastně psal znovu.

Co připravuješ nového?

Kromě účasti v pár literárních soutěžích (už jich ale neberu útokem tolik jako dříve) pracuji na textu pro jeden sborník českých povídek, s nímž také trochu vypomáhám po stránce redaktorské. Čekám, kdy mi vyjdou dvě povídky časopisecky a další čtyři z archivu se chystám nabídnout k otištění. Až tohle všechno vyřídím, snad se zase dostanu k možná novele, možná románu, které zatím pracovně přezdívám Kocour a mám pocit, že z několika rozdělaných delších prací si zrovna tohle zaslouží dokončit jako první. Už proto, že hlavní hrdina je absolutní nihilista a navíc zbabělec, takže se jedná spíše o hrdinu naruby. Pak taky chystám v rámci http://triumvirat.cz nějaké nové projekty, přičemž hned první by byl zaměřen na fantasy klišé, ukázaná formou, jakou jsme ještě v rámci Triumvirátu nevyužili. Detaily zatím držím pod pokličkou.

Máš nějaký cíl, kterého bys chtěl jako spisovatel dosáhnout?

Není cíl jako cíl. Asi každý máme v hlavě takový ten VELKÝ PŘÍBĚH (ano, caps lock byl nezbytný), co zabere deset knih a shrnete v něm pár set let historie nějakého světa. Tohle jestli, nejspíš někdy v důchodu, konečně dopíšu, tak budu moct v klidu umřít. Ale hodně upřímně? Čeho jsem dosáhnout chtěl, toho jsem dosáhl. Mluvit s lidmi z fandomu jako rovný s rovnými. Přijímat pozvání na různé akce od známých autorů, nakladatelů a podobných entit, nejen jako návštěvník, ale také jako součást programu. Vědět, že uznali moji existenci a občas mají otázky, co chystám dalšího, a jestli to bude něco delšího. V tuhle chvíli mám vlastně jediný cíl. Nezklamat tyhle lidi a v tom, co dělám, pokračovat. A pak tu jsou pochopitelně takové drobné radosti jako nakráčet na workshop Míly Lince a oznámit jeho žákům, ať tohohle blázna neposlouchají. To je za všechny prachy.