Bondovka z rudolfinské Prahy. I tak by se dal parafrázovat název této knihy. Příliš akční, příliš krátké, příliš čtivé. Na české poměry až podezřele dobré.
Pro padouchy neplatí pravidla. Tato zásada je věrně uplatňována v celé trilogii o Živých lodích. Všechny tři knihy mají řadu zajímavých postav, ale mistrem mezi nimi je zloun.
V dnešní době letí upíři a vlkodlaci. Jejich rozšklebené tváře (poslední dobou stále častěji spíše spanilé) vídáme na stříbrném plátně i v počítačových hrách a pomrkávají na nás z přebalů knížek. Nebylo tomu tak ale vždy. Kupříkladu přelom středověku a raného novověku byl plný kostlivců, jejichž tance symbolizující marnost lidského bytí nacházíme v řadě dobových rytin a obrazů. Velkým popularizátorem těchto motivů byl jeden švýcarský malíř.
Výhodou dlouhých sérií je čtivost a sympatické postavy, které nám přirostou k srdci. Nevýhodou jsou slabší díly. Najdeme je většinou u všech cyklů. Devátý díl Školy noci tak trochu bohužel do této kategorie spadá.
Bryan Lankford je nejmladším, nevtipnějším a nejzajímavějším ze synů svého otce. To ale není úplná pravda. Je také nejproblémovějším. Jeho prohřešky spočívají zejména v lezení do postelí neprovdaným děvčatům a v následných šarvátkách s jejich vzteklými příbuznými. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a Bryan je svým otcem vyděděn a nejbližší lodí poslán do Nového světa.