Sloupek

Jak je naším dobrým křesťanským zvykem, snažíme se obohatit svátky klidu, pohody a míru i vám, našim čtenářům. Kromě bohaté soutěže o ceny jsme si pro vás připravili další díl seriálu Velké vesmírné cykly, tentokrát věnovaný Alastairu Reynoldsovi. Největším letošním dárkem je však bezesporu antologie Na hraně nemožného věnovaná Martině Šrámkové. Takže šťastné a veselé...

Minulý rok jsme soutěžili o hromadu cen a vyzývali čtenáře k zaslání. Zadaní znělo jednoduše. Uvidíme, jak se předvedete letos, kdy je ještě jednodušší a cen ještě více. Několik tvůrčích e-mailů se již objevilo, ale cen je stále víc. Dnes je navíc poslední den naší letošní vánoční soutěže.

Letošní Vánoce se pomalu blíží, v troubách se peče první cukroví, nakladatele sází na knižní pulty jednu pecku za druhou, aby mohli čtenářům zpříjemnit chvíle u rodinného krbu. A myslím, že toto je ta správná chvíle ohlédnout se přes rameno, zavzpomínat na rok, který se blíží do finiše a říct, jaké změny a překvapení se na vás chystají.

Slíva nám napsala kouzelný úvodník o znovunalezené vzpomínce. Nečekejte žádné sci-fi, jen příběh, který napsal život sám. Až se vám na tvářích zaleskne vlhkost,  netruchlete, ale vzpomeňte si na nějakou hezkou chvíli se svými blízkými a užijte si s nimi neděli.

Tehdy mi bylo jedenáct a chodila jsem do šesté třídy základní školy. Ač mě nikdo nenutil, a konečné rozhodnutí bylo jen na mně, vstoupila jsem ve druhé třídě do přípravné organizace pro pionýry, která se jmenovala Jiskry. Slib jisker jsem skládala dodatečně, protože jsem si to rozmyslela v době, kdy už všichni ostatní v Jiskrách dávno byli, a slib měli tudíž složený.

/Zdá se mi, že se v naší redakci dostává v pravidelných intervalech na přetřes otázka rozdílu mezi texty napsanými autorkami a autory. Před dvěma lety jsme se v redakci pustili do hledání rozdílů nad nevinnou zmínkou ohledně madeiry. Kolegyněmi bylo nám chlapákům vysvětleno, že madeira je druh látky (Madeira (textil) – lehká plátěná látka s vyšívaným vzorem v téže barvě) a hned se strhla diskuze, že o tomhle může napsat jenom ženská.

Milí scifisti, ako ste si všimli, tohtoročné leto sa blíži ku koncu. Tí mladší už poctivo vysedávajú v laviciach, starší zas vybehávajú potvrdenia na zápis do vyššieho ročníka či s nostalgiou spomínajú v práci na krátku dovolenku. Dni sa budú skracovať, na nočné akcie si so sebou budem brať čím ďalej, tým hrubšiu bundu, a čoraz viac budem vysedávať v teple domova. Leto končí, jeseň začína... a tá sa ma opýta, čo som robil v lete. Pripravil som sa na temné obdobie roka poriadne?

Redakční cyklus sloupků o knihách, která nás obohatily se nám rozšířil i mezi naše čtenáře. Nestyďte se a zašlete nám své tipy a zážitky s literaturou, která vás poznamenala, stejně jako naše čtenářka paní Jitka Prokšová...

Byla jednou jedna malá holčička, žádná veselá panenka s copánky a mašličkami, ale spíše zamyšlená samotářka, která utrousila sem tam nějaké slůvko, nicméně velmi zvídavá. Její rodiče ji okolo osmého věku vzali do letňáku na indiánku, a tak viděla Poklad na Stříbrném jezeře a Vinnetoua.

Svoji čtenářskou dráhu jsem jako mnozí začínal v knihovně svých rodičů, resp. v mém případě otčíma, který byl vášnivým hromaditelem všeho co zrovna "frčelo". (tenkrát se ještě neříkalo Free, Cool a IN.)

Těch knih, které mě ovlivnily, byly ovšem desítky a spíš stovky, ale jen některé jsem odhodlán povýšit pro účely tohoto článku, ze kterého by jinak vznikla až moc dlouhá esej.

Jak jsem ke sci-fi přišla?

Každá cesta má nějaký počátek. Některé začnou spontánně, jiné jsou výsledkem mnohaletých příprav a analýz. Moje cesta k fantastice začala díky televizi. Ono už je to deset let, co malý Štěpánek viděl na videokazetě Jacksonovo Společenstvo Prstenu. Svět Středozemě mě okamžitě uchvátil a byl jsem celý dychtivý, jak to celé dopadne. A pak přišel šok. Ono je to podle knížky! A když už se světem Pána Prstenů začít, tak rovnou od píky.

Jedenáct let! Pojďme kromě tváře trochu obměnit i slovo šéfredaktora a nahraďme ho slovem osoby mnohem povolanější ;-).

Velmi živě si pamatuji, jak jsem nenáviděla čtení. Bylo mi šest, chodila jsem do první třídy a moje maminka, velká milovnice knih, chtěla, abych byla stejně „postižená“ jako ona, a pro TO se muselo něco udělat. Už odmalinka jsem milovala pohádky (a vydrželo mi to dodnes, jen se tomu říká fantasy). Babička s maminkou se mi jich něco načetly, ale najednou mě nutily, abych sama louskala písmenka. Jak já toho Robátka nesnášela a přála si, aby mu jelen Větrník šlápnul na krk a byl od nich navždy pokoj.