LITERATURA: Dům o tisíci patrech - poznámka autorova

Dům o tisíci patrech je můj první román. Když v roce 1929 vyšel, měl jsem již za sebou tři knížky povídek, které byly vydány v jednom roce. První podle pořadí byl Barák smrti, druhé Zrcadlo, které se opožďuje, a třetí Fantóm smíchu.

Dům o tisíci patrech vzbudil pozornost větší, nežli jsem doufal, stal se posléze mou prací nejznámější. Kolik by to bylo patronů či sudiček u kolébky tohoto díla, kdybych měl vypočítat všechna jména, jež mu kritikové přisuzovali, od de l´Isle-Adama (v Hostu) až po Franze Kafku (v literární příloze londýnských Timesů). Někteří kritikové nepochopili můj záměr řešit příběh tak, aby skutečnost byla snem a sen skutečností. V těch snech viděli právě hlavní vadu knížky. Probuzením vojáka ze snu se prý celá stavba této prózy zhroutí. Tím více mě bolelo, že takto posuzoval knížku i kritik, který jinak hodnotil román kladně a první rozpoznal, že život v obrovitém domě je podobenstvím kapitalistického světa, když napsal: "Babylónská stavba Mullertonu... to jako by byla chaotická, šílená a nesmyslná stavba kapitalismu, hrající si z vůle jedinců nelidsky s osudy jedinců i lidských zástupů..."

Tak to přece bylo komponováno, beze snu se žlutou lampičkou v zajateckém baráku, do něhož se hrdina znovu a znovu vrací, nebylo by ani domu o tisíci patrech, který se musel nakonec zřítit, aby se zajatec mohl probudit do skutečného života.

Je přirozené, že jsem tohoto nového vydání použil k tomu, abych místy zastaralý sloh znovu osvěžil. I v druhém vydání zůstala jistá topornost z první verze knížky, v níž autor málo zkušený stále ještě zkoušel svůj nástroj. Mnohde zastaral slovosled, mnohé, co platilo jen daň své době, se stalo archaismem. Místy bych byl nejraději nemilosrdně škrtal celé odstavce a znovu si je vybájil, jak se mi hrnuly neodolatelně nové obrazy, ale zdržel mne od tohoto počínání nejen respekt k sazeči, ale i respekt k tomu, co jsem tehdy napsal - a tak ať to zůstane!

Byly zachovány a snad ještě zdůrazněny všechny grafické úpravy v textu, jak se objevily v prvním a jak byly převzaty do druhého vydání. Ty rámečky, titulky, firmy, nápisy, hlasy a vyhlášky jsou dnes neobvyklé, ale já si nedovedu představit "Dům" bez nich. Je v tom síla evokace i kouzlo naivnosti. Je v tom tajné přání autorovo, aby i písmo pomáhalo vytvářet atmosféru, provokovalo, pohrávali si, bičovalo a spolupůsobilo k rozletu fantazie. A právě písmo k tomu dopomůže mnohdy lépe nežli špatná ilustrace.

Uvěřil-li čtenář autorovi, uvítá každý odrazový můstek do nejstrmějších poloh fantazie. Existuje vzájemná úmluva mezi autorem a čtenářem: Uvěř mi, na nic se neptej a poletíme!

J. W.