ÚVAHA: Vzestup Hyperionu

Sotva co Kantos Hyperionu, souborné vydání prvních dvou knih „hyperionského“ cyklu Hyperion (Plzeň 1997; v citacích dále jen H) a Pád Hyperionu (Plzeň 1997; v citacích dále jen PH), spatřil světlo regálových svítilen, rozšířily se datasférou jako viry chvalozpěvy na Simmonse, na jeho jazykové mistrovství a lásku k literatuře.

Kdysi, jako člověk zprvu očarován a později spíše rozčarován „Autorovou“ manýrou všechno splácat dohromady, jsem se pokusil položit Hyperiona na pitevní stůl. Berte tedy prosím tenhle text jen jako pár odřezků v láhvi s lihem, které mi ten cvrkot v datasféře připomněl a které snad trochu poodkryjí možnosti, proč je Kantos Hyperionu stále tak úspěšný.

Báječný nový set

Na naši 2011: Hyperionskou odyseu se vydejme hezky oklikou, obloučkem po celkové struktuře vyprávění Hyperionu.

Sám o sobě vypadá román Hyperion tak trochu jako set a slet povídek spojených nějakým rámcovým příběhem. Tak trochu Marťanská kronika Raye Bradburyho (v níž příběhový rámec tvoří datace jednotlivých povídek), tak trochu Já, robot Isaaka Asimova (jehož povídky jsou zase rámovány formulováním jednotlivých zákonů robotiky), zkrátka nic nového pod tralfamadořím sluncem už od dob zlaté éry sci-fi.

To, co Hyperion od těchto knih odlišuje, je povaha vyprávění. Zdání „povídkovosti“ je totiž v Hyperionu tvořeno několikerým uzavřeným vypravováním hlavních postav. Ty ale nevyprávějí pouze své příběhy – jsou to takové orákly – prostřednictvím nich se ke slovu dostávají další postavy, další příběhy.

Jenže ani tohle není nic nového na literárním nebi neprošpikovaném ještě raketami a letajícími talíři. Už Ivan Adamovič ve své recenzi (Ikarie 2/97, s. 51) ukázal na spojitost vyprávěcí situace Hyperionu s vyprávěcí situací Canterburských povídek Geoffreye Chaucera. S těmi ho ostatně spojuje také rámcový motiv pouti.

Podobně bychom našli spojitost i s Boccacciovým Dekameronem, kterému kromě vyprávěcí situace nahrává ještě motiv ohrožení a uzavřené skupiny osob.

Není to náhoda, literární vědec Tzvetan Todorov v knize Poetika prózy uvažoval o těchto dílech jako o „lidé-vyprávěních“ a stejně můžeme uvažovat i my o Hyperionu – každá nová postava v sobě ukrývá příběh, který se musí vypovědět; do jednoho vyprávění se vkládá jiné; vyprávění se zřetězují; jedno se stává paralelou k druhému a další je jen symbolickým převyprávěním předešlého:

  • kněz ve svém vyprávění předčítá z deníku přítele;
  • voják nadhazuje příběhy jednotlivých historických bitev;
  • učenec použije Abrahamův příběh jako podobenství o svém údělu a svůj příběh jako podobenství o osudu lidstva;
  • básníkovo vyprávění je přímo těhotné dalšími příběhy, často jen troutovsky nahozenými;
  • detektivka vypráví nejenom příběh svého života, ale také příběh svého klienta;
  • konzul vypráví nejdříve příběh svého děda, ve kterém je ale ukryt ještě další, obecnější příběh, a pak teprve příběh svůj;
  • kapitán je jediný, kdo nevypráví – absence příběhu znamená smrt. Tyto vložené příběhy ale děj nijak nezpomalují, jsou tím dějem.

Souboj s titánem

Nejenom Mluvčími živ je Kantos Hyperionu. Tou nejprvotnější Simmonsovou hrou je samozřejmě konstrukce děje jako symbolického interpretačního potýkání se s Keatsovým Hyperionem.

Paralela s romantickou epickou básní o pádu Titánů a výměně bohů, která s sebou přináší i změnu dosavadního řádu věcí, je díky básníkovi doslovná: „Titány bylo snadno lze ztotožnit s hrdiny krátké historie lidstva v Galaxii, olympijští uzurpátoři byli Umělými Inteligencemi Jádra a jejich bitevní pole se rozprostírala přes známé kontinenty, oceány a vzdušné cesty všech světů sítě.“ (PH, s. 196–197.)

Takovému pojetí se podřizuje i zobrazení postav:

VA Maina Gladstonová, vůdkyně „Titánů“, je třeba stále zobrazována jako příslušnice starého světa – hned v prologu se dozvídáme, že „tisk ji nemírně rád přirovnával k Lincolnovi, Churchillovi...“ (H, s. 11). I dál se mluví o jejích „lincolnovských rysech“, „lincolnovském obličeji“, „lincolnovské tváři“.

Také se nepřestává zdůrazňovat, že se obklopuje věcmi, ze „starého“ světa: „...seděla (Gladstonová) na kraji masivního stolu, který podle bulvárního tisku kdysi patřil jednomu zavražděnému prezidentovi – ne Lincolnovi – z doby USA před Velkou Chybou...“ (H, s. 394); „...obývací pokoj byl dlouhý, příjemně setmělý a vyzdobený uměleckými originály ze Staré Země“ (PH, s. 280).

A dokonce i to, jak mluví, připomíná staré časy: „...byla známa svými aforismy, historkami a ustálenými rčeními tak starými a zapomenutými, že byly zbrusu nové“ (PH, s. 141); „Pravdivé. A ukradené Winstonu Churchillovi,“ prohlásí o jejím projevu Severn (PH, s. 288). Když potom v okamžiku krize Gladstonová promlouvá ke svým občanům, ani její hlas se jakoby nehodí do té doby – působí „cize“, „ploše“ a „kovově“.

Pak nás už ani nepřekvapí, že jako příslušnice starého pořádku, jako Titánka, musí s příchodem nového světa zemřít.

Sní Simmons o elektronickém Keatsovi?

Pád Titánů ale není jediným motivem, kterým „Autor“ odkazuje na dílo romantického zaklínače. Všimli jste si třeba významu snu a snění v celé tetralogii?

Druhý Keatsův kybrid Severn sní v Pádu Hyperionu o společenstvu poutníků a pak vypráví o jejich cestě tam. „Skutečné“ sny se na konci téže knihy zdají také VA Gladstonové. V Endymionu a ve Vzestupu Endymionu sní zase Raul Endymion o své Aenee a své sny zapisuje.

Jack Stillinger, editor knihy John Ketas: Completed Poems (Londýn 1982), upozorňuje, že sen hrál velkou roli ve většině Keatsových epických básní – jmenovitě v Endymionovi, Pádu Hyperiona (v originále The Fall of Hyperion: A Dream) nebo třeba v Lamii. Keats byl navíc sny údajně tak posedlý, že je popisoval v dopisech svým přátelům. Aspoň víme, odkud se bere ta posedlost sny u Simmonse.

Nakonec je otázka, jestli „Autorova“ posedlost Keatsem nešla až tak daleko, že se snažil naklonovat i styl svého božského imperátora slova. V už zmiňované recenzi Kantos Hyperionu (Ikarie 2/97, s. 51) popsal Ivan Adamovič jazyk tohoto románu jako „barvitý“, plný „barokně bohatých popisů prostředí“, což hned obratem bravurně dokázal na úryvku z prologu.

Příliš hlučná domněnka o pouhé „Autorově“ manýře může vzít rychle za své, když si laskavý čtenář přečte nápad Mariána Andričíka z doslovu k výboru Keatsovy poezie Mraky a súmraky (Bratislava 1992, s. 109): „Jednou zo základných charakteristík Keatsovej poézie je jej neobyčajná zmyslová bohatosť. Jeho svet je plný vôní, farieb, tvarov, precízne a detailne vykreslených.“

A což takhle tuhle naši převážně neškodnou domněnku ještě podpořit postřehem Františka Bíbla z doslovu knihy John Ketas: Básně (Praha 1928, s. 208): „Každá sloka je skoro světem pro sebe, skoro samostatnou lyrickou básní, líčíc jiný odstín nálady...“

Kam až se Simmons se svou posedlostí Keatsem dokázal vydat?

Setkání s Romány

Ale nebyl by to Simmons, kdyby se spokojil s jedním dílem a nezkusil dělat věci minimálně trojmo.

Pohádka Čaroděj ze země Oz se v Hyperionu několikrát přímo zmiňuje. A my si můžeme jen dosazovat, kdo je Dorotka, kdo Strašák, kdo Plecháč, kdo Lev nebo snad titulní čaroděj, za kterým jak hobitci putují. Znovu tu máme vyprávění vyprávění – tentokrát jako paralelu, symbolický příběh, který má vysvětlit jiný.

Jiný příběh zase jako nit sešívá oba samostatně vydané romány – Gulliverovy cesty Swiftovy: „Světová síť nemá zapotřebí, aby se do ní tihle Jahuové dostali předčasně,“ (H, s. 452) říká například jeden voják (na vojáka skutečně zvláštní metafora) z vyprávění konzulova děda. Podobně i Severn: „Myslel jsem na Swiftova námořníka Gullivera a na jeho znechucení lidmi po návratu ze země inteligentních koní – Hvajninimů...“ (PH, s. 148). Mají nám snad životní cesty poutníků nastavovat holografické zrcadlo? Zrcadlo, které nám každé ráno řekne: Jste pořád stejní!

Básník si zase libuje v odkazech (na básníka skutečně paradoxně) na jeden z prvních sci-fi románů – Stroj času H. G. Wellse: „...jako nějaký naivní Eloi, který se nacpává jako potrava pro neviditelné Morloky“ (H, s. 234); „Sám s Morloky, pomyslel si“ (PH, s. 186). Je to paradox, když se v dalších dvou svazcích tetralogie dozvíme, že básník vlastně dost zvláštním způsobem cestujedo budoucnosti? A co teprve jeho múza – Štír, který proplouvá časem...

Obdobně se zachází i s narážkami na Danta a jeho Božskou komedii.

Ani „Autorova“ posedlost Shakespearem nevyjde zkrátka – vzpomeňte na Siri. To, že Simmons už dřív napsanou povídku Vzpomínání na Siri , která je samozřejmě jasnou variací na Romea a Julii, nakonec přilepil do Hyperionu, nemusí být náhoda. Zvlášť pokud se díváme na Simmonse jako na dítě Keatsova ducha. Jeden z prvních Keatsových recenzentů J. H. Reynolds totiž nacházel v Keatsově první sbírce Básně vliv Shakespearův. (A jen tak mimochodem taky Chaucerův.).

Jenže jak rozlišit, kdy jde ještě o promyšlený odkaz a kdy o pouhou manýru, nebo dokonceplagiát a vykradený motiv? Kdy je Simmons básníkem se Štírem a kdy bez Štíra?

Co třeba nepřiznaný vztah Hyperionu a Temného labyrintu Lawrence Durrella? Také v něm se objevuje skupinka poutníků (i s příběhy vlastních životů), jeskynní labyrint (s křesťanským refektářem), tajemná postava minotaura (který je pro některé poutníky pouhým býkem, pro jiné strašlivým netvorem rozhodujícím o osudech lidí), archeolog přezdívaný Silenus atp.

Ale to by na nás nesměl „Autor“ z dálky spiklenecky mrkat a skrze postavu básníka nám vzkazovat (H, s. 190): „Měl jsem vychovatele jménem Baltazar, starého člověka, uprchlíka z prastarých uliček Alexandrie, zapáchajících lidskými těly.“

Rostislav Taud

Komentáře

Tak Simmonse jsem objevil teprve nedávno. U Kantosu jsem jsem váhal, (přeci jenom je to pořádný špalík, a co když to nedočtu) radši bych si koupil nejdřív samostatný první díl, ale nepodařilo se mi ho sehnat. Místo toho jsem celkem nelogicky koupil jiný jeho špalík - Ilion, a vůbec nelituju. Asi jsem objevil Ameriku pětset let po Columbovi, ale tenhle autor je klasa x)

 

 

 

Asi :) Ak by si chcel niečo samostatné, tak skús Hladové hry alebo Terror, ak máš chuť na detektívku, tak je tu zatiaľ trojdielna séria Joe Kurtz, ak poviedky, tak Dost světů a čas a čo sa týka Íllia, má aj pokračovanie - Olymp, ktoré už je vypredané, ale v najbližších rokoch bude dotlač. Nech ťa čítanie baví ;)

Nikto nedostane to, čo si zaslúži.

Moc díky za tipy ! Ilion je zatím naprosté okouzlení, space opera je žánr do kterého se moc nehrnu, ale tahle kniha mi sedla výborně. Jinak Terror jsem četl loňskou zimu, přišlo mi to ale trochu rozvláčné... K dalším knihám se ale určitě pročtu, autor stojí v každém případě za to.

Teď mi konečně ta kniha dává trochu smysl, říkal jsem si, že to musí mít nějaký hlubší myšlenku, ale neznaje z těch odkazovaných knih žádnou (snad kromě gulliverových cest), bylo to pro mě jak jít bludištěm poslepu. Docela by mě zajímalo, jaký to je odhalovat takhle schovaný knížky a jaký dilema to je pro knih znalýho autora, když chce napsat něco originálního.

Dan Simmons nám trochu ze své literární magie poodkryl v rozhovoru zde. Myslím si, že se Simmons hlavně baví. Má rád literaturu, má načteno a dokáže se o své zážitky při návštěvách jiných světů (literárních) podělit s ostatními. Za vším stojí trocha talentu, pečlivá a precizní příprava. Spíš bych to považoval za hru se čtenářem, který je schopný se skrytými i otevřenými narážkami a odkazy výborně pobavit. Navíc je báječné, když si čtenář po letech knihu otevře a užívá si ji opět a přece jinak.

Přidat komentář