Rozhovor s Terezou Matouškovou

Článek od: Tereza Kadečková - 28.03.2016

V březnu se chystá nová kniha ze světa Podmoří – Děti vánice. Přinášíme vám rozhovor s její autorkou Terezou Matouškovou.

Můžeš se těm, kteří tě ještě náhodou neznají, představit?

Jsem jeden z těch mladých grafomanů, kteří zahlcují knižní trh svými fantasy knihami. Občas vystrčím růžky a objevím se někde na conu, pořádám taky nejrůznější čtení a akce pro mladé lidi. Nejvýznamnější z nich jsou určitě literární dílny. Po čtyřech letech úspěšného fungování v brněnské Knihovně Jiřího Mahena expandujeme i do Městské knihovny v Praze.

Tvoje příběhy se odehrávají hlavně v Podmoří. Co bys o něm mohla potenciálním čtenářům říct?

V Podmoří se odehrávají všechny dosud vydané knížky – Hladová přání, Vílí kruhy a budou se zde odehrávat i chystané Děti vánice. Je to svět, který vznikl po magické válce na Souši, která byla zdevastována zářením. Veškerý život se přesunul pod moře, do umělého světa opečovávaného magií a stroji.

V březnu ti vyjde knížka Děti vánice, jak nás na ni nalákáš?

Děti vánice jsou samostatným příběhem, který ukazuje, jak krutá dokáže být podmořská zima. Zvlášť pokud vás špatné počasí zastihne doslova na konci světa, v díře zvané Zapadlý kout. Nakonec se ukáže, že vánice nebude vaším jediným problémem. Na kopci nad vesnicí totiž ční nehezky vypadající zbytky továrny, ve které se před časem stala nemilá nehoda.

Chystáš do budoucna i něco nepodmořského?

Před nedávnem jsem dokončila fantasy, která se odehrává v reáliích inspirovaným orientem. Mám rozpracovaný jeden historický román a jednu reflexi soudobé společnosti. Nápadů mám spoustu, chce to jen mít dost času.

Vyšlo ti už několik knížek, změnil se nějak tvůj přístup k psaní, když porovnáš tu první a poslední?

To je velice složitá otázka. Můj přístup ne, ale člověk se neustále učí a nabývá nové zkušenosti. Dneska už si rozhodně více věřím než na začátku, zároveň jsem ale střízlivější. Nepřestávám si však jít za svým.

Pořádáš literární dílny, jak se člověk dostane k organizaci něčeho takového a jaký mají workshopy úspěch?

Na jaře 2012 jsme pořádali s Mílou Lincem v Brně workshopy pro dospělé. Následně mi psala spousta žáků druhého stupně a středních škol, že by se rádi účastnili, ale nemohou, protože je máme moc pozdě večer. Tak vznikla myšlenka udělat literární dílny pro mládež. Nějakou dobu jsme je dělaly ve dvojici s Janou Poláčkovou, která se ale nakonec nemohla účastnit, a poslední dva roky to vedu sama. Myslím, že dostatečným dokladem našich úspěchů je to, že fungujeme už čtyři roky a knihovna nám zastřešila autorské čtení i vydání sborníku. Jak už jsem psala výše, od března rozjíždíme dílny i v Praze, moc se na to těším.

Hodně lidí chce v dnešní době psát, jaká by byla hlavní rada, kterou bys začínajícím autorům poskytla?

Hodně lidí chce nebo by chtělo, to je pravda, ale kolik z nich skutečně něco dotáhne? Myslím, že hlavní rada je – vykašli se na plácání nesmyslů o tom, co všechno bys chtěl a dokázal mít, a začni na tom skutečně makat. Je to jak s těmi pečenými holuby, nepřiletí a nepřiletí.

Co děláš, když zrovna nepíšeš a netvoříš?

Stěhuji se. Bez legrace. Tento rok jsem to absolvovala dvakrát. Ale rozhodla jsem se, že už na to kašlu a zůstanu, kde jsem.

Dlouhodobě spolupracuješ s Alenou Kubíkovou, která ti ilustruje knihy. Jak taková spolupráce probíhá, máte obě stejnou představu o ilustracích?

Za těch pět nebo šest let už jsme sehrané, Alena si přečte text, vybere motiv na obálku a pár scén, které by ji bavilo malovat. Pak na tom začne dělat, no a já prostě jenom přihlížím, občas něco poznamenám, hlavně k reáliím, ale většinou to nechávám na ní. Ona ten svět už zná skoro tak dobře jako já.

Kde tě můžou čtenáři potkat (ať naživo, nebo na internetu)?

Zatím nemám na jaro jasné plány, ale s jistotou na křtu Dětí vánice, chystám nějaké to čtení v Brně, samozřejmě dílny. Co se týče internetu, tak chystám nové webovky, do té doby se tu a tam objeví nový článek i na mém starém blogu.

Oblíbená kniha?

Taková, která přede mnou strachy neuteče. Takových, pravda, je čím dál méně.

Děkuji za rozhovor

Medailonek:

Tereza Matoušková patří mezi úspěšné autory nejmladší generace. Narodila se v roce 1990 a nyní žije v Praze. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii na Masarykově univerzitě v Brně, momentálně studuje historii. Je autorkou dark fantasy světa Podmoří, který lze zařadit i do tzv. arcanepunku – subžánru fantastiky, v němž vedle sebe existují magie i věda. Všechny její dosud vydané knihy jsou zasazené do tohoto světa. První dvě (Branou snů a Dnes se neproměňuj) vydala v letech 2008 a 2009 vlastním nákladem. V roce 2011 jí v nakladatelství Krigl vyšla novela Hladová přání, kterou Matoušková původně publikovala na internetu jako interaktivní povídku. Nakladatelství Mytago pak v roce 2015 vydalo román Vílí kruhy. V Podmoří se odehrává i příběh knihy Dětí vánice (Epocha 2016) a řada povídek.

Matoušková se ovšem věnuje i žánru new weird, zmiňme povídky Kulička hroznového vína (sborník vítězných prací ze soutěže Cena Karla Čapka Mlok 2014, Cena Karla Čapka a Nová vlna 2014), Dříme na loži z měděných drátů (bonusová povídka v knize Lenony Štiblaríkové Bratislavská bludička, Hydra 2014) či Pán krys (sborník vítězných prací soutěže New Weird Sladké sny, 2013). Text Kdo se bojí mauší (sborník nejlepších prací ze stejnojmenné soutěže Žoldnéři fantasie: Dálnice ke všem čertům, Straky na vrbě 2011) se dočkal v roce 2015 filmové podoby.

Matoušková v Brně a Praze pravidelně pořádá pro mladé začínající autory literární akce, workshopy a dílny.

Book trailer ke knize Děti vánice