RECENZE: Vladimír Šlechta, Nejlepší den pro umírání

Možná by stačilo napsat, že je to prostě Šlechta a další exkurze do světa Pohraničí, což je popis i jasné doporučení v jednom. Ale já jsem ukecaný (a placený od počtu znaků; :-D - pozn. redakce), takže to vezmu trochu obšírněji.

Kniha nese podtitul Thompsonův rok a nemusíte být absolvent matfyzu, aby vám došlo, kdo asi bude ústředním hrdinou této sbírky povídek. Půlelf Thompson, kdysi vážený lékař, dnes vyděděnec, žoldák a lovec skřetích skalpů, patří k nejvyšším kartám v autorově balíku postav. Je zábavný, mazaný a jazyk má ostřejší než zwergský meč. Potlouká se Pohraničím od jednoho konce k druhému, živí se zabíjením a vůbec dělá všechny ty fajn věci, které známe z RPG her. Pod každodenním nánosem se ale skrývá jiný Thompson, mezi řádky textu občas spatříme muže, co už párkrát od života schytal do zubů a nese si s sebou nezhojené rány. Spolu s ním cestuje i jeho rodinka, různorodá partička dobrodruhů, jež k sobě svedla společná samota vyhnanství.

Druhé české vydání otevírá Zimní zakázka, jedna z nejlepších Šlechtových povídek, která potěší i na čtvrté či páté přečtení. Představuje Thompsona ve vrcholné formě, půlelf nešetří sarkastickými hláškami a slovy klasika sem tam ukápne i nějaká ta krev. A pokud vás ze závěru příběhu zamrazí, nebude to jen tím, že se odehrává v zasněženém lese.

Název Největší záhada Orcigardu nepřehání, skutečně se dozvíme odpověď na mnohé otázky, jež skalním fanouškům Vladimíra Šlechty vrtají hlavou. Navrch dostaneme napínavý příběh plný zvratů a poctivou porci akce.

Z orcigardských bažin se v suverénně nejdelší povídce sborníku přeneseme do Thonnieriky, hlavního města Arkastie a bývalého domova většiny členů Thompsonova komanda. Půlelf není z těch, co by čekali na pomalé boží mlýny, neváhá cedit krev a rafinovaně intrikovat, aby Zkázu Thonnieriky popostrčil kupředu. A nakonec se ukáže, že si svou sladkou pomstu dokáže opravdu vychutnat.

Když rodinka dorazí do puritánské vesničky získat odměnu vypsanou na hlavu podivného netvora, čeká na ně Prastarý nepřítel a dávné účty protentokrát srovná dědeček Skjúwink. Povídka příjemně doplní střípky z dějin pohraničních zemí a samozřejmě nechybí ani napětí, dramatický konec umí Šlechta vyladit na míru.

Knihu uzavírá Stříbrný roh, příběh v němž se mísí Thompsonova osobní tragédie s bídným osudem elfů od Vickey, aniž by povídka kvůli nějakému přehnanému duchabolu utrpěla na čtivosti. Hlavní hrdina potvrdí, že nezná slitování s nikým, sebe sama nevyjímaje, na druhou stranu čtenářům ukáže, co pro něj znamená rodina. Nejlepší den pro umírání je proložen krátkými úryvky věnovanými reáliím Pohraničí, případně texty ilustrujícími život Thompsonovy party. Zejména působivý je autor v stručném portrétu s názvem Čolkova výchova: Lekce z logiky, psychologický profil mazaného půlelfa představuje poněkud hořký zákusek po Zkáze Thonnieriky.

Autorovi se podařilo vdechnout postavám život, spisovatelský um mu dovoluje ve zkratce vystihnout jednotlivé figurky své pohraniční šachovnice a životní zkušenost je pro změnu zbavuje černobílého nátěru a triviality. Na druhou stranu Nejlepší den pro umírání není žádná sonda do rozervané půlelfovy dušičky. O Thompsonovi by sice bylo možné po přečtení z fleku zplodit školní slohovku na téma „charakteristika literárního hrdiny“, avšak Šlechta líčí své postavy přímou akcí, místo blábolivých popisů psychiky hlavních charakterů se autor raději věnuje zábavnějším a čtenářsky vděčnějším tématům. Třeba zabíjení a sexu.

Nejlepší den pro umírání patří spíš k Šlechtovu průměru, do trháků jako je Krvavé pohraničí nebo Šílený les mu prostě kousíček chybí. Přesto spisovatel čtenáři servíruje zručně napsané dobrodružné příběhy, na jejichž čtivost a napínavost můžete vsadit dědečkův kouzelný obouručák. Cyklus Pohraničí představuje to lepší z klasické fantasy okořeněné pořádnou porcí vlivu Jamese Fenimora Coopera a jeho Posledního Mohykána. A světe div se, ono to bezvadně funguje. Autorovi se daří psát odpočinkovou literaturu nejvyšší třídy, vysoce návykový materiál zaručené kvality.

Nejlepší den pro umírání spojuje další Šlechtovy pohraniční projekty, mohl by fungovat jako prolog k trilogii Gordonova země, stejně tak pevně je ovšem svázán s Orcigardem. Autor se v celé sérii drží svého svérázného způsobu vyprávění, takže jednotlivé postavy vystupují v tu menších, tu zase větších rolích v různých textech, vzájemně se potkávají a míjejí ve věrohodném a někdy až krutě realistickém světě Pohraničí. V doslovu Vladimír Šlechta navnadí své netrpělivé čtenáře na další chystané lahůdky a upřímně řečeno bude jich třeba. Čtyři sta stran Nejlepšího dne pro umírání totiž poslouží vzhledem ke své kvalitě maximálně jako jednohubka.

I když si ji s chutí dáte znovu.

Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok; recenze Petra Vařáka, ukázka z Nejlepšího dne pro umírání, recenze Hořících přízraků, ukázka z Hořících přízraků, recenze Válečné lsti, ukázka z Válečné lsti, recenze Krvavého pohraničí, recenze Šíleného lesa, rozhovor s Vladimírem Šlechtou, starší rozhovor s Vl. Šlechtou, recenze Zahrady sirén)
Šlechta, Vladimír
Nakladatel: Brokilon
Obálka: Michal Ivan
Mapy: Ladislav Hrdina
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2010
Počet stran: 401
Rozměry: 110 x 165
Vazba: Paperback
Cena: 268 Kč

Jan Žlebek