Fantaskní příběh trojice obyvatel bývalého Dayton Centralu, nyní známého jako Veniss, je spíše řetězením volných obrazů plných kontrastů. Láska tváří v tvář technologické dekadenci, reprezentované především genovým inženýrstvím bez hranic a bez zábran, tu tvoři hlavní spojovací můstek jednotlivých pasáží. Svět už dávno přešel svým zenitem a blíží se svému nadiru - pokud už do něj nevstoupil.

Přečetl jsem jednu pro mne doposud neznámou knihu napsanou jedním, pro mě doposud neznámým, autorem a rozhodl se pro prostý, leč mnohdy nesnadný úkol. Napsat o ní pár slov...

I mladičký Peter Jackson, podobně jako mnozí další tvůrci filmů v tomto žánru, se pro kariéru filmaře rozhodl po shlédnutí původní verze King Konga z roku 1933. Svoji vlastní loutkovou verzi oné vrcholné scény na Empire State Building natočil již jako dvanáctiletý. Předprodukční fáze dospělé Jacksonovy vize tohoto klasického filmu byla dána k ledu po dobu, kdy pracoval na trilogii Pán prstenů, a jeho remake byl dychtivým divákům představen až po dlouhé době. King Kong Petera Jacksona je předurčen být prvním významným opičím filmem nového tisíciletí, ale otázkou je, zda dosáhne kvality a vizuálního dopadu klasického originálu. Historie totiž spíš naznačuje opak.

Smrt těla už není problémem - pokud máte dostatečný svazek bobřích koží nebo jejich aktuálních ekvivalentů. Osobnost je pravidelně zálohována a tak je opravdu jenom otázkou peněz, zda a jak rychle je pro ni zařízen obal (cizí nebo naklonovaný, ono to je jedno...) a jak rychle je do něj tato osobnost nahrána. Takeshi Kovacs je žoldák z periferního Harlanova světa, odpykávající se dlouholetý (sto nebo tak nějak let) trest a náhle se probere v novém obalu na Zemi, na místě, kde by se v životě nedokázal představit. Má to ovšem háček - je najat jedním z nejbohatších a nejmocnějších lidí světa a má šest týdnů na to, aby dopadl pachatele jeho (prý údajné) sebevraždy, nebo bude vymazán.

Omon Krivomazov byl malým chlapcem s velkým snem stát se kosmonautem, dostat se do vysněných dálav vesmíru, alespoň na chvíli...

"Vemte jednoho trpaslíka, tucet soudků s pivem a hospodu plnou lupičské chátry. Dobře promíchejte trpaslíka s alkoholem, a přisypejte jednu nevhodnou poznámku. (Nedoporučuje se osobně, vyšlete momentálně nejméně oblíbeného učedníka.)" - úryvek z ranhojičské ročenky

Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobající se troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém městě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.