NEDĚLNÍK: Kouzlo vyprávění

Aniž si to mnohdy uvědomujeme, příběhy nás provázejí už od malička. A vlastně po celý život. Vždyť už coby mrňatům nám rodiče a prarodiče čtou knížky od Erbena či Němcové. Slýcháme častokrát historky z jejich dětství anebo koukáme na animáky. A pokud čtete tyto řádky, pak vás jistě neomrzely ani v momentě, kdy jste opustili jesle a brány mateřských školek. Příběhy jsou zkrátka s vámi pořád. Ve formě knih, filmů, ale i hudby. Vždyť čím jiným jsou tóny skladeb či sloky písní, když ne příběhy?

Příběhy, potřebu naslouchat příběhům a vyprávět je, tu nemáme jenom díky naším rodičům. Máme ji zakódovanou někde v lidské DNA. Přinesli jsme si ji s sebou napříč generacemi z časů, kdy naši předkové seděli v jeskyních a hřáli se u ohně. Z časů, kdy od města k městu putovali bardi a skaldové, aby ohromovali svým uměním vyprávět. A tohle umění se dochovalo dodnes, kdy se z ústních podání transformovalo přes nápisy na stěnách, brk a pergamen až ke knihtisku, psacímu stroji a jedničkám a nulám. Žije díky lidem, kterým říkáme spisovatelé a scénáristé.
Příběh a vyprávění utváří makrohistorii. Každý národ má svůj příběh. Nese si ho v kolektivní paměti. A ta přežívá díky vyprávění. Je jedno, zda se bavíme o Artušovi, Eddě, řeckých bájích či Kalevale. Opakem toho je pak mikrohistorie. Příběh náš, našich blízkých a naší rodiny. Historky ze života, z práce. Z běžného lidského fungování. My všichni jsme vypravěči, hlavními hrdiny i vedlejšími postavami. Jsme postavami našich vlastních příběhů. Naše společnost utváří síť příběhů. Je jedno, že to nezačíná bylo nebylo, ale včera večer jsem byl tam a tam. Výsledek je stejný. Projevuje se naše potřeba vztahovat se k vyprávění. Vyprávět a naslouchat příběhu. Je v nás hluboko zakořeněná.

Nevím, jak pro vás, ale pro mě se vyprávění stalo záležitostí každého dne. Je pro mě přirozené stejně jako potřeba dýchat či pít vodu. Každý můj den je utkaný z příběhu. Tahle potřeba obklopovat se příběhy se ve mně zrodila už někdy v dětském věku, kdy mi babička četla Špalíček pohádek. Byla to asi moje nejoblíbenější dětská knížka. A s rostoucím věkem se touha po příbězích neztratila, nakonec totiž přerostla v nutkání zkusit to sám. Sednout za klávesnici a zkusit na papír přenést příběh, který nosím v sobě. Ne proto, aby se ze mě stal další Chandler, Hemingway nebo jiný žánrový klasik. Ale prostě proto, že chci vyprávět příběhy pro radost. A když udělají radost dalšímu člověku, tak z toho mám vážně fajn pocit a dává mi to motivaci pro další psaní.

Brzy jsem zjistil, že psaní je ještě silnější než čtení. Tím samozřejmě nechci dehonestovat práci ostatních autorů, knížka je pro mě stále ten nejlepší společník pro dlouhé zimní večery. Jen je to jiné. Když totiž píšete knížku, cítíte něco, co by se dalo nazvat magií. Nebo těhotenstvím. Mezi vámi a rodící se knihou vzniká jakási neviditelná pupeční šňůra, přes kterou do ní proudí živiny. Tyto živiny mají podobu času a energie, které do budoucí knihy vložíte. A čím víc s tím textem trávíte času, tím to celé mohutní; nabývá na síle a kráse. Je to magie. A jestli sami píšete, pak víte, o čem mluvím. A co dělám, když nepíšu, když nevytvářím příběhy? Čtu, žiju a pozoruju ostatní lidi. Jak už jsem totiž poznamenal výše, všichni jsme vypravěči a hrdinové našich vlastních příběhů. Jen si to často neuvědomujeme.

A jak to máte s příběhy vy? Taky jsou pro vás něčím, bez čeho nemůžete žít?