RECENZE: Martin D. Antonín, Daemonica: Pekelný nářez

Arnošt Hovězí, rodiče a rodné příjmení si opravdu nevybíráme, zkusil ve svém dosavadním životě už spoustu věcí, na které měl žaludek. Politiku tedy vynechal, ale zabral se do víry, modlení a snažil se dodržovat všechna přikázání. S rozmyslem sobě vlastním však uznal, že odměna v podobě života na nebesích (až po vlastní smrti), je příliš vzdálená a vcelku nejistá, a tak se od víry nakonec odvrátil, aby zkusil rozvoj těla ve všelijakých sportech. Po několika letech však zjistil, že jeho snahu nejlépe nevystihuje heslo „sportem ku zdraví“, ale mnohem více pravdivé „sportem k trvalé invaliditě“. Nakonec se díky náhodě (!), která mu mezi běžně koupené knihy přihrála i jednu vázanou v černém plátnu bez nápisu, jen se zlatým pentagramem uprostřed, upnul k magii.

Úvod knihy tak milého znuděného Arnošta zastihne v ponurém sklepě, stojícího vedle křídou načrtnutých podivných symbolů, které mají za úkol udržet uvnitř démonku vyššího řádu, zaměřenou na hříšnou sexuální rovinu lidské existence. Ano, je to tak. Milý Arnošt se snaží vyvolat ku potěše své a nikoho jiného démonickou sukubu a k jeho velkému překvapení se to podaří. Leč štěstěna je stvoření vrtkavé, a tak namísto dráždivě pekelných anebo snad pekelně dráždivých postelových radovánek čeká Arnošta… zklamání. Samotnou invokaci i Arnoštovu naději na nepozemský sex rázně utne plamenným mečem domovní drbna, babizna Petráková. Další vyvolávání již úspěch neslaví, přesto, k jeho smůle, to není pro Arnošta poslední setkání s hříšnou démonkou.

Z pohledu na jméno autora, přední i zadní stranu obálky i po přečtení anotace musí být každému jasné, že kniha spadá do specifického subžánru fantasy literatury, jímž není nic menšího než fantasy humorná. O tom se nás autor ostatně snaží přesvědčit již od prvních stránek pokrytých textem.  

Po dlouhé době začnu tím, co je u každé knihy na začátku, a to je obálka. Milan Fibiger se rozhodně vytáhl a Daemonica v jeho pojetí je mňamka pro oči. Předkrm tedy máme za sebou a jdeme dál. Předmluvu obyčejně vynechávám, ale naštěstí jsem to v případě téhle knihy neudělal, protože Omluvné slovo úvodem bude čtenáři dobře sloužit po celou dobu, kterou nad stránkami knihy stráví, jako takový malinký aperitivek a pomůcka, díky níž se lépe zorientuje v následujícím textu. Coby polévka, takový slabší hovězí vývar, poslouží úvodní Arnoštova vyvolávačka, o níž byla zmínka v úvodu, a první setkání s nadpřirozenem. Poté následuje menší pauza, kdy nás autor nechá lehce nahlédnout k našim ochráncům Shůry i pokušitelům z Pekla, po níž se na scéně objeví velmi hutný hlavní chod. Řeč je o chvíli, kdy se díky zbrklosti andělského agenta Kariela, toho času sídlícího v těle pekelnice Lilien, ocitne uvnitř démonky i sám Arnošt. K jeho velkému zklamání „být uvnitř“ neznamená použít k tomuto úkolu jistou část mužské anatomie, se kterou pro tuto činnost původně počítal. Coby pouhá duše se Hovězí ocitá přímo v žaludku, což nemůže ostatně nikoho překvapit. V jednom těle se tak setkává anděl se spasitelským komplexem, pragmatický, životem znuděný člověk a démonická podstata původní obyvatelky. Tato nesourodá trojice se pak musí vypořádat nejen sama se sebou, ale i s nesnadným bytím, které na ni čeká.  

Martin D. Antonín postavil většinu humorných situací na konfliktu mezi nepříliš úspěšným andělem, který má všechna náboženská dogmata zažraná hluboko pod kůží, a člověkem, jehož pozemské bytí v naší současnosti připravilo snad na všechny neočekávané eventuality. Na jedné straně tak spolu soupeří přesvědčení „jak by se to mělo správně udělat“ a na straně druhé názor „jak se to musí udělat“. Kdo na jaké straně stojí, není snad nutné zdůrazňovat.  

Děj odsýpá velmi svižně. Humor nakonec nevyskakuje z každého napsaného slova, ale je dávkován tak, aby čtenář proplul knihou s úsměvem na tváři, aniž by měl pocit, že se jedná o srandu za každou cenu.

Jedinou výtku bych tak měl k postavě Kariela, který mi svou andělskostí postupně lezl více a více na nervy. Jeho absolutní a hlavně opakující se neochota přijmout jiný názor, i když je do očí bijící, že je správný, a schopnost, také opakující se, podělat každou situaci, byla až přehnaná. Kariel tak funguje jako humorná figurka doprovázející hlavního hrdinu, jak je známe z amerických akčních filmů. I přesto jsem velmi zvědavý, jak si i on povede v Andělských rakvičkách a České sekané, kterých se snad brzy dočkáme.

Daemonica – Hovězí v žaludku 1: Pekelný Nářez
Martin D. Antonín

Nakladatelství: Straky na vrbě
Odpovědná redakce: Michael Bronec
Jazyková redakce: Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Obálka: Milan Fibiger
Ilustrace: Jan Pekárek
Komiksový lettering: Martin D. Antonín
Vazba: Paperback
Počet stran: 368
Rozměry: 105 x 165
Cena: 235 Kč

Komentáře

No jo, mě jako nakladatele překvapila dost nepříjemně, ale to je asi součást profese... :)

Davidovi Stefanovičovi zjevně první Daemonica čtenářsky hodně nesedla.

Jsem rád, že tahle vtipně napsaná recenze je kladná...

Je fakt, že když se na to dívám teď s odstupem, tak kniha má své mouchy, přesto má ale svou i svou kvalitu (která chybky výrazně převyšuje) a co se tak dívám po netu na reakce jsou z naprosté většiny kladné. Ale tak už to asi chodí, spisovatel se nemůže zavděčit všemsmiley

Michale, věř mi, strhat knihu kamarádovi byla nejtěžší věc, co jsem za svůj recenzentský život musel udělat. Ale zrovna u Dara věřím, že pochopí, kde udělal chyby, a příště se jich vystříhá, ostatně já jsem mu vděčný za každý autorsky výchovný štulec, který mi za ta léta udělil :)

Jinak mám Darův styl hodně rád a moc dobře vím, čeho je po stránce humoru schopný. Takže tohle selhání považuju za dočasné a budu se těšit na druhý díl, kde se jistě starý dobrý MDA vrátí v plné síle :)

Z mého úhlu pohledu dělá Darion chybu pouze v tom, že se nedrží mainstreamu fantasy a dejme tomu čistě trpaslíků, ale že experimentuje na hranicích žánru. Tahle kniha by vedle fantazáků mohla i oslovit i různé lidi typu "gothic" a "emo", kteří si ji ale nejspíš nevšímnou, pač vychází pod hlavičkou fantastiky a vypadá (pro ně) moc krotce. Na jedné straně přiznám, že mě tahle cílová skupina moc netěší a nerozumím jí, na druhé jsou to asi ti zajímavější jedinci z mladé generace. Pro mě je tahle kniha osobně problematická relativizací různých hodnot, které v našem světě považuji za dané.

Po technické stránce je to ale fakt prozatímní vrchol Darionovy tvorby. Stylově vybroušené, strhující. Měl jsem problém s redakcí, protože i potřetí či počtvrté jsem se do textu natolik zabíral,  až jsem zapomínal korekturovat. Vzhledem k obecně kladným ohlasům nemám dojem, že by se měl autor moc co učit. Jediné, co řádně neposoudím, je vyznění konce, protože jako vševědoucí nadladatel a archanděl Michael zkrátka vidím dál... :)

Takže ze Tvé recenze jsem si odnesl akorát to, že se Ti Daemonica holt nelíbila.

Pak můžu jen doufat, že ostatní, a zvláště Darion, si z ní odnesli víc. I přesto, že jsem byl výrazně omezen sloupečkem v Pevnosti a mohl jsem to všechno jen obecně nahodit. Pokud ovšem slovutný přerostlý trpaslík momentálně nespřádá plány, kterak mě co nejbolestivěji sprovodit ze světa :)

A zvláště jsou-li obecně kladné ohlasy, pak jedna (dvě, neboť první vyšlá recenze se držela ještě o 20 % níž než ta moje) záporná kritika je tím vítanější - autorovo ego se dostatečně nabaží, ale přitom se ještě zvládne poučit, a nakladatel nemusí plakat nad rozlitým mlíkem (a rychle trousit po internetu slova jako "vybroušené" a "strhující").

Já si knihu koupila, ale nebyla jsem ji schopna dočíst. Ten humor mi prostě neseděl, opakovaly se pořád stejné gagy. Neoblíbila jsem si ani jednu postavu V polovině jsem to vzdala a knihu prodala.

Prostě ne každému tenhle styl sedne, takže bych to recenzentovi nezazlívala.

Tohle téma nahodil kolega Vařák (tedy Dreamchaser); mně samotnému by určitě nestálo za to ho otvírat, jen jsem reagoval.

Stejně tak nehodlám ronit krokodýlí ani jiné slzy. :)

Stejně tak nehodlám po netu nic "rychle trousit". Zhodnotil jsem knihu ze svého úhlu pohledu; o spoustě těch, co jsem sám vydal, bych tohle nenapsal.

Přidat komentář