RECENZE: Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (antologie finských fantastických povídek)

UPOZORNĚNÍ: Následující text není pouze recenzí. Jeho podstatnou a první částí je ledabylé zamyšlení nad severskou literaturou a shrnutí toho, co fantasticko-finského se u nás v posledních patnácti letech objevilo. Chcete-li si přečíst pouze o Lesních liškách, najděte si pasáž „HAEC SUNT TANDEM DIGNA LEGENDI“.

DE LITTERIS SCANDINAVIAE (ET FINNIAE)

Finsko. Země tisíců jezer, hokeje, finské vodky a saun. A zimy. Finská vlajka, modrá a bílá, to je led a sníh. Ale spojení Finsko–fantastika?! Nedávný útok novodobých Vikingů zasahuje všechny oblasti literatury. Nejvýrazněji detektivku – se všemi těmi Keplery, Adler-Olseny a Nesbømi. V posledních pár letech přiletěly i první vlaštovky severské fantastiky. Ještě nemusíme vyvěšovat obálky knih na žerdě a vyvolávat, ať se přepíšou literární dějiny. Ale aby nás to brzy nečekalo...

Severská literatura je houževnatá. Sever, drsný a nemilosrdný, nelze přežít jiným způsobem. Možná máte pocit, že před současným boomem žádná severská literatura neexistovala, ale nenechte se zmást. Jsou nenápadní. A jsou všude. Vezměme si třeba Nobelovu cenu za literaturu. Získalo ji sedm Švédů, tři Norové, tři Dánové, jeden Fin a jeden Islanďan. Celkem bylo uděleno 112 cen, Skandinávie jich má 15, to dělá nějakých 16,8 %. Dobře, řeknete si, udělují ji Seveřani, bodejť by si nenahrabali. Ale i jiná jména: Hans Christian Andersen, Henrik Ibsen, Astrid Lindgrenová, August Strindberg, Mika Waltari...

Fantastika ke Skandinávii patří. Jednak dnes, kdy na Islandu běžně věří na skřítky a trolly a odkláněji stavbu silnic, aby nenarušili klid nadpřirozených bytostí (a norské Ódinovo dítě způsobilo takový poprask, že se pro něj jsou v Hostu ochotni i pobít – http://www.kniznibattle.cz/), ale zejména v minulosti. Jedněmi ze zdrojů tolkienovské fantastiky jsou islandská Starší Edda a následně Mladší Edda Snorriho Sturlusona, zachycení starých bájí a hrdinských zpěvů, případně finská Kalevala, příběh hráče na kantele Väinämöinena, který je zároveň tak trochu bůh. Kalevala pochází až z 19. století (vlastně je to něco, co by u nás mohli napsat Karel Jaromír Erben nebo Václav Hanka), ale inspirativní je až až. Mimochodem, u nás ji přeložil a vydal Josef Holeček už r. 1894. Původně ani neuměl finsky, ale zaujalo ho to natolik, že se finsky prostě naučil. Překlad je to... rozporuplný, ale jediný, který máme. A předloni vyšla Kalevala znovu se zasvěceným kritickým komentářem (více zde: http://www.academia.cz/kalevala.html).

V posledních letech k nám pronikají letmé záblesky toho, co se ve Finsku literárně děje. Ne před slunce západem Johanny Sinisalo vyšlo roku 2003 ve One Woman Press, o rok později vydalo nakladatelství Havran fantaskní román Durman Leeny Krohn (podobnost s komisařem Durmanem z Mlýnu na mumie Petra Stančíka je čistě náhodná...). Pak se dlouho nic nedělo. Roku 2012 zaujal Kvantový zloděj Hannua Rajaniemiho vydaný u Laser-books – získal dokonce nominaci na Ceny ASFFH. Roku 2014 vychází v Plusu Strážkyně pramene Emmy Itäranty, v roce 2015 publikoval Odeon v edici Světová knihovna Jádro Slunce od již zmíněné Johanny Sinisalo a ve stejném roce vydává nakladatelství Paseka Literární spolek Laury Sněžné Pasiho Ilmariho Jääskeläinena. Všimněme si, že až na Rajaniemiho vydaly tyto ryze fantastické knihy (ačkoliv stojí jistě spíše na okraji a nejsou prototypem toho, co označujeme jako fantasy či sci-fi) nežánrová nakladatelství. Zajímavý příspěvek do debaty o tom, jak tu fantastiku u nás nikdo nečte, nikdo si jí nevšímá a jak nad ní všichni ohrnují nos...

Ale zpět k Finsku. Letos, roku 2016, vyšla antologie Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (v nakladatelství Pistorius & Olšanská, mimochodem). Celá antologie se hlásí k termínu Finnish Weird. Na stránce http://www.finnishweird.net/ si dokonce můžete stáhnout sborníky Finnish Weird v angličtině. Finnish Weird, tedy „finské podivno“, je samozřejmě odkazem na žánr new weird, který u nás známe zejména díky Laser-books a Martinu Šustovi.

HAEC SUNT TANDEM DIGNA LEGENDI

Soudě podle Lesních lišek je finské podivno jiné. Plíživější. Klidnější. Přemýšlivé. Je bytostně spjato s finskou krajinou. Není mu vlastní akce, jazykové experimenty, střídání žánrů nebo líčení neskutečných bytostí stlučených z prken, lidí a hmyzu. Stačí mu drobnost, maličkost. Jemná změna přediva reality. Jako když potkáte muže se čtyřmi prsty na pravé ruce. Ženu, jejíž levé oko je modré a pravé zelené. Jako když vám u zubaře vytrhnou zub a vy se leknete, když jazykem narazíte na prázdný prostor tam, kde byla celý život sklovinová zeď. Jako když v ryze českém textu objevíte latinské nadpisy a bádáte, jaký smysl je za tím skryt. A nedá vám to. Oči vám budou uhýbat k těm prstům a k těm očím, jazyk bude nezvykle chybějící místo ohledávat, latinské nadpisy vás budou trápit cestou do práce a z práce.

První povídka: Transit Johanny Sinisalo. Nejexperimentálnější co se formy týče. Prolínání policejního výslechu, v němž obžalovaný odpovídá výrazně hovorově, s výpovědí ošetřovatelky autistické dívky – ta je zpracována jako dotazník. To, že má někdo poruchu autistického spektra nemusí znamenat obtíže v tom, co nazýváme „normální společnost“. Co když mají autisté speciální vhled do reality a schopnosti, jaké si neumíme představit? Jen většinou nenastanou podmínky, aby byly tyto schopnosti použity.

Druhá povídka: Čarodějná kolébka Leeny Krohn. Kdo jsme? Proč existuje smrt? A co je po ní? Odvěké otázky, odvěké odpovědi. Filosofický text o světě za zrcadlem, o tom, jak se do něj dostat a co tam lze najít. A přitom nechybí humor!

Třetí povídka: Lesní lišky Maarit Verronen. Tři chlapci, tři osudy. Jeden vypravěč, jedna vesnice a tajemné lesní lišky, které tu pro někoho jsou a pro někoho ne. Umíme si najít smysl života? Není to honba za přeludem? A nemáme ten smysl celou dobu přímo před nosem? A co pokud ho pod tím nosem objevíme? Nevyděsí nás to natolik, že nebudeme vědět co dál? Zároveň nelze neupozornit na fakt, který bychom mohli považovat za typický pro finskou literaturu: skromnost. Proč bychom měli mít Melvillova Moby Dicka, obrovskou, záštiplnou, legendární nestvůru, když můžeme mít nenápadné a tiché zvíře – černostříbřitou lišku.

Čtvrtá povídka: Motýl Jyrki Vainonena. Snad druhá lehce experimentální povídka – v recenzním ohlasu již zaznělo něco málo o absenci rodu ve finštině (v češtině vypráví motýl v ženském rodu). To, kdo je vypravěčem, ovšem nemění nic na ústředních otázkách textu: co je to láska? Existuje vztah s láskou, ale bez okovů? Kdo koho ovládá a čím se to ovládat necháváme?

Pátá povídka: Kéž bychom tu byli taky od Pasiho Ilmariho Jääskeläinena. Většina z nás zastává názor, že dovolená je jednou ze životních radostí. Proč se tedy neodstěhovat do Údolí, když má svět beztak dost svých starostí – a málo zdrojů na to, aby všechny živil. Má to háček. Do reality už se jaksi nelze vrátit, jízdenka je jednosměrná. Oskenují vám mysl, zničí tělo... a je to. Jste na pár desítek až stovek let v ráji. Počítačová realita ale potřebuje údržbu a žádné odchylky (nedejbože psychické nemoci) nedělají dobrotu. A pod slupkou příběhu: co nás dělá námi? Zůstáváme sami sebou, i když se mění čas a prostředí? Jsme to, kým jsme byli před deseti lety, stále my, nebo jsme někým jiným?

Šestá povídka: Gordonův příběh Tiiny Raevaary. „V ptačí nemocnici jsou okna zamřížovaná, aby z nich nikdo nemohl vyskočit.“ A na pokoji s jednou potáplicí leží člověk jménem Gordon a pomalu kamení. Příběh – z hlediska vystupujících postav – snad nejpodobnější new weird. Otázka: proč válčíme? Je to podobenství o současnosti, nebo jen atmosférický obraz nepravděpodobného přátelství v nepravděpodobném světě?

Sedmá povídka: Temná zhouba, uzda smrti Anny Leinonen. Text vycházející z pradávné představy, že existují kříženci lidí a zvířat. Metamorfózy jsou v literatuře odjakživa: Gilgamešův Enkidu, sirény, se kterými se střetne Odysseus, bájní kentauři, minotauři, Gorgony, z nichž nejznámější je Medusa... a aby se to nepletlo, většinu toho zpracoval Ovidius. Ozvuky těchto představ – či vlastní varianty – se objevují i na severu. Zde v podobě dítěte, které je více vlk než člověk. Může být zvíře lidštější než lidé? Co dělá člověka člověkem? Do jaké míry jsme pouze zvířata zneužívající ten kus rozumu, který nám byl dán?

Otázky. Otázky jsou to, co zůstává. Pokud se říká, že ve dvacátém století přestala literatura dávat odpovědi na otázky a začala otázky pokládat, zde to platí i pro století jednadvacáté. Silný přesah je v jedné každé povídce – ale všechny lze číst jen pro příběh samotný. Žádný z textů vám pravděpodobně nevyrazí dech. Všechny jsou ale vysoce kvalitní. Trochu mi to připomíná nedávno vyšlou antologii amerických autorek Plameňák na konci léta, jakkoliv tam byly výkyvy větší (v dobrém i zlém). Je-li tato útlá kniha příslibem útoku finské literatury, pak se rád nechám porazit, dobít i dobýt.

APPENDIX

Chybu by udělal ten, kdo by přeskočil doslov a tiráž. Doslov nabízí skvělou (a pokud vím u nás jedinou) stať o finské fantastické literatuře, tiráž prozradí, že knihu nedělali profesionální překladatelé, ale studenti překladatelského semináře v oddělené finských studií na FF UK (aby byla kniha následně redakčně a vydavatelsky zpracována v rámci semináře Nakladatelská praxe na též univerzitě). Klobouk dolů před vyučujícími i studenty. Mohla by nám tu vyrůst zajímavá generace překladatelů z finštiny...

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy
(antologie finských fantastických povídek)
Johanna Sinisalo, Leena Krohn, Maarit Verronen, Pasi Ilmari Jääskeläinen, Tiina Raevaara, Anne Leinon, Jyrki Vainonen

Nakladatelství: Pistorius & Olšanská
Překlad: Martina Bendová, Kateřina Janoušková, Anna Jirásková, Laura Kauppinenová, Tomáš Pavelka, Soňa Wojnarová, Eliška Zoubková pod vedením Lenky Fárové, Violy Parente-Čapkové, Tima Laineho a Jana Dlaska.
Vazba: pevná
Počet stran: 128
Cena: 169 Kč