ÚVAHA: Kacíři Hyperionu

Sotva můj zrak padl na obálku knihy Dana Simmonse Kantos Hyperionu, nového souborného vydání Hyperionu a Pádu Hyperionu, vzpomněla si hlava na jedno drobné upozornění, které kdysi vydavatel umístil hned pod titul, a nechtě se tak pustil do Simmonsovy hry na odkazování na jiné knihy: „Kniha srovnatelná s Dunou F. Herberta.“

Nejeden fanoušek – ať té nebo oné ságy – byl ochotný vést pro tuto větu válku. I když bezpochyby šlo hlavně o marketingovou záležitost (o čemž svědčí fakt, že ji vydavatel z nového vydání odstranil), není její přirovnání tak úplně od věci.

Jak se to jeví mně, můžeme podobnosti mezi Dunou a Hyperionem rozdělit do tří oblastí.

Autenticita světů

První oblast se týká způsobů, kterými oba autoři dosahují vysoké míry autenticity svých světů.

Herbert v Duně pracuje především s množstvím paratextů: citace neexistujících knih na začátku každé kapitoly; výkladový slovníček pojmů pro lepší orientaci v novém světě; odborný článek o ekologii planety Arakis.

Takové drobné texty na okraj zapříčiňují, že se nám jimi tvořený svět zdá skutečnější, soudržnější. Vlastně na sebe přímo neodkazují, ale máme pocit, jako by byly z jednoho těsta.

Oproti tomu Simmons v Hyperionu opravdovosti svého vesmíru dosahuje vyprávěním vyprávění (děj románu v podstatě tvoří jednotlivá vyprávění hlavních postav), vkládáním příběhů do příběhu (každá postava ve svém vyprávění vypráví ještě příběh někoho jiného), symbolickým odkazováním ve stylu podobenství, zřetězením motivů a událostí (to, co se někde objeví jako narážka či časový odkaz – např. bitva o Bressii –, je jinde dopodrobna objasněno a představeno jako jedna z hlavních událostí).

Svět Hyperionu se nám zdá uvěřitelnější, protože tatáž fakta slyšíme z různých stran, sice různě pozměněná, podle toho, kdo o nich mluví, ale o to paradoxně skutečnější.

Idea ekologie

Druhá oblast se týká ideje ekologie.

Jak už víme, Herbert jí věnuje samostatnou část v „dodatku“ k Duně. (Ondřej Neff v doslovu k prvnímu vydání Duny u nás ukázal, do jaké míry to souviselo se soudobou ideovou atmosférou.)

Simmons však myšlenku ekologických hnutí poněkud problematizuje: ukazuje ji jako nutnou a prospěšnou i v galaktickém měřítku (Vyvrženci), neměla by se však v žádném případě zaměnit za náboženství a stát se jakýmsi novým kultem (Templáři).

Mýtus a náboženství

Třetí oblast, oblast náboženství – nebo lépe řečeno mytologie –, v sobě propojuje první dvě. Oba autoři totiž ve svých románech vytvářejí vlastí mytologii, každý ale odlišnými prostředky.

Dunasi opět vehementně vypomáhá paratexty – v citacích z neexistujících knih na začátku každé kapitoly, stejně jako v promluvách postav, buduje svá vlastní Písma, svá vlastní proroctví, která se podivuhodně splétají dohromady a docházejí naplnění v titulní postavě. Náboženství Duny, stejně jako její kacíři, pochází ze světa Duny.

Hyperionna druhou stranu využívá jednoduchých symbolů, jenomže aby jim porozuměl i čtenář, musejí nutně vycházet z jeho, čtenářovy, doby. Mytologie i náboženství Hyperionu tak stojí na základech mytologie a náboženství našeho světa.

Jistě ne náhodou je Hyperion prosycen mytologickými jmény. Ta nejznámější pocházejí většinou (pro autora samozřejmě) z řecké mytologie – Hyperion (Titán), Moneta (bohyně paměti a matka múz), Silénos (bůh divoké přírody), Tethys (Titánka), hudba sfér, sfinga atd. – anebo mytologie severské: např. jméno templářské lodi Yggdrasill odkazuje k bájnému stromu, jehož koruna se má rozprostírat nad všemi světy.

Jiné náboženské pojmy také prostupují celý text, ale slouží spíše k ukotvení určité postavy v určitém prostředí: „hidžra“ a „džihád“ ve vojákově vyprávění odkazují k islámu; „diaspora“ v příběhu učence pochází ze židovské tradice; „celebrantem“ nazývá templář vojáka bojujícího seŠtírem (zápas tedy dostává podobu jakéhosi obřadu); slova jako „sramana“ a „zazen“ se objevují v mluvě Ummona z Jádra, jehož jméno odkazuje k zen-buddhistickému mistrovi jednoslovných odpovědí Ummonu Bun’enovi, atd. atp. etc.

Už Ivan Adamovič v recenzi Kantos Hyperionu (Ikarie 2/97, s. 51) si povšiml, že určitý vztah knáboženství (nebo k víře) spojuje i jednotlivé poutníky za Štírem.

Jejich jednotlivá vyprávění jsou zase spíše než postavou Štíra spojena jakousi prvotní zkušeností se smrtí, bytostně podstatnou pro každý mýtus či náboženství:

• kněz – smrt a vzkříšení (či nemožnost smrti?);
• voják – smrt milionů, skutečný tanec smrti (téměř až barokní dance macabre);
• básník – smrt jako inspirace;
• učenec – smrt jako oběť, ale také jako nutný cíl naší cesty;
• detektiv – smrt jako vražda, smrt stroje či překonání smrti ve Schrönově smyčce;
• konzul – smrt Siri (stárnutí), smrt krajiny, sebevražda.

Poutníci tuto svou zkušenost se smrtí předávají tak, jak se to dělalo od pradávna: vyprávěním (tedy mýtem).

K nejrůznějším mytologiím a náboženstvím poukazují také různá symbolická jména, která vevyprávění poutníků dostává Štír.

Básník ho nejčastěji srovnává s Grendelem, netvorem z eposu o Beowulfovi: „...měli jsme svého Grendela“ (H, s. 186); „...celou dobu šířil náš ocelový Grendel pokrytý trny každou noc hrůzu“ (tamtéž); „...vyprávět o Grendelovi je předčasné“ (tamtéž); „...použít elektroniku a vražedné paprsky koherentního světla, aby zabili Grendela (PH, s. 186); „...náš štíří Grendel se dosud nezjevil“ (PH, s. 573).

Pod vlivem básníka vstupuje jméno Grendel i do mluvy detektivky: „...já jsem zabiják Grendelů. Chodím vzduchem a měním je v křehké trpaslíky“ (PH, s. 573). Tato výpověď může získat i další rozměr, pokud zjistíme, že Grendel bývá někdy ztotožňován s trollem. A troll je jednou obr, jindy trpaslík, který zase podle jiných výkladů může na slunci zkamenět.

(Podivuhodné je, že se odkaz na epos o Beowulfovi objevuje i jinde, tam, kde bychom tonečekali, a vůbec ne v souvislosti se Štírem – ve vyprávění vojáka: „chodba, nemocnice, kus trupu

– to vše se odtrhlo od lodi stejně snadno, jak Beowulf odtrhl Grendelovi od těla paži“ (H, s. 155).)

Další Štírova symbolická jména mohou souviset s vyznáním dané postavy – pro židovku Sarai je to Golem, pro otce Durého Antikrist, Církev posledního vykoupení ho nazývá Avatarem (jménem pro vtělení čtyřrukého boha Višnu), jindy je pojmenován veršem (např. Yeatsovým), který odkazuje k (na Západě obecné) křesťanské tradici: „...bestie divoká, jejíž čas jest nadešel, vleče se k Betlému, by byla zrozena“ (PH, s. 257).

Nekonečná obrazotvornost básníkova mu však dopřává ještě dalších jmen: Pán bolesti, Anděl posledního rozhřešení, Satan, Moroni, archanděl Michael, Maskovaná entropie, Frankensteinovo monstrum... Původní význam jeho jména Shrike (Ťuhýk) je jako by zapomenut a zahalen linkami jednotlivých mytologií a náboženství, které se v jeho postavě sbíhají. Podobně jako se v Herbertově Duně sbíhají v postavě Paula Atreida (Kwisatz Haderacha, Muad’Diba, Úsula, Lisán al-Ghariba, to podle toho, čí víry je čtenář stoupencem). Jenže na rozdíl od něj jde v Hyperionu převážně o mytologii už existující, nikoli nově vytvořenou.

Pozn: Citováno ze Simmons, Dan: Hyperion, Plzeň 1997 (P) a ze Simmons, Dan: Pád Hyperionu, Plzeň 1997 (PH).

Rostislav Taud