POVÍDKA: Tomáš Pašek, Všechno se dá rozumně vysvětlit

Všechno se dá rozumně vysvětlit

Tomáš Pašek

Pro první rande to bylo fakt divné místo! Jenže Petra, jak se můj nejnovější úlovek z online seznamky jmenoval, už zaplatila za lístky. Onemocněla jí kamarádka, takže teď neměla s kým jít. Už jen samotná představa davů ve mně vyvolávala paniku. Lidi jsem odjakživa nesnášel. Ale nakonec jsem se nechal ukecat. Jen kvůli Petře.
Byl bych jednal jinak, kdybych věděl, jak přeplněné Národní divadlo doopravdy bude. Sakra, ani Václavák by všechny tyhle lidi nepobral! Uzmuli si každý čtvereční centimetr vstupní haly. Naprostá většina mířila k pultu s velkým nápisem REGISTRACE. Několik dívek za ním horlivě vypisovalo formuláře a rozdělovalo samolepky s číslem. Zapsaní lidé postávali, posedávali a někteří i polehávali všude, kde jen našli ždibec místa. Ti sebevědomější si vydobyli dost prostoru na to, aby vytáhli kytaru nebo harmoniku a zpívali, nebo dokonce tancovali.
Chtěl jsem hned odejít. Otočit se na patě a zamířit nejkratší cestou zpět do bezpečí svého bytu, ale Petra mě zahlédla dříve, než jsem to stihl. Okamžitě změnila můj názor. Nemusela pro to nic moc dělat. Stačilo, že se přede mě postavila. Když mě vítala, krášlil ji milý úsměv, který do tváří vyryl roztomilé ďolíčky. K tomu si rukou prohrábla blonďaté vlasy a stydlivě sklonila hlavu.
V té vteřině mě dostala. V té vteřině mi došlo, že tímhle lidským peklem s radostí projdu. Jen kvůli ní.
„Jirka,“ vyhrkl jsem na ni svoje jméno, i když už ho dobře znala ze seznamky, a natáhl k ní ruku.
Ďolíčky se ještě více prohloubily. Delší rozhovor se v tom kraválu vést nedal. Petra si to dobře uvědomovala. Popadla mě za nabízené zápěstí a nebojácně se vydala přímo do největší tlačenice domnělých umělců. Vlekla mě za sebou tak rychle, že jsem nedokázal uhýbat všem, kteří mi bránili v průchodu. Většina z nich to odnesla prudkou srážkou, ale než jsem stihl vykřiknout: „Sorry!“ narážel jsem už do dalšího nešťastníka. Připadal jsem si jak v kotli na metalovém koncertě.
Konečně jsme se dostali přes skrumáž lidí čekajících na zápis mezi již zaregistrované, kde se přece jen dalo trochu lépe pohybovat. Využil jsem relativního prostoru, abych na Petru houkl: „Počkej chvilku!“
Zastavila. Ale nebylo to kvůli mně.
Mohl za to vyzáblý dlouhán v černém kabátu, který jí zatarasil cestu. Petra vedle něj vzrůstem připomínala dítě, a to přitom nepatřila mezi prcky. Do háje, i já jsem byl proti tomuhle vytáhlu jako keramický trpaslík na zahradu.
„S dovolením,“ požádala zdvořile Petra, ale s dlouhánem to ani nehnulo.
Civěl na ni uhrančivýma bledýma očima zpoza splihlých sněhově bílých vlasů, které mu nedbale padaly do tváře. Vyčníval z nich pokroucený hrbatý nos. Někdo mu ho musel kdysi rozbít na kaši, došlo mi. Chápal jsem proč. Jeho arogantní výraz v obličeji si o to vyloženě žádal.
Muž neřekl ani slovo. Jen před námi stál. Sekundy podivného setkání se táhly jako tající asfalt. Až pak se pohnul. Rychle a ladně jako šelma. Vyšvihl ruce před naše tváře. Byly bledé a šel z nich chlad, ale jinak na nich nebylo nic zvláštního. Pak luskl a v dlaních se mu zjevila sytě rudá stuha. Jako by se zhmotnila ze samotného vzduchu.
Na naši reakci nečekal. Místo toho Petru prudce popadl za vlasy.
Zrychlil se mi tep. Zatnul jsem svaly a kvapně nasál vzduch do plic. Stačilo se vymrštit a srazit toho hajzla na zem. Něco mě zarazilo. Nedokázal jsem se pohnout, jako bych se přilepil k podlaze. Ani Petra se nebránila. Čekal bych, že se odtáhne, že vykřikne, nebo mu vrazí facku, ale ona místo toho jen stála a nechala si prsty zajet do vlasů. Kupodivu mě to trochu uklidnilo. Sakra, vždyť šlo o první rande. A on jí vlastně nic špatného nedělal. Kdybych po něm vyrazil, měla by mě za žárlivku. Sotva jsme se znali.
Dlouhán zauzloval stuhu do mašle svírající vlasy do culíku, pak vycenil zuby v něčem podobném úsměvu a bez jediného slova zaplul do davu.
„Co to bylo?“ vydechla užasle Petra. Dech se jí třásl, jako by se právě úlekem probudila z neklidného snu.
„Nějakej blbej kouzelník,“ zavrčel jsem. „Ukaž, sundám ti to.“
Tentokrát k Petřiným vlasům vyrazily moje ruce, aby mašli odstranily. Petra je zachytila. Obě najednou. Zorničky se jí stáhly do miniaturních bodů.
„Nech ji tam, líbí se mi,“ řekla o poznání klidněji. „Copak, ty nemáš rád kouzelníky?“
Změnu tématu jsem uvítal. Divnost posledních okamžiků narostla do nebezpečných rozměrů. Lomcoval mnou vztek, protože mě zastavila. Podivína si na vlasy sahat nechala. Mě ne. Musel jsem se uklidnit. Na tom rande mi záleželo víc, než jsem si připouštěl. Nechtěl jsem to pokazit. Dlouze jsem se nadechl.
„Nemám rád, když někdo lže lidem,“ odvětil jsem stále trochu popuzeně. „A oni na tom mají postavenou živnost. Jsou to podvodníci.“
„Myslíš, že kouzla jsou podvod?“
„Nejsou to kouzla, jen triky,“ poučil jsem ji. „Klamy, abych byl přesný. Kouzelníci se jenom povyšují nad ostatní, protože si myslí, že ví něco víc.“
Pobavilo jí to. Šibalsky se culila. „A ty snad víš, jak to dělají? Co když je to skutečná magie?“
„Leda kulový!“ vyhrkl jsem. „Všechno se dá rozumně vysvětlit!“
„Když myslíš,“ řekla a rozhlédla se okolo sebe. Hledala nejsnazší cestu davem. „Radši už půjdeme. Za chvíli to začne a musíme najít naše místa.“
Znovu mě chytla za zápěstí a vyrazila.
„Pozor!“ stihl jsem vykřiknout a chytl ji právě včas, aby se nerozplácla na zemi. Namáčkl jsem ji k sobě tak pevně, jako bychom měli už třetí rande. Do nosu mi zavanula krásná vůně levandulí.
„Díky,“ řekla vděčně a pomalu se ode mě odtáhla. Zmateně se zadívala na zem, po čem že to uklouzla. Očima se zastavila na louži, která se líně vpíjela do nachového koberce.
„Co to je?“
Zběžně jsem přejel pohledem tmavou skvrnu.
„Někomu tu asi upadlo pití,“ odtušil jsem. „Není ti nic?“
Zavrtěla hlavou a špičkou boty zkusmo přejela přes louži.
„Voda není takhle kluzká.“
„Možná to byl džus s dužinou. Ta může pěkně klouzat.“
„Ty fakt budeš mít odpověď na všechno, viď?“
„Na škole mi říkali Všeználek,“ přiznal jsem a hned toho zalitoval.
Odměnila mě úsměvem.
„Tak pojď, ty Všeználku. Nebo vážně přijdeme pozdě.“
***
Megalomanská show otřásala Národním divadlem. Světlomety zběsile poskakovaly po pódiu a snažily se dohonit ještě zběsilejší účinkující talentové soutěže. Publikum jásalo nebo bučelo, podle toho, jak velký umělec se před nimi zrovna vyskytl. Čtyřčlenná porota, jedna známější tvář než druhá, rozdávala úsměvy a životní moudra, která jistě lidem změní život k lepšímu.
Tomu všemu měli diváci u televizních obrazovek věřit.
Ve skutečnosti jsme většinu času strávili znuděni pozorováním individuí s přehnaným sebevědomým, která si na jeviště přišla mastit vlastní ego. Na takové porotci ani nevylézali ze šatny. Místo nich vše oddřel záložní tým rozhodčích. Průměrným účinkujícím poděkovali za účast a poslali je rovnou domů. Až když se objevil někdo, kdo něco doopravdy uměl, nebo to byl naopak dostatečně velký exot pro kameru, rychle jeho představení zastavili, vyklidili pole a za nimi naklusaly celebrity. A vše se jelo od začátku, jako by soutěžící zrovna vystrčil hlavu na pódium.
Petra sehnala fakt dobrá místa. Třetí řada. Nedivil jsem se jí, že vstupenky nechtěla nechat propadnout. Alespoň jsme na celou tu taškařici měli dokonalý výhled. Povídali jsme si pokaždé, když zrovna nebyla na place i porota.
„Takže za rok už budeš moct dělat sestru? A co dál, nezkusíš to na doktorku?“ zeptal jsem se v průběhu dalšího nezajímavého vystoupení.
Už ze mě stihla dostat, že dva roky makám ve výrobní firmě jako správce tamní sítě. Spíše jsem byl asistent stávajícího správce, ale jednou to po něm převezmu, takže jsem jí tenhle nepodstatný detail ani neříkal.
Petra se zamračila. „Nechci být doktorka,“ řekla trochu popuzeně. „Líbí se mi dělat sestřičku.“
„Je to krásná práce,“ pokusil jsem se rychle zachránit situaci.
„Krásná?“ odfrkla si. „Víš ty vůbec, co musí sestřička každý den doopravdy dělat?“
„Usmívat se na pacienty, nosit jim obědy a píchat jim injekce do zadku?“ zkusil jsem. Alespoň tak jsem to vždy viděl ve filmu.
„Pokud jim zrovna ten zadek neumývá nebo nepřevléká pozvracenou postel,“ dodala.
„A to se ti na tom líbí?“
Au. Šťouchla mě do ramene, až to zabolelo.
„Jasně že ne! Zrovna tohle by měl dělat sanitář, ale lidí je málo,“ pokrčila rameny a krátce se zamyslela. „Líbí se mi, že těm lidem můžu pomoct ve chvíli, kdy to nikdo jiný udělat nemůže. Jsem pro ně jako strážný anděl, který musí dávat pozor, aby se jim nic nestalo. Teda v rámci možností.“
„A to pro doktorku neplatí?“ nechápal jsem.
„Ale jo, ale ne tak úplně. Doktorka přijde, zeptá se na teplotu, poslechne si plíce a zase jde. Maximálně upraví medikaci. Dalších X hodin toho pacienta zase nevidí, protože jich na patře čeká dalších padesát a ona sama neví, kde jí hlava stojí. U sester je to jinak.“
„Je to víc osobní.“
Usmála se a pokývala hlavou. Potěšilo ji, že jsme konečně na stejné vlně.
„Mám osobní přístup ráda.“
A cosi osobního už čekalo za rohem.
Důmyslně schované elektronické cedule pod stropem zazářily nápisem APLAUS, aby vyburcovaly publikum. Diváci poslouchali jako ovce.
Až na mě.
V zatvrzelosti jsem pokračoval, i když pár metrů od nás znovu usedala porota. Petra si je fotila. Asi už po šesté. Nekomentoval jsem to. Nechtěl jsem jí kazit radost. Ale zároveň jsem nehodlal předstírat, že pro mě blízkost někoho slavného něco znamená.
Přemýšlel jsem, kdo asi přijde na scénu. Tentokrát to nebyl nikdo, koho by nominovala záložní porota, takže muselo jít o někoho zajímavého už na první pohled.
Šlo o exota a rozhodně zaujal.
„Do háje,“ zabručel jsem.
Na pódiu se tyčil jako sloup. Dlouhé sněhově bílé vlasy, křivý nos a černý kabát. Zamrazilo mě v zádech.
„To je on!“ špitla Petra napnutě.
„Jak se jmenujete?“ zaznělo z reproduktorů.
Ale podivín neodpověděl.
„Teče z něj voda,“ upozornila mě Petra na louži, která se pod kouzelníkem tvořila.
Dlouhán sáhl do náprsní kapsy kabátu a vytáhl z ní kapra. Živého. Valil oči na všechny lidi před ním, kteří na oplátku valili oči na něj. Podobností by se našlo více. Jak kapr, tak lidé, civěli s hubou dokořán.
„Musí mít v tom kabátu nějakou nádržku, ve které tu rybu uchovává, aby nechcípla. Akorát mu netěsní,“ vyslovil jsem nahlas závěr svého pozorování.
Petra se ale věnovala dění na pódiu. Podivín totiž dlaň, ve které kapra držel, sevřel v pěst. Náhle, tvrdě a nemilosrdně. Prsty se do zvířete zaryly jak do másla a drtily jej. Kdyby ryba dokázala vydávat zvuk, řvala by bolestí. Místo toho jen ještě více valila oči a rozevírala tlamu. Konec přišel záhy. Pěst se dovřela, ale ryba v ní už nebyla. Nahradily ji šplíchance vody, které se rozlétly do všech stran.
Publikum se rozjásalo, aniž by je k tomu motivovaly elektronické cedule. Porota zaujatě sledovala každý další pohyb soutěžícího. Petra seděla jako uhranutá. Dění na jevišti ji naprosto fascinovalo.
„Ty bláho! Jak to udělal?“ zamumlala si spíš sama pro sebe.
„Ten kapr nebyl doopravdy živý. Ve skutečnosti šlo o balonek s vodou, co byl přesvědčivě namaskovaný. Prostá iluze,“ vyslovil jsem nahlas proud svých myšlenek.
„Tak proč z toho kouzelníka teče voda, když ten kapr nebyl opravdový? Říkal jsi přece, že má pod kabátem nádržku.“
„Taky že má. Chce tím podpořit domněnku, že je ta ryba živá. Proto z něj kape, aby každý viděl, že ji vytáhl z vody.“
„Zase Všeználek, co?“ podotkla trochu zklamaně. Asi jsem jí z triku odebral veškerou magičnost.
Pokrčil jsem rameny. „Všechno se dá rozumně vysvětlit.“
„To je nějaké tvoje motto? Opakuješ to pořád dokola.“
„Rád hledám pravdu. Nic víc.“
To už ale dlouhán připravoval další trik. Znovu zalovil v kabátu a tentokrát vytáhl metrového úhoře. Iluze byla dokonalá. Dal bych výplatu za to, že šlo o živého tvora. Kdybych ovšem už netušil, že vše byl podvod.
Kouzelník rybu nejprve ukázal nad hlavou a pak ji přesunul před prsa. Jednou dlaní ji uchopil za hlavu, druhou za trup. Pak protočil zápěstí proti sobě. Úhoř se zkroutil jako zamotaná utěrka. Pohyb mu měl zpřelámat páteř, ale zvíře nezemřelo. Zběsile mrskalo ploutvemi a skřeli. Bojovalo o život.
Zpěvačka z poroty hlasitě vyjekla. Rukou vrazila do tlačítka před sebou. Sálem se ozvalo drnčivé zabzučení. Chtěla představení ukončit, ale k tomu potřebovala podporu svých kolegů a ta se nedostavila. Zbytek show pozorovala jen zpoza rukou, kterými si kryla oči.
Dlaně kouzelníka se přesunuly blíže k ocasní ploutvi a znovu zvíře zkroutily. Pak jej několikrát přehnuly přes sebe, jako by na provazu uvazovaly mašli. Během minuty držely cosi podobného pudlovi z poutě. Úhoř se i nadále mrskal. Musel trpět obrovskými bolestmi. Tedy pokud by byl skutečný.
„Ten přece nemůže být falešný!“ řekla užasle Petra.
„Kdepak. Je to takový ten dlouhý balonek na tvarování zvířátek. Jen je hezky namaskovaný,“ odvětil jsem. „Koukej, teď přijde finále.“
Dlouhán pudla umotaného z úhoře vyhodil nad hlavu, kde se rozprskl do cákanců vody.
Někteří lidé se hnusili, jiní jásali, ale v celém publiku nezůstal nikdo, koho by se vystoupení nedotklo. Až na mě. I když jsem musel uznat, že originalita mu nechyběla.
„Jen trochu obměnil koncept předchozího triku. To prasknutí ve vzduchu provedl pomocí struny, na které měl připravenou smyčku. Stačilo ji stáhnout, aby balonek prořízla. Takhle na dálku nejde vidět,“ doplnil jsem.
Dlouhán rozjel poslední trik. Do třetice všeho dobrého. Došel na kraj pódia a zabodl ruku do hlediště. Pochodoval po hraně podél sedaček a brouzdal rukou sem a tam. Hledal dobrovolníka, kterého si vybere pro svůj další kousek.
Petra se vedle mě postavila.
„Co blbneš?“ vyjekl jsem.
„Chci vidět, jak to dělá,“ usmála se.
„Vždyť jsem ti to vysvětlil,“ nechápal jsem. Její iracionální chování nedávalo smysl.
„Ale já chci vědět, jestli máš pravdu,“ šibalsky na mě mrkla.
Povzdechl jsem si. Dvakrát.
Poprvé, když mi odpověděla. Podruhé, když jsem si všiml, kde se podivínův ukazující prst zastavil.
No jasně! Kde jinde?
Petra poskočila radostí a už cupitala na pódium.
Podezřívavě jsem se na kouzelníka zahleděl. Vracel mi stejnou mincí. Naše oči se setkaly. Zatrnulo mi. V tom pohledu bylo něco divného, co jsem nedokázal rozeznat. Poutalo mě to. Nedovolovalo mi to ani mrknout. Upřeně jsem na dlouhána zíral a nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mi vysmívá. Znervózněl jsem. Než jsem myšlenku stihl rozvinout, stála blondýnka vedle něj.
Přerušil oční kontakt a dál se s tím nepáral. Popadl Petru za ruku. Neurvale ji dotáhl až do středu jeviště. Rozpačitě jsem se podíval na tváře porotců, jestli ho někdo z nich neupozorní, ať se k dámě chová lépe, ale všichni jen napjatě očekávali, co přijde.
A že se měli na co těšit.
Dlouhán si stoupl přímo za Petru. Položil jí ruce na ramena a pomalu je přibližoval k sobě, až se zarazily o krk, který objal prsty. Sevřel je, až mu zbělaly klouby.
Tentokrát nešlo o žádnou iluzi. Petra překvapením vyjekla a vytřeštila oči v úžasu. Pokusila se dávivě zakašlat, ale pevné sepětí to nedovolilo. Vydávala jen sípavé zvuky. Vyskočil jsem ze sedadla.
„Pusť jí!“ zařval jsem, ale přes povyk z hlediště to nemohlo být slyšet.
Znovu jsem s nadějí pohlédl k porotčímu stolu, ale ani tentokrát jsem se pomoci nedočkal. Jen další z celebrit zmáčkla bzučák, jenže to Petře život zachránit nemohlo. Zatímco jsem se dral ven ze třetí řady, abych mohl vyběhnout na pódium, dlouhán zvedl Petru nad zem. Krásná tvář se zabarvila do fialových odstínů. Po ďolíčkách nebylo ani památky.
Docházel mi čas stejně jako Petře vzduch.
Dostal jsem se do uličky, když kouzelník švihl dívčiným tělem do boku. Tentokrát už krk svíral jen jedinou nataženou rukou. Druhou teatrálně zdvihl do vzduchu a ukázal prstem na zmítající se dívku.
Mrskl s ní o zem. Prudce a bez námahy, jako by házel cihlou a ne člověkem.
Petra měla heknout bolestí. Dopad měl zadunět. Ale nestalo se nic z toho.
Zarazil jsem se uprostřed pohybu.
Blondýnka zmizela v přívalové vlně. Jako by někdo praskl padesátikilový balonek plný vody. Kouzelník se uklonil do tří stran a zastavil se pohledem na mně. Vítězoslavně se zašklebil. Pak ho následoval stejný osud jako Petru. Z dvojice nezůstalo nic než kaluže.
Nastalo dlouhé ticho. Stál jsem jako v transu a snažil se sebe sama přesvědčit k pohybu.
Probralo mě až publikum, které propuklo v jásot. Něco takového nikdy neviděli. Sakra, ani já ne. Přistihl jsem se, jak podvědomě tleskám, a přitom civím na prázdné, vodou zmáčené jeviště. Někde vedle mě stáli porotci a také tleskali. Dokonce i ti, kteří předtím mačkali bzučáky.
Potlesk dozněl. Všichni čekali, až ten úžasný mág přijde na pódium, aby si vyslechl slova chvály. A vrátí Petru, samozřejmě.
Jenže se neobjevil ani on, ani Petra.
Srdce mi několikrát nervózně zabušilo. Rozpačité pohledy porotců a moderátorů, kteří teď vykukovali ze zákulisí a nechápavě krčili rameny, na tom nic nezměnily.
„Petro?“ houkl jsem trochu nejistě. Do zákulisí to nemohla slyšet.
„Petro?“ přidal jsem na síle.
Pohledy všech se upřely na mě. Kameramani se protočili se svými automatizovanými posty, aby mohli detailně zachytit moje zoufalství. Přece, show must go on. Poslal jsem je v duchu do hajzlu a vyběhl na pódium.
Bylo prázdné.
Jak jsem ji sem jen mohl pustit? Sakra, vždyť ten pošuk si ji vyhlédl už tehdy na chodbě! Označil si ji tou blbou stužkou!
„Všechno se dá rozumně vysvětlit,“ snažil jsem uklidnit sám sebe a hledal v duchu řešení téhle hádanky.
„Petro!“ vyhrklo ze mě naproti tomu mé podvědomí.
Přemýšlel jsem. Každé pódium má svoji spodní část. Vedou do ní výtahy a propadla. Kouzelník musel Petru do jednoho takového shodit a sám skočit do dalšího. Jen to zamaskoval vodou, aby nic z toho nebylo vidět. Museli být celí mokří dole!
Vběhl jsem do zákulisí. Dvojice roztomilých moderátorů mi spěšně vyklidila prostor. Cestu se chystala zastoupit až ochranka, ale povel někoho z režie je donutil se stáhnout. Zavěsil se na mě totiž týpek s přenosnou kamerou. Všichni chtěli vědět, co se bude dít. Jakou scénu předvedu.
Zahnul jsem na chodbu a našel kýžené schody. Propletl jsem se technickou uličkou až k výtahům. Po kouzelníkovi s Petrou nebyla ani stopa. Chyběly i kaluže vody, které by potvrzovaly moji teorii. Tady bylo jen pár kapek, které sem prosákly škvírami z pódia.
Vyběhl jsem zpět. Rychle jsem se vrátil na scénu, jestli mě třeba Petra nehledá na našich místech, ale ta zela prázdnotou. Místo toho jsem si vyslechl vysměvačný smích lidí z hlediště. Ohromující magické představení se pro ně rázem stalo nevídanou komedií.
Vzal jsem to přes zákulisí do šaten. Maskérky tam zrovna líčily Tinu Turner v chlapském podání. Jinak nic. Další slepá ulička. Vyběhl jsem na chodbu, kde se připravovali stovky dalších soutěžících na svých pár sekund slávy. Dlouhán mezi nimi nebyl.
Zmocnila se mě beznaděj. Sklopil jsem hlavu a snažil se zatlačit slzy. Nechtěl jsem brečet přímo na kameru, ale hlavou mi běžely temné myšlenky.
Ztratil jsem ji! Ten podivín ji odvedl bůhví kam. Nechtěl jsem si ani představovat, jaké věci jí chce provádět. Při tom pomyšlení mi přece jen slaná kapka unikla na nachový koberec a zanechala na něm tmavou tečku.
Přidala se k dalším, větším. Pokračovaly pěkně v řadě za sebou. Jako když někomu odkapává voda z kabátu.
„A mám tě, šmejde,“ zavrčel jsem a vydal se po cestičce.
Provedla mě spletí chodeb až do vstupní haly jak drobky chleba Jeníčka s Mařenkou z lesa domů. Lidé se přede mnou rozestupovali. Asi je někdo rozháněl, aby nenarušovali natáčení. Díky tomu jsem následoval stopu až k hlavnímu vchodu, kde koberec nahrazovaly kamenné schody.
Na kameni voda žádný flek nezanechala.
Přemýšlel jsem. Kam mohli jít? Pokud ji vláčel násilím, vzbudil by spoustu pozornosti. Někdo by snad nějak zakročil. Ať už tady v divadle, nebo pak venku na ulici. Byla rušná i v tuhle hodinu. Napadlo mě zavolat policii, ale co bych jim řekl? Že se mi z prvního rande ztratila blondýnka s ďolíčky. Dokázal jsem si představit, co by mi na to asi řekli.
Ale co když s ním Petra šla dobrovolně? Ta myšlenka se do mě zavrtala jako červ do jablka. Vrtal hluboko a bolestivě.
Sakra, co když to celé byla od začátku jenom bouda? Žádná nemocná kamarádka, žádný volný lístek, žádné náhodné setkání s podivínem, co jí jen tak uváže stuhu do vlasů. Co když to spolu ti dva celou dobu táhnou a mě použili jenom jako nástroj pro zviditelnění se? Prudce jsem se ohlédl za sebe. Otravný kameraman byl na mě stále nalepený jako lejno na botě. No jasně, moje šílení tady jim z toho udělá pořádný virál!
„Já jsem takový blbec!“
Abych potvrdil svá slova, ukázal jsem na kameramana výstavní prostředníček a vyběhl až na chodník před divadlo. Naštěstí už mě nenásledoval. Asi usoudil, že vulgární gesto bude úžasná tečka za jeho natáčením.
Rozhlédl jsem se. Chtěl jsem Petru najít. Chtěl jsem to slyšet od ní. Že mě jen využila. Že mě od začátku chtěla pustit k vodě. Červ vydoloval další otázky. Co když je to všechno ještě trochu jinak? Co když jsem ji prostě jen nezaujal a zmizení při kouzlu využila k tomu, aby se z trapného rande vytratila?
Odpověď na ně přinesl pohled na most Legií. Nepustila mě k vodě! Sama se k ní vydala.
O tom, že jsou to ti dva, jsem neměl pochyb.
Kráčeli klidným krokem. On se k ní ochranářsky skláněl a ona se mu vděčně věšela do rámě, zatímco po mostu překonávali Vltavu.
Mrcha jedna! Ta to schytá!
Rozeběhl jsem se. Rychle. Do Usaina Bolta jsem měl daleko, ale na ajťáka to nebyl nejhorší výkon. Vztek mnou bublal a poháněl nažhavené svaly. Vzdálenost mezi mnou a zamilovanou dvojicí se zmenšovala. Neměli nejmenší tušení, že jsem jim v patách. Neměli nejmenší tušení, co se na ně řítí. Neměli nejmenší tu…
„Zasraná kostka!“ zařval jsem, když jsem se svalil na zem. Pohledem jsem spočinul na vyvýšeném kousku dlažby, který mě na ni vyslal.
Vydrápal jsem se zpět na nohy. Byl to jen mžik, ale kouzelník s Petrou zmizeli. Zase. Utéct neměli kam. Viděl bych je. Most by za tu dobu nepřekonali ani na motorce. Přesto byli pryč. Nedávalo to smysl.
„Kam se poděli? Kde jsou?“ houkl jsem na bandu mladíků, kteří dvojici museli minout. Nikdo z nich se netvářil, že by věděl, na co se vůbec ptám. Raději mě zeširoka obešli.
S funěním jsem se zvedl a belhal se na místo, kde jsem Petru a kouzelníka viděl naposledy. Kulhal jsem, bolelo mě koleno, kterým jsem tvrdě dopadl na chodník, ale na tom teď nezáleželo. Hlavou mi běžela jediná myšlenka: Kde sakra jsou?
Můj pohled upoutala třepotající se rudá stužka, kterou někdo pečlivě uvázal do mašle na zábradlí. Červ se vykašlal na vrtání. Místo toho popadl sbíječku a rozdrtil na prach veškerou moji naději. Ze sutin vyhrabal odpovědi na všechny otázky. Znal jsem je už od dětství. Přeběhl mi z toho mráz po zádech a roztřásly se mi ruce.
Barevná pentle, uhrančivé pohledy, kouzla s vodou a s rybami a věčně kapající šos. Jen ten pitomý zelený kabát nahradil za černý! Nechtělo se mi tomu uvěřit. Musela existovat jiná, racionální odpověď!
Nahnul jsem se přes okraj zábradlí. „Petro?“ zavolal jsem nejistě.
Odpovědělo mi jen šumění vody. Zpěněná Vltava nerušeně ubíhala do dáli. Pokud skočili, museli zůstat pod vodou, došlo mi. Vytáhl jsem z kapsy mobil a snažil se roztřesenými prsty vyťukat číslo na záchranku.
A co jim asi tak povíš? Červ mě v klidu nenechal. Trval si na svém, že veškeré odpovědi už mám a ani potápěči prohledávající dno koryta na tom nic nezmění.
„Všechno se dá rozumně vysvětlit,“ zamumlal jsem nejistě. Snad abych proradného červa zahnal. Snad abych sám sebe ujistil, že vše má racionální řešení. Kdesi uvnitř jsem ale cítil, že tomu nadále nevěřím.

Název: Všechno se dá rozumně vysvětlit
Autor: Tomáš Pašek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Korektura: Tereza Kadečková
Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková
 

V profesním životě IT konzultant, v osobním táta od rodiny, nadšenec do 3D tisku, ochotnický divadelník a příležitostný volejbalista (což je s jeho výškou co říct). Vyprávění příběhů ho táhne od dětství, kdy jako Pán jeskyně znepříjemňoval život kamarádům a ti mu za to byli ještě vděční. Nadpřirozené světy ho odjakživa fascinují, což se promítá hlavně do jeho povídkové tvorby.