Rozhovor s Haninou Veselou

"Zpětně si říkám, že jsem napsala obludárium. Zvířetník, kde zmizí mříže a osvobozené bestie se nepustí jedna do druhé jen proto, že se nad nimi vznáší nová mnohem horší hrozba," říká spisovatelka Hanina Veselá o své nové knize Drak bere vše 

Hanino, v dnešních dnech útočí na pulty knihkupectví tvoje nová kniha Drak bere vše. Na co se v ní mohou čtenáři těšit?

Na více než pět set stran hutného textu, který doprovází krásné ilustrace Kristiny Haidingerové. Magnólie je starší, dospělejší, ale zadělat si na problém pořád umí. Moje poslední kniha ji čtenářům ukáže z jiného úhlu, než na jaký byli zvyklí. Zpětně si říkám, že jsem napsala obludárium. Zvířetník, kde zmizí mříže a osvobozené bestie se nepustí jedna do druhé jen proto, že se nad nimi vznáší nová mnohem horší hrozba. Minulosti neuteče nikdo. Výjimkou není ani mentor mé hrdinky, arcimág Zvin a jedna z nejtemnějších postav asterionských dějin. A že bude mít v mé nové dark fantasy ještě hodně co říci. Ale to není všechno. Osobně věřím, že i ty nejtemnější okamžiky v lidském životě dokáže prostoupit světlo, a proto i peripetie mých hrdinů koření humor. Byť leckdy dosti cynický. Protože si minule čtenáři stýskali, že své hrdince odpírám jistý druh potěšení, mohu přislíbit rovněž několik lechtivých scén. 

Drak bere vše je už tvoje několikátá výprava do Asterionu. Čím tě tenhle svět upoutal?

Když to vezmu chronologicky s dějem, tak nejdřív byl román „Magnólie a démon“, pak samostatná novelka „Slza pro dračího pána“. Následuje „Drak“ a „Studená krev“, která je součástí sbírky Marellion. A pak ještě povídky v Hrách s příběhem a nejnovější příspěvek „Mrtví patří do hlíny“ v časopise Pevnost. Ty všechny spojuje jedna hrdinka a jeden svět. Asterion – svět splněných přání i nočních můr. Na jeho tvorbě se vystřídalo zhruba 40 tvůrců, a obsáhl třináct herních příruček, popisujících nejrůznější prostředí a témata. Najdeme tu různá klimatická pásma, státy připomínající pozdně středověkou Evropu i Dálný východ, husté neprostupné lesy, nehostinné pouště, starobylé rozvaliny i hlubinné podmořské říše. Ale mě se nejvíc líbí jeho historie. Několik tisíc let, jimiž se jako červená niť táhnou války s armádami nemrtvých. Když studuji herní moduly, které jsou nezvykle propracované a nyní už beznadějně vyprodané, připadám si jako historik bádající nad dávno zapomenutou kronikou. My máme antiku, oni mají arvedanský dávnověk. Jako studovaného historika mě něco takového fascinuje.     

Musíš se při psaní ze světa Asterionu držet nějakých pevně nastavených pravidel? Anebo máš jako tvůrce volnější ruku?

Mám moduly, nepopsatelný zdroj inspirace a návod, jak ona nastavená pravidla moc nenabourat. Když jsem například v „Drakovi“ popisovala bájné arvedanské město Thurg, nejdřív jsem se podívala do Stínů jihu, a poněvadž jsem našla jen stručný popis, jednoduše jsem na něj navázala. V modulu se píše, že jsou tam rozvaliny, že zůstala obydlená jen malá část. Právě z ní jsem udělala „město bílých zdí a dekadentních mágů“. Inspirovala jsem se antikou. Arvedany, kteří v Thurgu přežívají svou vlastní minulost, si představuji jako Římany v době úpadku. Jsou to estéti. Na opulentních hostinách neholdují kvasu a obžerství, oni si pouze užívají hédonického životního stylu. A také spolu navzájem nesouloží, oni se milují. Ale kdyby nebyl ten krátký text v příručce, nebyl by ani nápad. Žádné bílé město, žádná Magnólie.    

V Drakovi se vrací na scénu tvoje hrdinka Magnolie. Vnímáš nějak její vývoj, kterým si prošla? Je jiná, než byla na počátku?

Zase tak jiná není. Sice už to není to pubertální střevo z „Magnólie a démona“, zlozvyk napřed jednat a pak myslet jí ale zůstal. Ale to neznamená, že se vůbec nezměnila. Citlivě vnímá svět kolem sebe a vše, co není tak úplně v pořádku. Ráda by ledacos napravila, ne vždy je to však možné. Některé skutky nelze odčinit a některým jedincům nelze odpustit. Magnólie ale těm, které pokládá za své přátele, odpustit dokáže a je ochotná za ně bojovat do posledního dechu. V ideálním světě by to platilo za dobrou vlastnost. Svět mých příběhů do růžové utopie však má značně daleko.

Můžou čtenáři číst Draka bez znalosti předchozích příběhů s Magnolii anebo je naopak dobré mít takříkajíc načteno?

Ideální čtenář přelouská všechno. Ale já počítám s normálním čtenářem, který konzumuje to, co ho právě praští přes nos. A to se také při psaní snažím mít na zřeteli. Každá kniha funguje samostatně. Kdo má náladu na hravou akční zombíkárnu, ať sáhne po „Démonovi“. Kdo raději náročnější vztahovku s minimem magie, měl by začít s „Drakem“. A pro milovníky námořních dobrodružství tu je „Slza“. Ne že by tam odkazy na minulost nebyly vůbec. Občas samozřejmě jsou, ale vždy se je snažím čtenáři nenásilnou formou vysvětlit. Člověk sice může mít načteno, ale člověk zapomíná. A autor je taky jenom člověk. Chci, aby každá Magnólie byla vybroušeným kamenem. Přívěškem, kterým se mohu chlubit, ale jehož krása nejvíc vynikne v náhrdelníku. A je skoro jedno, jak se ty kameny poskládají. Hlavně, že skončí na společné šnůře. Já to také píšu na přeskáčku.  

Kdy by se mohla Magnolie vrátit na scénu?

Pracuji na románu „Krev teče vždycky červená“, který se odehraje krátce po událostech z povídky „Plavenský div“, a už teď mohu prozradit, že děj se vrátí do Magnóliiny rodné Plaveny a spoustu postav z „Magnólie a démona“ znovu ožije. Patrně ale předtím vyjde povídka v dalším sborníku Her s příběhem. Ještě nemám název ani děj, ale už mám termín, do kdy ji musím odevzdat, jak už to často bývá.    

A poslední otázka, co dalšího máš v plánu?

Jakkoliv mě svět Asterionu fascinuje a psaní z tohoto prostředí si doslova a do písmene užívám, ráda bych napsala román z vlastního světa, v němž bych využila své znalosti z historie. Ale víc v tuto chvíli neprozradím, neboť jakmile se autor o něčem nehotovém víc rozhovoří, kouzlo je pryč, a on už to pak nikdy nenapíše.   

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu inspirace do další tvorby.