POVÍDKA: Vladimír Němec, Lepší svět (část třetí)

Předchozí část.

Otevřela oči. První zahlédla plamen svíčky, pak kamennou klenbu s opadanou omítkou a hned vzápětí vousatý mužský obličej.

„Co… Kde to…“ nadzvedla se a z ramen jí sjela pokrývka. Rychle si zase lehla. Jednak se s ní houpal svět, a jednak zjistila, že pod pokrývkou je nahá. Přitáhla si ji blíž k sobě.

„Někdo se nám probudil.“ Hluboký mužský baryton zněl přívětivě.

Zahlédla neznámého vousatého muže. Za ním se objevil drobný obličej s pokřivenou pusou. Rozpomněla se a roztřásla hrůzou.

„To… Já…“

„Pššš, klid, nic se ti nestane. To byla jen Lalo,“ muž vypadal normálně.

„A-le já… kde jsem?“

„U nás, u degenerátů, jak jim říkáte.“

„Pře-padli nás a mě… Vy, vy jste tam byl s ni-mi. Pama-tuju si vás.“ Hlas opět sklouzával do paniky.

Přikývl.

„Díval jste se, jak zabíjejí… jak mě znásilňují!“

Opět přikývl:

„Nechtěl jsem zabíjet a nenapadlo mě, že mezi vojáky bude žena. Je mi líto, jak to dopadlo.“

„Jak... jak dlouho jsem...“

„Dost. Dva týdny. To víš, moc léků nemáme, ale dostávalas odvar z makovic. Proto jsi tu nejhorší dobu prospala.“

„Motá se mi hlava.“

„To je možné, jsi ještě pod vlivem drogy.“

„A naši? Nepátrali po mně?“

„Jo, ale vzdali to potom, co padli do pastí na mamuty.“

„Kam?“

„Tak říkáme vykopaným dírám zakrytým větvemi a hlínou.“

„To vy! Proč? Nejste degenerát. Tak proč?“

„Proč co? Proč jsem tě před nimi nezachránil nebo proč jim pomáhám? Pomáhám jim, protože si myslím, že to jsou také lidé a mají právo na slušný život. A proč jsem nezasáhl, když tě znásilňovali? Nešlo to. Jsou chvíle, kdy v nich převládnou pudy. To už poznám na očích, neslyší, nevidí a vlastně ani nevědí, co dělají.“

„Kolik?“ otřásla se. „Pamatuju si jenom na jednoho.“

„A musíš to vědět? Ten první byl Koko. Je trochu vyvinutější. Ale můžeš být ráda, že jsi ztratila vědomí hned na začátku.“

„Kolik?“ zopakovala.

„Přesně nevím. Osm, možná deset. Ona jich je většina impotentních.“

„A těmhle zrůdám pomáháte?“

„Proč ne, jsou to taky lidé, i když duševně a tělesně ne zcela v pořádku. Učím je.“

„Co je učíte? Jak přepadat auta?“

„To taky,“ ušklíbl se, „ale i jak pěstovat brambory, jak je uskladnit na zimu a hlavně jim dávám víru.“

„Víru? Oni věří?“

„Divíš se? Potřebují víru. Třeba v to, že je po smrti čeká lepší život, že je někdo miluje a odpouští jim. Potřebují pravidla a motivaci k jejich dodržování.“

„K čemu? Sám jste říkal, že se neovládají.“

„Neovládají, někdy. Hlavně ti, kteří jsou sexuálně aktivní. Pohlavní pud jim dokáže potlačit vůli a navrch vypluje agresivita. A my, normální lidé? Taky se občas neovládneme a uděláme něco ze vzteku, z nenávisti, ze zoufalství. Nejsme lepší a oni přitom mají k zoufalství i nenávisti důvod. Vy jste to celé zavinili.“

„My? Čím? Že bráníme naše domy a pole?“

„Nemyslím konkrétně tebe nebo tvé přátele v Tvrzi, ale vaše, vlastně naše předky. Kdysi před mnoha lety se oddělila skupina těch „lepších lidí“. Měli zdravou vodu, jídlo, čistý vzduch a lékařskou péči. Ostatní umírali na tu nemoc. Bez jakékoliv pomoci. A tohle je důsledek.“

„Jak jste na tohle přišel?“

„Naznačil mi to jeden z vás.“

„Nesmysl.“

„Je to pravda.“

„Nevěřím. Jen si tím ospravedlňujete ty loupeže. Jak jste vůbec věděli, kdy pojedeme?“

„Myslíš, že vysílačky máte jenom vy?“

„Zase vy!“

 Muž se zasmál: „Jo.“

„A vy jste je naučil jak zatarasit most, jak střílet …“

Přikývl: „Ano. A jsou učenliví, ne?“

„Proboha, co ještě? Děla? Rakety?“

„Ještě ne, ale je to dobrý nápad.“

„A co bude se mnou?“

„No, když už jsme tě sem donesli, dva týdny se o tebe starali, přežila jsi horečku, ztrátu krve z průstřelu nohy i Koka, tak tě hlady umřít nenecháme.“

„Pustíte mě?“

„Je mi líto, ale to nepůjde. Á výborně, Lalo, díky. Co jsem říkal! Přinesla ti polívku. Máš určitě hlad.“

Mladičké děvče s pokřivenou pusou a jen jedním vyvinutým prsem jí podávalo dřevěnou misku.

„Dokážeš jíst sama? Tedy spíš pít, lžíce se tu nepoužívají.“

Opatrně, tak aby ani nezavadila o pokřivené prsty, si vzala misku.

 „Z čeho je to maso?“

„To radši nechtěj vědět. Jak se vlastně jmenuješ?“

 „Petra.“

„Tak, Petro, nejdřív trochu zesílíš a pak uvidíme, co s tebou.“

„Jak říkají vám?“

„Abé.“

„Vy jste kněz?“

„Dalo by se to tak říct, šířím svoje vlastní náboženství, ale oni si nespojují moje jméno s vírou, berou mě spíš jako učitele. To Abé se jim dobře vyslovuje.“ 

---

„Jak se cítíš, Petro?“ Abé přistoupil těsně k jejímu slamníku a položil jí ruku na čelo.

„Celkem dobře.“ Proč se ptá. Vždyť za ní chodí několikrát denně.

„A noha?“

„Ujde to, ale tancovat ještě nemůžu.“

Krátce se zasmál, skoro jako z povinnosti.

„Takže je vhodný čas.“

 „K čemu?“

„Vyjasnit si, co dál.  Víš, já degenerátům pomáhám, ale nemůžu jim přikazovat.“

Povytáhla nedůvěřivě obočí.

„To je nějaká pohádka – nejdřív vykrmit a pak sežrat…“

„Sežrat zrovna ne, ale… Normálně žijí degeneráti ve skupinách po pěti až deseti, nejvíc dvacet. A každá ta skupina má svýho vůdce, ale tady se jich sešlo přes sto. Ani to přesně nevím.“

„No a?“

„Nedokážou se dohodnout na jediném společném vůdci. Pořád poslouchají jen toho svýho.“

„To svědčí o jejich velké chytrosti. Jako stádo zvířat.“

Abé poznámku ignoroval.

„Chci tím říct...  Prostě, nakonec svolili, že můžeš zůstat na živu,“ na moment se odmlčel, „když budeš poslouchat.“

„Degeneráti mi dovolili žít! No sláva! Myslela jsem, že tu máš větší slovo. A on zatím Koko!“

Ani si neuvědomila, že přešla na tykání.

„Jen učitel, poradce a trochu duchovní vůdce. A Koka nech být. Kdo myslíš, že tě odnesl od řeky až sem?“

„Koko? To mě nes na zádech?“

„To ne, nesl jsem tě s ním na tyči za svázané ruce a nohy. Podobně jako další degeneráti odnášeli pytle s obilím.“

„Proto jsem měla tak sedřený zápěstí a kotníky!“

„Kdyby se Koko ke mně nepřidal, tak jsi už mrtvá. Vlastně ti zachránil život.“

„Aha, a to mu za to budu prát ponožky?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak co?“ náhle jí svitlo a zděšení v jejím hlase se nedalo přeslechnout. „Ne, to nemyslíš vážně. To se radši zabiju, ale děvku mu … jim dělat nebudu!“

„Jim ne.“

„Cože?“

„Víš, letos jsem je poprvé učil sázet brambory a sít obilí. To, co tu kolem roste planě, by stačilo tak pro těch dvacet, třicet, jenže oni neuvažují nad budoucností. Přes léto si něco našli, ale já se jim musel postarat, aby taky přežili zimu. Obdělat pole, sklidit a uložit do sklepů a taky zabránit, aby se na to hned nevrhli. Jsou jako děti. Jakmile jsem nebyl u nich… Prostě hodilo by se pár dalších pomocníků. A to bude tvůj úkol.“

„Cože? Sázet brambory?“

„Ne, zajistit ty pomocníky.“

„Jak, proboha?“

„Porodit je.“

„Zbláznil ses? Jako s Kokem?“ hlas opět neměl daleko do hysterie.

„Ne, s ním ne. Víme, že děti zplozené zdravou ženou a degenerátem jsou také deformované. Musí to být normální muž.“

„Ale...“

„Ano, jediný normální tu jsem já. Takže budeš muset vzít zavděk mnou.“

„Já ale nechci! To nemůžeš!“

„Proč? Co děláte vy s degeneráty, když je někde chytíte? Jednoduše je zabijete jako zvěř. Proč by totéž neměli udělat degeneráti s tebou? Když tě nechají naživu, jsou k tobě vlastně velice milosrdní. Ale máš samozřejmě na výběr. Nebudu se s tebou prát nebo tě svazovat. Když nebudeš chtít, stačí říct. Koko je nadržený pořád, klidně si tě veme jako hračku. Rozmysli si to, přijdu večer.“