Vánoční POVÍDKA: Vánoční naděje, Lenka Peroutková

Vánoční naděje

Lenka Peroutková

(Svařené víno jsem mu koupil,
když mi ten příběh vyprávěl.
Každý si všimnul hned, jak vstoupil,
že křídla pocuchaná měl.)

(A od těch časů – Janek Ledecký)

Měl to být výjimečný večer. Ona ho chtěla prožít ve stylové restauraci, on by jí velmi rád vyhověl. Ale vše nasvědčovalo tomu, že jejich prosté přání vyslyšeno nebude. Podnik, který si vybrali, byl totiž zcela obsazený.
„Opravdu se nenajde ani jedno volné místečko? Rádi si připlatíme.“ Žena u pultu se pokoušela smlouvat.
„Je mi líto, madam. Máme plno.“
„Báro… půjdeme jinam. Můžeme konec roku oslavit na jedné z náplavek.“ Ženin partner věnoval hostinskému omluvný pohled.
Nechtěla se vzdát tak snadno. Když její oči zavadily o schody do patra, v hlavě se zrodil smělý plán.
„A ten salónek? V patře?“
„Obsazený. Zarezervovali si ho před rokem.“
„Cože? Už loni?“ udiveně, „a… kdo?“
Provozovatel a hostinský v jedné osobě měl připravenou pohotovou odpověď: „Bohužel, s ohledem na GDPR Vám nemohu nic víc sdělit.“
„Takže…“ Žena zkřivila ústa, otočila se na podpatku a vší silou práskla vchodovými dveřmi. Její partner okamžitě vyběhl za ní.

Ženina téměř hysterická reakce pobavila přítomné.
„Měls jí říct rovnou, že máš podnik ustavičně plnej, Jane!“
A druhý stůl si přisadil: „A že není pro lidi, jako je ona!“
„Houby! Měl říct, že vůbec není pro lidi!“
„Chlapi, neblbněte! Ještě by na nás poslala hygienu, aktivisty nebo něco podobného.“ V Janových ústech se zaleskly upíří špičáky. „Tak jo, panstvo, konec legrácek! Kdo si objednal andělský rakvičky?“

*

V salónku vládlo přítmí, rušené jen mihotavým plamínkem svíček. Občas se skrze stěny donesla ozvěna zdola.
„Svíčky? Ne elektrické světlo?“
Černovlasý muž se upřímně divil. Tmavé oči se mu neustále stáčely k roztančeným drobným ohníčkům.
„Jan nám chtěl dopřát iluzi starých časů,“ zazněla odpověď z úst jeho hnědovlasého společníka.
„Svíčky, salónek… vypadá to skoro jako rande, Petře.“ Koutky úst mu cukly v náznaku úsměvu, zato jeho černé oči zůstaly bez výrazu.                  
„Rande? Nestraš! To by mě manželka nepustila!“ Pak ho něco napadlo. „Vždyť ty přece nerandíš! Nebo jsi začal?“
„Ne, nerandím. Moje práce a zásady…“
„Jenom kecy,“ přerušil ho přítel ostře, „kdybys chtěl, můžeš mít rodinu, Dylane.“
„A ty ji snad máš?“ Tón hlasu bodnul jako ledový rampouch.
Petrův výraz dal Dylanovi dost jasně najevo, že přestřelil. Neuvážená slova se zaryla hluboko.
„Omlouvám se, Petře. Ujelo mi to. Koncem roku bývám podrážděnější.“ Chabá výmluva.
„Taky jsem to přehnal. Do těchhle věcí mi nic není…,“ rozpačitě se odmlčel.
Na stole mezi nimi stála láhev bílého vína a skleničky.
Petr si trochu odlil a hned upil, aby nemusel mluvit. Takhle si jejich každoroční setkání nepředstavoval. Zdálo se mu to, nebo se Dylan změnil?
Nepamatoval si, že by byl jeho přítel někdy jízlivý nebo podrážděný. Nikdy dřív se ovšem nesešli koncem roku. Pravděpodobně měl ke svému chování důvod. Vzápětí pochopil.
„Kolik jsi jich měl za dnešek?“
„Zatím patnáct, a to jen po Praze.“ Dylan si nalil, prsty sevřel skleničku, která se orosila. „Nechci řešit práci, Petře. Občas mám prostě všeho plné zuby. Hlavně těch mladých… jsou drzí, vyskakují si. Chtějí, aby bylo po jejich,“ pronesl kysele.
„Nemají žádnou úctu,“ přisvědčil druhý z mužů. Sám se s tím ve své lékařské profesi setkával.
„Je to tak. Dospělí je k ní nevedou. Málokdy narazím na světlou výjimku, a za každou takovou jsem rád. Tihle mladí! Myslí si, že svět jim leží u nohou a všichni se musí přizpůsobit jejich rozmarům! A vůbec jim nedochází, jak draze je současnost vykoupená.“

Dylanova další slova přehlušil halas zezdola. Chvilku trvalo, než v něm oba rozeznali zpěv a slova. Byl to popěvek od skupiny, co měla v repertoáru písně o vojenské historii.
Petr vstal a pootevřel dveře, i když slyšel dobře.
„And today we´re all brothers, tonight we´re all friends. A moment of peace in a war that never ends, today we´re all brothers.“
Dylan si slova pobrukoval, dokud skladba nedozněla. Zpěváci se odměnili bouřlivým potleskem. Pak začalo handrkování, kdo zpíval líp.
Petr zavřel, usedl zpět na místo. Skladbu si poslechl, ale sám ji nezpíval. Párkrát ji zaslechl v rádiu, ačkoliv neměl tušení, o čem se v ní zpívá. Rozuměl německy, anglicky moc ne. Ale neuniklo mu, že Dylan ji zná.
„O čem se tam zpívá?“
„Mám ti ji přeložit? Doslovný překlad je: Dnes jsme všichni bratři, dnes jsme všichni přátelé. Okamžik míru ve válce, která nikdy nekončí, dnes jsme všichni bratři. Je to píseň o vánočním příměří.“
Nedalo mu to, aby se nezeptal: „Slyšels ji při práci?“
Někomu mohla hrát ve sluchátkách nebo na mobilu, pomyslel si jeho přítel.
„Jo, slyšel. Víš přece, že doma nemám elektřinu.“
Tohle si hnědovlasý pamatoval. A Dylan pokračoval v hovoru: „Vzpomněl jsem si na tu událost. Zajímalo by mě, kdo z osazenstva dole byl u toho. V Ypry, roku 1914…“
Petr se zaposlouchal. Tušil, že za vánoční písní se skrývá příběh.

*

Městečko Ypry, Belgie, prosinec 1914

Atmosféra poblíž města se dala krájet. Už celých pět měsíců němečtí a britští vojáci bojovali proti sobě. Za tu dobu západní fronta zrudla. Ztráty utrpěly obě strany.
Vojáci nehleděli do budoucnosti, prioritou byl každý další den, kdy mohli otevřít oči. Nepočítali ubíhající měsíce, vnímali jen změny počasí. V blátě a bahně byl pohyb ztížen, v mlze nasáklo oblečení vlhkem. Roční období ubíhala a muži se snažili využít i nepatrný okamžik k oddechu. Jeden z mála se jim naskytl právě teď, když se k zemi začaly snášet sněhové vločky.

Namísto lomozu zbraní se ozýval zpěv vánočních koled. Znepřátelení vojáci si navzájem
vyměňovali drobné dárky, poznávali se, mluvili o svých životech a rodinách. Na vytyčeném prostranství dokonce odehráli několik fotbalových zápasů. Nikdo si nevšiml muže, který postával kousek od nich. Sledoval situaci, kterou nechápal.

Dávají si dárky a hrají hry. Měli by pokračovat v boji, ne? Zničehonic přestali, místo toho zpívají, smějí se s nepřítelem. Proč? Má to snad nějaký hlubší význam?
Muž očekával, že se křehký mír ještě týž den rozpadne. Překvapilo ho, že se tak nestalo. Vojáci dokonce vztyčili dřevěný kříž.
Neviděný cizinec si musel přiznat, že je to matoucí. Brzy pochopil symboliku vztyčeného dřevěného kříže – Vánoce, křesťanský svátek. O vánočních tradicích nevěděl zhola nic, ale tohle „Vánoční příměří“ vzbudilo jeho zvědavost. Umínil si, že se o tom tajemném svátku dozví víc. Nemusel spěchat. Měl na to celou věčnost.

*

Petr se zamyslel: „Vlastně by mě nemělo překvapovat, že zrovna ty ten příběh budeš znát. Vánoční příměří… opakovalo se ještě někdy?“
„K ničemu takovému už nedošlo. Ale pokud tě to zajímá, můžeš jít a zeptat se někoho dole u baru.“
„Stačí mi to slyšet od tebe, Dylane. Musel to být silný zážitek pro všechny. Viděli, že i nepřítel je jenom člověk. Určitě si z té události něco odnesli.“
„Kdyby ano, nedošlo by k další válce.“ Dylanův hlas zněl trpce, sáhl po dolitém vínu.
„Změňme raději téma.“ Petr se o Silvestru nechtěl bavit o ne až tak dávných událostech. „Pořád tě fascinují lidi?“
Trefil do černého. Dylanovy oči se rozzářily, stejně tak se změnilo i držení těla, nepatrně se uvolnil. Jeho přítele to nepřekvapovalo. Jakmile přišla řeč na lidské pokolení, připomínala i taková prastará bytost jako Dylan malé dítě.
Kdysi by lidstvo nejradši zlikvidoval. Býval chladný, rezervovaný… to dávno neplatí. Zato zvědavý je pořád. To mu zůstalo.
„Nedokážu odolat. Baví mě zkoumat lidi, jejich vývoj, technologie… mám rád o věcech přehled,“ zněl naprosto bezelstně.
Petr se musel smát. „Chceš říct, že se pořád vzděláváš? Nechápu, že tě zrovna tohle může tak moc bavit. Pochopil bych, kdybys chtěl víc prozkoumat chování andělů nebo démonů, ale nenapadlo by mě, že se zaměříš na lidskou rasu…“
„Jsou mnohem vynalézavější než všechny polobytosti dohromady, Petře. Chci mít jistotu, že se jisté věci nebudou opakovat. Nepopírám, některé vynálezy jsou ohromující, ale spousta by jich napáchala nedozírné škody, kdyby lidé zprovoznili prototypy. Třeba létající auta, slyšels o nich?“
„Četl jsem něco málo, Dylane.“ Petr si opravdu matně vzpomínal.
„Udělali pokus. Auto skončilo napadrť na nějaké farmě. Ovšem to nejdůležitější… zmizely jim veškeré soubory a plány, všechny zálohy i tištěné materiály.“
Petr cítil, že v obličeji bledne, zatímco jeho společník měl ve tváři výraz kocoura, který právě okusil vynikající smetanu. 
„Tys jim smazal informace!“ udiveně.
Dylanovo chování ho skutečně mátlo. Muž, který seděl naproti němu, nikdy dřív nezasahoval do lidských záležitostí. Držel se svých zásad, ctil je nade vše.
„Co tě k tomu vedlo?“
Musel to vědět. Pohrával si s myšlenkou, že s ním v salónku sedí pouhá napodobenina, karikatura jeho přítele.
„Řekl jsem ti to… a jestli tě to uklidní, nikoho jsem nezabil. Mazání těch souborů bylo jako dětská hra.“
„Kdy jsi tak… zatrpknul? Takového tě neznám. Co se s tebou stalo, Dylane?“
„Dal jsem důvěru někomu nesprávnému.“
„Tak mi o tom pověz. Chci to slyšet.“
„Dobrá. Tak poslouchej…“

*

Od onoho zlomového roku uplynulo mnoho času. Dylan měl tisíc a jednu příležitost do hloubky poznat vánoční tradice a zvyky, dokonce v mnoha zemích. Na různá místa ho, právě v tuto roční dobu, většinou zavedla práce. Náležitě toho využíval.

Ve Velké Británii ochutnal vánoční pudink… a zjistil, že další zkušenosti s tímto pokrmem se raději vyhne. V Americe se zajímal o Santa Clause. Byl zklamaný, že reálně neexistuje, ani se nespouští za noci komínem, aby přinesl dárky. Narážel na různorodé zvyky, ale jeden zůstával neměnný v každé zemi. Onou zvyklostí byl společně strávený čas. Někde se sešla širší rodina, jinde pouze nejbližší. Hráli hry, smáli se, věnovali vzpomínku zesnulým.

Dylan nahlížel lidem do oken, do životů, nikým neviděn. Poznával, ukládal si znalosti do paměti a těšil se na každou novou zemi, kterou o svátcích navštíví. Nikdy dopředu nevěděl, kam ho práce zavede. Netušil to ani teď, když se začal rozplývat. Za oknem nebyla žádná stopa, že by někdo pozoroval rodinu ve Francii při svátečním obědě.

*

Hlavní město Praha, o rok dříve

Skladiště, ve kterém nabyl hmotnou podobu, působilo opuštěně. Bedny s dávno nevyužívaným zbožím byly naskládané na sebe. Nezkoumal je, nic by mu neřekly. Stačilo, že se skrz ně musel probít. Bezděčně si vzpomněl na lidskou zálibu v labyrintech. Krabice přesně takové bludiště tvořily.
Do ticha zazněl dívčí smích, tedy spíše uchechtnutí: „Jsou na sebe dost nahuštěný.“
Cizí holka znuděně posedávala na zábradlí v patře. Narušitele svého rajónu pozorovala obezřetně.
Dylan se na ni zběžně podíval, musel při tom zaklonit hlavu. Puberťačka měla nazrzlou kštici kudrlin, které se jí kroutily kolem hlavy, a modré oči. Působila téměř skřítkovským dojmem, tedy alespoň do chvíle, než znovu promluvila: „Budeš na mě dál vejrat? To ti brzo vypadnou voči z důlků, úchyle!“
Vejrat? Úchyl? Takhle mluví současná generace? V duchu se oklepal. Slyšel klít větrem ošlehané mořské vlky, uléhal do zákopů mezi vojáky, pohyboval se mezi smetánkou i spodinou. Co země, to neotřelý způsob vyjadřování. Jenže tohle „nové“ milénium jednoduše nechápal. A tahle generace Z… Podařilo se mu zachovat kamennou tvář. Už to bylo dlouho, co se naposledy střetl s nevychovaným frackem.
Dívka mezitím seskočila dolů. „Celej v černym… jedeš metal? Chybí ti k němu akorát boty s okovanou špičkou a řetězy.“
„Drzá, jen co je pravda. Nevrtá ti hlavou, proč s tebou můžu mluvit? Proč tě vidím?“
Zarazila se: „Asi… jsi taky mrtvej, ne? Některý se mnou mluvili.“
„Dá se to tak říct. Řekněme, že jsem pro tebe přišel a mám tě odvést na…“
„Brzdi, frajere! Vynoříš se, kdo ví odkud, a mektáš kecy o lepším místě? Možná nemám hmotný tělo, ale nejsem blbá! Nehnu se vodsaď…“
„Dobrá, mladá dámo, začneme tedy jinak. Mé jméno je Dylan. A tvoje?“
„Julie. Julie Dohnalová.“
Že udělala chybu, si uvědomila vzápětí. Od zápěstí dost zvláštně se pohybujícího metalisty se natáhlo bílé lanko k jejímu. Obmotalo se, záře pohasla. Zmizelo, ale cítila ho. Poutalo ji k tajemnému cizinci, navzdory její vůli. Otevřela ústa k protestu.
„I když chceš jistě říct něco velmi podnětného, nebudeme to řešit tady.“ Její předešlý výlev ignoroval. Vydal se k východu a chladným hlasem dodal: „Nechci tě nutit, Julie.“
Skřípala zuby, ale musela ho následovat.
Znenadání se k ní obrátil: „V jaké jsme zemi?“
Jsem tu se šílencem, blesklo jí hlavou. „Ehm… v Česku?“ vykoktala ze sebe rozpačitě. Dělá si z ní blázny?
Hm, Čechy. Zdejší vánoční zvyky neznám. Byla by škoda nevyužít té příležitosti. Cizinec se rozhlédl po zasněženém chodníku, než se pohledem zastavil na dívce. „Půjdeme odsud, do tepla.“
„To můžeme?“ Dýchala si na dlaně, aby je zahřála, i když jí od úst nestoupaly obláčky páry.
„Ano.“ Zamířil k ústí uličky.
Julie zůstala stát na místě. Nepůjde za ním jako poslušný pes. Prostě ne! Prudké trhnutí, které jí téměř vykloubilo rameno, ji přimělo změnit názor. S nasupeným výrazem kráčela za ním. Neuniklo jí, jak se cizinec, který si nechal říkat Dylan, rozhlíží po náměstí, kde se vynořili. Vše nasvědčovalo tomu, že ho upoutal nazdobený vánoční strom.
Nechybí mu žádné ozdoby, a přesto není přeplácaný. Muž s chladnýma očima zkoumal všechno. Všímal si koulí, špičky i řetězů, ale nejvíce ho zaujaly ozdoby ze slámy a perníku. V žádné jiné zemi se s takovými nesetkal. Odolal nutkání ještě se přiblížit a dotknout prstem. Vzpamatovala ho i Juliina přítomnost.

Bar Bludička, neznámé pražské zákoutí, téhož večera

Provedl ji uličkami, až před otlučené dveře, neřídil se přitom očima. Soustředil se čistě na energii, kterou mohl vydávat jen větší počet duší pohromadě. Cítil je, byly jako maják zářící do dáli.
„Dovnitř, slečno Dohnalová.“ Jako správný gentleman jí otevřel dveře.
Vešla, plna obav, kam ji to zavedl.
Několik hlav se zvedlo od rozehrané partičky karet, kdosi přerušil dobývání hracího automatu.
„Nový úlovek?“
„Neodvedl ji hned. Divný! Komu asi připadne?“
„Taky z ní cítíte tu energii? To nebude obyčejná duše!“
Špitání utnul rázný hlas. Mluvčí byl tmavovlasý, s téměř dravčím úšklebkem v obličeji. „Radši se urychleně vraťte k tomu, co jste dělali!“ Jeho hlas prásknul jako bič. „Dylan není žádný obchodník s bílým masem.“ Za zády mu cosi švihlo.
Julie překvapeně vyjekla: „Vy jste…“
„Démon Mefistoteles, ale k službám ti nebudu. Na starost tě dostal někdo jiný, škoda,“ zněl krapet zklamaně.
Dylanovi neunikl dívčin zhrozený výraz. „Julie, v horním patře jsou pokoje. Můžeš si tam odpočinout a ohřát se.“ Rychle vyběhla po schodech do patra. Vysoký cizinec, jehož tu všichni znali, vykročil k barovému pultu. „Prosil bych dva pokoje. Jeden pro mě a jeden pro tu milou slečnu, co právě proběhla kolem.“
Barman se uchechtl: „Samozřejmě. Mám ji zaevidovat jako duši nebo ducha? Naše magické zařízení je jí samozřejmě k dispozici tak jako tak, ale to víte, duchové si potrpí na větší komfort.“
Dylan se zamyslel: „Vlastně ani sám nevím. V tom skladišti musela být už nějakou dobu. Ale můžeme to nechat čistě na ní. Až si vybere, ozve se přeci ten zvoneček na stole.“
Pak obrátil svou pozornost k démonovi: „Přiznám se, že tebe bych tu vážně nečekal. Vybíráš nové sloužící pro Lucifera?“
„Jo, ale některým nebudeme muset platit,“ uchechtl se zdejší vůdce pekelníků. Měl dost rozumu, aby se neptal, proč Dylan Juliinu duši ještě neodvedl. Ukázal směrem ke schodišti. „Ta holka, cos jí přived… nevypadá špatně. Hodila by se nám. Je v ní hodně zlého, to já poznám.“
„Zatím není rozhodnuto, kam půjde. Má možnost se vykoupit, Mefisto.“
„Nebuď si tím tak jistý. Něco mi říká, že stejně bude naše, i kdyby ses stavěl na hlavu.“ Démon ho se smíchem poplácal po rameni a pak se vzdálil.

Julie se mezitím usadila v jednom z pokojů. Co chvíli si drbala zápěstí ve snaze zbavit se neviditelného pouta.
„Povol, ksakru! Tohle v plánu nebylo! Neměl mě chytit pomocník… a ke všemu mě k sobě připoutat!“
Už pár týdnů bloumala po světě živých. Bylo jí jasné, že díky tomu poutu bude tenhle Dylan přesně vědět, kde ji má hledat. Pak se jí pohled stočil k oknu a v hlavě uzrál plán. Když uteče dostatečně daleko, třeba ji pomocník nebude nočním městem nahánět sám. Možná zavolá na pomoc svou šéfovou, Smrt. Právě ji chtěla Julie vylákat z úkrytu.

O několik ulic dál

Seskočit z otevřeného okna byla hračka. Náraz nezabolel, mohla se bez potíží vytratit. Ohlédla se přes rameno, ale z budovy nikdo nevyšel.
Třeba se ze samé radosti opil a teďka neví o světě, řekla si, samotnou ji ta myšlenka pobavila. Na nic už nečekala, rozběhla se uličkami. Doufala, že s každým dalším uběhnutým metrem pouto na jejím zápěstí povolí, uvolní se. Právě naopak. Napínalo se, čím blíž byla náměstí.
Do háje! Proletělo jí hlavou, když spatřila osvětlený strom a u něj siluetu. Zpomalila a loudavým krokem, s kyselým výrazem v obličeji, došla k muži v černém plášti. 
„Hledals mě?“ zabručela otráveně, „budu hádat. Ten neviditelnej náramek posloužil jako lokátor, co?“
„I tak se to dá chápat,“ prohlásil tajemně, než dodal: „Nehledal jsem tě. Kdybys chtěla, mohla jsi zůstat v herně. Dát si dobré jídlo, lenošit v posteli, zahrát si s místními partičku karet…“
„Jsem duše, tak asi těžko!“ odsekla podrážděně, „hele, nedělej ze mě totálně nechápavou! Já vim moc dobře, že jsem mrtvá!“
Dylanovi cukly koutky úst. „No, technicky vzato, ano.“
„Jak to jako myslíš?“ Na čele už jí nabíhala žíla. Nebude si z ní utahovat!
„Víš, s dušemi se to má tak, že… jsou zmatené. Neodváží se dál než pár metrů od těla. Neuvědomují si zatím, že jsou mrtví, neprošli fází smíření. Naproti tomu duch to moc dobře ví. Zkouší, co jeho energie zvládne. Někteří se vypracují tak, že dokáží zvedat i těžké předměty. Většinou je pak hází po jiných smrtelnících, mstí se tak za svou smrt. Radím ti, aby ses takovým duchům vyhnula. Nepřináší to nic dobrého.“
Julie zaúpěla: „Všechno je tak divný! To jako andělé a démoni fakt existujou?“
„Připadali ti snad v tom baru málo skuteční?“
„No, to jako ne, ale… jako vážně tam mastí karty o lidský duše?“
Dylan se přímo královsky bavil. „Ne, Julie, je nové milénium. Pekelný mariáš je přežitek. Hon na duše už je na úplně jiné úrovni.“ Pásl se na jejím zmateném pohledu. „Ale nemusíš mít obavy. Nikdo z nich by ti nezkřivil ani vlásek. Vědí, že jsi nepřiřazená.“
„Nepřiřazená? Co to meleš?“
„To znamená, že ještě nikam nepatříš. Pro anděly a démony jsi něco jako trofej, chtějí tě vlastnit.“ Julie se taková představa moc nezamlouvala. A Dylan pokračoval ve vysvětlování: „Narazit na duši, u které nepřevažuje ani dobro, ani zlo, je vzácné. Existuje jich opravdu málo… stejně jako těch, kteří se hádají, že nepatří ani k andělům, ani k démonům. Ty jsi spáchala pár ošklivých věcí, ale můžeš se napravit, abys neskončila v Pekle. Věř mi, není o co stát.“ Zamlčel, že existuje ještě třetí možnost. Mohla by žít jako duše v sídle Smrti.
„Takže jsem vlastně něco extra. Žúžo!“ Kyselý výraz se změnil v sarkastický škleb. „Co tady vůbec děláš, když jsi mě nesledoval?“
„Dívám se.“
Dvouslovná odpověď Julii nestačila. Nakrčila zmateně čelo. Co ho tak bere? Kam čučí? Zaměřila se na směr jeho pohledu, když se k ní otočil zády. No, jasně! Ten vánoční strom!
Majestátní smrk svítil do tmy, byl pokrytý drobnými světýlky. Střídaly se na nich barvy. Červená přešla do zelené, ta následně do žluté. Měnily se pomalu, bez blikání, ze kterého jindy bolely oči. Světelné odrazy zároveň zvýrazňovaly další ozdoby, házející odlesky.
Dívka náhle přerušila posvátné ticho: „Zajímají tě Vánoce, co? Vy je neslavíte?“
„Nic takového u nás nemáme,“ odvětil chmurně a po chvilce zamyšleně dodal: „Vánoční zvyky zkoumám už nějakou dobu. Každý národ má jiné, svým způsobem jedinečné.“
Julii se v očích šibalsky blýsklo. „To si tě Smrtka musí dost cenit, když tě nechá takhle courat po světě.“ Dívka přejížděla pohledem z cizí bytosti na vzrostlý smrk. „Hele, něco mě napadlo. Uzavřeme dohodu.“
S takovým návrhem se Dylan dosud nesetkal. Duše bývaly úskočné, některé dokonce vyhrožovaly, ale žádná se s ním nezkoušela dohodnout.
Julie se vítězoslavně usmála: „Zbavíš mě toho pouta na zápěstí, abych mohla chodit, kam chci… a tys mě přitom nemoh šmírovat… a já ti na oplátku ukážu naše vánoční zvyky.“
Jeho neutrální výraz nahradilo cosi jako pobavení, i když hned zmizelo.
„Rád bych ti vyhověl, ale nejde to. Budeš ke mně připoutaná, dokud se nezařadíš.  Je to pojistka, kdyby se snad nějaké duši zachtělo dělat nepravosti. Sám z toho nejsem nadšený, ale osvědčilo se to, tak to tak dělám.“ Krátce se odmlčel, aby si utřídil myšlenky. „Víš co? Uděláme to takhle. Přes den můžeš kamkoli. Nebudu tě hledat, máš mé slovo. Ale jak nastane soumrak, vrátíš se do Bludičky. Ty mi, na oplátku, prozradíš všechno, co víš o vánočních zvycích. Staneš se takovým mým osobním průvodcem.“
„Jo, to by šlo.“
Ovládla úsměv, který se jí dral na rty. Počká na správnou chvíli, získá důvěru toho prapodivného cizince a pak donutí Smrt, aby splnila její přání.

Nechal se vtáhnout do Juliina světa. Mít najednou někoho, kdo Vánoce zná a může ho o nich poučit, se v jeho očích rovnalo zázraku. Být tu teď Mefisto, potutelně by se šklebil. Znal Dylana dost dlouho na to, aby věděl, že když se pro něco nadchne, chce znát co možná nejvíc. A lidské zvyky nebyly výjimkou.

O několik dní později

Právě teď procházeli kolem rodinných domů, tma už zcela opanovala město. Dylan se náhle zastavil. Nakoukl do okna, které bylo zevnitř polepeno vánočními obrázky, sněhovými vločkami a chaloupkou. Byly dobře vidět, zvýrazněné zapnutými světýlky. Nebyly klasické, měly tvar slziček se zlatým světlem. Otevřenou ventilací zavanula cizí vůně. Lahodná, sladká.
„Vypadáš jak stalker, když čučíš cizím lidem do baráků.“ Julie přerušila ticho.
„Dívání není trestné. Navíc… smrtelníci mě nevidí.“
„I tak bys měl mít nějakou základní slušnost. Nemůžeš jen tak očumovat lidi. Je to nezdvořilý.“
„Budu o tom přemýšlet. A ty mi prozraď, co to tu tak úžasně voní.“
„Říká se tomu cukroví. U nás pečeme různé druhy, a nemáme ho tak přeslazené, jako v zahraničí.“
Udivovalo ji, co všechno Dylan neví. Předevčírem mu popisovala Štědrý den i večer.
„Takže to nechutná jako Anglický vánoční pudink?“
„Blázníš? Nemůžeš srovnávat jejich blaf s našimi výtvory! Máme linecký kolečka, marokánky a vanilkový rohlíčky. Dělají se vosí hnízda, ty jsou plněný krémem. Existuje i nepečený cukroví, třeba rumový koule. Někde je zvykem, že se recepty předávají z generace na generaci… takový rodinný poklady. No a v době internetu… si to prostě vyhledáš.“
„Uměla bys ten lahodný pokrm vyrobit?“
Zalapala po dechu: „A jak asi? Dyť jsem mrtvá!“
„Pravda, na to jsem pozapomněl.“ Vypadal zklamaně.
„Jako jestli ho chceš ochutnat, tak by se to určitě nějak zařídit dalo. Prodávají ho stánkaři, nebo ho koupíš v obchodě.“
„Pusť to z hlavy, Julie.“
„A proč najednou nechceš? Když už jsi s tím začal…“
Zatvářil se smrtelně vážně a pak vyhrkl: „Nemám peníze.“
No to mě vomej! Neviditelnej pomocník Smrtky a řeší prachy? Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou. Tou jedinou větou ji dokonale uzemnil. Chtěla opáčit něco rádoby vtipného, ale nakonec si nechala zajít chuť.
Dylan konečně přerušil ono trapné ticho: „Viděli jsme toho dnes dost. Vrátíme se do Bludičky.“
Ta divná hospoda, jasně. Odkývala Dylanova slova, ani ho moc neposlouchala. Vážně řekl, že můžu hrát karty s pekelníkama?

Bar Bludička, téhož dne

V podniku plném duší se schylovalo k dalšímu zábavnému večeru. Vzduchem létaly šťavnaté kletby i radostné výkřiky.
„Další eso! Já se na to vy…“
„Slušně, k…“ Démon se ohlédl přes rameno. Nepříliš daleko od něj seděl jeho šéf.  Zbytek slova zamumlal raději potichu.
„Vy nemůžete mluvit sprostě?“
Julie už nějakou tu chvilku sledovala rozehranou partii, se škodolibým úsměvem na tváři.
„Jsem démon v zácviku. Zatím bych neměl, dušičko. Jsou jistá… pravidla.“
„Pravidla se mají porušovat,“ vyhrkla pohotově a skupinka hráčů se rozchechtala.
„Zkus to říct vládci a stáhne tě z kůže.“ Démon smíchy slzel. „Hele, víš co? Zahraj si s námi. Uvidíme, jestli máš nejen ostrý jazyk, ale taky bystrou mysl.“
„Aby ses nepřepočítal.“ Přisedla si.
„Já?“ V očích mu pobaveně blýsklo. „Nikdy!“
„Fajn! Tak míchej.“

Mefisto konečně odtrhl oči od své pekelné sebranky a zatím pro něj nečitelné duše. Očima vyhledal starého přítele.
„Vážně nechceš, abych si s tebou zahrál o tu drzou žábu? Pozoruju ji od chvíle, co vešla do dveří. Je jiná, řekl bych až výjimečná. Sebevědomí z ní stříká na všechny strany a pusu má prořízlou jak našinec. Zapadla by k nám dokonale.“ Dylan na ta slova reagoval pousmáním. A démon si přisadil: „Udivuje mě, žes jí prostě ještě nesbalil a neposlal pryč. Toulá se bez dozoru. Víš vůbec, kam chodí? A za kým?“
„Nezajímám se o to,“ utrousil jeho společník suše. „V tom skladišti musela být už nějakou dobu, je víc duch než duše, nicméně… já nebudu ten, kdo jí ukáže, jak své schopnosti využít, a ona o nich neví.“
„I tak by sis ji měl hlídat. Je v ní něco zkaženého, to ti říkám. Lidi k tobě mají respekt a neodváží se ti odporovat, ale kdo říká, že se časem nenajde nějaká taková duše, co to zkusí? Co uděláš pak? Dej na mě, Dylane, lidstvo je proradný, zákeřný. Měj oči otevřené.“ Nevraživý pohled přítele ho nerozhodil. „Zřejmě jste uzavřeli mezi sebou nějakou dohodu. Ty se nebudeš zajímat, kam chodí, a co z toho kápne tobě?“
„Poučím se o vánočních zvycích přímo od zdroje.“
Démon vyprskl na stůl pivo. Chlupatou rukou si otřel ústa. „Zaslech jsem nějaký zvěsti, že se o tohle zajímáš… myslel jsem, že je to snůška keců. Tak jen pozor na to, aby ti tahle nová posedlost nezatemnila rozum.“
Zrovna On a lidský Vánoce? Tohle za střízliva nedám! „U Lucifera! Dejte sem lahev něčeho tvrdšího!“ rozkřikl se a jeho „věrní“ se na něj překvapeně podívali, ale hned zas stočili pohled jinam.
„Nezačneš pak zkoumat i Velikonoce, že ne? Fakt nepotřebujem, aby Ježíš každoročně vylejzal z hrobu.“
„Nad tím jsem zatím neuvažoval.“
Mefistovi donesli lahev. Kopl do sebe panáka, a ještě nějakou chvíli se snažil přesvědčit sám sebe, že si z něj Dylan určitě jen nemístně střílí.

Bar Bludička, před úsvitem

Dylan strávil noc v druhém z pronajatých pokojů. Chtěl, aby měla Julie co nejvíc soukromí. Teď zamžoural. Okny pronikalo do místnosti kalné ráno. Zatažená obloha slibovala štědrou sněhovou nadílku. Zabručel. Sníh a jeho společník led signalizovaly, že se bude muset s velkou pravděpodobností věnovat práci.
Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal chmurné myšlenky. Zezdola byl slyšet smích. Dylan by také mohl oslavovat. Díky onomu křehkému poutu s mladou rebelkou a jejich nepsané dohodě zvládal své řemeslo daleko lépe, než kdyby ji musel s sebou vláčet násilím. Zdálo se, že všechno funguje perfektně.
Zřejmě ještě spí. Cítil dívku blízko, musí tedy být někde v budově. Rozhodl se, že sejde dolů. Vzal za kliku a…
„Hej, dávej bacha! Vysypeš to!“
Zarazil se: „Ty jsi tady?“ Copak ona nikam nešla?
„Jasně, že jo! Necháš mě jít dovnitř?“
V rukou držela zakrytou mističku. Funěla. Stálo ji dost námahy dopravit sem tenhle „poklad“. V noclehárně mohla klidně upíjet pivo a házet lahve po oknech, ale jakmile vyšla ven, nedokázala se ničeho dotknout. Lidé procházeli skrz ni.
Dylan přestal blokovat dveře. Julie za sebou opatrně zavřela.
„Co to neseš?“
„Dozvíš se. Zavři oči a otevři pusu.“
„Proč?“
„Prostě to udělej.“
Nikdy nejedl naše cukroví. Snad mu bude chutnat. Bylo dost těžký ho štípnout.
Přivedla ho do rozpaků, ale poslechl. Znejistěl, jak na jazyku ucítil něco kulatého a křehkého. Opatrně stiskl zuby. V ústech se rozlila sladká chuť s drobnou ostrostí. Zachutnaly mu i drobné kousíčky, zachytávající se v mezizubních prostorech.
„Co to bylo?“ zeptal se, když kousek spolknul.
„Právě jsi ochutnal rumový koule.“
I se zavřenýma očima se rozzářil nadšením. Tenhle jediný kousek dalece přesahoval zahraniční cukroví. Ale… jak se k němu Julie dostala?
„Kde jsi ho sehnala?“ Byl ohromen. Už dlouho se nesetkal s duší, která by byla tak učenlivá, a tak snadno zdolávala bariéry mezi světy živých a mrtvých.
„Nakoupila za pět prstů.“ Dívka ho oblažila zářivým úsměvem. „No, vidím, že ti chutná. Vyzkoušíme teda víc druhů.“
Sáhla do mističky. Na jeho blažený výraz se nemohla vynadívat. Působil tak lidsky a zranitelně, jako malé dítě. Prstem se ho dotkla na bradě, ale okamžitě ucukla.
„Takhle ledovej seš pořád?“
„Promiň, nejspíš jsem tě měl upozornit předem.“
„To je jedno. Mohlo mi to dojít… co to cukroví?“
„Lepší jsem nejedl,“ přiznal popravdě, „tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Děkuju ti, Julie.“
Otevřel oči, naposledy zamlaskal a vydal se do přízemí. Spokojeně se zapýřila, když odcházel z pokoje. Jakmile dveře zaklaply, úsměv zmizel.
Dokud k sobě budem připoutaný, moje existence závisí na něm. Já nežiju, ale máma jo… a nenechám Smrt, aby mi ji vzala. Doženeme všechno! Byla jsem na ní hnusná, drzá, přidělávala jí starosti… to se změní! Probere se a všechno bude jako dřív. Je to možný, říkaly to. Ty další duše…

Byla opravdu ráda, že jí nechával volnost. Nepouštěla si ho tolik k tělu, předstírala. Teď vyšla na chodbu. Chystala se hrát vabank.
Dneska večer… Tak je to domluvené. Sešla do přízemí. Sledovala, jak odměřeně mluví Dylan s démonem Mefistem. Když se přiblížila, ztichli.
„Dneska tu zůstáváš?“
Démona snad ještě neviděla bez sklenky, pokaždé měl u sebe alkohol.
„To fakt nasáváte už od rána?“
Mefisto pokynul Julii sklenkou, tajuplně se usmíval. Nalitá tekutina byla čirá. Voda.
Teenagerka v obličeji zrudla, studem.
„Jak vidím, barvu měnit umíš, to je dobře. No a pro tvou informaci, děvčátko, i moje játra si potřebujou občas odpočinout. Nemusím připomínat alkoholem nasáklý žok. Zvlášť o Vánocích.“
Čekal nějakou přidrzlou odpověď, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že ji uslyší od někoho zcela jiného.
„Ty že máš játra, Mefisto?“
Démon doufal, že se přeslechl. Vážně to řekl Dylan?
„Měl bys zajít k vašemu doktorovi, čistě pro jistotu.“
Nemýlil se, zaznělo to z jeho úst. Nevzmohl se na žádnou jízlivou odpověď, tak byl zaskočený. Zaslechl už jen zavírání vchodových dveří. Jadrně zaklel. Nebude je nahánět po městě, počká si, až se vrátí… a pak si promluví s Dylanem.
Démon odložil sklenku. Ta zatracená holka! Má na něj vážně špatný vliv! No, brzy tomu učiníme přítrž. Ještě dneska bude rozhodnuto. Skončí buď u nás, nebo u bílokřídláků. Bude od Dylana co nejdál, a on se za pár dní vzpamatuje. Nepotřebujeme, aby takhle zvlčil.
Mefisto nerad přiznával že rýpavá věta z úst stvoření, které dosud nikdy nepřebíralo lidské návyky, ho vyděsila. Dylan nesklouzával k jízlivostem. Stalo se to poprvé.
Ty dva oddělíme a všechno se urovná. On se časem srovná, přeci jen s tou holkou tráví až nebezpečně moc času. Má něco za lubem, a já si moc přeju, abych se tentokrát mýlil.

Dylanova reakce Julii zaskočila. Netušila, že umí být jízlivý. Koutkem oka ho pozorovala. Nakukoval pod ruce trhovcům. Stánky na náměstí připomínaly dřevěnou vesničku. Co odešli z Bludičky, dívčin společník nepromluvil. Jen se díval, nepokusil se vzít do rukou ani kousek odlitého olova. Nejspíš ho to fakt zajímá. Zkoumal všechno, od laskomin po ručně vyřezávané výrobky. Teď oba postávali vedle stánku se jmelím. Dylanův zájem o vánoční zvyky nebyl hraný. Měla by litovat svého rozhodnutí?
„Jmelí má dlouhou tradici,“ vysvětlovala, „musí se darovat, aby přinášelo lásku a štěstí, když se pod nim projde.“ Pohlédla na různobarevné svazky. „Koupí se a pak daruje blízký osobě.“ V krku se jí začal dělat knedlík. Poslední jmelí, to od mámy, vyhodila. Zpětně si uvědomovala, jak nevděčná byla dcera.
„Máte hodně vánočních tradic. Cukroví, jmelí...“ Přesunul se k vystavenému betlému. „Řekneš mi i o dalších?“
Julie s úsměvem přikývla. „Většinou z nich si prý zajistíš štěstí. Třeba i zákazem vynášení odpadků. Jakože kromě špíny vymeteš i to štěstí. Hodně zvyklostí se dotýká Štědrého dne. Nesmí viset žádný prádlo, podle pověsti by se do roka a do dne oběsil někdo z tvejch blízkejch.“
„To je kruté.“
„Hodně domácností tomu věří. Na Štědrý den se prostě nepere, dohání se to až v dalších dnech.“ Zamyslela se: „U večeře se dávaj rybí šupiny pod talíře, většinou kapří. Lidi je pak nosí v peněženkách do příštích Vánoc.“
„Šupiny? Neměly by se vyhodit?“ Zákaz věšení prádla i vymetání odpadků mu zněly divně, ale nad kapřími šupinami kroutil hlavou. „Neočišťujete je zaživa, že ne?“
„Ty jsi taky příznivce práva na život kaprů? Jasně, že zaživa, a ještě nám u toho zpívají.“
Netvářil se po té větě právě přátelsky.
Ušklíbla se. „To byl vtip. Klepneme je paličkou a pak teprve čistíme.“
Trochu se mu ulevilo. „Chápu, ale pořád to nevysvětluje, proč nosíte šupiny v peněženkách.“
„Kvůli prachům přece! Kdo má šupiny, toho se drží peníze a hojnost, tak se to říká.“
„Vy jste vážně zvláštní národ. Vaše tradice jsou zaměřené buď na štěstí nebo peníze… a v nejhorším případě varují před smrtí.“
„Rodiny nemyslí jen na sebe!“ ohradila se, „u stolu necháváme talíř pro hosta.“
Ta nevinná poznámka zasluhovala bližší vysvětlení. „Pro hosta? Cizího? Pouštíte do domu úplně neznámé lidi?“
„A ty bys odmítl někoho, kdo ti o Štědrém večeru zaklepe na dveře a požádá o jídlo a střechu nad hlavou?“
„Kdybych tu žil, tak ano. Pustit do domu někoho cizího je hloupost, pravděpodobně nejen o Vánocích.“
„Mýlíš se. Poskytnout pomocnou ruku o vánočních svátcích je šlechetný, ale to ty nemůžeš pochopit.“
„Proč?“
To jediné slovo dokázalo Julii převrátit žaludek naruby. Vybuchla.
„Protože ty nemáš žádný emoce, Dylane! Chceš poznat Vánoce, ale jsi pokrytec! Nedokážeš si vychutnat jejich kouzlo… naše koledy, tradice! Toho všeho je pro tebe škoda!“
S posledním vyřčeným slovem přidala do kroku. Utíkala, co nejdál od něj. Neotočila se, když na ni zavolal.
„Doopravdy se nezajímá! Je to pro něj jenom kratochvíle! Nic nechápe!“
Běžela pořád dál. Slzy jí tekly z očí proudem. Z hlubin mysli se vynořovaly vzpomínky.

Pár minut před smrtí

Vchodové dveře bouchly.
„No tak, Julie, neloudej se. Rozsvícení stromku nepočká.“
„Prosim tě, mami, každej rok je to stejný!“
Otrávená puberťačka se usadila na sedadle spolujezdce. Nepřipoutala se, její matka ano.
„A to jmelí, co jsem ti dala do pokoje?“
„Vyhodila jsem ho. Je k ničemu, akorát z něj padá bordel.“
Vyhlédla z okna na ubíhající chodníky a silnici.
„Jmelí se daruje pro štěstí,“ poučila ji matka.
„No a? Tyhle stupidní zvyky jsou mi ukradený, mami! Na co smejčit celej barák kvůli jednomu večeru! A když už jsme u toho… nebudu na Štědrej večer doma, domluvili jsme se s partou.“
„Cože? S těmi nevycválanci? Tohle už je přes čáru, Julie! Na tom jsme se nedohodly!“
Dospívající dívka se drze ušklíbla. „A co s tim jako uděláš? Nebudu si uklízet pokoj, ani dělat úkoly! Že chodim za školu ani nevíš, co?“
Natočila k matce obličej. V očích Sáry Dohnalové se zaleskly slzy. Na malou chvilku stočila pohled ze silnice a křižovatky ke své nezdárné dceři. Nohu nechala na plynu. Nestihla strhnout volant. Náraz z boku. Třískot skla. Airbagy. Tma.

Julie s námahou otevřela oči. Ležela na zemi, všechno ji bolelo. Co se stalo? Opatrně se posadila.
„Mami?“
Naskytl se jí hrůzný pohled. Jejich auto mělo promáčknutý bok a vysypaná skla. Kolem pobíhali policisté a záchranáři. Černé auto s nápisem koroner stálo opodál, ale Juliiným očím uniklo.
„Naložte ji do sanitky! Ještě žije!“
Cizí hlas donutil Julii zvednout se ze země. Zarazila se, když pohlédla na své ruce. Viděla skrz ně silnici.
„Co? Proč jsem… průhledná? Mami!“ Natáhla ruku po osobě na pojízdných nosítkách. „Kam ji vezete? Co bude se mnou?“
Donutila nohy k pohybu. Dveře sanitky se zavřely. Než se rozjela do nemocnice, upoutala Julii jiná věc. Černá plachta, zakrývající druhá nosítka. Zřízenec s nimi nevybíravě cukl, ven vykoukla bledá ruka s barevným náramkem, dárek od nejlepší kamarádky.
„Do háje! Já jsem mrtvá!“

Neznámá pražská ulice

Jen na krátký okamžik se Julie zastavila. Přepadla ji strašná bolest, píchalo ji v boku. Dozvuky té nehody. Občas se to stávalo. Nejspíš to byla pro duchy běžná věc. Nakonec, nebyla mrtvá zas tak dlouho.

V nemocnici

Nikým neviděná se toulala Prahou, proplouvala skrze lidi, nezřídka i davy, naprosto bez povšimnutí. Dokonce ani prodavači zaručeně magických předmětů a samozvaní kazatelé v ulicích její přítomnost nezaznamenali.
Vždycky jsem věděla, že to jsou šarlatáni.
Pár dní trvalo, než sebrala odvahu, aby se za matkou vydala. Nebylo to tak snadné, jak se mohlo na první pohled zdát. Musela projít několika nemocnicemi, než našla tu správnou. Na chodbě vyslechla hovor dvou sestřiček o pacientce v kómatu, po autonehodě. Konečně to pravý místo? Nepotřebovala vidět kovovou cedulku se jménem v nohách postele, aby matku poznala.
„Mami!“
Chtěla se jí dotknout, ale ruka prošla skrz.
„Probudíš se, že jo? Budeš v pořádku… musíš!“
Po průsvitných tvářích stékaly slzy.
„Způsobila jsem tu nehodu… a udělám cokoliv, abych to napravila. Probereš se…“ Cloumaly s ní vypjaté emoce. „Napravím to. Slibuju!“

Neudržované skladiště, v relativně opuštěné části Prahy, posloužilo jako dobrý úkryt. V okolí nebylo zrovna moc živo. Ideální místo, kde si Julie mohla srovnat myšlenky. Jenže brzy přišla na to, že v budově není sama.
„Kdo jsi? Co tu pohledáváš? Tohle místo je naše!“
Poplašeně ucukla, jak zaslechla divné syčení. „Kde se schováváte? Vy mě vidíte?“
Neznámí se objevili neochotně. Jejich těla připomínala kouř, šedý a proměnlivý. Při sebemenším náznaku větru se rozplývali. Někteří působili tence, jiní pro změnu tlustě. A pak ty oči. Každá z těch podivných bytostí měla jinak barevné, ale pohled v nich stejný, plný temnoty. Vztek, nenávist, silná touha, to vše se v jejich očích zrcadlilo.
„A ty vidíš nás.“
Hlas vzdáleně připomínal vytí, bodal do uší. Vycházel ze všech úst současně: „Kdo jsme? Říkají nám zbloudilé duše. Poltergeisti. Nikam nepatříme! Nikdo nás nechce! Dokonce ani Smrt!“
„Jako by snad Smrt byla skutečná,“ ucedila dívka pohrdavě.
Zlostné syčení zesílilo: „Smrt existuje! Chodí po světě, sbírá duše. Nenávidíme ji! Nechala nás trpět! Nechala nás v téhle neexistenci! Bez ní nemůžeme dojít klidu, spočinout.“
Julii pálila na jazyku otázka, ta nejdůležitější ze všech. „Smrt… může oživit mrtvé?“
To, co skupinkou proběhlo, znělo jako smích, radostný, úlevný.
„Ano! Jen Ona má tu moc!“

Tam, kde všechno začalo

Teenagerka zvolnila krok. Už byla skoro na místě. Začne pátrat, až se nevrátím do Bludičky. Pouto ho zavede do skladiště, kde jsme se setkali poprvé… a tam ho donutíme přivolat Smrt. Vrátí mě do života a probere mámu, protože když to neudělá, přijde o služebníka.
Plna myšlenek na pomstu vstoupila do dveří. Ve tmě zaslechla téměř nezřetelný šepot.
„Hej! Jsem zpátky!“

Bar Bludička, krátce po setmění

Mefisto se škodolibým výrazem na tváři pozoroval Dylana, vraštícího čelo. „Ta tvoje žába se ještě nevrátila?“
„Neplní dohodu,“ zabručel v odpověď, „už je po setmění.“
Démon nechtěl těžit z přítelovy nervozity, ale přece jen mu nedalo, aby se nezeptal: „Cos jí všechno řekl? Myslím o duších a duchách?“
Muž s chladnýma očima se na okamžik zamyslel: „Vlastně, skoro nic. Že je rozdíl mezi duší a duchem. A že existují duchové, kteří nemají rádi smrtelníky a hází po nich věci. O využívání energie jsem ji nepoučoval. Něco už umí, ale přišla si na to sama. Je dost učenlivá.“
Démon protočil oči v sloup. „Vážně mě udivuje, jak seš poslední dobou lehkovážnej! Necháváš tu holku toulat bůhví kde, a ani ji neupozorníš na to, že existují zbloudilé duše, které se živí právě takovýma chytrýma dušičkama, jako je ta její? Zrovna před pár minutama mi jeden z mých chlapů dones, že nepříliš daleko odtud zaznamenal větší množství negativní energie. Nechci tě strašit, Dylane, ale co když se nevrátila, protože se jí něco stalo?“
„Myslím, že máš pravdu, Mefisto. Půjdu ji najít… a uzavřeme to.“
„No vida, to je slovo chlapa! Mám jít s tebou?“
Jeho společník ho přerušil mávnutím ruky. „Ne, přivedu ji sem.“ Zůstal stát na místě, než se místnost malinko otřásla v základech a Dylan se rozplynul jako pára.
„Hej! Tady se mi nepřemisťujte! Neumíte číst?“
Mefisto si otíral slzy smíchu, barmanův pohoršený pohled nevnímal. Jistě, to je celý Dylan. Dělá si to po svém. A teď navíc přestává uvažovat racionálně, připomněl si v duchu. Copak ho opravdu ztrácíme?
Potřásl hlavou. Teď by měl použít chladnou logiku. Jeho přítel je zaslepený, zcela propadl té lidské holce. Mohl by udělat nějakou hloupost.
Démon v duchu zvážil všechna pro a proti, než nechal zmizet křídla i ocas. Stačilo lusknout prsty, aby vzhledem připomínal uhlazeného byznysmena. Radši na něj dám pozor.
Obrátil pozornost k mladším „spolubydlícím“: „Ne, že tady z toho uděláte kůlničku na dříví. Lucifer už další podnik nezasponzoruje!“
Vykročil do ulic, zapadaných sněhem. Než najde správné místo, bude se zřejmě muset chvíli brodit závějemi.

Místo prvního setkání

Kroky Dylana neomylně vedly k místu, kde se s teenagerkou setkal poprvé. Dveře zůstaly pootevřené. Vstoupil a zachvěl se zlostí. Poltergeisti! Tak přece! Vznášeli se u stropu, dost daleko, aby na ně nedosáhl. Jeho pozornost upoutala zašpiněná dívka, ležící na chladné podlaze, zřejmě vyčerpaná soubojem. Upřela na něj unavené oči. „Julie!“ Vykročil k ní a stačil při tom prsknout jedovatou slinu směrem ke zlovolným duším. „A s vámi si to vyřídím později!“

Jakmile popošel ještě o několik kroků, poltergeisti se na něho střemhlav vrhli. Kvíleli, bědovali, divoce kolem něj poletovali, až utvořili vzdušný vír. Snažil se prorazit tou změtí duší, hledal Julii, která se, k jeho velkému překvapení, ocitla o několik metrů dál, hrabala se do stoje. „Uteč! Musíš odsud, Julie! Tihle jsou nebezpeční!“
Donutili ho otáčet se hned napravo, hned zas nalevo, nenechávali ho vydechnout. Funěl a bránil se dorážejícím duším. Dívka zůstala stát na místě, sledovala to hrůzyplné dění.
Získej si důvěru Smrti, chtěj, aby tě potřebovala. Pomocník postačí, říkaly. Ach, Dylane, pořád ti to ještě nedochází? Tvoje smůla!

Nesnesitelný jekot sílil. Dylanovi doslova rval uši, bylo to podivné. Nikdy v životě nepocítil bolest. A ještě jedna věc ho zarážela. Skutečně se jich tu schovávalo tolik? Měl neblahý pocit, že něco přehlédl. A další zlovolné duše, vsáknuté pod podlahou, náhle vystoupaly na povrch a začaly kolem muže kroužit. Snažil se je odehnat, až na podlahu dopadlo několik kapek krve, vytékající z jeho rozříznuté paže. Krvácím? Jak je to možné?

Nevěřícně zkoumal klikatou ránu, zacelovala se velmi pomalu. Aniž to tušil, ocitl se v ochranném kruhu. Poltergeisti si byli vědomi toho, že teď jim nemůže ublížit a bez pomoci zvenčí se z něj nedokáže dostat. Tisíce drobných jehliček se mu zapichovalo do hlavy, nedovolovalo mu myslet jasně. Klesl na kolena, slzel. Znovu obrátil pozornost k dívce, která se snažila udržet rovnováhu. Zdálo se, jako by do ní narážely proudy neznámé energie a vpíjely se jí do těla.
„Ju… Julie! Ještě je… čas!“
Rozkašlal se. Jeden poltergeist využil otevřených úst a pokusil se ovládnout jeho schránku. S vypětím všech sil ho Dylan zapudil. Stále více slábl. Na několika místech krvácel. Pozvolna z něj unikal život.
A dívka, které tolik věřil a která mu pomáhala pochopit jednu z nejkrásnějších lidských kratochvílí, se hystericky smála. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy, utápěla se v jakési zvláštní euforii. A pak vyřkla slova, z nichž Dylana zamrazilo.
„Nebudu utíkat! Nechceš pozdravit mé přátele? Celou dobu jsme se tu scházeli. Taky chtějí poznat tvou šéfovou. Tak na co čekáš? Zavolej ji!“
„Ty… celou tu dobu… ale proč?“
„Copak to není jasný? Smrt mi vrátí život a probudí mámu! Zase budeme spolu!“
Zasáhl ji další proud energie. Kmitající duše hořely nedočkavostí. Pokud se uskuteční jejich plán, Smrt zanikne a na její místo nastoupí tahle dívka, a vše, co si za ta dlouhá léta vysnily, se stane skutečností.
Dylan smutně zavrtěl hlavou. „Mrtví mrtvými zůstanou. Nemůžeme tě vrátit do světa živých. Tak to nefunguje!“
„Lžeš! Bojíš se trestu, protože ses zaplet s lidskou holkou! Tak víš co? Seberu ti tu tvoji magickou moc, a až se budeš přede mnou plazit, ještě rád Smrtku přivoláš!“
Oči Julii divoce plály. Byla odhodlaná ke všemu. Nevzdá se toho plánu. Ty duše říkaly, že všechno bude zas jako dřív. Vykročila ke kruhu. Dotkne se svého průvodce, a tak na sebe přenese veškerou jeho moc.
Pryč byl skřítkovský dojem. Přetvářka, kterou tak pracně udržovala, se zhroutila jako domeček z karet.
Dylan svěsil hlavu. „Ještě pořád to můžeš zastavit.“
Julie se ušklíbla. „Jo? A tohle všechno zahodit? Něco ti řeknu! Dostat se ti pod kůži bylo tak snadný!“
Už byla téměř u něj. Natáhla ruku a v příští chvíli zděšeně vyjekla a uskočila. S dalším hlasitým prásknutím ztratila rovnováhu a s úděsem sledovala, jak se špička biče dotkla jedné ze zbloudilých duší a to, co z ní zbylo, připomínalo ohořelé noviny.
„Prevíti! Troufejte si na někoho silnějšího!“
Démon ledově usekával slova a s každým dalším prásknutím zanikl další poltergeist. Ochranný kruh se narušil a Dylan ztěžka vydechl: „Mefisto. Já…“
„Nemám chuť tě tu peskovat. Víš sám moc dobře, jak to mohlo skončit, Deathe!“
V Julii by se krve nedořezal. Death? Ale to přece v angličtině znamená… „Ne… ty nejsi… ty nemůžeš být…!“
Mefisto obrátil svou pozornost na ni: „Slečinka netroškaří, jak vidím! Chtělas pokořit Smrt a zaujmout její místo. Ale něco ti povím, holčičko. Všechno, čeho by ses dotkla, by zetlelo. Duše bývalých smrtelníků nezvládnou udržet tolik magické energie, natož ji správně používat. Uvrhla bys svět v chaos! V nicotu!“
Dívka se zajíkla: „Ne, já nechtěla…“ Její tělo svádělo boj s nově nabytými schopnostmi. Opouštěly ji, ne právě bezbolestně. Zadržovala slzy. To přece nemohla být pravda! Ne, on není… nemůže být…
Démon se ušklíbl. „Jak vidím, jsi stále zmatená. No, je asi načase tě poučit, děvčátko. Tenhle muž před tebou je živoucí legenda. Řekové ho nazývají Thanatos, Římani zase Mors. Ve zdejších končinách se vžilo jednoduché označení, Smrťák. Umí mluvit všemi světovými jazyky. Toulá se světem po staletí a během svého putování si vybral jméno, jímž ho oslovují jen jeho nejbližší přátelé, a které jsi teď pošpinila. A měl bych tě upozornit ještě na jednu věc… tímhle svým neuváženým činem sis vysloužila jednosměrnou jízdenku na Luciferovo panství!“
Julie se opřela o zeď a zoufale vrtěla hlavou. Oklamal mě! Nechal mě myslet si, že je jen pomocník. Nezvládla jsem to! Všechno jsem zkazila! Mami!
Dylan pomalým krokem přešel k Mefistovi, ten stroze ucedil: „Je mi jí skoro až líto.“ Natáhl k dívce ruku. „Na co čekáš? Jdeme! Peklo volá!“
K jejímu velkému zděšení pouto na jejím zápěstí zmizelo a ze zad dívce vyrašila velká černá křídla. „Dy… Dylane,“ vyjekla hlasem plným zoufalství.
„Doufám, že se víckrát nesetkáme, démonko,“ prohlásil muž v černém chladně a rozplynul se v oblaku tmavého dýmu. Kolem ní zavládlo ticho.

*

Restaurant U Špičáku, současnost

„Kdy se to stalo?“ Petr přerušil ticho po doznívajícím příběhu.
„Před rokem. Tehdy jsme se potkali dřív, proto jsi o ničem nevěděl. Od té doby se… měním.“
„Všiml jsem si. Myslíš, že tě tak moc ovlivnila? Nikdy jsem neslyšel, že by lidské duše dokázaly takhle zapůsobit na někoho z našich řad.“
„Julie byla… zvláštní. Obdivoval jsem její houževnatost, to, jak se dokázala vypořádat se svou novou rolí. Obyčejné duše většinou nezvednou ani hrnek.“
„Viděl jsi ji od té doby, co se z ní stala démonka?“
„Ne.“ Dylan se natáhl po vínu. Na dně slabě zašplouchalo. „Dojdu pro další.“
„Nespěchej.“ Petr si dolil zbytek.
Nedivím se, že to na Dylanovi zanechalo následky. Poznal lidské bytosti z jiné stránky. Tahle Julie… svým způsobem mu dala nahlédnout do pocitů smrtelníků. Byl by špatný nápad, kdyby se znovu setkali?

Dylan se vyhýbal rozdováděným skupinkám. Zvenčí se nesl zvuk příležitostně odpalovaných rachejtlí. Rychlý pohled na nástěnné hodiny mu prozradil, že už do půlnoci mnoho nezbývá.
Přesně o hodinu později se obloha rozzáří stovkami barev a lidé si budou vzájemně přát a připíjet.
„No né!“
Vyhnul se chlupatému ocasu, který mu málem podrazil nohy.
„Ehm, dlouho jsme se neviděli, Mefisto.“
Démon se uchechtl: „Sakra dlouho. Ale co tě přivádí sem? Neříkej, že dneska pracuješ!“
„Pro dnešek mám hotovo. Jane, můžu tě poprosit o další lahev vína?“ směřoval slova k majiteli podniku.
„Platíš ty nebo Petr?“ Většinu dlouhodobých zákazníků znal jménem.
„Petr.“ Převzal láhev.
„Myslete na to, že o půlnoci zavírám. Nepotáhnete mi to tady do rána.“ Na lístek dvojici z podkrovního salónku připsal druhou čárku a vzdálil se.
„To jste zatím vypili málo. S kým, že to sedíš?“
„S Petrem.“
Pekelník se otřásl. „S andělem. Tak to si moc zábavy neužiješ. Jsou to suchaři.“
„Bavím se dostatečně.“ Víc to nehodlal rozvádět. Nepotřeboval se nikomu zpovídat. Chystal se i s vínem vrátit do patra.
„Ptá se po tobě.“
Mefistova slova ho přiměla otočit se.
„Každou chvíli sonduje, jestli tě někdo z nás nepotkal. Chtěla by tě vidět.“
V Dylanově tváři se nepohnul jediný sval. „Nemám zájem.“ Slova tak chladná, ani náznak citu. „Je démonka. Zaučení má už za sebou. Může mě vyhledat sama, pokud bude chtít. Místo toho za sebe posílá jiné.“
„Ví, že udělala chybu. Nechala se…“
„Zmanipulovat těmi duchy? Nenech se vysmát, Mefisto! Plánovala to od začátku, jen hledala vhodnou skulinku,“ ucedil Smrťák. „A já se nechal nachytat jako nezkušený školák! Ale můžeš být klidný. Vánoce ani další lidské zvyky už mě nezajímají.“
Před Dylanovými tvrdými slovy démon ucouvl. „Dělej, jak myslíš.“ V duchu zvažoval možnosti. Netušil, že svého přítele potká zrovna tady. Celý rok se vyhýbá démonům, aby o té holce nemusel slyšet. Pokořila ho, urazila. Jistěže se zlobí. Ale vážně chce tu drzou žábu nenávidět po zbytek věčnosti? Mysli, Mefisto! Jestli Dylana nepřesvědčíš teď, už možná nebudeš mít šanci. Co s tím? Jan zavírá zhruba za hodinu. Ledaže…
Démonovy oči utkvěly na vedoucím. Počkal, až přijde blíž, pak mu pevně stiskl rameno a zadíval se mu zpříma do očí. O půlnoci půjdeš domů, Jane, tak, jak jsi to měl původně v plánu. Necháš nás tu zamknuté. Budeš si myslet, že jsme všichni odešli.
Upír se na něj zadíval malinko pohoršeně. „Budeš na mě zírat ještě dlouho, Mefisto? Brzo se zavírá a já mám plný lokál!“
Muž s ohnivýma očima nasadil svůj nejkouzelnější úsměv. „Tak tě prosím, v tom shonu nám dones ještě poslední rundu… tady pro mě a mý chlapy.“

*

Petr se na svého přítele usmál a hned jim nalil z doneseného vína. Celý příběh v něm hluboce rezonoval. Ještě nějakou dobu si povídali o zdánlivě nezajímavých věcech, než anděl nadhodil: „Něco jsi mi připomněl, Dylane.“
„Skutečně?“
Anděl přikývl: „Víš, zanedlouho skončí tenhle rok a začne nový. V mnoha ohledech je to nová příležitost, nepopsaný list. Lidé to často využívají, když chtějí začít znovu… proč bychom nemohli i my?“
„Uber trochu, Petře. Snažíte se vážně nenápadně… ty i Mefisto. A když už jsme u toho… brzy se zavírá.“
„A co na tom, že se snažíme? Jen ti chceme pomoct.“
„O to se vás ale nikdo neprosil, Petře!“
Anděl viděl, jak je jeho přítel napjatý. „Máš vztek, fajn, ale nevybíjej si ho na nás. Nic jsme ti neprovedli. To tu dívku, Julii, bys měl konfrontovat. Místo toho od problémů utíkáš. Chováš se… jako člověk!“
„Tak dost!“ zahřměl Dylan a vší silou bouchl pěstí do stolu. Víno z převrhnuté skleničky kapalo na koberec.
Petr se zastrašit nenechal. „Nelíbí se ti, co slyšíš, viď? Přiznej si to, odkoukal jsi od ní mnohem víc než jen vánoční zvyky. Smrťák, kterého jsem znal ještě před rokem a půl, by se nenechal takhle rozhodit. Nepřipustil by, aby se mu obyčejná holka zavrtala pod kůži. Celou nevyhovující situaci by ukončil rovnou, bez výmluv a vytáček. Nebyl by z toho nadšený, ale neschovával by se před démonkou, co mu schopnostmi nesahá ani po paty.“ Ignoroval, že ho jeho společník propaluje očima. „Běž za ní, Dylane. Promluvte si, vyjasněte si, co vás oba tíží, a pak už se nikdy v životě nemusíte setkat. Přece tě chce vidět, ne? Proč by tě jinak Mefisto přemlouval?“
„Ano.“ Dylan se pouštěl na tenký led. Nerad by anděla ještě víc rozdráždil. Mají pravdu ti dva. Petr mě zná dlouhá desetiletí. Naučil se ve mně číst. Mefistovi to ještě tolik nejde, ale málokdy se zmýlí.
A anděl stejně zapáleně pokračoval: „Existuje jedna důležitá lidská emoce, Dylane. Jmenuje se strach. Lidi na něj reagují buď bojem, nebo útěkem. Tvým osobním strachem je Julie. Bojíš se, že tě znovu zklame, ale věřím, že po takové době už nebude plivat jed. Jdi za ní, přesvědč se sám!“
Postavil Dylanovu převrhnutou skleničku. Dovedl si představit, nad čím teď jeho přítel přemýšlí.
Smrťák nakonec vstal. „Je pozdě. Měl bych jít. Co budeš dělat ty, než půjdeš domů?“
„Já?“ Anděl vytáhl mobil. „Naposlouchám si tu skladbu, Christmas Truce. Nashle v příštím roce!“
V tomhle roce, opravil se v duchu. Vážně to uteklo tak strašně rychle?
Venku odbila půlnoc. Noční obloha se rozzářila ohňostroji.

*

Kdo by si myslel, že s příchodem rána nebude v restaurantu U Špičáku ani noha, byl by udiven, že téměř žádný z netradičních hostů bar neopustil. Nechtělo se jim být součástí lidských oslav, mnohé z nich nelákal návrat domů. Mefisto je seznámil s plánem, souhlasili bez váhání. Židle a stoly proměnili na pohodlná lůžka, využili každý kousek přízemí.
Nemělo smysl říkat jim, že večírek pro zvané se ruší. Mefisto ke své velké nevoli zjistil, že Smrťák, kterého chtěl natlačit někam do soukromých komnat a přesvědčit, aby té drzé žábě dal ještě šanci, se s prvním úderem půlnoci vypařil. Sdělil mu to anděl, kterého našel meditovat u sklenky vína a vyřvávajícího mobilu. Divní patroni, tihle andělé, pomyslel si pekelník v duchu, ale couvnout se už nedalo. Majitele baru očaroval, zábava v plném proudu, tak proč toho nevyužít a nedopřát si trochu pohodlí? Když sešel do přízemí, některé bytosti už spokojeně pochrupovaly. Po pár hodinách falešného zpěvu, lechtivých historek a zážitků ze starých dob se ke spánku uložil i zbytek osazenstva. Některé neprobudilo ani cinkání klíči a následné otevření vchodových dveří.
Poloviční upír po příchodu do místnosti vykulil oči. Byl by přísahal, že restaurace byla prázdná, když zamykal.
„Co má tohle kruci znamenat?“
S nevraživým pohledem přehlédl situaci. Ti vykukové si z jeho podniku udělali noclehárnu! To jim přijde draho!
„Vidíš, ne?“ Mefisto se štrachal se do sedu, naštěstí plně oblečen.
„Drzouni! Tohle vám naúčtuju! Jak si to vůbec představujete? Vybavení vrátíte do normálu, je to jasné?“
„Tak se tolik nečerti, Jane.“
„Bacha, na čele mu nabíhá žíla,“ upozornil provokatéra jeden z mladších démonů. Zněl nejistě. Ta záležitost s přespáním měla být jen neškodná zábava.
Upír prošel mezi postelemi k zavřeným dveřím, úklidové místnosti. Vytáhl z ní koště.
„To nemyslíš vážně! Co chceš teď dělat s…“ Démon nedostal šanci doříct větu. Zaskučel, jak ho koště přetáhlo přes záda. Bolelo to, upír měl páru. Začal se klidit z dosahu, rány dopadaly i na další bytosti, které se koštěti připletly do cesty.
„Vyklidíme prostor! Počkáme, až vychladne!“
Raději Mefista poslechli, ran už schytali dost. Démoni mizeli v oblaku kouře, andělé pro změnu s tichým „puf“ a světlem. Jiné bytosti vzaly zavděk odemčeným hlavním vchodem.
Jan zůstal stát v prázdném hostinci. Doutnal, pokud se to tak dalo říct. Opřel koště o bar. Tohle Mefistovi neodpustí, bude si to žehlit dlouho. Nějakou dobu bude persona non grata, nežádoucí.

Z náhle zmizelých zákazníků si těžkou hlavu nedělal. Do odpoledne se tu někdo z nich objeví, aby to tu dal do pořádku. Ale štve mě, že se nezeptali. Hodili mi něco do pití? Omámili mě nějakou drogou? Nic si nepamatuju!
Zarazil se. Zaslechl hlasy z horního poschodí. Znovu sevřel koště v rukou. Ti dva taky dostanou, co proto. Vyšel schody do patra a zaklepal. Čekal, že tam najde oba hosty, ale mýlil se. Petr seděl v místnosti sám.
„Počítám, že už šel…“
Anděl kývl hlavou: „Jo. Musel si něco zařídit.“ Na stolku měl položený mobil. Z něj se linuly hlasy, které Jan slyšel.
„Myslel jsem, že nás o půlnoci vyženeš. Dylan něco takového říkal. Jenže nikdo nepřišel a… já tu usnul.“
Upír se zatvářil kysele. „Mefisto si z mýho hostince udělal hotel.“ Měl chuť si odplivnout. „Nevím, co provedli. Ale mohli se zeptat.“
„Je démon, ti se neptají, Jane.“
„To jsem pochopil. Zaplatíš útratu a vyrazíš? Potřebuju to tady dát do pořádku na večer.“
„Určitě. Nebudu tě zdržovat.“
Petr si v duchu povzdychl. Nemělo cenu Janovi vysvětlovat, co se pravděpodobně minulou noc odehrálo, jen by přilil olej do ohně. Nechal ho při tom, že hosté chtěli slavit až do rozbřesku. Při pohledu na proměněný nábytek v přízemí mu cukaly koutky.
„Vzali to opravdu vážně, co?“
„Až moc, Petře.“ Jan převzal peníze. „A než odejdeš… všechno nejlepší do nového roku.“
„I tobě, Jane.“
Anděl vyšel na liduprázdnou ulici, mobil pečlivě uložený v kapse. Věnoval upírovi poslední pohled, než zamířil k domovu. Na mysli mu vytanula slova naposlouchané skladby, Vánočního příměří. Stále se jí nemohl nabažit.
„Dnes jsme všichni bratři, pijeme a spojíme se. Teď dorazily Vánoce a sníh změnil půdu doběla.“
Nepřišlo mu zvláštní pobrukovat si ji nahlas. Byla nádherná a kolem nikdo nebyl. Zvedl za chůze hlavu a usmál se. Začalo sněžit.

*

Dylan byl ponořený v myšlenkách. Vlastně je dobře, že má někoho, kdo ho upozorní, když udělá chybu. Konečně si přiznal, že Petr i Mefisto mají pravdu. Skutečně utíkal před svými strachy. Teď by se jim měl postavit čelem.
Chodbu lemovaly na jedné straně dveře, které skrývaly pokoje démonů, na druhé okna s výhledem do zahrady. Sice stál před správnými dveřmi, ale zdráhal se zaklepat. A jakmile sáhl na kliku, samy se otevřely.
Julie se na něj zadívala hlubokýma, chladnýma očima. Měla delší vlasy, zůstal jí i lehce raráškovský výraz. Křídla se jí zachvěla, ocas nervózně zakmital. To byla jediná známka nejistoty, kterou dala najevo.
„Pan Smrt. Za kým jste přišel?“
Slyšel v jejích slovech tvrdý podtón, i když navenek zněla uctivě.
„Zaslechl jsem… zkazky.“
„Opravdu? A o čem?“ pokoušela se o arogantní tón. Příliš jí to nešlo. „Co sem mohlo zavést někoho tak důležitého jako jste Vy, hm?“
Poznávám Mefistovu školu.
„Zavedly mě sem řeči o démonce, která se mnou chce mluvit… a které dlužím rozhovor, pokud o něj ještě stojí.“
„Rozhovor… je víc, než v co jsem doufala… Dylane.“ U jména zaváhala. „Já se… omlouvám. Nezachovala jsem se k tobě fér. Teď už to vím.“
„Omluvu přijímám a teď možná budu trochu troufalý. Kdysi mi někdo vyprávěl, že je nezdvořilé odmítnout hosta o štědrovečerní večeři. Vím, že je první večer v novém roce, ale… přijmeš nezvaného hosta?“
„Ty si to pamatuješ?“ hlesla udiveně. Myslela, že na všechno, co mu vyprávěla, zapomněl, stejně jako na ni. Přece zneužila jeho důvěry a pak ho zradila.
„Každé slovo.“
V očích se jí zaleskly slzy. „Mám… talíř pro hosta… je trochu zaprášený, jestli nevadí.“
Čekala na mě celý rok?
Julie pookřála. Je tady. Dal mi možnost se omluvit. Slzy štěstí tekly z očí proudem. Pokusila se o úsměv.
„Tak pojď dál, vážený hoste.“

Autorka: Lenka Peroutková
Název: Vánoční naděje
Korektura: Lea Schröpferová
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Lenka Peroutková (* 1994) pracuje v jedné z pražských univerzitních knihoven. Fantasy světy ji zaujaly již v dětství.  Časem začala psát vlastní příběhy. Občas zkouší různé literární soutěže, např. O Dračí řád (Pouto času) a Sardenské legendy (Svět ztracených knih, Spirála vzpomínek). Poslední dva roky se účastní webové akce DMD (Duben Měsíc Drabble).

Většina jejího života je profesně i osobně spjata s knihami, u kterých ráda relaxuje, ale neodpustí si ani filmovou či seriálovou tvorbu. Mezi její zálibu patří sbírání Funko POP figurek.