INTERVIEW: Rozhovor s Janem Pohunkem

Jan Pohunek se narodil v roce 1981 v Praze, kde taky strávil většinu života. Po gymnáziu vystudoval archeologii a etnologii, v současnosti pracuje v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy. Po několika povídkách v časopisech a soutěžních sbornících mu v roce 2008 vyšel jeho románový debut Polomené světy: Atlantský harc. Další informace, povídky a různé zajímavosti si můžete přečíst na jeho stránkách prebral.net.

U Strak na vrbě vám právě vyšla nová, již druhá kniha jménem Temní ilumináti. Na co se mohou čtenáři těšit?

Temní ilumináti jsou svým způsobem kniha dost šílená. Píše se tam mimo jiné o tajných spolcích, konci světa, předvěkém strašlivém zlu číhajícím v podzemí, mašíblech, nacistických tajných zbraních, psychotronických výzkumech z dob reálného socialismu, odvrácené straně folku a úžasném, fascinujícím světě ložiskové geologie. Celé je to samozřejmě laděno dost nevážně. Ono to zní vždycky trochu podivně, když autor řekne, že napsal humornou fantasy, protože to pak některé typy lidí podněcuje k tomu, aby si ke čtení vzali bloček a s kamennou tváří si odškrtávali, kolikrát se zasmáli. Ale doufám, že těch čárek bude hodně i u největších sucharů. Tempo příběhu je navíc poměrně svižné, tak jak se na pořádný brak sluší a patří, takže to snad nuda nebude.

Temní ilumináti jsou už na první pohled z trochu jiného soudku než vaše prvotina Polomené světy: Atlantský harc. Proč ta náhlá změna žánru?

Obě knížky vycházejí z trochu jiného zdroje inspirace. Polomené světy jsou vážnější kniha, do které se promítly různé nápady a otázky, které se mi v době psaní honily hlavou – týkaly se třeba podstaty lidského myšlení, paralelních světů nebo fungování bohů. Temní ilumináti jsou oproti tomu založeni spíš na improvizovaných RPG a legračních příbězích, kterými jsme se už odmala bavili s kamarády  – ale je to samozřejmě mnohem dotaženější a propracovanější. Navíc mne láká zkoušet si různé žánry. I když chápu, že čtenáři bývají radši, když vědí, co od autora čekat.

Velkou roli v Temných iluminátech evidentně hrají tajná společenstva. Zajímáte se o tuto problematiku nějak hlouběji?

Jak se to vezme. Rád si třeba pročítám na internetu stránky různých pošuků a nějaký přehled v téhle problematice mám, ale přednášku o dějinách tajných spolků bych vám tu spatra asi nevyseknul. Zato se ale zajímám o moderní folklór, a to i profesionálně, a v něm často hrají různá spiknutí docela významnou roli.

Vraťme se ještě k vašemu debutu. Jedna věc je román napsat, druhá věc je ho vydat. Bylo těžké dostat knihu na trh?

Polomené světy jsem původně psal tak trochu do šuplíku, každý týden jsem napsal kapitolu a poslal ji své tehdejší slečně. Když už to ale bylo hotové, přišlo mi škoda text nevyužít a optal jsem se na internetu, kam s tím. Dostal jsem se tak do kontaktu s Michaelem Broncem. Toho text zaujal, ale pak následovalo samozřejmě hodně dlouhé období škrtání, přepisování a dalších úprav, než mohla knížka vyjít.

Získáváte inspiraci pro své knihy i v reálném životě?

Samozřejmě. Například velká část postav v Temných iluminátech je do jisté míry odrazem skutečných lidí, i když v mnoha případech jsou jejich vlastnosti všelijak namíchané z víc osob. Stejně tak místa, na kterých se děj odehrává, obvykle znám. Ale inspirace je složitý proces, takže někdy mají ty prvky z reálného života ve výsledku dost jinou podobu. Je to trochu podobné vaření – do guláše taky nedáváte celou krávu a živá kráva zpravidla neobsahuje cibuli a papriku, ty musí přijít odjinud. 

Co máte na psaní rád? A existuje něco, co na něm naopak nesnášíte?

Na psaní mne baví hlavně to, jak je možné dávat vlastním nápadům trvalou podobu a sdílet je s ostatními. Štvou mě maximálně vlastní chyby – překlepy, nejasnosti v ději a podobně. Ale ty pak samozřejmě řeší celý ten dlouhý proces různých redakčních úprav, korektur, psaní nových verzí a tak dále – a můžu říct, že u Strak na vrbě se tomuhle věnuje docela dost pozornosti.

Na jakých autorech nebo titulech jste vyrostl? Jaké jsou vaše oblíbené knihy?

Skoro na všech, přečtu cokoli. Ne, vážně, pokud bych měl nahlédnout do domácí knihovny a telegraficky jmenovat nějaké autory, tak určitě třeba Tolkien, Holdstock, Pratchett, Jaroslav Žák, Kulhánek, Klostermann, Váchal, Cílek, anonymní autoři různých pověstí, Simmons, Adams (Douglas i Richard), Gaiman, Stross, Foglar, Miloš Doležal, autoři odborně zneftipněných ftipů a Sivého čtveráka působící na Okoun.cz, Mignola, Křesadlo, udatný Surikata... ono je toho dost, nejsem nějaký estét, který by měl pár vyhrazených autorů nebo oblíbený žánr a vším ostatním pohrdal.

Co děláte, když zrovna nepracujete nebo nepíšete další knihu?

Poměrně často potřebuju vypadnout někam ven, do přírody – i když ta příroda může mít klidně i podobu zarostlého industriálu, vojenského prostoru nebo starého dolu. Jezdím buď sám nebo s kamarády a baví mne chodit hlavně po místech, kam moc lidí jinak nezavítá. Přitom fotím, občas si udělám nějaký puntík do GPS a pak o dlouhých zimních večerech sedím doma nad mapou a fotkama a kochám se, kde jsem všude byl.

No, a nebo, když je venku hnusně, sedím nad internetem, zuřivě se šklebím a vymýšlím s pár podobně naladěnými individui různé zábavné obskurnosti.

Na závěr klasická otázka: Co chystáte dalšího?

Momentálně bohužel akorát dizertaci o pověstech, které se týkají různých ruin a jiných opuštěných míst. Na beletrii přesahující rámec krátké povídky bude víc času až potom. Ale případná příští kniha bude asi nějaké postapo, spíš lehčeji laděné. A nebo nepříliš seriózní kronika odboje proti mimozemské invazi. Možná oboje. Tedy, pokud dřív nedorazí nějaká skutečná apokalypsa.

Díky za rozhovor a přeji hodně úspěchů v další tvorbě.

Komentáře

Přidat komentář