Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 38 min

Scythe čili Husité by se divili

22. Srpen 2017 - 8:00

A nejen oni. Málokomu srdce nezaplesá, když se začne probírat komponenty jedné z herních událostí roku, protože je jednoduše nádherná. Dokonalá ne, ale nádherná ano.

 

Vražedná krása

Evropa se probírá z hrůz první světové války; ovšem jiná Evropa, a z jiných hrůz jiné války. Státy – zde frakce – jsou těm našim jen mírně podobné, zeměpis ještě méně, a technologický vývoj šel směrem už zcela odlišným. Když se v naší historii objevila první, nepříliš spolehlivá a nepříliš hbitá monstra zvaná tanky, scythácká Továrna už makala na elegantních vražedných strojích zvaných ‘mech’, které mohou stejně nemilosrdně likvidovat protivníka, jako mírumilovně kráčet mezi dělníky pracujícími na poli a chránit je.

A přesně takové mechy objevíte v krabici, navíc typově odlišné pro každého hráče.

A mnohem víc, a protože je to tak krásné, představíme vám napřed součásti hry jako takové. Takže ano, v pečlivě vypracovaném boxíku najdete po každého z možných pěti hráčů čtyři válečné mechy a jednu (také individuální) figurku postavy, vždy s nějakým symbolickým zvířetem. Kromě toho obdržíte po rozlosování vždy jednu desku frakce a jednu hráče, vyzdobené nádhernými ilustracemi Jakuba Rozalského, se kterými jste se ostatně velmi pravděpodobně už někde setkali. (Ano, to jsou ty zachycující všední život ve stínu válečných strojů.) Další spoustu barevných – a nepříliš se opakujících! – ilustrací najdete na kartách setkání, úkolů a soubojů. Plus krásný herní plán, a zajímavé žetony peněz, a dřevěné dělníky, suroviny a další materiál.

 

Všichni spěchají do továrny

Herní plán se skládá z hexů, které tradičně představují vždy jeden druh území: hory, les, tundra, farma, vesnice a jezero. Většina území také tradičně produkuje nějakou surovinu: hory kov, les dřevo, tundra ropu, farma jídlo a vesnice dělníky. Navíc je plocha prošpikována tunely, které spojují různé oblasti jako červí díry; a naopak rozdělena řekami, které lze překračovat víceméně jen s pomocí mechů. Ty také mohou vozit dělníky a suroviny.

Ve středu „světa“ se pak nalézá zmíněná Továrna, která poskytuje speciální vylepšení a tomu, kdo ji ovládá, ve finále pár bodů navíc.

Hráči mají ze základu k dispozici osm akcí, jejichž prostřednictvím se pohybují, nasazují do hry dělníky a mechy, těží nebo nakupují suroviny, staví budovy a vylepšují si poměr cena/výkon u své produkce. Také postupují po stupnicích moci a popularity. Různé úspěchy (nasazení všech mechů či dělníků, vítězství v souboji, dosažení maxima na některé stupnici) si každý účastník zaznamenává na tabuli cti hvězdami ve své barvě, přičemž umístění šesté hvězdy jednoho hráče spustí konec hry.

 

Napřed dům, potom bum

Scythe není apriori válečná záležitost. Napřed získáváte suroviny a dělný lid, budujete a posilujte impérium, a teprve před koncem hry svedete obvykle nějaký ten souboj. Samozřejmě platí, že čím více hráčů, tím je pravděpodobnost střetu větší a tím také přichází dřív, ale máte-li jen a výhradně válečné choutky, najděte si jinou deskovku.

Tahle hra je spíš o všedním životě v trochu jiné realitě. Krásně to podtrhávají karty setkání, určené pro figurky postav hráčů. Dělníci na vás makají, mechové za vás hrozí a bojují, ale postava jste vy. Můžete a občas musíte bojovat, ale zábavnější je toulat se po plánu a dopřávat si setkání – tedy otáčení karet, na kterých jsou popsány a hlavně vymalovány okamžiky běžného dne, ze kterých můžete více či méně vytěžit. Například natrhat dámě jablka a zvýšit tak svou popularitu, nebo se s ní domluvit na dodávkách jablek pro armádu, a zvýšit tak svou moc.

 

Vy jste se zase kochal, pane doktore?

Není ovšem dobré zapomenout pro kochání se krajinou a životem na mocenské ambice. Scythe není navzdory své rozsáhlosti nějak extra dlouhá (ani extra náročná) hra, a i když jste na začátku skoro tak chudí jako bunkrová myš, netrvá to zase tak dlouho a najednou všechno (a všichni) spěje ke konci a každá hvězda se počítá. Až je to člověku trochu líto, ale nic vám nebrání začít další partii; naopak, tvůrci se snažili, abyste pro důvody k odvetě nemuseli chodit příliš daleko.

Na každého hráče totiž připadá hráčská deska a deska frakce, a jedna každá je jiná, a obě se losují, takže vás v případě zájmu může čekat 25 mírně odlišných partií. Také si samozřejmě budete chtít vyzkoušet různé strategie a zažít všechna setkání, nemluvě o tom, že ve výbavě jsou i karty a obsáhlá pravidla pro hru jednoho proti „automatu“.

 

Namletá ropa a bonusové karty

Naznačili jsme, že Scythe není dokonalá. Ne, není. Časem objevíte nejvhodnější kombinace obou desek a strategie, což hru nakonec přeci jen zrutinizuje, a také budova mlýna jde trochu proti logice příběhu, když je vám schopna namlít i ropu či železo.

Jenže výprava, „vizuální efekty“ a z nich plynoucí atmosféra těch pár negativních detailů rozdrtí stejně spolehlivě, jako válečný mech smart vozítko. A v přerušeném výčtu kladů bychom mohli pokračovat: například bonusy, které obdržíte za akce soupeřů, nebo urychlení kola tím, že hráč nečeká na dokončení tahu svého předchůdce. Nebo ‚poznámky pod čarou‘ v pravidlech, které vysvětlují souvislosti s názvem či s některými herními postupy.

Nebudeme sebe ani vás zdržovat ujišťováním, že vše je kompletně a dobře počeštěno, ale naopak upozorníme na to, že při koupi ve specializovaných obchodech a na herních akcích obdržíte ke hře ještě čtyři sady promo karet.

Scythe je prostě velmi dobrá hra a tak krásná, že výchovné doporučení ‘mějte radost ze hry, nikoliv z výhry’ tady funguje zcela samo…

 

 

Scythe
Autoři: Jamey Stegmaier, Jakub Rozalski
Vydal: Albi ČR a.s.
Počet hráčů: 1 – 5
Doporučený věk: 14+
Doba hry: 120 min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 1799 Kč

Potterfest 2017 je téměř tady!

20. Srpen 2017 - 8:00

 

„S námi se nikdo necítí jako mudla.“ To je heslo skupiny Potterfan, která akci pořádá. Ti, spolu s nakladatelstvím Albatros a dalšími partnery, připravili program plný kouzel.

 

Kdo je s Potterfanem obeznámen, ať už z Pragoffestů či Festivalů Fantazie, možná tuší, co ho čeká. Pravdou však je, že obvyklé přednášky nahradí besedy s překladateli, cosplayery a dalšími významnými hosty. K tomu soutěže v „novém hábitu“. Například Nejkrásnější úsměv Týdeníku Čarodějek, kde se proti sobě postaví ti nejčarovnější cosplayeři, nebo Cena bleskobrku, která bude zasvěcená autorům všeho věku. Navrch Soubojnický klub aneb lekce bojových kouzel pro začátečníky i pokročilé. Vrcholem večera se stane koncert Filmové filharmonie, kde zazní některé z nejznámějších melodií spojených s HP.

 

Během dne, souběžně s hlavním programem, budou také probíhat „volitelné mimo-školní aktivity“. Mimo jiné Příčná ulice s nejrůznějšími drobnostmi k zakoupení, instagraf a herní koutek s Playstation 4. A kdyby náhodou nebyl program dost magický, podzemní prostory divadla Venuše ve Švehlovce už zajistí tu správnou atmosféru.

 

Pokud vás tento mini-con zaujal, uvidíme se v září!

 

Vstupenky a více informací najdete na www.potterfest.cz.

Zakázaná poušť čili Když je radost umřít

19. Srpen 2017 - 8:00

Nicméně přežít a vyhrát ji je samozřejmě ještě lepší, jen jsme chtěli naznačit, jak pozitivní dojem v nás zanechaly její součásti a součástky.

 

Boj o přežití

Už zápletka je báječná: při úkolu prozkoumat Zakázanou poušť a najít v ní legendární létající stroj fungující na sluneční energii vrtulník hráčů beznadějně ztroskotá. Z archeologické výpravy se tak stává boj o přežití a z bájného artefaktu poslední naděje na záchranu.

Kooperativní princip hry vás vede po kartičkách pouště, které byste měli (podle vzoru Lovců a sběračů nebo Kvak!u) odkrývat a tím prozkoumávat. Na nich jsou věci téměř bezvýhradně pozitivní: studny s vodou, pomocné vybavení a indicie nalezišť součástek kýženého stroje. Bohužel, po tahu každého hráče je vždy na řadě poušť, která mění vzhled krajiny, zasypává ji pískem a postupně vás připravuje o vodu.

Když se potřebujete napít a nemáte čeho, umřete. Když bouře zesílí na určitou hodnotu, umřete. Když poušť pojme všechny kartičky písku, umřete. Když někdo umře, ostatní prohráli.

Na rozdíl od skutečné pouště ale naštěstí není v téhle tak snadné umřít, pokud nechcete nebo nejste blbí jak kaktus. Ovšem nesmíte se flákat, a naopak musíte na své záchraně makat jako doopravdy. Podobně jako v Pandemicu, který Matt Leacock také stvořil, i zde je čas život a spolupráce cesta k němu. (Pakliže se ovšem proti vám spiknou všichni bohové a náhoda v podobě přicházejících karet, tak vám nepomůžou ani Indiana Jones a McGyver dohromady, ale to se stává maximálně třikrát za deset let.)

 

Da Vinci by koukal

Celkově je Zakázaná poušť hra jednoduchá – asi čtvrtinově oproti zmíněnému Pandemicu -, variabilní díky náhodnému rozložení karet pouště i rozlosovávání rolí (je jich šest pro maximálně pět hráčů), a vhodná do rodin s dětmi i pro hráčské grupy bez dětí. Těm možná bude připadat hra trochu krátká, a také že by snesla více kartiček – ano, snesla – ale važme si toho, co máme, a doufejme v rozšíření…

…protože to, co máme, je krásné. Destičky pouště z odolného kartonu a s hezkými ilustracemi jsou víceméně samozřejmostí, ale ne tak originální vykrojené hvězdicovité žetony písku, které působivě a současně přehledně postupně „pohřbívají“ ne/prozkoumané oblasti. Karty pouště jsou hezké, karty vybavení ještě víc, ale přímo paráda je onen létající stroj. Na přiložené fotce vidíte tu plastikovou krásu (s cínovým motorem!!), a teď si představte, že jej můžete rozložit na jednotlivé části, které se po objevení opravdu povalují v poušti, dokud je se svými kolegy neposbíráte a nesestavíte.

A stále ještě nekončíme: zásoby vody každého hráče či síla bouře se neznačí kostičkou na nakreslené stupnici, ale stylovými steampunkovými ručičkami fofrujícími po hraně příslušných karet. Celé je to navíc zabalené v nádherné plechové, kompletně počeštěné krabici a la Zakázaný ostrov, jehož je Zakázaná poušť ostatně nevlastním potomkem.

Hra samotná by tedy byla solidní, ovšem v ničem nevynikající střední třídou, kdyby z ní hi-tech zpracování a až téměř manýristická lokalizace neudělaly stylovou hračku pro všechny dobrodruhy republiky a – jak už jsme řekli – v každé roční době.

 

Zakázaná poušť
Autor: Matt Leacock
Vydal: ADC Blackfire Entertainment
Počet hráčů: 2 – 5
Doporučený věk: 10+
Doba hry: 45 min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 599 Kč

Skřetí výstavu Jeden kmen na Špilberku zahájí fantasy festival

19. Srpen 2017 - 8:00

Výstava s názvem Jeden kmen bude ke zhlédnutí na hradě Špilberku. Zavede vás do fantasy světa skřetů z kmene Snaga, kteří se ve vlastním jazyce nazývají uruki. Na výstavě poznáte příběh tohoto skřetího kmene, nahlédnete do každodenního života jeho členů a seznámíte se s brněnským výtvarným fantasy role-playing projektem Jeden kmen, který těmto skřetům vdechl život.

 

Výstava začne netradičně. Nečekejte žádnou obvyklou tiskovou konferenci ani vernisáž. Výstavu Jeden kmen totiž zahájí jednodenní fantasy festival v sobotu 23. září na nádvořích Špilberku. Vystoupí na něm skupiny Deloraine, Vintage Wine, Postcards from Arkham, Trolíla a kapela Jeden kmen. Na programu festivalu je také turnaj v bojové aréně, šamanské věštby, střelba z kuše, práce se středověkým jeřábem a mnohé další.

 

Výstava Jeden kmen bude k vidění od 24. září. Projekt Jeden kmen se sice inspiruje reáliemi z děl J. R. R. Tolkiena, vytváří si však vlastní detailně propracovaný svět. Návštěvníci se podívají do tábora kmene, spolu s válečníky zakusí boj i lov, stanou se svědky tajemného rituálu a zúčastní se i pohřbu starého šamana. Žádný fanoušek fantasy by si neměl nechat ujít tuhle naturalisticky ztvárněnou skřetí výstavu plnou fotografií, rekvizit a zvuků. Nutno dodat, že vznik výstavy mohutně podpořili příznivci skrze portál Startovač.cz.

 

Jeden kmen

–          zahajovací festival: 23. září od 13.30

–          výstava: 24. září 2017 až 11. února 2018

Baby Driver

18. Srpen 2017 - 8:00

 

Wright je přesně to, co dnešní doba potřebuje. Někdo, kdo nebude točit velkolepé spektákly gigantických rozměrů ani nebude tvořit univerza, ale naservíruje nám film, který nemá stomilionový rozpočet a okázalé CGI, ale je vypiplaný po všech stránkách a je to delikátní zábava s inteligentní stopáží, takže vás nebude bolet v kině zadek a nestihnete při sledování plátna odpovídat na zprávy, protože vás to bude zatraceně bavit. A přesně to dělá. Jako třeba Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení, Scott Pilgrim proti zbytku světa a nyní Baby Driver.

 

 

Baby Driver překypuje „wrightovostí“ a přesto je jiný. Předešlé filmy měly víc humoru, ale zbytek byl menší. Míň akce, míň efektů, menší rozpočet. Přesto je to stále relativně malý film s rozpočtem 34 milionů dolarů a daleko menší kampaní, než jakou se mohou chlubit zbylé filmy tohoto léta. Takový malý outsider zasluhující daleko víc pozornosti, i když tím by možná ztratil svoje kouzlo.

 

 

Baby Driver je sice akčňák, avšak stále hlavně komedie. Většina té akce jsou „malé“ přestřelky a honičky v autech. Film je však zvládá na výbornou. Z příběhu tu nechci nic vyzradit, i když film běží už nějakou dobu v kinech, ale Baby řídí fakt dobře a scény, kde je za volantem, vám nedají vydechnout. Střílení tam funguje asi takhle: nezáleží na realističnosti, hlavně ať to dobře vypadá. Tak pracuje vlastně celý film. Hlavně stylově!

 


To co opravdu upoutá, je práce s hudbou. Ta hraje, až na pár nedlouhých výjimek, pořád. Úplný opak coenovského Tahle země není pro starý. Velkou část stopáže si budete nohou podupávat do rytmu. Hudba ve filmu skvěle vyjadřuje náladu situace i hrdiny – Brighton Rock od Queen jako song zabiják, Tequilla jako ten hlavní a nejvíc cool song a samozřejmě titulkový jmenovec Baby Driver od Simona & Garfunkela.

 

 

Edgar Wright obsadil lidi, co vypadají, jako by se pro své role narodili. Překvapivě dobrý Ansel Elgort jako autista Baby, Lily James, Babyho přítelkyně a servírka v bistru Debora, dokonalý Kevin Spacey v roli Doktora, zločineckého génia a Babyho šéfa, Jamie Foxx je kriminálník Rapl, což mluví za vše, Jon Hamm a Eiza Gonzáles jsou nebezpečný párek s tajemnou minulostí. Všichni tito zvládají svou roli perfektně, stejně tak činí i zbytek hereckého osazenstva.

 

 

Triky jsou víc praktické než počítačové a celé to krásně zapadá do sebe.  Dokonalá skládačka plná humoru, akce a hudby. Jenom to už má víc Hollywood feel, než ten charakteristicky wrightovský. Pořád ale Baby Driver zůstává jedním z nejlepších filmů letoška a rozhodně nejstylovějším.

 


Shrnuto a podtrženo je Baby Driver sto dvanáct minut dlouhá lahůdka s precizním provedením, mající v sobě perfektně vybalancovanou směs akce a vtipu. Stává se tak malým ostrůvkem něčeho výjimečného a správně staroškolského v dnešní záplavě mainstreamu a hrané originality.

 
Baby Driver
Režie: Edgar Wright
Scénář: Edgar Wright
Délka: 112 min
Kamera: Bill Pope
Hudba: Steven Price
Hrají: Ansel Elgort, Lily James, Kevin Spacey, Jon Hamm, Eiza González

Živí mrtví 21: Negan vs. Rick podruhé

17. Srpen 2017 - 12:19

A je to za námi. Jeden z nejrozmáchlejších příběhových úseků v nekonečné zombie sérii Živí mrtví dospěl ke svému finále a nastal čas sumarizovat. Rozjezd ve dvacáté knize to byl panečku parádní, jedna epesnější akce střídala druhou, atmosféra se dala krájet pořádným porcovačem a obě strany měly co dělat, aby si udržely chladné myšlení. Nikdo neměl příliš navrch a výsledek by si ani ti nejidealističtější netipli. Rick, nebo Negan? Živí, nebo mrtví? Lepší či horší jak poslední kniha? No, pěkně postupně.

 

Jedno se musí nechat. I přestože Kirkman v téhle šarvátce rozjel opulentní akci, stejně si nechal dostatek prostoru a času na své neselhávající dialogy a psychologické posuny u důležitých charakterů. I proto potěší, že to, na co jste v téhle sérii zvyklí, tady stále je a v rozumných dávkách. A nejde jen o stokrát se opakující dilemata, kdeže… jednotliví hrdinové za ten čas ušli pořádný kus cesty, nechali za sebou mrtvé, blízké a hříchy, které je mohou kdykoliv dohnat. I tady vidíte na každém z nich, čím si prošel, kým se stal a čeho chce v budoucnu dosáhnout. Motivace zkrátka brnkají hlavní strunu a vy tomu nemůžete nefandit.

 

Neboť tahle válka je rozhodně tou největší událostí, jakou série zažila. A i když je pravdou, že samotné vyvrcholení působí dosti antiklimaticky, pořád funguje na jedničku. Poslední strany kašlou na velkolepost a místo toho rozehrají pěkně osobní drsný souboj, který může mít jen jednoho vítěze. Nebo více? Finální zvrat je dost možná tím nejdůležitějším rozhodnutím, které tvůrci učinili. Bylo by však pošetilé myslet si, že šlo o pouhý rozmar a nemají to do budoucna pořádné rozmyšlené. I proto nutně nevadí, že pocit jistého uspokojení vám byl odepřen… Samotné vysvětlení totiž dává smysl a opodstatnění, které bude ještě zajímavé sledovat.

 

Pravdou ale je, že první polovina války byla přeci jen o něco údernější a napínavější. Karty totiž ještě nebyly rozdány a mohlo se daleko víc šokovat a napínat. Ne že by se jednotlivé situace nešponovaly do nejvyšších obrátek, jen tomu chybí nějaká ta jiskřička předchozí knihy. Při čtení na vás zkrátka dopadne, že se už jen jednotlivé skupiny připravují na držkovanou a bude to pěknej randál. Zas a znovu ale musím pochválit výborné dialogy a atraktivnost akčních scén, které i po tolika knihách stále mají co nabídnout a neopakují se.

 

U téhle série je vždy důležitá kresba, jež fantasticky podporuje tíživou atmosféru cákající z každé jednotlivé stránky. Výrazné kontury, experimenty se stínováním a rozmáchlé expozice jsou lahodnou pastvou pro oči. Adlar je každou další knihou jistějším průvodcem a jeho vize má ohromující šmrnc. Zvládá jak velkolepé akční přestřelky, tak souboje tělo na tělo či prosté panelování s emocionálními dialogy. Čistá práce.

 

Je to pecka. Jen o kapánek slabší jak předchozí kniha. Závěr to ale tahá šíleně nahoru. Povinnost!

 

Živí mrtví 21: Totální válka, část druhá
Scénář: Robert Kirkman
Kresba: Charlie Adlart
Přelad: Martin D. Antonín
Vydal: Crew, 2017
Počet stran: 136
Cena: 299 Kč

 

Hodnocení: 90 %

Umina verze: Kterak František k androidce (a o ni) přišel

15. Srpen 2017 - 15:48

František je líný intelektuál a samotář, kterému ztroskotaly všechny předchozí vztahy a on sám se jen tak protlouká životem. Bydlí v malém bytě v Praze a živí se copywritingem a drobným grafickými zakázkami. Jednou jde takhle vynést smetí a zabouchne si dveře. Ocitne se na ulici bez prostředků, mobilu i chuti požádat sousedy o pomoc. Raději se vydá pěšky za nějakým svým kamarádem do vzdálené pražské čtvrti. Když ho nezastihne, zkusí ještě štěstí u jiného známého, ale nakonec musí přečkat noc ve squatu ve společnosti bezdomovců. Tam potká zvláštního chlápka, kterému všichni říkají Smrťák. Tohle podivné individuum, brázdící pražské ulice v drahém bouráku kvůli pochybným kšeftíkům, zatáhne Františka do největšího dobrodružství, jaké zatím zažil.

 

Po nějakém čase mu totiž Smrťák zavolá a přivede do života dívku. Vypadá celkem obyčejně a ničím se neliší od jiných osob ženského pohlaví, až na to, že je umělá. Když vedle ní večer František usíná, slyší, jak v ní bublají regenerační tekutiny. Zpočátku je z toho trochu paf, ale přesto se Uma stane jeho milenkou a partnerkou. A hlavně žačkou. Uma má totiž přesně ty vzácné vlastnosti, které z ní dělají ženský ideál: ničemu se nediví, všechno přijímá a hlavně ráda poslouchá Františkovy cynické názory na svět, život a vůbec. K tomu neodmítne skleničku či dvě (alkohol její metabolismus zvládne, jídlo však nikoliv). Ještě tu chybí cigaretka a pohodička je dokonalá, že? Nicméně tady autor knížky trochu hodil zpátečku, sáhl po něčem zdraví prospěšnějším a raději opatřil Umu vášní pro dlouhé procházky.

 

Pro sebestředného Františka je samozřejmě přítomnost nové a cizí bytosti šok, ale protože Uma celkem dobře vypadá a není na intimní hrátky skoupá, jejich soužití celkem klape. Až do té doby, než se schopností učit se u Umy začne růst i uvědomění sebe sama. Něco takového její tvůrci – světe div se, ale Smrťák a jeho parťák Rašna vyrobili funkční androidku v garáži! – dost podcenili. Nebo možná ne, možná se toho obávali. Jejich motivace jsou vůbec nejasné – proč se do vynálezu pouštěli, kde k tomu vzali zdroje i technologii a co si od Umy vlastně slibovali. Františka de facto jen využijí, aby svůj výtvor otestovali v „ostrém provozu“, ani jemu nic neřeknou, nevysvětlí, prostě mu jen strčí androidku do postele a hotovo. Po pravdě, těmhle šedým eminencím člověk přeje, aby se jim experiment vymkl…

 

Můžeme vést dlouhé spory, zda knížka Emila Hakla patří do fantastiky, či ne. Sám autor je ukotven spíše v mainstreamové tvorbě, vydal už devět prozaických knih a proslavil se novelou O rodičích a dětech, která byla dokonce oceněna Magnesií Literou, přeložena do 17 jazyků a zfilmována režisérem V. Michálkem. Umina verze by asi stěží obstála před milovníky hard sci-fi, kterým dost záleží na technických detailech. Princip, na jakém umělá bytost funguje, si totiž autor nechává pro sebe. Navíc novela trpí i dalšími typickými „haklovskými“ nemocemi: nevěrohodný hrdina, pokulhávající děj, kruhová kompozice a z ní plynoucí neustálé návraty ke stejným motivům, až přehnaně úsporný vypravěčský styl. Hakl jako by rezignoval na obvyklé literární postupy a pokusil se o věrnou nápodobu ústního lidového vyprávění. Dialogy lze zaměnit za audiozáznam nějakého autentického rozhovoru. Dílo tak celkově působí jako prototext, jako materie, ze které se má teprve literatura zrodit. Místo příběhu tu máme reality show, u které čtenář uvízl v roli diváka. Hakl s naším vnímáním manipuluje – tím, jak střídá vypravěče, jako by přepínal kamery. Klíčovou částí vyprávění se tak stává pasáž, kdy se slova ujme Uma. Je to jen jedna z pěti kapitol, díky které máme příležitost nahlédnout, jak se taková androidka může cítit, nač o samotě myslí a jak vidí vlastní budoucnost. Dozvídáme se Uminu „verzi“ jejího soužití s Františkem – a že se dost liší, to asi nemusím příliš zdůrazňovat.

 

Jak to autor dělá, nakonec není tolik důležité, jako to, co chce sdělit. Téma koexistence člověka s androidem již bylo v literatuře mnohokrát zpracováno a vévodilo sci-fi tvorbě hlavně v 80. letech 20. století. Otázka, zda nebude soužití s umělým člověkem pro řadu z nás jednodušší než si hledat cestu k jiné lidské bytosti, je zcela nasnadě. A je-li navíc oním umělým společníkem žena, mladá, přitažlivá a naprosto „lidská“ (soudě podle doprovodných fotek Zuzany Lazarové), ochotná sloužit a dělat druhému radost (ač sama z toho zas tak velké potěšení nemá), pak se není co divit, že to měl pasivní František tak snadné. K hladké symbióze došlo zcela přirozeně, až ho to samotného zaskočilo. Pravda, hrdina s jiným charakterem by se asi víc ptal, zajímal, pátral, pochyboval. František však vše bere s odevzdaností a flegmatickým klidem, k nějaké  akci ho donutí až ztráta milované bytosti, ale i tu nakonec nějak překoná a spokojí se s životem hospodského povaleče. Zazvoní pivní zvonec a postmoderní technopohádky je konec. Umina verze tak zůstává jen zajímavým pokusem, jak téma uchopit, ale pokusem pro sci-fi nedostatečným. Nemůžu se zbavit dojmu, že knížka je jen autorskou sebeperformancí, ač se to snaží její tvůrce sebevíc zamaskovat. Přesto k nám Haklovo dílo promlouvá s palčivou naléhavostí, v době, kdy se původní futuristické vize stávají běžnou součástí našeho života, a zaslouží si proto čtenářskou pozornost. Položenou otázku si totiž budeme brzy nejen klást, ale i zodpovídat.

 

Emil Hakl: Umina verze
Vydal: Argo, 2016
Obálka: Zuzana Lazarová
Počet stran: 246
Cena: 289 Kč

 

Hodnocení: 50 %

Temné bratrstvo: Moc je víc než životy těch ostatních

14. Srpen 2017 - 23:08

Pád předchází pýchu

Po Válce s bohy, kteří byli poraženi, se stali vládci Magelordi. Moc, obrovskou moc, jim poskytuje esence, již získali z padlých obyvatel nebes. Její množství však není nevyčerpatelné a Magelordi nejsou nesmrtelní. Může je zabít například i Mageban, který vlastní mladý Davarus Cole, člen tajné organizace říkající si Střepy. Jejich cílem je zbavit se ve svém městě Magelorda Salazara, známého též jako Tyran z Dorminie, avšak zdaleka nejsou sami, kdo má stejný úmysl. O něco jiný mají horalové Brodar Kayne a jeho přítel Jerek přezdívaný Vlk, jenže když se za hradbami Salazarova města zkříží cesty pár lidí a následně i jejich meče, bývá občas nutné své plány změnit. Dřív, než plány ostatních změní vás. A hlavně vaše těla.

 

Všichni musí zemřít… nebo trpět

Temné bratrstvo, high fantasy a první díl trilogie, už v úvodu dává tušit, že jeho svět bude temný. A je to pravda. Podíl na tom nemají jen naturalistické popisy, zejména násilí, ale také dystopie stvořená Tyranem z Dorminie i cynismus mnoha postav. Těch hlavních je hned několik, včetně Augmentora chránícího Magelorda Salazara, a skoro každá má své vlastní kapitoly, tudíž čtenář paralelně sleduje všechny dějové linie, které především díky akci plynou vcelku rychle. Charaktery i motivace hrdinů jsou poměrně dobře vykresleny, což je důvod, proč postavy působí plasticky i uvěřitelně. K tomu přispívá rovněž fakt, že jsou komplikované a nelze je tak jednoduše rozdělit na dobré a zlé. Mnohdy volí jen menší zlo, stejně jako je tomu např. v dílech o zaklínači Geraltovi od Andrzeje Sapkowského, či mají i kladné vlastnosti anebo nedostali možnost výběru. A někdy zkrátka dělají špatné věci ve prospěch jakéhosi vyššího dobra. Jindy zas ale konají dobré skutky jen kvůli vlastním, ne vždy příliš ušlechtilým cílům. Cíle, zejména pak cesty k nim, hrdiny knihy nejvíce ovlivňují, na základě čehož se mění i oni samotní. Právě tyto proměny přidávají Temnému bratrstvu na kvalitě, stejně jako mnohá překvapení, zvraty, dialogy, vnitřní monology, černý humor i předzvěst nového konfliktu navnazujícího na další díl trilogie. A v neposlední řadě přesah, jímž je varování před totalitou a ukázání toho, proč se některým lidem zvláště ona tolik zamlouvá.

Přestože má kniha velké množství pozitiv, negativa se najdou. Jedním je průhlednost, která se ale naštěstí týká jen pár událostí či vývoje hrdinů, a dalším to, že některé postavy nemají dostatečné množství prostoru.

Co se týče obálky, ta je zvolena dobře, neboť ruka svírající jílec meče jako by vyjadřovala odhodlání bojovat a za každou cenu porazit Magelorda Salazara.

Temné bratrstvo, první díl trilogie, je velmi nadprůměrnou temnou high fantasy plnou akce, jež si nejen od čtenářů tohoto subžánru zaslouží tolik pozornosti, kolik padlo nadávek na Tyrana z Dorminie.

 

Luke Scull: Temné bratrstvo
Vydal: Host, 2014
Překlad: Ladislav Václavík
Obálka: Dorothea Bylica
Formát: váz.
Počet stran: 447
Cena: 297 Kč

 

Hodnocení: 85 %

Ukázka: Doctor Who: Dávný čas

13. Srpen 2017 - 13:56

Phaeroni zmizeli již před miliony let. Cestovali napříč hvězdami po stezkách z času a prostoru a zanechali po sobě jen pár stop. Ale co se Phaeronům vlastně přihodilo? Někteří věří, že je vyhladila nějaká nezastavitelná síla… jiní tvrdí, že se vyhladili sami.

Ale co když je ve skutečnosti zastihl mnohem strašlivější osud?

V daleké budoucnosti objeví lidstvo poslední phaeronskou stezku — a Doktor s Clarou se vydávají odhalit, kam tato stezka vede. Každý z výzkumného týmu ví přesně, po čem pátrat — ale pouze Doktor ví přesně, co naleznou.

Protože kromě Doktora nikdo nezná pravé tajemství Phaeronů: obludné tajemství, tak mocné a strašlivé, že muselo být pohřbeno v nejhlubším hrobu ve vesmíru.

Britský kultovní seriál Doctor Who se zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaný televizní sci-fi seriál. Dávný čas je novým příběhem s Dvanáctým Doktorem (Peter Capaldi) a Clarou Oswaldovou (Jenna Colemanová).

 

Trevor Baxendale: Doctor Who: Dávný čas
Vydává: JOTA, 2017
Překlad: Tom Oakland
Formát: pevná vazba bez přebalu
Počet stran: 272
Cena: 298 Kč
Vyšlo: 8. 8. 2017

 

Koniáš opět vyráží na stezku!

8. Srpen 2017 - 15:52

Ještě více Koniáše

Návrat jedné z klasik české fantastiky oblaží duši nejednoho čtenáře. Navíc se nejedná o pouhou reedici starší knihy Miroslava Žambocha – Koniáš: Muž na stezce sice zůstal beze změn, ale pokud se podíváte na obal knihy pozorněji, najdete na něm ještě podtitul & Konec vlka samotáře. Právě tato povídka, která celou knihu uzavírá, původně vyšla v samostatném kolibříku (knize malého formátu) a je bonusem a přidanou hodnotou druhého, rozšířeného vydání.

Jedním dechem však musíme dodat, že když už chtěl Triton čtenářům edice Trifid udělat radost, měl věnovat své práci více péče. Konec vlka samotáře je totiž dost odfláknutý po redakční stránce a straší v něm několik důkazů o změně formátu oproti původní knize; leč laskavý čtenář promine a v konečném důsledku se nejedná o nic, co by mohlo zkazit celkový dojem ze skvělé knihy.

Kromě bonusu obsahuje kniha dvanáct dalších povídek v rozsahu mezi dvaceti až sedmdesáti stranami. Každá z nich je uzavřeným příběhem a je možné je číst víceméně v libovolném pořadí. Jediným doporučením je přečíst všech dvanáct kousků a teprve poté se pustit do závěrečného Konce vlka samotáře.

 

Muž z oceli i ze skla

Zaměřme se nyní na postavu samotného Koniáše. Ten je ústředním hrdinou všech příběhů – ostatní figury jsou zde víceméně pouhou stafáží, jsou pojaty dost šablonovitě a u každého je předem jasné, na čí straně stojí a co od něj lze očekávat. Jsou však dost prokreslené na to, aby sehrály svoji roli důstojně a bez výhrad.

Velký, vyhublý, šlachovitý chlap, který má do krásy na míle daleko a počet jeho jizev se rozšiřuje každým týdnem – to je Koniáš. Tedy, abych byl přesný, Koniáš je pouhou přezdívkou, protože tento muž pochází ze známého šlechtického rodu a po „drobné nehodě“ je na útěku před otcem (je za tím žena, jak jinak); jeho pravé jméno tak musí zůstat pro jeho vlastní bezpečí utajeno. Přesto, že je to drsný chlapík, není to žádný superhrdina. Ví, že na světě jsou lepší bojovníci, proto pro něj není hanba utéct nebo boj odmítnout. Uvědomuje si, že je jen člověk z masa a kostí, že má své limity, a že zemřít kvůli pýše či nabubřelosti by bylo naprosto zbytečné a bezúčelné. Zná své limity, ale často musí daleko za jejich hranici, protože je zahnán do kouta a není jiného východiska.

Jakožto šlechtic má Koniáš oproti námezdním bijcům několik výhod: umí číst, psát, počítat, a dostalo se mu i dalšího vzdělání, které dokáže mnohdy náležitě využít. Také má zálibu v knihách. Pod hrubým zevnějškem se prostě neschovává žádný primitiv vedený touhou ničit a zabíjet, a tento fakt značně přidává Žambochově postavě na kouzlu.

Ale i přes to všechno – jakmile Koniáš vidí ženu v nesnázích, odhazuje všechny své zásady stranou a často jedná proti zdravému rozumu. V jedné z povídek se dokonce ani nepoučí ze své předchozí chyby. A protože motiv osudové ženy rámuje slušný počet povídek, občas si položí čtenář otázku, kde ten chlapík sakra nechal zdravý rozum?

Dalším námětem k zamyšlení je výdrž tohoto udatného reka. Žamboch sice na mnoha místech uvádí, že jeho hrdina se hojí jako ještěrka, ale přesto občas budete mít pocit, že autor trochu přehání. Navíc mu jeho literární otec dal do vínku i kopu štěstí. Příliš mnoho ran o vlásek mine nebo zasáhne pouze letmo, namísto aby mu způsobila vážné zranění.

Ale i přes drobné nedostatky si Koniáše prostě a jednoduše zamilujete. I když se v jeho dobrodružstvích vyskytuje trocha magie (která je navrch často spíše zmíněna, než aby byla opravdu praktikována), dovolím si tohoto chlapíka přirovnat svým způsobem k Vinnetouovi – čestný a rovný chlapík s pevně nastavenými morálními zásadami stojící na straně dobra, práva a utlačovaných.

 

Bez oklik k cíli

Charismatický hlavní hrdina je však pouhou polovinou úspěchu Žambochova díla. Druhou polovinu tvoří stavba povídky a styl psaní. Nečekejte žádné složitosti, zvraty nebo šokující pointy – většinou je na hony dopředu jasné, jak celá věc dopadne. Na začátku stojí zápletka, na které je postavena svižná akce zakončená většinou bezvýchodnou situací, ze které se hlavní hrdina s vypětím všech sil vylíže.

Žamboch je však literární ďábel. I přes přímočarou metodu start – rubačka – cíl dokáže psát velice čtivě, hrát si s atmosférou a do toho nepřidat ani slovo navíc, aby čtenáře nerozptyloval nepodstatnými odbočkami. Navíc hrdinovy motivy i vzorce chování působí přesvědčivě, konzistentně a zcela uvěřitelně. Výstavním artiklem páně Žambochovým jsou pak zejména šermířské souboje, jejichž popisy jsou jedny z nejlepších ze všech autorů fantasy žánru!

Navíc je sympatické, že povídky nejsou monotónní a prostředí se mění. Tu se podíváte do tropického pralesa, pak hup do města a nakonec hurá do pouště, abyste skončili v chladných horách…To vše v dobrodružném duchu, nečekejte žádné krváky. Ačkoliv akčních pasáží je skutečně hodně, autor se nevyžívá v líčení gejzírů krve, drží si spíše odstup a snaží se souboje podávat věcně.

 

Laťka proklatě vysoko

Všech třináct povídek je kvalitativně vyrovnaných, těžko bych hledal nějakou, která výrazně vyčnívá nebo naopak padá pod průměr. Přesto, nebo možná spíše proto, si dovolím upozornit na pouhé dvě povídky z celkových třinácti.

Bonusový Konec vlka samotáře je parádní tečkou na závěr knihy. Shrnuje a odkazuje na mnohá Koniášova dobrodružství obsažená v předchozích povídkách, vyznívá možná lehce nostalgicky, ale rozhodně neztrácí nic z údernosti ostatních děl. Koniáš se opět po letech setkává se svojí femme fatale a opět neodolá pokušení nastavit za ni krk proti beznadějné přesile.

To povídka Fanoušek vypráví o rytířském turnaji a vymyká se tím, že Koniáš se v ní setkává s jiným Žambochovým oblíbeným hrdinou, který se také stal hlavní postavou několika knih. Pokud hádáte, že se jedná o Baklyho, připište si bod! A pokud Baklyho znáte, dovedete si zajisté představit, jakou paseku bok po boku dokáží tito dva chlapíci způsobit.

Přiznávám, že Koniáše: Muže na stezce (včetně Konce vlka samotáře) mám přečtené již minimálně čtyřikrát. Přesto mě nové vydání potěšilo a s téměř ročním odstupem královsky bavilo. Dobré příběhy totiž kvalitu časem neztrácejí; naopak se stávají legendami. A právě tato Žambochova kniha má vše, co z ní legendu může učinit: výraznou hlavní postavu, čtivost, jednoduchost navázanou na účelný spisovatelský styl a především chytlavost, která nenechá čtenáře vydechnout od první do poslední stránky.

 

Miroslav Žamboch: Koniáš: Muž na stezce & Konec vlka samotáře
Vydal: Triton, 2017
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 608
Cena: 399 Kč

Vzhůru do labyrintu!

6. Srpen 2017 - 8:00

I malé město může ukrývat velká tajemství, ať už přímo na očích nebo třeba pod zemí. Lidé z Klášterka umí svá tajemství udržet dobře – podzemní labyrint je něco, o čem se cizím na potkání rozhodně nevykládá. Vstup do kláštereckých katakomb nezná každý a zmapované je pořádně nemá nikdo. Proč se také zdržovat v temných a úzkých chodbách bez konce, kde ze tmy září rudé oči, v kryptách spí upíři a zatuchlým vzduchem se nesou připomínky historek o mutantech?

 

Jenže svět nahoře je někdy ještě nemilosrdnější. Své o tom vědí Zrůdičky, parta dětí, které jsou moc chytré nebo moc jiné (nebo oboje) na to, aby je zahltila škola a kamarádi a zapomněly na místní legendy. A když vaší zadlužené rodině vyhrožují vymahači lokálního bosse, může se z příšery v podzemí stát spojenec v boji proti tomu největšímu zlu – lidem.

 

Labyrint, z nějž lze jen těžko najít cestu ven, děti, které jsou cyničtější než dospělí, a stíny, které můžou být čímkoliv od gaunera po upíra… Jana Rečková opět přichází s knihou, která balancuje na pomezí hororu a fantasy, v bodě mezi příběhem pro děti a suchým humorem společenské satiry. Možná si vzpomenete na Správnou pětku, možná na Stranger Things, ale jedno je jisté: Ať už jste na denním světle bezmocní nebo naopak máte na povel armádu, v katakombách na tom nezáleží. Podzemí je oddělený svět, ve kterém platí úplně jiná pravidla. A kdo se v něm ztratí, ať přítel nebo nepřítel, nemusí se už nikdy dostat ven.

 

 

Anotace

Klášterecké katakomby jsou tak velké a spletité, že propojují celé město i se starým hřbitovem. Dokonce se říká, že v nich žijí upíři… Ať už je to jakkoliv, místní parta dětí, která si hrdě říká Zrůdičky, má pro strach uděláno, a proto si zvolila katakomby za cíl svého tajného plánu. Kam jinam totiž zavést a vyděsit mafiánské vymahače, co většině Zrůdiček obtěžují rodinu, a snad se jich tak jednou provždy zbavit?

Jenže pod zemí a ve tmě nic není takové, jaké se to zdá na denním světle, a když se v koutech úzkých chodbiček začnou objevovat rudé oči, na zastavení plánu je už pozdě. Zrůdičky budou muset sebrat kuráž, najít nové spojence, odhalit nepřátele a zjistit, kdo může za podzemní chaos. A hlavně nesejít z cesty – protože kdo se v labyrintu temných chodeb ztratí, už se nikdy nemusí dostat ven.

 

 

Jana Rečková (*1956)

Povoláním lékařka a zároveň jedna z nejvýraznějších postav české fantastiky se ráda pohybuje na pomezí různých žánrů, jež dovedně mixuje do originálních příběhů, jimž nechybí svérázná poetika, napětí, akce ani humor. Jejím románovým debutem se stal Svět nezrozených drahokamů (1996), fantasy s romantickými prvky napsaná pod pseudonymem Joanna Railly. V současnosti její bibliografie čítá desítky povídek a více než dvacet knih. Je také držitelkou různých žánrových ocenění, z nich mnohá získala opakovaně (např. Lady Fantasy). Kromě vlastního psaní se věnuje i překladům z angličtiny.


Labyrint u Mrtvého ženicha
Vydává: Fantom Print, 2017
Obálka: Lubomír Kupčík & Lukáš Tuma
Formát: pevná vazba s přebalem, 145×205 mm
Počet stran: 320
Cena: 319 Kč
Vyjde: 9. 8. 2017

Poutníkova cesta a genius loci

5. Srpen 2017 - 8:00

Úplnému pochopení této útlé knížky, pokud je vůbec možné, pomůže seznámení se s osobou autorky. Monika Micajová se zabývá psychospirituálním poradenstvím a pomáhá lidem na cestě sebepoznání.

 

Tímto procesem si v knize Poutníkova cesta a genius loci prochází i Jakub. Je umělcem, kterého opustila inspirace, mladým mužem, který se zmítá v depresi, a i když je čerstvě zamilovaný, neumí si užívat života. Toulá se Prahou a hledá – přitom neví co. Snad sám sebe? Promlouvají k němu sny. Začíná si je zapisovat a zkoumat, až se jedné noci stane něco opravdu nečekaného…

 

Autorka v knize využívá nejen svých znalostí mnoha ezoterických směrů, mytologie a psychologie, ale i pražského místopisu a historie důležitých míst. Objevují se i prvky na pomezí sci-fi a fantasy, záleží na úhlu pohledu – jedná se ještě o spirituální jevy, nebo již o výplod fantazie? Stejně jako ve snech, ani ve světě Moniky Micajové neexistují jasné hranice nemožného.

 

Kniha může pomoci lidem, kteří se pokoušejí překonat osobní krizi. Nabízí jiskřičku naděje, že za vším zlým, co momentálně prožíváme, se skrývá něco víc. Dala by se zařadit mezi motivační feel good literaturu, kdyby se ovšem čtenář sledující Poutníkovu transformaci necítil spíš hůř.

 

Zajímavá myšlenka s hlubokým poselstvím je totiž zabalena do velkého množství hutného, místy nepřehledného textu, který se nečte dobře. V příliš dlouhých odstavcích se poměrně nahodilým způsobem střídá er-forma vyprávění s ich-formou – ta označuje Jakubovy deníkové zápisy, avšak zejména ve druhé polovině knihy již nejsou nijak uvozovány. Dále se i v průběhu jediné věty změní minulý čas na přítomný (a často zase zpět), text je poměrně neobratný s mnoha opakujícími se slovy. Jako by se knize před vydáním nevěnoval kritický editor. Jako by po tom náročném duševním výkonu již nezbyla energie knihu dotáhnout, vymazlit.

 

Zvláštní kapitolou jsou jakási intermezza, ve kterých sledujeme příběh z odstupu. Existuje něco jako boží plán? Autorčino řešení je příjemně překvapivé, a i když zpočátku může čtenář tápat, ve výsledku do sebe jednotlivé dílky skládačky zapadnou. Opakem je však mezihra, ve které se Poutník obrací pro inspiraci k Múzám – tyto postavy nejen, že nemají žádný další vliv na děj, navíc svým způsobem mluvy, který má být vzletný, archaický a veršovaný, působí spíše nepatřičně komicky.

 

Poutníkovu cestu doplňují drobné ilustrace. Zobrazují situace, kterými Jakub na svých toulkách snovými sférami prochází. Samotný příběh však nikam neposouvají a vzhledem ke svému pokusu o realističnost mohou být čtenářově imaginaci spíše přítěží.

 

Velká očekávání, která jsem do této knihy vkládala, se bohužel nanaplnila. Příběh místy připomíná Malého prince, který vyrostl, místy Tuláka po hvězdách, kterého autorka ústy jedné z postav cituje. Pokud jsou ale obě uvedená díla vašimi osobními biblemi, potřebujete vzpruhu na své cestě k osobní transformaci a stylistika s gramatikou nejsou vašimi blízkými přítelkyněmi, Poutníkova cesta vás jistě osloví.

 

Monika Micajová: Poutníkova cesta a genius loci
Vydal: Černý drak, 2017
Ilustrace: Kristlof
Formát: brož.
Počet stran: 155
Cena: 199 Kč

Taboo: „Nezbytné zlo“ hlavní postavou

4. Srpen 2017 - 13:33

Nejdřív pravda, potom sranda

Dovolte mi, prosím, moji recenzi zahájit trochu filozoficky, pomocí věty, kterou rád říká a kterou i dodržuje a učí své studenty český režisér, scénárista a profesor Jiří Svoboda. Úvodní titulek je vlastně jednoduchou učebnicí pro každého tvůrce filmu. Říká mu, že jakékoliv dílo z filmografie by se mělo točit tak, že nejprve musí člověk uvěřit fikci a až potom si může vychutnat nějaký zajímavý děj.

Toto motto dle mého názoru přesně vystihuje dokonalou atmosféru špinavého, krutého a nelítostného Londýna 19. století, kde se osmidílné krvavé drama Taboo odehrává. Díky skvělé práci režisérů (Anders Engström, Kristoffer Nyholm), herců (Tom Hardy, David Hayman, Oona Chaplin a další) a zbytku štábu (především vynikající hudba –Max Richter) je tak člověk schopen se naplno ponořit do prostředí příběhu a do kůže jednotlivých postav. Taboo se tak řadí mezi drsné, mysteriózní a strašidelné seriály, které osloví hlavně vytrvalé, odvážné a náročnější diváky.

 

 

Nepozornost může znamenat pád

Když ponecháme strašidelnou a věrnou atmosféry tehdejší doby stranou, nepozornější či mladší divák se může začít ztrácet či dokonce nerozumět mocenským intrikám, které mezi sebou kují postavy a nutí tak fanouška více přemýšlet. Tento fakt je tak schopen se stát a bohužel v mých očích se i stává záporem seriálu. Naštěstí je zde další spousta věcí včetně skvělých herců, které tuto lehkou černou tečku zabarvují na bílo.  Doporučuji tak všem, aby tento příběh zkoukli s co nejmenšími přestávkami a případně se na něj podívali ještě jednou, už jen pro lepší orientaci a hlubší prožitek samotné atmosféry tehdejšího Londýna, která působí jako další samostatný děj.

 

Uvěřitelný nadhled

S výrazem Harmoniky (Tenkrát na západě, 1968), s nebezpečím samotného pána pekel a s nadhledem Jokera (Temný rytíř, 2008), přesto ovšem se zranitelností obyčejného smrtelníka. Tak nějak by se dal zhodnotit vysoce kvalitní herecký výkon Toma Hardyho, ze kterého jde v seriálu přímo strach. Mě osobně na jeho postavě nejvíce zaujalo spojení jistého mystična (je totiž tak trošku čaroděj) a chladného nadhledu.

Zkrátka divák má pocit, že James Keziah Delaney je stále o krok napřed a je schopen kohokoliv odrovnat. Ovšem i tak zde chybí taková ta jistota ,,no jó, on stejně vyhraje, to je jasný‘‘, protože jsme schopni vidět i druhou stránku tohoto nelítostného zabijáka v podobě obyčejné lidské slabosti, kterou má každý z nás. Jeho postava se jeví jako neodlučitelný článek Taboo, bez kterého by osmidílný snímek neměl takový výborný účinek, jaký má. Kromě Hardyho seriálu přidávají na kráse i další herci, jako je například vnučka Charlieho Chaplina jménem Oona nebo hlavní představitel Východoindické společnosti v podání Jonathana Pryce.

 

 

Srozumitelnější plocha

Již zmíněný zápor seriálu v podobě nesrozumitelnosti intrik mezi postavami se vleče ruku v ruce i s celkovou chaotičností děje a lehkým nadbytkem postav. Díky tomu možná stojí za to se zamyslet nad tím, zda by dílo bylo pro diváka srozumitelnější na kratší či naopak na delší ploše. Já osobně bych seriál o něco zkrátil a vypustil některé postavy, nebo bych jej naoopak prodloužil o stejný počet dílů a víc bych v něm vysvětloval. Na druhou stranu máme k dispozici teprve první řadu, takže nevíme, co přinesou série následující.

 

I přes zmíněné chyby se Taboo v mých očích řadí mezi vysoce kvalitní seriály tohoto roku a doporučuji jej všem fanouškům mysteriózního krimi žánru.

 

Taboo
Žánr: Mysteriózní, Drama
Režie: Anders Engström, Kristoffer Nyholm
Scénář: Steven Knight, Emily Ballou, Chips Hardy
Kamera: Mark Patten
Hudba: Max Richter
Hrají: Tom Hardy, David Hayman, Oona Chaplin

Ghost in the Shell: Legenda konečně česky

3. Srpen 2017 - 7:49

Díky, Hollywoode. Sice jsi vlastní verzi legendárního Ghost in the Shell nepojal v tom úplně nejlepším světle a vytvořil jsi jen lehce nadprůměrnou podívanou, pokud tím však máš alespoň trochu prsty v tom, že u nás konečně tenhle komiks vyšel, jsme ti vděční. A stejně tak nakladatelství Crew, které podle všeho muselo tohle dílko vyjednávat dlouho a přizpůsobit se mnoha požadavkům původních vydavatelů.

 

A teď je tady. Jedno ze základních děl populárního subžánru science-fiction, kyberpunku, které využívá rozmanitou paletu jeho témat a typických prvků – vysoce technologickou, nicméně poměrně korupční a prohnilou společnost, prolínání člověka a strojů s tím, že mnohdy už není úplně přesně patrné, kde první končí a kde druhé začíná a kdy člověk vlastně přestává být člověkem… Však to znáte. S velkou pravděpodobností se vám některé z děl značky Ghost in the Shell nevyhnulo – ať už americký film, geniální anime Mamorua Ošiiho nebo jeho další díly a související seriály.

 

Oproti tomu nejslavnějšímu – Ošiiovu anime – je manga až překvapivě odlišná. Rozdělená je na 9 kratších povídek (z nichž některé očividně sloužily jako „náboje“ do celistvého příběhu filmu), filozofie je na jejích stránkách výrazně méně, a přestože se totožně soustředí na „majora“ Motoko Kusanagi, přeci jen mají v komiksu výrazně více prostoru vedlejší postavy kolem ní… a komiksu Masamune Shirowa nechybí nadhled.

 

A tak Motoko či lidé kolem občas slušně zavtipkují (většinou s podtržením humoru v podobě karikované kresby) mezi řešením případů korupcí, boji s kyberteroristy, roboty, hackery a podobnou havětí, které se v devítce často vysoce oktanových povídek objeví víc než dost.

 

Překvapivé je, v jaké míře Shirow čtenáře účelně zahlcuje informacemi (podobně jako internet dnes) – nejčastěji poznámkami o jeho světě: od popisu technologie, přes filozofii, sociologii až po vysvětlení, proč co v komiksu ne/nakreslil přímo takto. Sice nejprve upozorní, že byste neměli číst poznámky spolu s mangou, ale síla zvyku se nedá zastavit a ten text pod panely přímo svádí… Díky své zajímavosti však rozhodně nejsou vyhozeným časem.

 

Jste-li fanoušci mangy, kyberpunku nebo jenom značky Ghost in the Shell – tahle kniha je jednoznačné „to musíte mít“.

 

The Ghost in the Shell, Vol. 1.
Scénář a kresba: Shirow Masamune
Vydal: Crew, 2017
Překlad: Anna Křivánková
Počet stran: 352
Cena: 449 Kč

Inkognito čili Fantom starých Benátek

2. Srpen 2017 - 16:47

Benátky mají podobnou hru, ale nehraje se v ní na četníky a na zloděje, nýbrž na špiony, a protože jsou bohaté turistické město, i těch figurek je tu více.

 

Malý, velký, tlustý, tenký

Konkrétně čtyři na každého hráče, plus zvláštní Ambasador; a Fantom není fantomem křivolakých uliček, nýbrž přímo osudu.

Jsou čtyři role: Lord Fiddlebottom, plukovník Bubble, Agent X a Madam Zsa Zsa. Ty se rozdělí mezi jednotlivé hráče tak, aby každý znal jen tu svou a věděl, že lord s plukovníkem tvoří jeden tým a agent s madam druhý. Kdo je spřátelený špion ovšem nikdo netuší a musí to teprve zjistit, aby společně mohli splnit misi a vyhrát.

Figurky ve stejné barvě se liší tělesnou konstitucí: jsou velké, malé, hubené a tlusté. Jen jedna z nich je ale skutečným lordem či agentem, madam nebo plukovníkem – ostatní jsou řadoví špioni do počtu a na zmatení protivníka. A opět každý z účastníků zná jen tu svou tělesnou konstituci…

Po plánu Benátek se pohybují všechny figurky tak, jak jim určí Fantom osudu. Touto velkou postavou se zachřestí a podle toho, jaké se na jejím břiše ukážou kuličky, může hráč putovat se svými figurkami po zemi či po vodě, popojet Ambasadorem nebo dokonce pidižvíkem protivníkovým. Setkají-li se figurky, může se jedna druhé ptát na identitu či konstituci, a tato musí mezi tři karty odpovědi vsunout jeden pravdivý údaj.

Jelikož žádný hráč nesmí obdržet stejnou „odpověď“ dvakrát, je jasné, že pomocí logiky a kombinatoriky se lze dobrat zjištění, kdo je přítel a kdo ne. Spojenci však musí zůstat i nadále utajeni, setkat se jako doposud a pouze pomocí úkolových karet určit, jaká je jejich mise – dostavit se na konkrétní políčko, dohnat konkrétní postavu či někam odsunout Ambasadora. Teprve pak tento tým vítězí, odhalí se a hra končí.

 

Slídilové a honicí pes

Inkognito nemá náročná pravidla a hrát ji je jen o málo těžší. Pokud vás špionování nebaví, nebude to hra pro vás, ale ani to neznamená, že byste ji nemohli vyhrát, jak jsme se přesvědčili při jednom z našich testování. Pakliže se však mezi tajemstvími a tabulkami se skrytými informacemi cítíte jako doma (a z Fantoma staré Prahy už jste vyrostli), sáhněte po ní všemi deseti. Pravda, Fantom osudu vnáší do partie trochu náhody, ale jak zmíněno, figurky jsou čtyři, a navíc je tu se svou zvláštní úlohou Ambasador, takže je velmi nepravděpodobné, že by vás nepřízeň Fortuny vyšachovala na víc jak jedno kolo.

Pravidla nabízejí možnost hrát hru i ve třech nebo v pěti. Ve třech jsme neměli možnost to zkusit, neboť zájemci o hru stáli vždy frontu, ale v pěti to nedoporučujeme. Ten, kdo je pátým kolem u stolu, má totiž svou roli Ambasadora lehčí jen zdánlivě – ve skutečnosti je odhalení všech identit i tělesných konstitucí těžší, neboť pohnout se můžete jen o dvě pole, a pokud vás hráči vždy „uklidí“ do nějaké prázdné čtvrti, budete namísto slídila honicím psem. (Navíc pro vás ve škatuli není zástěna.)

Pakliže ale máte tu správnou čtyřčlennou skupinu, jděte do toho. Přestože (nebo protože?) patří partie mezi ty delší, díky pohlednému plánu a zajímavě řešeným figurkám se váš stůl promění v uličky starých Benátek, kde se pohybuje řada postav maskách, jež mohou skrývat opravdu kohokoliv. A permanentní podezření, že členové druhého týmu již našli jeden druhého a nyní míří za splněním mise, zatímco vy víte akorát to, že jste plukovník Bubble a váš společník nebude tlustý, přidává třešinku na (možná otrávený) dort.

 

Inkognito
Autor: Leo Colovini, Alex Randolph
Vydal: Piatnik Praha s.r.o.
Počet hráčů: 3-5
Doporučený věk: 13+
Doba hry: 60+ min.
Čeština: pravidla ano, materiál bez textu
Cena: 799 Kč

Hellboy: Bouře a běsy

1. Srpen 2017 - 12:41

Že Hellboye bude muset v jeho finální knize čekat střet makabrózních rozměrů, to asi čekal každý, kdo sledoval rudochovu pouť. A po všech těch příšerách, bestiích, čarodějnicích, démonech, přízracích, upírech a po dalších a dalších padouších z bestiářů mnoha světových mytologií, kteří už od pekelníka dostali po držce ať už v době, kdy potíral magický zločin coby člen jednotky ústavu Ú.P.V.O či poté, co ústav opustil a cestoval po světě, bude muset ještě zabojovat. Ještě alespoň trochu. O život, o svět, o vesmír a tak vůbec.

 

Jsme zvyklí, že mnoho dobrodružství – a ve fantasy tomu je tak dvojnásob – končí bitvou. Finálním střetem dobra a zla, ve kterém hrdina po dlouhé cestě ukáže to nejlepší, co v sobě má. Rozuzlení apokalypsou. Po poslední z knih, v nichž jsme sledovali Hellboyův hlavní příběh (Divoký hon) je rudoch majitelem jednoho poměrně kouzelného meče, přesto se rozhodne jej ve finále svého putování vynechat a stanout tváří v tvář onomu hlavnímu zlu (v terminologii počítačových her bychom jej označili jako finálního bosse) – překvapí vás, že je to drak? – sám v přesdržkovce kataklyzmatických rozměrů. Se svou neústupností a odvahou, až k úplnému konci. Ale nečekejte komorní příběh – i přesto v knize dojde kupříkladu ke střetu dvou velkých armád.

 

Upřímně, Hellboyovo vyvrcholení je přesně takové, jaké čekáte. Epické. Emotivní. Poetické. S každou další známou postavou, která se vrací na scénu, s každým dalším využitým či uzavřeným motivem ze starších knih se ve vás tvrdí dojem, že tohle je to pravé ořechové finále. V určitých chvílích je vám líto dokonce i padouchů. Nakonec – víte, že se loučíte i s nimi.

 

S každou další stránkou jste si jistější, že tenhle příběh byl celou dobu v zatraceně dobrých rukou. Jen málokdo dokázal najít tak skvostné spojení všech těch mytologií – nordické, slovanské, keltské, artušovské legendy, trochu té poctivé starozákonní vize apokalypsy – s takovou obratností, jako Mignola. A to si k tomu přisadil ještě špetku mýtu lovecraftovského, který je v Hellboyovi často nosným atmosférickým prvkem. Mike Mignola svůj příběh zavřel ve vší parádě, a i když poslední knihy již sám neilustroval, Duncan Fegredo jej zastoupil více než dobře – dokonce bych řekl, že Mignolův úsečný styl posunul trochu dále.

 

Hellboyova tečka mohla být jen těžko lepší a půvabnější – vždyť i bez ohledu na kontext je Bouře a běsy (spolu s Divokým honem) dost možná nejlepší knihou celé série. A přesně to si pekelník zasloužil.

 

Tak nashledanou v pekle, Hellboyi.

 

Hellboy 12: Bouře a běsy
Scénář: Mike Mignola
Kresba: Duncan Fegredo
Vydal: Comics Centrum, 2017
Překlad: Jak Kantůrek
Formát: váz. s přebalem
Počet stran: 176
Cena: 599 Kč

Pouta dědictví: Nefinále mistbornů

31. Červenec 2017 - 15:22

Menší výlet do minulosti

Lord Waxilián Ladrian vyměnil pohodlný život šlechtice za nebezpečný život ochránce zákona. Wax je ovšem nakonec donucen vrátit se do Elendelu, aby se pokusil zachránit rodinný majetek. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, je předem domluvený sňatek se Steris Harmsovou. Po dvou dílech konečně nastává ona slavnostní událost, ale nebyl by to Waxilián, kdyby se něco šeredně nepokazilo. Jen jemu se může stát, že kostel vytopí nádrž vodojemu. Svatba je odložena na neurčito a na Waxiliána čeká další úkol – osvobodit svoji sestru Telsin ze spárů strýce Edwarda. Na cestě jej doprovází snoubenka Steris se svou sestrou Marasi, která má společně s Waynem a nesmrtelnou kandrou MeLaan nalézt Pouta dědictví – mýtické náramky propůjčující jejich nositeli nebývalé schopnosti – a zabránit tomu, aby padly do nesprávných rukou.

Jak je u této trilogie zvykem, začátek knihy otvírá kapitolka odhalující něco málo z Waxovy minulosti. A obdobně jako u předešlých dílů má i v tomto případě tento malý výlet do historie spojitost s hlavním dějem a není jen prázdným výkřikem do tmy. Brandon Sanderson již několikrát dokázal, že umí velice dobře dávkovat informace, což ukazuje i v podobě těchto úvodních flashbacků, které vyplňují bílá místa v minulosti hlavního hrdiny a postupně je skládají do většího celku.

 

Pár novinek  

Krom toho je ceněna i Sandersonova schopnost přicházet s novými nápady, jimiž rozvíjí a obohacuje svět mistbornů. Nejinak je tomu i v případě Pout dědictví, v nichž se podrobněji zabývá problematikou fungování allomacie a feruchemie (dvě odlišné schopnosti, jak využívat vlastnosti kovů).

Pozadu nezůstává ani otázka vynálezů. Patrně nejzajímavější je nová bouchačka pro Waxiliána a jakási kovová krabička, která se může dočasně nabít schopnostmi kteréhokoli allomanta či feruchema. A přestože autor do svého světa implementuje tyto nové prvky, nedopouští se porušování pravidel, která jsou pevně nastavena již od prvního dílu.

 

Sympatické postavy

U Sandersona vždy hrály důležitou roli postavy a Pouta dědictví nejsou v tomto bodě výjimkou. Všichni hlavní hrdinové jsou veskrze sympatičtí svým vlastním a osobitým způsobem, díky čemuž si k nim čtenář velice rychle najde cestu. U některých z nich jsou navíc poznat velké změny, jimiž od prvního dílu této trilogie prošli. Nejvíce je to patrné u Marasi a Steris, jejíž osobní kouzlo se rozvíjí s každým pokračováním víc a víc.

Když je řeč o postavách, nelze vynechat nového člena týmu, nesmrtelnou kandru MeLaan, jejíž schopnosti se mohly ukázat v celé své kráse. Kandra je magická bytost, která ke svému životu potřebuje magické bodce a jež může s pomocí kostí měnit svou identitu, jak se jí jen zlíbí, i když někteří z jejích souputníků s tím mají menší morální problémy.

 

Akce, kam se podíváš

Příběh o Waxiliánovi a jeho věrném příteli Waynovi si nelze představit bez nějaké pořádné akce. A té se čtenáři v tomto případě dostane v míře vrchovaté. Jedinou klidnější část představuje začátek knihy, v němž Marasi a Wax přijímají své úkoly. Poté už jen přicházejí akční pasáže čas od času přerušené nějakou pozvolnější kapitolkou.

Akční scény ovšem čas od času trpí roztříštěností, již způsobuje střídání událostí na dvou místech zároveň. Tato skutečnost je dána tím, že vlastně sledujeme počínání dvou skupinek. Jednu z nich představuje Marasi společné s Waynem a MeLaan, kteří se snaží nalézt pouta dědictví, a druhou tvoří Waxilián se Steris. Ve většině případů se Sandersonovi daří přerušit akci přesně v ten správný okamžik, aby nechal čtenáře napnutého, avšak na některých místech působí toto přerušení trochu okatě a nuceně. A v důsledku toho čtenář velice dobře tuší, kdy dojde ke střihu na jinou část děje.

 

Poslední díl mistbornů?

Podobně jako u předchozích dílů ani v tomto případě nebyla zanedbána grafická úprava. Příběh opět doprovází novinové útržky, jejichž ilustraci má na svědomí Ben McSweeney. Neméně zdařilá je též mapa Elendelu a předně Nového Seranu od Isaaca Stewarta, která čtenáři dává velice dobrou představu o podobě tohoto města. Neocenitelným pomocníkem je popis tří metalurgických umění (allomancie, feruchemie a hemalurgie) se seznamem kovů na konci knihy, který napoví pokaždé, když čtenáře zradí paměť.

V Sandersonově tvorbě se stoprocentně najdou zdařilejší kousky, než jsou Pouta dědictví. Nicméně se stále jedná o čtivou knihu plnou akce, která patrně mnohem více potěší ty, kteří mají rádi svět mistbornů, protože jej posouvá zase o něco dál. Pro ostatní se bude s největší pravděpodobností jednat o průměrnou a nenáročnou knihu, s níž lze strávit příjemný čas.

Původně měla Pouta dědictví zakončovat druhou trilogii mistbornského cyklu, ale jak už to bývá, plány se v průběhu let změnily. Osudy hrdinů se završí až ve Ztraceném kovu, na který si budeme muset ale ještě nějaký ten čas počkat, jelikož před ním plánuje Sanderson vydat třetí svazek Archivu bouřné záře (podle Sandersonových stránek se práce pomalu chýlí ke konci).  

 

Brandon Sanderson: Mistborn – Pouta dědictví
Vydal: Talpress, 2017
Překlad: Milena Poláčková
Obálka: Chris McGrath
Ilustrace: Isaac Stewart, Ben McSweeney
Počet stran: 424
Cena: 259 Kč

Deloraine – Zaklínačova píseň

31. Červenec 2017 - 14:52

Uplynulo třičtvrtě roku a tato skupina představila svou vlastní skladbu se zaklínačkou tématikou s odpovídajícím názvem – Zaklínač (Witcher’s Song).

 

DnD mistrovství: Draci útočí na Prahu

30. Červenec 2017 - 8:00

Akce se koná ve dnech 11. 8. (pátek) až 13.8. (neděle) roku 2017 v herně Černý rytíř v Praze, pouhé 3 minuty chůze od metra Florenc.

 

Nejspíš se ptáte, co že to vlastně ty DnD miniatury jsou. Inu, představte si šachy, kde si můžete vybrat své figury tak, aby uměly přesně to, co od nich žádáte. Jste samozřejmě limitováni několika kritérii, jako je bodová hodnota nebo frakce, takže sestavení armády je na celé hře největší problém. K dispozici máte velkou mapu rozdělenou na čtverce plnou překážek (stromy, zdi, vodní toky), na které musíte protivníka přechytračit a v časovém limitu jeho armádu zrubat silou nebo obsadit území, za které získáte dostatek bodů k vítězství. Prostě – tahová strategie, ve které hraje svůj prvek i náhoda (ano, při útoku se musí házet dvacetistěnnou kostkou).

 

 

A co na vás čeká?

 

Páteční program startuje po 17. hodině a bude se nést v přátelské a uvolněné atmosféře. Zájemcům rádi ukážeme hru (vysvětlit základy zabere okolo patnácti minut) a mohou se začlenit do turnaje příchozích o drobné ceny – veškeré vybavení samozřejmě zapůjčíme na místě zdarma. Dále si budete moci popovídat o hře s čestným hostem a vedoucím herního designu až z USA, k mání budou i ukázky terénů a doplňků (ať již ze dřeva či plastu) pasujících skvěle k jakémukoliv RPG a samozřejmě i jejich zruční autoři.

V řadách hráčů máme i „paintery“ plastových figurek, které se pro hru využívají, takže na pořadu dne určitě bude i možnost pobavit se o barvení a pokochat se jejich výtvory. Samozřejmě nebude chybět možnost vyměnit/prodat/nakoupit figurky! Po uzavření herny budeme pokračovat v debatě v některé z přilehlých hospůdek, neb nejen hraním si je člověk živ.

 

Sobota se ponese ve znamení hlavní soutěže ve formátu na 200 bodů. V boji o titul se utkají hráči z Anglie, Itálie, Nizozemí, Čech, Slovenska, USA, účast zvažují i borci z Francie a Německa. Startujeme v 10 hodin ráno. Diváci jsou vítáni a samozřejmě jsme připraveni kdykoliv během dne předvést zájemcům hru a uspořádat v případě alespoň tří osob miniturnaj o drobné ceny.

Od zhruba 15 hodin pak opět následuje volné hraní a debatování a výměna figurek. Na přání můžeme předvést hry, které se moc nehrají – například scénář, ve kterém musí parta dobrodruhů porazit obrovského prince démonů Orcuse. Po celou dobu vám rádi nabídneme kávu, čaj nebo pivo, tak neváhejte a přijďte ochutnat atmosféru mistrovství Evropy! A nejspíš nebude chybět ani debata (v angličtině) o nové podobě pravidel, která mají přilákat díky svému konceptu další nové hráče!

 

Neděle přinese opět od 10 hod. finálová kola ve 200bodovém formátu a turnaj epických figur ve formátu 500 bodů. Následně nás čeká předání cen nejlepším hráčům a „volná zábava“. A opět platí to, co v sobotu – rádi se vám budeme věnovat!

 

Tak co, zaujali jsme vás? Naváhejte, přijďte! Nic nepotřebujete, vše potřebné vám zapůjčíme na místě. V případě dotazů, námětů, podnětů, podmetů a dalších piškuntálií neváhejte kontaktovat organizátora na emailu martix@centrum.cz. Děkuji za pozornost a jménem celého jednočlenného organizačního týmu se těším na setkání.

 

10. série Doctora Who – konec jedné velké éry

29. Červenec 2017 - 8:00

 

Doctor Who aktuálně prochází krizí sledovanosti. Hlavním důvodem jsou scénáře epizod Capaldiho éry. Hlavní zápletka osmé série vnitřně nedržela a dokonce si v některých detailech odporovala. Devátá série obsahovala příliš mnoho dvojdílů, takže série působila příliš chudě, co se týče představených postav, planet a nových příběhů. A desátá série? Po delší přestávce, kdy si tým okolo seriálu dával s pokračováním načas, nepřišel žádný comeback.  Velkým problémem se začaly stávat vedlejší postavy jednotlivých epizod, a ani Doktorova nová společnice příliš neoslnila.

 

Hlavní scénárista Steven Moffat kráčel ve šlépějích svého předchůdce Rusella T. Davise v uvádění postav s odlišnou sexuální orientací a rozhodl se, že Doktorovou společnicí pro 10. sérii bude lesbička tmavé pleti jménem Bill. Bohužel si ale neuvědomil, že samotný fakt, že je někdo homosexuál, netvoří vůbec charakter. Bill je tak nemastná a neslaná, a oproti předchozím společnicím vypadá jednoduše příliš nezajímavě. Navíc se trend prosazování postav s jinou orientací do filmů a seriálů stává takovým mainstreamem, že již začíná některým fanouškům vadit. Připadá jim to jako propaganda a tak se tento původně dobře míněný nápad postupně obrací proti svým strůjcům. Do budoucna může i hrozit, že tyto snahy budou mít zcela opačný účinek. Vedlejší postavy jednotlivých epizod desáté série pak byly příliš nedotažené a většina z nich se divákovi postupně vykouří z hlavy. Jsou pouze křovím a vše podstatné se točí okolo Doktora, Bill a částečně i třetího člena posádky TARDIS – Nardola.

 

 

A co zápletka 10. série a příběhy jednotlivých epizod? Tvůrci se snažili inovovat. Na tři díly nechali Doktora oslepnout a v rámci série nás čekala i trilogie na sebe volně navazujících dílů o invazi záhadných mnichů, kteří se v seriálu objevili úplně poprvé. Bohužel řada aspektů invaze zůstala nezodpovězena. Předně, proč zrovna Země? V historii seriálu došlo k tolika pokusům o invazi na Zemi ze strany různých mimozemských ras s různými, často velmi smrtícími záměry, že by si pohnutky mnichů rozhodně zasloužily vysvětlit. I vztah Doktora a Missy, Doktorova dávného přítele, ale i zapřisáhlého protivníka, byl v desáté sérii podán poněkud nešťastně. Missy chce přestat být zlá, zpytuje svědomí a chce být jako Doktor. Proč? Nevíme. Seriál přestává jít do hloubky. Již nejsou důležité vnitřní záměry ani psychologie postav. Jde už jen o akci a děj. Jaký zajímavý příběh dostaneme tento týden? Jaká nová příšera se tentokrát objeví? Jaký hrdinský proslov Doktor dnes pronese?

 

I charakter dvanáctého Doktora je dost podivný. Ikoničnost, která provázela Doktora desátého a jedenáctého, je pryč. Dvanáctý Doktor je egoista, který rád všem říká, ať sklapnou, a poučuje je o tom, co je otázka a není. Peter Capaldi má jako herec jednoznačně na ztvárnění komplexnějšího a zajímavějšího Doktora. Problémem je i zmíněná političnost jednotlivých epizod. Díl Oxygen od scénáristy Jamieho Mathiesona obsahuje vcelku tvrdou kritiku kapitalismu, v deváté sérii jsme zase mohli najít politický podtón v dvojdíle Zygon Invasion/Zygon Inversion ohledně uprchlické krize. Je toto cesta Doctora Who? Politiku bychom měli v rámci televize vidět spíše při vysílání zpráv a ne při vysílání našeho oblíbeného seriálu. Zvlášť pokud může jít o aktuální a ožehavá témata, která nebezpečně rozdělují společnost. Doctor Who má ale stále co říct. Je to seriál s obrovským vesmírem a vzhledem ke své variabilitě i velkým potenciálem. Ale sledovanost klesá. Co se rozhodla udělat BBC?

 

 

V neděli 16. července po vysílání mužského wimbledonu bylo oznámeno, že se představitelem třináctého Doktora stává Jodie Whittaker, doposud známá díky své roli v seriálu Broadchurch, odkud se taky zná s novým showrunnerem Doctora Who, Chrisem Chibnallem. Fanoušci se rozdělili na dva tábory. Ti konzervativnější změnu odmítají – bude to vůbec poprvé za více než padesátiletou historii seriálu, kdy hlavní roli ztvární žena. Druhý tábor změnu vítá a těší se na nové příležitosti, které přináší. Všichni ovšem přehlíží jeden fakt. Proč zrovna nyní? S tím, že Páni času, tedy Doktorova rasa, dokáží měnit své pohlaví, přišel právě odcházející Steven Moffat. Původně se to objevilo v komické epizodě, k níž sepsal scénář a která se vysílala v době, kdy byl seriál zrušen. Později, když se Moffat dostal ke kormidlu, si s tou to myšlenkou začal seriózně pohrávat, takže Doktorův úhlavní nepřítel Vládce zregeneroval v ženu a začal si říkat Missy. Ovšem Missy je pouze vedlejší postava, pokud by tah nevyšel, nic by se nestalo, prostě by se v seriálu nadále nemusela objevit, dokud by znovu nezregenerovala. Navíc se představitelkou Missy stala charismatická herečka Michael Gomez. Byla to téměř sázka na jistotu.

 

Ale nyní? Konzervatismus Britů není žádné tajemství. A Jodie Whitaker příliš proslavená není. Proč tedy ten risk? Protože se seriál vyčerpal a nový showrunner Chibnall si tak chce otevřít vrátka k novým situacím a možnostem. A to je smutné. Chibnall se pustil do hazardní hry, a místo aby zkusil precizní práci, rozhodl se pro radikální krok, který ale může mít dalekosáhlé následky. Doctor Who za svých padesát čtyři let existence představuje obrovský vesmír s nepřeberným množstvím postav, ras a míst. Ale aby seriál nezanikl, uchýlil se Chibnall k lacinému marketingovému tahu, místo aby zkusil změnit formát seriálu, učinit ho například vážnější či temnější, udělat ho přístupnější i jiným fanouškům, snažil se, aby v některých aspektech nepůsobil příliš lacině (příklad za všechny:sonický šroubovák, prakticky magická hůlka, co zvládne cokoliv vyjma dřeva, kterého ale ve vesmíru moc nenajdeme), rozhodl se právě pro tento krok.

 

A tak se poprvé po padesáti čtyřech letech stává Doktorem žena. Jodie Whittaker ve svém prvním rozhovoru, když mluvila o svých pocitech z nové role, prohlásila, že: „…Je to pro mě neskutečně ohromující, pro mě jako pro feministku, ženu, herečku, člověka a někoho, kdo chce neustále překonávat sám sebe.“ Takže se v následujících měsících můžeme těšit na nekonečné zpolitizované diskuze, které budou střídavě směšné a střídavě vážné, zatímco většině bude unikat meritum celé věci. Je jasné, že končí jedna dlouhá éra Doctora Who. Steven Moffat dal seriálu několik divácky velmi oblíbených a rozhodně zdařilých epizod, ale ve výsledku je zodpovědný za propad sledovanosti. Není to ovšem jen o něm. Doktor bude poprvé ženou. A kdoví, třeba se změna ujme a i čtrnáctý Doktor bude žena. Třeba je tohle začátek jiné a nové éry Doctora Who.

Stránky

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711