POVÍDKA: Petr Klepal, Wintercat

Wintercat
Petr Klepal
 

Katmila se natáhla do linky pro hrnek a otlučenou retroplechovku s mletým kafem. Skoro jí vypadla z ruky, když zezdola uslyšela řinčení skla a skřípnutí a lupnutí, jak někdo otevíral zamčená dvoudílná vrata do dílny vytažením vnitřní zarážky. Vrata chvíli vzdorovala a pak se s hlasitým prasknutím odporoučel zádlab a cesta dovnitř byla volná.
„Orebe!“ ozvalo se dole rozčílené volání.
„Koho to sem čerti nesou?“ ucedila Katmila, „poledne není čas borařů, to jsou noční dravci!“
„Tak, sakra, Orebe!“
Katmila seběhla dolů. Uprostřed dílny, drze zalité jasným světlem talířových ledek na stropě, stál chlap jako hora, v dlouhém koženém plášti a vysokých botách. Za opasek palcem ledabyle zavléknutou pravou rukou odhaloval velkou zbraň v pouzdře u pasu.
„Oreb je po smrti, zabili ho…“
„Mě je jedno, kdo ho voddělal,“ zarazil ji za výpomoci výmluvného gesta ruky. „Mě zajímá, kde je můj Wintercat!“
Katmila zesinala.
„Wintec… ten bílej?“
„Sakra, Wintercaty jsou všechny bílý a v Podsvětí jich není zase tolik, aby se do pracek břídila jako je Oreb dostal víc jak jeden za tisíc let!“
„Ten Wintec… je zničený…“
Chlap vypadal, že vzteky vyletí stropem. A když začal řvát, nechrlil žádné přívětivosti.
„Podívej, ty malá tunířská děvko, jestli to dobře chápu, převzalas živnost. Takže toho Wintca mi dlužíš ty. Stál mě tři a půl mega!“
Katmila se zatvářila kysele. Jo, a byly to určitě naprosto poctivě vydělaný prachy… Jenže jí bylo houby platné, za co si ten šmejd Wintca pořídil. Sem dolů prsty zákona jen tak nedosáhly, a když se o to pokoušely, tak s rizikem, že je někdo s chutí zlomí. Tady platil nepsaný zákon Podsvětí.
„Dám ti tejden. Buď navalíš Wintca, minimálně před vytuněním, abych viděl snahu, nebo padesát táců. A za každej další měsíc, než ho dostanu do ruky, dalších padesát. Všechny prachy, co mi dáš, než dostanu bor, si samozřejmě nechám, takže je ve tvým vlastním zájmu sebou hejbat!“
„Kde mám vzít padesát táců? Všechno, co tady mám, má sotva takovou cenu. Máš vůbec od toho Wintca záruku?“
Chlap vytáhl plastovou kartu do čtečky a rozlomil ji. Menší část jí podal, přičemž ji chytil za předloktí.
„Nezaplatíš dva měsíce po sobě a seberu ti všechno tady. A tebe šoupnu jako tu nejlevnější čubku do toho nejšpinavějšího bordelu dole! Ne proto, že by mi to něco vydělalo, ale z čirý zlomyslnosti… Jen pro pořádek, takhle mírnej jsem k tobě jenom proto, že mi jde o toho Wintca, ten pro mě má podstatně větší cenu než zničení života nějaký flundry.“
„No, tak vyhrožovat a urážet umíš, teď ještě vyzkoušíme, jak rychle běháš!“ ozvalo se z ulice skrze otevřená vrata.
Chlap se otočil a při tom sáhl do pouzdra pro zbraň. Jenže z druhé strany dílny zapraskala pumpa brokovnice. Katmile vtrhly slzy do očí, když ve vratech spatřila Dřeje s pistolí a za sebou Elhejda, který oběhl dílnu a přišel zadním vchodem. Ještě že jim ukázala, kde od něj schovává klíč.
„Tak, to plivátko nech, kde je,“ šklebil se Dřej, „a vypadni!“
„Co sem řekl, to platí,“ otočil se výhružně chlap ke Katmile.
„Ty, já ho prostě vodprásknu a všichni budeme mít pokoj,“ prohlásil Elhejd a zvedl zbraň. „O jednoho hajzla víc, nebo míň, tady dole se to vsákne!“
V tu chvíli chlap ztratil sebejistý klid.
„Tam naproti v parku čeká pár mejch chlapů… myslím, že už sem jdou, určitě vás viděli. Maj automaty,“ chrlil nervózně. „Kurva, víte, kdo já jsem? Aberad. Postrach Aberad! A teď odcházím… takže klid, jo!“
Minul Dřeje a počastoval ho hodně ošklivým pohledem. Ten jen sykl a otočil se, aby ho neměl za zády. Ze tmy parku, za hranicí dosahu záře těch pár svítilen na štítu tunírny, vyšlo několik chlapů s automatickými puškami.
„A kurva,“ zasyčel Dřej.
Ale chlápek se jen zastavil, aby křikl zpátky: „Ten Wintercat chci!“ a pokynul svým lidem a ti ho následovali do tmy.
„Tak tohle bylo o fous,“ odfoukl si Elhejd. „Ještěže Dřej chtěl hned po tom, co se vrátil shora, jet za tebou!“ obrátil se na Katmilu. „O co přesně šlo?“
„Ten Wintec, co tu Oreb měl… co jsem ho rozmlátila, byl jeho. Mám dluh jako hrom! A to jsem mu ani neřekla, že jsem to byla já, kdo ho poslal do šrotu.“
„V první řadě ti to tady budeme muset líp zajistit. A dáme ti sem nějaký kamery, abys viděla do dílny, i když budeš v patře. Taky zbraně. Ale toho Wintca už do kupy nedáme, ten byl tak důkladně rozemletej, že z něj nezbylo naprosto nic použitelnýho,“ bručel Dřej.
„A jak jsi nahoře pochodil ty?“ obrátila se k němu Katmila.
„Ehm, jak to ve zkratce říct? Bejvalka po mě zase chtěla, abych se cejtil provinile, že si ona našla někoho jinýho a rozvrátil jsem tím rodinu a přivodil rozvod. Neustále se ohání dětma a chce platit víc a víc, ale vidět jsem se s nimi mohl za celou dobu sotva chvíli. V institutu se mnou už zjevně nepočítají, moje krátkodobý zařazení jako terénního pracovníka tady dole se mění v časově neurčitý. A vůbec to není tím, že můj nadřízený je bejvalej tchán a prostě mě sem odklidil, abych nekazil jeho dceři budování nový rodinky.“
„Tak pojďte nahoru, udělám vám kafe,“ usmála se Katmila, v ruce stále obracela část zárukové karty Wintercatu. Ani ji nedala do čtečky, bylo zjevné, že Aberad nelhal.
Vystoupali po úzkém schodišti do malé kuchyně v patře. Katmila jako vždycky svítila jen zářivkou na lince a místnost měla ten zvláštní nádech věčného přítmí světa venku. Postavila na kafe a vytáhla z linky další dva hrnky.
Dřej mimoděk vyhlédl z okna na to notoricky známé a přece neopakovatelné panorama. Do všech směrů se rozkládající siluety domů rozlehlých prvoměst vystupovaly z temnoty zdejší věčné noci díky odražené záři hroznů reflektorů kolem budov a hal rozličných nepřetržitých provozů a dopravních koridorů pro nákladní automaty. Kam oko dohlédlo, se tyčily tisíce mohutných stometrových podpěrných sloupů, nesoucích strop z keramoslitinových plátů.
Tohle bylo Podsvětí.
Tady neúnavně pracovaly čističky odpadů světa nového, zpracovatelské závody surovin vytěžených z trosek zničeného světa starého, generátorovny ochranného štítu, jaderné elektrárny živící vše energií a ještě ji dodávající nahoru a také čerpací stanice hlubinné vody a spousty dalších provozů. Na pozadí všeho dění tu neustále znělo jejich vzdálenější či bližší hučení a dunění.
A zdejší nebe bylo jen podlahou prvního patra mohutného, až do stratosféry se zvedajícího a neustále se rozrůstajícího aglomeru Světovie, jediného lidského útočiště na kosmickým bombardovaním zničené matičce Zemi.
„Dá se vůbec ještě někde sehnat další Wintercat?“ zeptal se zamyšleně Dřej.
„Ale jo, jsou i v Podsvětí. Ale, tak jako můj vysněnej Shadow, jsou jen vzácně k vidění. Pochybuju, že bysme ho z někoho vymámili. Šel by snad sehnat třeba jako trofej při nelegálních závodech, ale na ty my dva nemůžeme, protože děláme pro vládu a všichni to vědí. Jsme vyvrhelové vyvrhelů.“
„Takže… diamant mezi bory!“ vzdychl Dřej.
„Diamant je tady, bez urážky, Shadow. Vojenskej superspeciál, co je doopravdy neviditelnej. Vůbec se oficiálně neodprodávají, takže kdo ho tady má, má taky nahoře ty správný konexe a především ranec bankovek. Wintec je zase specifickej veterán, co má svý zlatý časy dávno za sebou, takže taky hodně ceněný žihadlo.“
„Určitě se půjde doptat borařů, co si u tebe nechávají tunit káry…“ obrátil se Dřej na Katmilu.
Zakroutila hlavou.
„Kdybych ho sehnala za takovou cenu, co si můžu dovolit, bude to vrak a nikdy ho nevytuním tak, aby se mu pozdával, a to nemluvím o tom, že nevím, kde bych do té doby vzala pade měsíčně.“
„Tohle je Podsvětí, kotě,“ usmál se Elhejd. „Když tu najdeš něco opuštěnýho, je to tvoje!“ snažil se ji povzbudit.
„Hm, tady zaručeně najdeš nejednu opuštěnou ženskou, ale ne Wintca!“
„Neházej flintu do šrotu,“ prohlásil světácky Elhejd, přestože mu bylo jasné, že ani při všem optimismu není velká naděje tu káru sehnat. Ne za týden. Ani za měsíc. Budou muset Katmilu před tím sajrajtem někam uklidit, nejspíš k nim. „No, ehm, my bysme od tebe taky něco potřebovali.“
„Asi nechcete vytunit káru, co?“ odtušila ironicky.
„Ne, potřebujeme, aby ses borařů šikovně vyptala, když už z nich budeš tahat, kde by se dal splašit Wintec.“
Katmila se na ně zvědavě podívala.
„Někdo dole rabuje kovy. Má spadeno na kde co, ale trnem v patě jsou speciálně kabely,“ vysvětlil Dřej.
„No, opuštěný baráky jich jsou plný a nikomu chybět nebudou, ne?“ opáčila Katmila. „Zákon Podsvětí, co je opuštěný, to si může kdokoli vzít.“
„No, kdyby trhali elektriku ze zdí, nebo brali nějaký starý dráty nízkýho napětí, tak by to nikoho nezajímalo. Oni to ale pojali ve velkým stylu a hrabou do živýho vysokýho napětí. Na čtrnáct dní odstavili hlavní přívodní stanici Bránecký čističky a Rokycanská dvě měla zatraceně dlouhej výpadek naštěstí nějakýho vedlejšího provozu, a je toho víc,“ doplnil Elhejd.
„Hele, nejste vy náhodou nějaký to sledovací pracoviště populace chemií a hormonálním svinstvem z čističek zmutovaných přerostlých potkanů a těch ještě zmutovanějších potvor, co na ně vypustili, aby redukovali jejich stavy? Co vy máte s naháněním zlodějů kabelů?“
„Vláda má naděláno v kalhotách. Tady dole se v kabelech nikdo kloudně nevyzná, jelikož se tu všechno budovalo hekticky, za konce Bombardování a krátce po něm. Mimo jiné i proto tady taky neřádí těžební automaty, aby prvoměsta a odstavený provozy rozebraly. Kdyby se těm zlodějům podařilo šmátnout do rozvodů od jaderek, nebo vyřadili na delší dobu čističky, bude to mít nedozírný následky a tak dále. Takže mobilizujou každýho, kdo se tady dole jen trochu vyzná a je ochoten, nebo spíš musí, spolupracovat.“
„Bude nějaká odměna?“ rozzářila se Katmila.
„Jo, dobrej pocit z obecně prospěšnýho činu,“ usadil jí Elhejd. „Tohle je v režii naší vlády a ta to chce rychle a hlavně bez zbytečných nákladů a rozruchu zapakovat, než se někdo z nadnárodní unie začne vrtat v tom, co se to v českým sektoru sere.“
„Možná… bys to tady měla zabalit a odstěhovat se k nám. Nějakou práci už ti najdeme,“ řekl Dřej.
„Popravdě, taky na to myslím,“ připustila Katmila. „Mám tady ale rozdělaný dvě žihadla a je věcí cti je dokončit. A taky se obávám, že ta vaše základna, fungující jako veterina na prvním podlaží, není dost daleko, aby tam Aberad nenatáhl svoje nenechavý gaunerský pracky. Podle toho, jak se choval a co měl nohsledů, bych ho tipovala na pořádný zvíře. Toho jen tak něco nezastaví.“
„No nic, povalím,“ řekl Elhejd a zvedl se.
„Já tady zůstanu s Katmilou…“ řekl Dřej omluvně.
„Bylo mi to jasný, v pohodě,“ přikývnul Elhejd a hodil mu brokovnici a krabičku nábojů.
Seběhl ze schodů, prošel dílnou a naskočil do aeroboru, zaparkovaného před tunírnou. Turbína Venomu se spokojeně rozhučela. Elhejd ho rozehnal a po chvíli jízdy-letu jen těsně nad zemí, doméně aeroborů, minimalizující zatížení a opotřebení komunikací aglomeru, to zvedl vysoko nad silnici. Otočil se v proluce mezi činžáky a pro jistotu proletěl nad parkem, aby se ujistil, že Aberadovi lidé vypadli.

***

Venom tiše svištěl věčnou nocí Podsvětí. Pohyboval se klikatým letem napříč a zároveň souběžně s jednou z dávno nepoužívaných prvoměstských magistrál, kde se pořádaly nelegální sprinterské závody borů.
Elhejd současně pátral po zlodějích kovů a Wintercatu. Venom představoval polovojenský speciál vizáže nadupaného nízkého bouráku, kterému silný proudový motor a jeho výstupními plyny živená soustava pohonných, zdvihových a manévrovacích trysek dávaly schopnosti létajícího žihadla s výškovým dostupem, o jakém si mohla drtivá většina borů nechat jenom zdát.
Ukrytý ve tmě nad chátrajícími činžáky, za občasných krátkých přeletů přímo nad magistrálou, byl pro divočící boraře dole prakticky neviditelný. Elhejd se ale mohl nerušeně rozhlížet díky čelnímu sklu Venomu, které i při zhasnutých vlastních infračervených reflektorech zesilovalo dostatek zdejšího zbytkového světla a záře světel borů dole, aby viděl jako za hořejšího dne, byť pouze jednobarevně.
Podsvětí, i přes přísný zákaz vstupu nepovolaným osobám, patřilo dobrodruhům, rebelům, gangsterům a zkrachovalcům horního světa, kteří utíkali sem dolů před životem svázaným zákony a přísnými pravidly hořejší společnosti. Tady dole byli svobodní a nevázaní. Obvykle tu mumraj vypukl za pozdního pátečního odpoledne a končil nedělní nocí, přičemž přestože tu panovala věčná tma, přes hořejší den boraři vyspávali a střízlivěli, aby vše ožívalo zase až s nástupem nehmatatelného večera.
Na dávno nepoužívané rychlostní silnici se sjížděly nejrozmanitější káry s  různým stupněm vytunění. Některé aerobory připomínaly obyčejná osobní vozidla hořejších pater, ale většina z nich měla jedinečné dizajny podle představ svých majitelů. 
Kolem závodních borů se pohybovali na dálku rozeznatelní piloti, svobodomyslní, sebevědomí a často velmi výstřední lidé, vyžívající se ve vymóděných kombinézách s futuristicky tvarovanými a vyšperkovanými přilbami. Jejich nedbalému a přezíravému vystupování tvořilo protipól halasné povzbuzování fanoušků, obléhajících své idoly a těšících z každého jejich sebevíc hraného vstřícného gesta či projevu náklonnosti.
Mnohem méně nápadní, i když také početní, byli drsní lidé dolejška, pro které boryal představoval zdroj živobytí. Bookmakeři zajišťující toky peněz a zisky z každého závodu, tuníři šperkující a opravující bory, šťávníci prodávající palivo, provianťáci s potravinami, tabákem a alkoholem a samozřejmě stíny Podsvětí, dealeři drog.
Elhejd si prohlížel to lidské mraveniště dole a zdálo se mu jako vyčpělý sen, že byli kdysi s Avalou jeho součástí.
„Co bys chtěl dělat, kdybys toho Wintca našel?“ zeptala se Avala na vystřelovacím sedadle spolujezdce. „Závodit o něj nemůžeš, i kdybys byl do toho kvůli Katmile ochotnej vrazit Venom.“
Nemohl si nevšimnout popíchnutí žárlivosti v jejím hlase.
„Nevím, asi by bylo nějak povzbuzením, kdybysme ho alespoň někde zahlídli. Jenže tam dole je kde co, ale Wintec ani náhodou. A čas letí. Ten chlápek nevypadal na nějakýho tlučhubu.“
„Takže ji uklidíte a samozřejmě k nám!?“
„Dřej ji tam chce vzít a ona víceméně souhlasí. Ale chce dodělat nějaký dvě káry. Věc tunířský cti. A taky… jakmile to tam zůstane opuštěný, však víš… může se toho zmocnit kdokoli.“
„A ti zloději kabelů?“
„Uf, můžou bejt kdekoli!“
V dálce se, na pozadí světlé linky zářícího plazmatu ochranného štítu Světovie objevily nezaměnitelné siluety několika policejních Galacticonů, klouzajících nad střechami domů.
„Vidíš, celá policie a všechny ostatní složky jsou kvůli tomu na nohách!“
„Spíš si vozej prdele,“ ušklíbla se nabručeně Avala.

***

„Katmi, máš zlatý ruce,“ prohlásil borař a se zalíbením obcházel svůj vytuněný Hedegorer. Podal jí ruličku bankovek.
„Hele, Piši, sháním Wintca, nevíš o nějakým?“ zeptala se Katmila a hladila při tom jedno ze svých posledních tunířských dílek po kapotě.
„Wintercat? Fúúú, já snad na vlastní voči ani žádnej neviděl. Ale hele, zrovna včera jsem slyšel, že na Koblence někdo zahlíd fakt velký shromáždění teda vraků, ale třebas by se tam dalo něco kloudnýho najít. Hlavně takhlenc na brakování k tunění!“
Piš skočil do Hedegoreru a odsvištěl do věčné noci, ale Dřej, který vyslechl celou rozmluvu, stále postával ve vratech a zamyšleně hleděl ven.
„Vrtá ti hlavou ta Koblenka?“ zeptala se Katmila. „Ústředně to bylo seřaďovací nádraží za Rokycanskou dvě, jestli si to dobře vybavuju.“
Za svištění a hvízdání se přede vrata tunírny snesl Venom. Sotva se zvedly dveře a Elhejd s Avalou se vysoukali ze sedaček, Dřej už stál u boru.
„Jedeš jako na zavolanou. Máš šťávu, abysme se mrkli na Koblenku?“
„Ale jo. Akorát… to tu chceš nechat holky samotný?“ opáčil Elhejd.
„My si poradíme,“ prohlásila Katmila a ukázala na arzenál, který už Dřej do dílny stačil natahat. „Aberad se má ukázat až za tři dny,“ dodala o dost méně nadšeně.
„Nukleární střelu jsi nedodal,“ poznamenal Elhejd k množství zbraní v tunírně, když se soukal zpátky do sedačky Venomu.
„Nesehnal jsem,“ pokrčil rameny Dřej. „Hlavně, aby se nám nepustily kočičky do sebe, zdá se mi, že si moc nesednou.“
„No jo, Avala je na Katmilu docela vysazená a vůbec je poslední dobou pěkně náladová a žárlivá,“ pozvedl obočí Elhejd.
„Aby nebyla v tom…“
„Co?!“
„No, těhotná. Víš, to takhle když to chlap s ženskou dělá, tak příroda jim to nedala jen tak pro zábavu, ona s tím má vlastní záměry a čas od času si je prosadí i přes všechno, čím se tomu lidi snaží zabránit…“
„No, nestraš!“
„Cheche, takovej velkej chlap a bojí se mrněte!“

***

„Ty brďo, co se tady děje?“ hvízdnul Elhejd.
„Hele, bore, podle mě už máme nakročeno k tomu čapnout zloděje kabelů. Teď ještě ten Wintec!“ pochichtával se Dřej. „Ještě že je Katmila takovej ten zodpovědnej typ, kdyby to hned zabalila a zdrhla, tak by nás na Koblenku nikdo neupozornil a tohle místo by člověka fakt nenapadlo!“
Elhejd otočil Venom a spustil se s ním nad řady kdysi soukromých garáží. V úzkých zdánlivě nekonečných uličkách mezi dlouhými přízemními nudlemi společných buněk se hromadil nejrůznější šrot. Pečlivě uložený a navíc tak, aby byl co nejméně vidět. Velká kola drátů, plechy, víceméně kompletní zařízení, traverzy a montované ocelové konstrukce, celé nebo rozebrané vraky borů, ale i nákladních automatů. A nezaměnitelní stočení černí hadi kabelů.
„Dobře, skladiště máme, tady si na ně můžou kdyžtak cajti počkat, ale kdepak se dneska krade?“ brumlal si pro sebe Elhejd.
„Pohyb vpravo,“ oznámil vítězoslavně Dřej.
Vlastně ho zahlédl jen díky tomu, že se mu vyjevil na pozadí světel ocelárny Rokycanská dvě.
Elhejd naklonil Venom a zamířil tím směrem. Proletěli nad rozsáhlým zchátralým areálem, ve kterém se dala rozpoznat plovárna a přilehlé zábavní středisko, o kus dál obchoďák. Pak se dostali přes rozpadající se čtvrť rodinných domků k bývalému seřaďovacímu nádraží.
„Támhle!“ ukazoval Dřej. „V depu, vidíš to!“
„Ty vole, ale to jsou…“
Elhejd nedokončil.
Venom ztichnul a zhasnul.
„Tahej!“ zařval Elhejd.
Ale Dřejovi nebylo potřeba nic říkat. S prásknutím pyropatrony v teleskopické tyči pod sedačkou zmizel venku. Elhejd dostal pecku do zadnice prakticky ve stejnou chvíli. Nestačili si ani uvědomit jak, a už se váleli stále upoutaní v sedačkách po hrbolatém asfaltu ve změti tkaniny prudkým nárazem prasklých dopadových vaků, padákových šňůr a samotných padáků. Nedaleko hořel vrak Venomu.
„Mám záda na tři půlky,“ skuhral otřesený Dřej, lezoucí ze sedačky po čtyřech.
„Pakuj se, bejku,“ popoháněl ho Elhejd, sám si nemotorně prořezávající cestu z toho chumlu dlouhým vojenským nožem.
„Vo co de? Jsme rozmáznutý na zemi, Venom na sračky, co eště se nám má stát? Mimochodem, to tvoje milovaný žihadlo je pěknej krám… byl!“
„Venom je skvělej… ale civilní verze nemá odstíněnou řídící jednotku, jako policejní a vojenský bory. Sundali nás EMPéčkem… chápeš, sestřelili elektromagnetickým pulsem. Vypadneme, kdyby si chtěli přisvištět pojistit, že to nepřežijeme.“
„To chceš jako říct, že nás sestřelili…voni?“ chrčel Dřej.
„To asi přímo ne, i když v minulosti ukázali, že jsou inteligentní a šikovný víc než dost, ale někdo je má určitě pod palcem,“ ucedil Elhejd a strkal Dřeje mezi plechy jakési ohrady. „Mizíme!“

***

„Jak to, že Venom nevyslal nouzovej signál?“ brblal Dřej a pajdal pustou temnou ulicí za Ehejdem, který se také potácel celý nakřivo.
„Je to borařský žihadlo, ty nevysílaj nouzový signály. Když se to posere, jseš v tom sám, to je zákon borařů v Podsvětí. Možná ti pomůže nějakej kámoš, ale poldům se nevolá!“
„Do píči, Elhejde, sice máme borařský přezdívky, ale ani jeden z nás se na opačný straně zákona nepohybuje. Já tam nikdy nebyl a ty už roky nejsi. To tě, kurva, nikdy za tu dobu nenapadlo tam ten nouzovej maják namontovat?“
„Popravdě? Ne, ani jsem si na to nevzpomněl!“ šklebil se Elhejd.
„Jak dlouho se budeme potácet těmahle zapomenutýma končinama, než se dostaneme někam, odkud se bude dát zavolat pomoc?“ drnčel Dřej.
Elhejd mu podal načatou plechovku zdejšího levného piva, která přežila pád ve schránce nouzové výbavy jeho sedadla.
Dřej se napil.
„To je tak vodporný, až je to dobrý!“ zašklebil se a pak vykřikl: „U všech keramoslitinových plátů, co jich jen nad náma je!“
„Zas tak skvělý to taky není,“ otočil se Elhejd, „Vikingové si prej takhle představovali podsvětí, podlaha světa nad hlavou a k pití jenom kozí chcanky!“ smál se… a pak ho uviděl i on.
Stál tam, pod plechovým přístřeškem, vedle potemnělého sešlého baráku a nebýt odrazu světla z Rokycanské dvě na chromovaných doplňcích, vůbec by si ho nevšimli. Ale ta silueta byla nezaměnitelná.
Wintercat.
Jeho barva má do tovární sněhově bílé určitě už hodně daleko, ale s tím si Katmila poradí. Jen, aby byl alespoň víceméně kompletní.
Kradli se k němu jako kočka k myší díře. Jakoby ho mohli vyplašit, nebo naštvat, že se jim nakonec ukáže jenom jako vrak, nebo co hůř, přelud.
„Je kom…plet…ní!“ zavyl Dřej. „Já snad začnu věřit v zázraky. Takhle se brzo i ty dopracuješ ke svýmu diamantu!“
„Hm, tak snadný to asi nebude! Už dvakrát jsem ho měl nadosah a pokaždý mi nějak ufrknul. To ho snad spíš nějakým zázrakem vyrazím z těch nahoře.“
„Hele, já si tady hrcnu na prdel a ty dojdi pro pomoc, aby mi náhodou nezmizel,“ prohlásil Dřej a uvelebil se pod přístřeškem vedle Wintca.
„Co když zmizíte voba?“ namítl Elhejd.
„Raděj smrt, než hanbu!“ trval na svém Dřej.
Když ho o dvanáct hodin později vyzvedávali s policejní asistencí, usmíval se na Elhejda jako malý smrad nad novou kolobrndou a nechtěl ani slyšet, že by nedoprovodil Wintercat na podvalníku za dodávkovým Kormoranem do Katmiliny tunírny, zranění nezranění.
To už policejní hlídkové Galacticony a těžké zásahové Ravenary řádily v depu.

***

„No pane, to je kousek!“ usmíval se policejní komisař, když v Katmilině dílně spatřil Wintca. „Ale co mě přivádí… Pánové, mám vám vyřídit, že máte u policie i vlády velké a ještě se uvidí, jak významné plus. Při tom zásahu jsme nakonec sbalili celý ten gang drezérů, co si vycvičil potkaní komando zlodějů kovů. A vaše zásluha je nepřehlédnutelná!“
„No, popravdě, když jsem viděl ty potkany tahat se se starým železem, říkal jsem si, že v tom bude nějaká kulišárna!“ smál se Dřej.
„Měli to vymyšlený fakt dobře, hoši. Využili zdejší obrovský potkany a od malička je učili, co od nich chtějí. A za odměnu jim do žrádla přidávali drogy. Jenže už neřešili, že si to vychytralí hlodavci urychlovali, aby se co nejdřív dostali k fetu a tak se pouštěli do velkokabelů s vysokým napětím, protože jim to pak pěkně přibývalo. A když se na místě minulých krádeží našly spálený potkaní mrtvoly, nikoho nenapadlo, že patří ke zlodějům.“
„Prej to nešlo úplně hladce,“ podotkl Elhejd.
„Vzhledem k tomu, že je na policejní bory EMP neúčinné, stříleli po nás raketami z ramene. Bohužel, jeden Galacticon to koupil a posádka se z toho nedostala…“
„Šéfe, mohla by policie udělat něco tady pro tu hezkou tunířku,“ zeptal se najednou Dřej.
„Co by to měl být?“
„No, jenom bych si u vás nahlídnul do policejní databáze…“

***

„Tak přece,“ hvízdl Aberad, když spatřil sice trochu zašlého, ale Wintca. „No, tak sebou koukej mrskat tunit, kočko, máš měsíc, pak pade! Jsem na tebe zvědavej, protože tohle nebude vůbec jednoduchý a já ze svých požadavků neslevím.“
Když se v dílně objevil Elhejd s Dřejem, Aberad teatrálně vzdychnul.
„Už zase vy dva a zase s kvérama?“
„To máš schválně přezdívku, co pozpátku znamená ‚dareba‘, nebo’s to nevěděl, Tome Čečků?“ rýpnul si Dřej.
Aberad se zarazil.
„Tohle,“ ukázal Elhejd vyjetinu z tiskárny policejního boru, „je zatykač s vypsanou odměnou dvě stě litrů. No přece jen, vzal si nahoře roha svýmu šéfovi i s jeho pěti míčema. Ovšem… jsme lidumilové a ctíme zákony Podsvětí. Takže jsme ochotní dělat, že jsme nic takovýho nikdy neviděli… ale Katmila má zaplacených šest měsíců na vytunění Wintca!“
„Máte nějak divný počty…“ zabručel Aberad.
„Tenhle Wintercat je mnohem hodnotnější veterán než ten původní, tohle je Silvestris, mimo jiné. Nesmlouváme, buď ber, nebo klepeta!“
„To si děláte kozy, kurva!“ zařval Aberad.
„E-e!“
„Támhle naproti, v tom parku, bude od teď až do předání Wintca někdo z mejch lidí. To žihadlo se odtamad nehne, jasný!?“ štěkal Aberad, ale bylo znát, že rychle chladne. Pak odešel.
„Brďo, proč jsme ho vlastně nesebrali a nepředali polišům? Bylo by po dluhu a Wintercat a dvě stě táců navrch, plus další ještě se uvidí jak významný plus!“ přemítal Dřej.
„Jednak by se to rozneslo a na index u borařů by se dostala i Katmila a druhak, myslíš, že bysme dali přestřelku s tím jeho gangem? Spíš ne, kámo,“ namítl Elhejd. „Celou dobu jsem čekal, jestli nám tu sebejistotu sežere nebo pískne na pistolníky.“
„Hold jsme dobrý herci,“ zasmál se Dřej.
„Co já bych si bez vás počala, chlapi,“ rozplývala se Katmila.
„Jen žádný početí,“ brblal Elhejd.

***

Elhejd z kabiny netuněného Alorenu, kterým s Dřejem přijížděli, viděl už z dálky černý Medrecan, stojící před veterinou. Tady, na prvním podlaží, na rozdíl od do věčné noci ponořeného Podsvětí, fungovalo střídání denních dob, tak jako na všech dalších vyšších patrech aglomeru. Vrstva luminiscenčního gelu na stropě právě simulovala pozdní odpoledne.
„Copak to je za ouřadu? Někdo shora?“ zeptal se Dřej směrem k muži v tmavém obleku s kravatou, postávajícím vedle Medrecanu.
„Můj hlídací člověk,“ snažil se vtipkovat Elhejd, „pořád jsem v podmínce! S tímhle panákem jsem si zase nesedl já a ani jeden z nás se přes to nijak zvlášť nesnaží přenýst. Takže vždycky, když se ukáže mimo domluvený schůzky, kouká z toho nějaká levota.“
„Ladislav Hejda a Ondřej Pelestan. Kdo by to řekl, že z vás bude taková efektivní dvojka,“ pronesl probační úředník, jen co k němu oba muži došli. „To máme ale pěkný den, že pánové.“
„Ideální k tomu, abyste ho zkazil,“ odtušil Elhejd.
„Kvůli tomu tady dneska nejsem,“ zabručel snad až zbytečně zřetelným nespokojeným tónem kravaťák. „Podívejte, pánové… nevím, jak se to mohlo stát, ale vy dva začínáte být nahoře u vrchnosti…, eh, jak to říct jinak, než…,“ rozhodil rukama, „populární. A jelikož máte na pažbě dva nezpochybnitelné skvělé zářezy, tuhle tu drogovou laboratoř a teď zase zloděje kabelů, no představte si, Hejda, že najednou se začíná na tom vašem maléru, se šťávnicí vyhozenou do luftu, vidět to pozitivní. Dokonce se ozývají hlasy, že to je vlastně třetí plusový bod, dobrý skutek do třetice.“
Zapálil si cigaretu, dlouze potáhl a tvářil se zničeně.
„Inu, do třetice všeho dobrého… takže mě sem poslali, abych vám něco předal.“
Nešla mu ta slova snadno, ale přemáhal se, dokonce i trochu křečovitý úsměv přidal. Významně pomalu kouřil a pak zahodil špaček do mřížky blízkého kanálu.
„No, tak hodně štěstí v další práci, pánové.“
Obešel Medrecan, otevřel dveře na straně spolujezdce a nastoupil.
Ještě hodnou chvíli po tom, co černý aerobor odsvištěl, stáli Elhejd s Dřejem zaraženě na chodníku.
„Neříkal, že ti má něco předat?“ ozval se Dřej.
Elhejd kroutil hlavou a pak mu to došlo.
„Ty brďo… já… tomu… nemůžu… uvěřit!“ halekal a hnal po chodníku podél prázdné silnice před veterinou.
A Dřej za ním nechápavě hleděl, dokud Elhejd nehmátnul do vzduchu a neotevřel se před ním obdélníkový otvor plný světélkujících bodů.
Dřej musel pracně přeostřit, aby si všimnul úchvatně tvarované siluety karoserie Shadowu, lámající světlo tak dokonale, že činila nadupaný bor fakticky neviditelný.
„Já říkal, že když jsme našli Katmile Wintca, tak ten tvůj diamant nebude daleko!“

Wintercat
Autor: Petr Klepal
Ilustrace: Petr Klepal, Aj (Instagram ilustrátorky)
Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková