UKÁZKA: Petra Lukačovičová, Sbírka ctností

×

Článek od: Redakce - 24.01.2016

1. Kapitola: Prokletí 

„Další jejich pěšák učinil svůj tah v Praze,“ řekl Posel.

„Podivuhodné město. Jsem rád, že naši pozornost zavedla náhoda zrovna tam,“ řekl Psanec.

„Náhoda neexistuje. Jsme jen my,“ řekl Vládce.

 

„Slečno, zdálo se mi o vás,“ není nejšťastnější pokus o zahájení konverzace. Zejména v případě, kdy je to skutečně pravda. A k tomu vám zrovna volá přítelkyně.

Drobná blonďatá zelenooká servírka se proplétala mezi stoly. Přestože se již připozdívalo, nepřestávala se usmívat a nedávala na sobě znát únavu.

Marek si povzdychl. Nenapadal ho jediný způsob, jak dívku varovat a nevypadat přitom jako úchyl nebo pitomec. Postupně zavrhl všechno – napsat vzkaz na lístek, pokusit se ukrást nerušenou chvilku u baru, odchytit si servírku stranou, ledabyle to nadhodit při objednávce…

„Ahoj, Sáro,“ přijal Marek konečně hovor.

„Ahoj. Slyším, že tam máš celkem veselo.“

„No jo, vyrazil jsem si s naším kruhem do Elysia,“ zalhal, využívaje hlučnosti baru. Jeho přítelkyně neměla naději poznat, že u stolu sedí sám. „Jak se daří tobě?“

„Zrovna jsem se vrátila z té dámské jízdy. Pokud bys měl pak ještě náladu, klidně se u mě stav,“ odpověděla Sára. I přes telefon bylo znát, že se usmívá.

Marek ovšem její radost nesdílel. „Dobře, uvidím. Ale dneska se nějak necítím ve své kůži.“

„To je v pořádku, dobře se bav.“ Její hlas ani nezněl zklamaně. Nebo tomu Marek přinejmenším věřil.

„Díky, měj se krásně a dobrou noc.“

„Dobrou,“ zašvitořila.

Zavěsil.

„Ještě pivo?“ zeptala se světlovláska, kvůli níž tu celý večer seděl.

Přitakal. Na jednu stranu doufal, že mu trocha alkoholu dodá kuráž a inspiraci, jak si se servírkou popovídat, na stranu druhou se obával, aby mu nemámila smysly podnapilost.

Opět se zachmuřil. Dva dny hledal tenhle podnik. V army shopu si koupil pepřový sprej. A teď bude sedět, popíjet pivo a nic nedělat? Připadal si jako blázen.

Kdo by vůbec mohl chtít ublížit někomu, jako je ona?musel se sám sebe ptát. Rozhodně nevypadá jako prototyp oběti. Zřejmě sportuje, je sebevědomá, působí sympaticky… O to méně se před ní chtěl ztrapnit. Odkud se vůbec vzala ta moje jistota, že bude napadena? Tu a tam se mi nějaký sen vyplnil, vyrazili mě od zkoušky, přesně jak se mi zdálo, ale to nic neznamená. Logicky vzato je to naprostá blbost. Ksakru.

Vytáhl ze stojánku pivní tácek a nepřítomně ho rozcupoval.

*

Bar Elysium se pozvolna vylidňoval. Aby zůstal Marek posledním hostem, musel počkat do čtvrt na tři ráno.

Zaplatil a vyšel ven. Zastavil se na rohu ulice Ke Karlovu. Čekal, až servírka zavře bar, a pokoušel se nevypadat jako stalker. Z druhé strany doléhalo ševelení aut z hlavního tahu, jinak byla noční ulice tichá a liduprázdná.

Navzdory tomu, že si Marek z racionálního hlediska připadal čím dál absurdněji, cítil, jak ho zaplavuje adrenalin. Napětí mu v těle sílilo.

Kolemjdoucího, který odbočil směrem k Elysiu, málem porazil na zem. Uklidni se, uklidni se, opakoval si v duchu.

Útok přišel tak nečekaně, že dívka ani nestačila vykřiknout.

Asi pětadvacetiletý svalnatý muž v dlouhém černém koženém kabátě popadl servírku za límec. Přirazil ji ke zdi. Rána pěstí do břicha ji zlomila v pase. Vzápětí dívku chytil a odhodil ji na opodál zaparkované auto. Přední sklo se pod nárazem těla prohnulo a popraskalo.

Marek se probral ze strnulosti. Přesně takhle to viděl ve svém snu. A věděl, co bude následovat.

Vyrazil kupředu s úmyslem zabránit útočníkovi v tom, aby začal kopat do své oběti, která se mezitím bezvládně svezla po kapotě na zem.

Marek nahmátl pepřový sprej.

„Hej!“ křikl.

Útočník, jenž byl už skoro u poškozeného auta, se beze spěchu otočil po hlase. Sebejistý pohled jeho tmavých očí se na okamžik setkal s vyděšeným výrazem intelektuálně vyhlížejícího mladíka přibližně stejného věku.

Vzápětí mu Marek do obličeje stříkl pepřový sprej. Útočník zasípal, zapotácel se. Napůl poslepu se rozběhl pryč, odkud přišel.

Marek za ním zůstal zírat, krev mu zběsile tepala ve spáncích. Ježíšikriste, vždyť jsme prakticky před fízlárnou! To to fakt nikoho nezajímá?! Před očima mu stále visel obraz neznámého agresora.

Když uplynuly další zdánlivě nekonečné vteřiny a útočník se nevracel, sklonil se Marek k dívce ležící před autem. Chvějícími se prsty vytáhl telefon z kapsy a naťukal 155.

„Vydrž, holka, zavolám ti záchranku,“ zachroptěl.

„Krucinál!“ sykla. „To nedělej. Dej mi chvilku.“

„Cože?“ nechápal a přiložil si mobil k uchu.

Švihem mu vyrazila přístroj z ruky a posadila se.

„Co blbneš?“ vydechl. Sebral telefon ze země a pozorně se na ni zadíval.

Oblečení i kůži měla na několika místech od špíny a čerstvé krve. Ale na těle ani šrám.

„Vždyť s tebou… rozbil sklo u auta…“ zašeptal s hrůzou.

„Což by neměl bejt schopnej udělat,“ utrousila dívka a zapřela se o kapotu, aby mohla lépe vstát.

I Marek se narovnal, stále naprosto vyvedený z míry.

„Díky za pomoc. Nevím, co to bylo za parchanta, ale nenapadá mě žádná story, s níž by bylo záhodno jít na policii. Mimochodem, já jsem Jana,“ představila se a podala mu ruku.

„Marek,“ hlesl. „O tomhle napadení se mi zdálo… Proto jsem tu byl.“

Povytáhla obočí: „Takže věštecký sen, jo?“

Konečně se vzpamatoval a opětoval její sarkastický výraz: „Takže regenerace, jo? Jako roztleskávačka z Heroes, jo?“

Jana se tiše zasmála. „Dobře, asi jsme si kvit. Co zajít na panáka k Havranovi? A hlavně se odsud ztratit – je zázrak, že si nás zatím ještě nikdo nevšiml a nepokusil se mi přišít vandalismus.“

„Souhlasím, pojďme.“

*

Jakub seděl v otevřeném okně garsonky, kterou v žertu označoval za konspirační doupě. Pomalu a zhluboka vdechoval noční vzduch, oči nechával zavřené. Vánek se zlehka opíral do jeho několik dní neholené tváře.

Klidný šum velkoměsta byl až opojný. Dokud ho neproťalo zvonění mobilního telefonu.

Jakub si povzdychl a zalovil v kapse.

„Ahoj,“ houkl do mluvítka. Sklouzl z parapetu a zavřel okno, aby jeho hovor neslyšela celá ulice.

„Ahoj. Tak jak to dopadlo?“ Hlas ve sluchátku zněl napjatě a nedočkavě.

„Naložil jsem jí dost na to, aby to bylo smrtelné, nebo to aspoň způsobilo doživotní ochrnutí,“ odpověděl Jakub. Přešel k nástěnkám, jež zabíraly téměř celou jednu stěnu pokoje a ztrácely se pod vrstvami papírů, lepících papírků, špendlíků a nití. Pečlivě odškrtl položku „Jana – barmanka v Elysiu“.

„Tak to je dobře, ne? Zníš nějak zaraženě.“

„Nebyla tam sama, s čímž jsem nepočítal. Školácká chyba,“ vysvětloval Jakub trochu neochotně.

„O-ou. Co se stalo?“

„Skončil jsem s pepřákem v očích. Nic vážného.“

„Jak ti je?“

„Jako někomu, kdo měl v očích pepřák. Už jsem v pohodě,“ odvětil suše.

„Nepřipadáš mi jako někdo, koho by něco takového mohlo zastavit.“

„Nech toho, víš, jak nerad odpovídám na komplimenty.“

„Pardon.“ Chvíli bylo ticho. Jakub klouzal pohledem po nástěnce.

„Koukám, že je tu připsaná i Glorie Devereux. Můžu se zeptat na důvod?“ zajímal se.

„Myslím, že by jí jenom prospělo, kdyby jí někdo zapálil tu její knihovnu. Zrovna tahle okultní celebrita by nějakou lekcičku potřebovala jako sůl.“

„Promiň, ale co tak o ní vím, už se dost potrestala sama. Nechme to být,“ oponoval Jakub.

„Promluvíme si o tom, až dorazím,“ zněla strohá odpověď.

Anotace: 

Mluví na vás knihy? Uneslo vás UFO? Provozujete funkční vúdú rituály? Většina lidí vás bude považovat za neškodné šílence. Ale někteří začnou zjišťovat, zda opravdu nevládnete nějakou neobvyklou mocí.

Postmoderní mágové vypadají jako vysokoškolští profesoři, extravagantní tatéři i obyčejní bezdomovci. Zdržují se však ve společnosti, pro kterou není nic dost přitažené za vlasy a lidský život nemá větší hodnotu než počmáraná krabice od bot.

Takový je svět podle hry Unknown Armies...

 

Sbírka ctností
Petra Lukačovičová
Nakladatel: Mytago
Rok vydání: 2015
Počet stran: 280
Cena: 240 Kč 

Veškeré další informace se dozvíte na Fb profilu knihu

*

Přidat komentář