Ústřední zápletka je úchvatná – neobvyklá, inteligentní, lákavá. Šen Tchaj je zajímavou postavou, a přestože většinu děje zvládá s elegancí superhrdiny, je uvěřitelný. Velmi dobrý je i obraz Kitháje, jejích vrstev a jejího uspořádání. Z tohoto nejvíce do popředí vystupují dvorské intriky spojené se zdvořilostními frázemi a úředními postupy, nad kterými by všem byrokratům zaplesalo srdce.

Absurdní. Úchylné. Bizarní. Groteskní. Šokující. Slova, která se při čtení Vaňkovy knihy Soma secundarium derou na mysl. 

I přes zmíněné drobnosti ční román jednoznačně nad průměrem. Při hodnocení je proto třeba přihlédnout k několika skutečnostem - tou první je dobový kontext. Poklidné a tiché místo, které bývá právem přiřazováno k magickému realismu, bylo vydáno roku 1960. To je šest let před Bulgakovovým Mistrem a Markétkou a sedm let před Sty roky samoty Gabriela Garcíi Márqueze, základními stavebními kameny tohoto žánru! Druhou je neskutečná vyváženost a až hrdinské balancování na hraně kýče a patosu. A světe div se, Beagle k ani jednomu nesklouzne, i když prostředí k tomu přímo vybízí.

Jako malý jsem byl na táboře. Jednoho dne jsem si usmyslel, že když přenesu ten obrovský balvan (ano, přesně ten, který ležel u ohniště!) až k totemu, budu opravdu borec (dnes bych řekl něco jako „vytvořím trvalou hodnotu, díky které si mě vrstevníci na pár let zapamatují“). Ač se to nezdá, čtení knih Guye Gavriela Kaye (1954) je podobné jako moje akce s balvanem. Zpočátku chodíte nejistě okolo, není vám jasné, jestli jste si koupili to pravé ořechové, jestli to náhodou není pokračování – a pokud to je pokračování, říkáte si, zda jste nepřeskočili jeden díl.