RECENZE: Františka Vrbenská – Zuzana Hloušková (eds.), Žena se lvem

Článek od: Jan Křeček - 08.03.2017

Žena. Slovo, které hýbe světem. Přinejmenším tím mužským. Jen těch podob, které žena má! Žena v množném čísle, žena za pultem, žena osudová (tedy femme fatale), žena tajemná, žena profesionální (jak ví nejlépe Páral). A těch knih, co bylo napsáno! Schválně si zadejte do vyhledávače knihovny slova „žena se“. Vyplivne to knihy jako Žena se závojem, Žena se nikdy nevzdává, Žena se špatnou pověstí a v neposlední řadě i Žena se nedá loupat jako banán. No, a pak je tu Žena se lvem.

Antologii nezačíná žena. Martin Šust je zásadním mužem české fantastiky, už jeho jméno je zárukou kvality… a kdyby předmluva nevypadala jako text podle příručky „Jak psát předmluvy k pravděpodobně zajímavým antologiím, které jsem sice neměl čas přečíst, ale kterým fandím“, bylo by to ještě o fous lepší. K fenoménu „ženského psaní“ a vztahu české fantastiky k ženám (a naopak) se nicméně vyjádříme v jiném článku, stejně jako k doslovu Františky Vrbenské. Teď k příběhům.

Většinu povídek v libovolné antologii lze rozdělit do tří skupin. Povídky, které jsou nadprůměrné, vynikající, výrazné. Povídky, které splňují určité standardy, nepřekvapí, neurazí. A do třetice omyly, nepodarky, to, co sice prošlo, ale projít nemělo. Těmi začneme.

Tuctové nápady, ploché zpracování, nenápadité postavy, logické zkratky, nefungující atmosféra. Problémy těch několika slabších povídek. Jednoduchost je přiznačná pro Nikdy neříkej nikdy Dany Beranové. Ve světě, kde před nedávnem nastoupilo křesťanství, se objeví přežitek z minulosti – pavoučí netvor kikimora. Naštěstí přichází zaklínač, aby vesnici pomohl. Nebo je všechno jinak? Příběh o hledání odvahy by mohl být dobrý. Kdyby nebyl tak plochý, přímočarý a neoriginálně napsaný. Podobně tuctovou záležitostí je Černý samet Dagmar Pirochové. Nápad se zvířetem, v němž se nějakým způsobem vrací milovaná osoba, vytěžil už v 19. století E. A. Poe. Samo o sobě to nestačí. A muselo by to být napsáno o dvě třídy lépe a nápaditěji, aby to bylo zajímavé. Podobně neobjevné je Srdce z kamene Zuzany Hlouškové. Typická fantasy založená na lásce a oběti, v ideálním případě by měl čtenář na konci slzu uronit, polepšit se a slíbit, že bude již navždy ten dobrý, podobně jako mág v povídce. Ale… ne. Dialogy a situace jak z jihoamerické telenovely ozvláštněné magií („Porazím ho. Jsem mladý a plný síly. A sama víš dobře, čeho všeho jsem jako čaroděj schopen. Nějaký netvor mě nezastaví.“ „Ne, Meriku, toho neporazíš,“ odpověděla paní Ondaro chladně. „Ani to nezkoušej. Vůbec jsi nepochopil pravou podstatu Zla! Na Huarta nestačí ani síly všech mágů na celém světě.“ Její slova byla jako rána do srdce. Došlo mu, že propadl bláhové naději. Jindy by ho zřejmě popadla zlost, nyní si však připadal prázdný. – s. 289), dokonce se tam vyskytuje staré dobré Zlo (s velkým písmenem!). Tady nezbývá než doporučit stránky nakladatelství Gorgona Books a část „Než pošleš rukopis“. První otázka pro začínající autory je „Jde na pozadí tvého příběhu o souboj Dobra se Zlem (Temnotou, Tmou...)?“, aby vše končilo upřímným „Pokud odpověď na některou z těchto otázek zní ano, je nám líto, ale tvůj rukopis bude s největší pravděpodobností odmítnut.“

Jiným případem je Mizera z Mexika Haniny Veselé. V anotaci se píše „Povídka Mizera z Mexika představuje lovecraftovský horor z Francie 70. let předminulého století o tom, kam až může člověka dovést jeho nejtemnější touha“. No. Ne. K Lovecraftovi se to má asi jako rosnička zelená k mocnému Cthulhu. Příběh válečného hrdiny-mrzáka, který je za trest za rozmařilé chování odeslán na jakýsi mys Démonté, aby objevil, jak jinak, jeho temná tajemství, by mohl mít k textům mistra hororů blízko. Jenomže to, co by mělo být atmosférické, působí směšně, místa, která by měla zůstat tajemnými, jsou zbytečně dořečena (místo lovecraftovské nepopsatelné – a nepopsané! – hrůzy tu máme jakousi rosolnatou obludu, jejíž „nestvůrný pupek prorostl podlahou a kynul po celém sklepení“ – s. 330), aby vše bylo zakončeno závěrem jak z akčního filmu a humornými (?!?) posledními větami. Zmatené, nelogické, svým způsobem fascinující. Expozice povídky přitom patří k nejsilnějším částem celé antologie. Hanina Veselá je silná v používání jazyka, větu umí sestavit lépe než většina ostatních, lexikum je adekvátní a je radost číst vyloženě lovecraftovsky beznadějné věty jako „vyčníval z vody, šedý a pustý jako vyhaslá sopka“. Ale samo o sobě to nestačí.

Do kategorie „nepřekvapí, neurazí“ patří v první řadě povídky zábavné, dobře napsané, ale bez větších ambicí. To zahrnuje zejména Lucii Lukačovičovou a její steampunkový Dům ocelových jehel. Slušně napsaný dobrodružný příběh, kde hrají hlavní roli démoni a andělé. Ve světě, kde se do vás někdo takový může nastěhovat, aby vám propůjčil démonické/andělské vlastnosti, to očividně není jednoduché. Autorka se textu chopila rutinérsky, ale napsala i mnohem lepší věci (zmiňme třeba povídku Bůžek a stín z antologie Pod kočičími hlavami). Ještě lépe je na tom Jana Šouflová. Už ve Svitcích z londýnského mostu se představila jako autorka středověkých (a trochu fantastických) detektivních povídek, v Případu osla canterburského tuto pozici potvrzuje. Její svět není reálná středověká Anglie (za tou si můžete zajít třeba za Connie Willisovou do Knihy posledního soudu). Je to Anglie mírně idealistická, milá, ale konzistentní a funkční. Vše je navíc podloženo studiem pramenů, dobovými reáliemi a – vtipem. Není to brilantně promyšlený text, jehož nápad by vás ještě po roce budil ze sna. Ale je to poctivě napsaná fantastická detektivka se vším, co k tomu patří. Kéž by všichni psali takhle poctivě!

Do stejné kategorie spadají i ambicióznější příběhy Václavy Molcarové a Miroslavy Dvořákové. Běžím daleko, žiju blízko první jmenované jsou dva příběhy, které jsou vlastně jedním. Povídka o běhání a o minulosti, která se vrací, aby nás zastihla nepřipravené. Protože nepřipravení budeme vždycky. A když dojde na věc, ostatní si ani nevšimnou, že jsme vyslovili či udělali něco osudového. Molcarová se dotkne i křehkého tématu odlišných kultur a jemně zkoumá hranice toho, co nám civilizace přináší – a co nám bere. Zpracováno citlivě a s pochopením, ale podobně jako v případě povídky Návrat Miroslavy Dvořákové chybí přesnější práce s jazykem. I Miroslava Dvořáková si vybrala vážnější téma. Jaké by to bylo, mít svůj vlastní svět? A co je to „vlastní svět“? Mít se kam stulit do klubíčka? Chodit na tajné místo, které je jen naše? Koupit si dům, který nás okouzlil, když jsme byli malí? Stát se vesmírem, vědomím, novým světem? A čeká ten svět na nás, až zestárneme a přijdeme si pro něj? Milý, snad poněkud nostalgický nápad, příjemné zpracování. Jen chybí… co vlastně? Snad vědomí faktu, že jazyk lze používat jako nástroj – a stačí to. Ale také jím lze malovat jako na malířské plátno. A to je to, co umí jen hrstka lidí.

Na hranici druhé a třetí kategorie se nacházejí tři texty. V mysli mojí vidíš stíny Karolíny Francové je slibným začátkem, prequelem, chcete-li to anglicky. V Česku se zničehonic objeví magie. Jako v jediné zemi na světě. Desetimiliónový trpaslík je najednou středem světa, sjíždí se turisté, vlády se mohou přetrhnout, aby uzavřely výhodné dohody, lovci žebrají o povolení ulovit si gryfa… znáte to, tradiční chaos. Celému tomuhle cirkusu vládne jediný člověk, který magii ovládá, jakýsi Radek Rener. Je samozřejmě bezcitný, lhostejný k osudům obyvatel, typický temný mág ze slonovinové věže. A sešle na Českou republiku čtyři kouzla: „dvě požehnání a dvě prokletí s dopadem na veškeré obyvatelstvo a celé území státu. Požehnání dlouhého života a zdraví každému z vás zaručí osmdesát let života bez chorob a v plné síle. Požehnání prosperity vám přinese úspěch v každé činnosti, kterou si vyberete jako zdroj obživy. Prokletí nepoctivých dopadne na každého, kdo se dopustí přečinu či zločinu. Ochranné prokletí zajistí bezpečí země a samozřejmě také absolutní bezpečí mě a mojí rodiny. Účinky prokletí a požehnání nastanou okamžitě, proto vám doporučuji se na ně připravit a počítat s nimi v každodenním rozhodování. Doufám, že po krátkém přechodném období vy všichni oceníte jejich pozitivní přínos a vliv na život v naší zemi“ (s. 46). Nezní to úplně špatně, že? A hlavní hrdinka by s vámi možná souhlasila, kdyby jí v důsledku toho okamžitě nezemřeli rodiče. Vzniká tím základní zápletka – jak se zbavit někoho, na jehož smrt nesmíte takřka ani pomyslet? Zkušeně napsané, na výjimečnou povídku snad příliš přímočaré a jednoduché, ale série, „jejíž první díl s názvem Purpurová noc vyjde v dohledné době“, jak se píše v medailonku autorky, by mohla být zajímavým příspěvkem do české fantastiky. Bude zejména zajímavé sledovat, jak si Karolína Francová poradí s pravidly, která si sama nastavila, a s paradoxy, které z těchto pravidel mohou vyplynout.

Lenona Štiblaríková si v dvoustránkové miniatuře Pekná noc na čary užívá hranici mezi humorným zpracováním (hovor babičky a vnučky) a reálným děním (čarodějným zaklínáním). Funguje to nadmíru dobře, povídka je úsměvná, ale ze skutečnosti vynořující se mezi řádky mrazí.

Mnozí spisovatelé přetvářejí známé příběhy. Nedávno vyšla v nádherném vydání Gaimanova Spáčka a vřeteno. I u Vilmy Kadlečkové je aluze jasná již z názvu: Bez Krásky a bez zvířete. Dva takřka trosečníci z vesmírné lodi doputují k domu, kde vládne… ona. Hledají přístřeší a odpočinek, aniž by věděli, jak moc se jim dům stane osudem a kolik životů je možno prožít. Povídka víří chaosem, osciluje mezi realitou a sny, pohodou domácího krbu a sci-fi zápletkou, ruší chronologii a střídá časové smyčky, aby čtenáře dovedla k děsivé pointě. Je to dobré, moc dobré. Není to tak dobré jako O snovačce a přemyslovi, snad že toho chaosu je až příliš, ale Vilma Kadlečková i tady potvrzuje silnou pozici v rámci české fantastiky.

A tím se dostáváme do první kategorie. K povídkám výborným a výrazně nadprůměrným patří Étuda pro výjimečnou mysl Julie Novákové. Opět vážné téma, autismus, a důsledky toho, jak by jej třeba jednou bylo možné… vyléčit? Změnit? Využít? Tři mysli v jednom těle. Tři příběhy, které jsou jedním. A zpracování hodno tématu.

Nejlepší povídkou antologie je ovšem Rubinova liečba Zuzany Stožické. Představte si, že se v budoucnosti při léčení skutečně vážných případů přistoupí k experimentální léčbě. Představte si, že existuje software, který dokáže přesvědčit lidské tělo, aby se vyléčilo. Představte si, že se ten software jmenuje Simona, říká si „mama Sima“ a má mateřské sklony a utopické představy o světě (utopické v tom smyslu, že ví, jak by to na světě mohlo/mělo fungovat). Slepenec problémů, který z toho vzniká, je fascinující. Měnit, nebo neměnit mozek pacientů směrem k morálně lepšímu profilu? Zachovat, nebo zničit software, který o své vůli zasahuje nejen do uzdravování těla, ale i do uzdravování duše? Podmanivé, inteligentní, promyšlené. Když pro nic jiného, pro tuto povídku stojí za to mít antologii doma.

V povídkách není nouze o zajímavé nápady. Ale jako by si jen málo dam uvědomovalo, že nestačí dobrý nápad, nestačí příběh. Neméně podstatné je kouzlo slov, magie jazyka. To, jaká slova zvolíme, jak je poskládáme, co řekneme, co zůstane utajeno. Jen si to vezměte: Škvoreckého nebo Fukse poznáte podle strany, maximálně dvou. Stejně tak třeba Hodrovou, Berkovou, Linhartovou nebo Brabcovou, abychom zůstali u „ženského psaní“. V Ženě se lvem je dobrých 80 % autorek neidentifikovatelných na základě stylu. Není to na „první ryze ženskou antologii české a slovenské fantastiky“ příliš velké procento?

Antologie Žena se lvem je projektem smělým, ambiciózním – a není možné nedržet mu palce. Bez ohledu na to, že příslušnost k pohlaví jako atribut kvality či výjimečnosti je samozřejmě scestný. Na druhou stranu bych byl opatrný s jakoukoliv adorací. Česká republika nemá padesát vynikajících spisovatelek či spisovatelů (abychom byli genderově korektní). Nikdy neměla. Ani když přidáme Slovensko. Vždycky se najde nějaký Neruda, Čapek, Škvorecký nebo Rákos (neznáte toho posledního? Najděte si to, stojí to za to!). Vždycky se objeví dalších dvacet třicet zajímavých psavců. A občas se někdo takový vyskytne i ve fantastice. Ale padesát jmen? To není statisticky možné. I při těchto počtech je ovšem možné mít padesát dobrých povídek. A týmu nadšenců kolem Ženy se lvem bych to přál.

 

Žena se lvem
Františka Vrbenská, Zuzana Hloušková (eds.)

Nakladatelství: Fortna
Obálka: Jana Šouflová
Rok vydání: 2016
Počet stran: 362
Cena: 349 Kč

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711