POVÍDKA: Lenny Ka, Miluji tvé tělo

Miluji tvé tělo

Lenny Ka

O milostných etudách hrdliček psal už Karel Hynek Mácha. Libé tóny s úmyslem svádět něžné pohlaví však vyluzují pouze samci. Slyšet je můžete hlavně v květnu, čase nejvášnivějších námluv.

Vanda si útrpně povzdechla, jak může někdo psát tyhle prostoduché blbosti? Očima našla jméno autorky článku. Nějaká Lenka Kašparová. Neznala ji, ale nepochybovala o tom, že když se rozdávala inteligence, téhle blbce o tom zapomněli říct.

Ze sluchátek jí do uší vystřelil prudký a nekompromisní zvuk bubnů, vzápětí se ozval rychlý kytarový riff a pak se to celé několikrát zopakovalo se stejnou kadencí.

„Můžeš mě nazývat narcistou. Možná nemám žádnou cenu. Říkáš, že až moc toužím po obdivu. Jsem příliš extrovertní,“ řval do mikrofonu sugestivně zpěvák. Znělo to naléhavě a naštvaně. Zároveň šlo v jeho hlase slyšet odhodlání srovnat si s někým nevyřízený účet.

Následoval refrén: „Ale mohl bych být mnohem horší. Děkuji bohu, že nejsem ty. Děkuji bohu, že nejsem ty!“ Agresivní sólo na kytaru význam těch slov ještě zdůraznilo.

Vanda rychle odemknula telefon a rozklikla Spotify, aby zjistila, co za kapelu poslouchá. Himalayas? Vůbec netušila, co jsou zač, ale ten song byl super. Famózně zahrané kytary a v projevu zpěváka bylo něco, kvůli čemu věřila naprosto všemu, co zpíval. I když jí bylo jasné, že si asi celý text té písně vymyslel, protože jednoduše nějaký potřeboval.

Vzpomněla si na Kláru, jak na ni dneska ráno v práci křičela, když zjistila, že si obarvila vlasy na modro-zeleno. Zákazníci prý nebudou mít chuť si u nich koupit žádné jídlo, když uvidí její hlavu. Musela si vlasy během směny zakrýt šátkem, a přitom na ně byla tak hrdá. Slušelo jí to. Lidi se za ní na ulici otáčeli. A Vanda byla středem pozornosti ráda. Celá ta scéna ale byla jen vykrystalizováním averze, kterou Vanda ke své šéfové cítila už dlouho. Mockrát ji viděla, jak z misky rádoby tajně krade dýška, aniž by se o ně s kýmkoliv rozdělila. Taky si brala domů jídlo, které firma po konci otevírací doby odvážela na charitu bezdomovcům.        

„Ale mohla bych být mnohem horší. Děkuji bohu, že nejsem ty, Kláro!“ zpívala v duchu se zpěvákem a hned se cítila líp.

Otevřela Google a zadala do vyhledávače název kapely. Čtyři kluci. Byli z Walesu. Vznikli v roce 2015 a vydali dvě alba. Vrátila se zpátky do Spotify a našla si přímo stránky kapely. Spustila přehrávání.

Ze sluchátek se ozval zvláštní zvonivý zvuk. Připomínal neodbytný tlukot zvonů ohlašující něco zásadního. Něco, co změní svět. Do toho se přidala dunivá a hutná melodie baskytary podpořená rezonující rytmikou bubnů. 

„Cítím tě. A jsem jako mrtvý, když jsem v extázi. No, zlato, lítám. Tak prosím, zlato, buď moje.“ Vztek se ze zpěvákova hlasu vytratil, ale pronikavá naléhavost zůstala. Zpíval pomalu, ochraptěle, jako by každé slovo tahal až hluboko z plic.

Vandě z toho naskakovala husí kůže a šimralo ji v podbřišku. Dá se takhle emotivně zpívat o sexu, když člověk neprožije něco opravdu intenzivního? Když sám nepocítí touhu, která ho spaluje natolik, že se nedokáže ovládat?

Představila si, jak ji Tomovy silné ruce tisknou na stále ještě hřející kapotu auta. Ani postupující noc z ní nedokázala odstranit teplo slunečních paprsků předchozího letního dne. Položil se na ni tak, že cítila v rozkroku jeho ztopořený penis. Dráždivě ji políbil na suché rty a pak jí vsunul jazyk do pootevřených úst. Nemohla skoro dýchat, jak dychtivě ji líbal, ale jeho ani nenapadlo přestat, dokud se sám nepotřeboval nadechnout. Vyhrnul jí šaty až k bokům a palcem odhrnul kalhotky z nejcitlivější části jejího těla. Trochu to bolelo, když do ní pronikal. Byl moc tvrdý a rychlý. Roztáhla stehna a přitáhla si ho k sobě, aby se do ní mohl dostat celý. Bolest ustoupila a vystřídalo ji příjemné tření probouzející rozkoš. Jenže se ani ne za pět minut vystříkal na její břicho. Příliš brzo nato, aby se dokázala udělat. Celá se chvěla.   

Prohnula se v zádech a trochu si poposedla, aby uvolnila rostoucí napětí v rozkroku. Neměla by na takové věci myslet. Raději se znovu zaměřila na časopis na svém klíně. Už jako dítě zbožňovala vůni potištěného papíru a dokonalé fotografie, které věci, lidi a vůbec všechno zobrazovaly snad ještě realističtější, než jaké byly ve skutečnosti. Na křídlech vyfocené holubičky mohla rozeznat jednotlivá peříčka a z jejího korálkově červeného pohledu vyzařovala ostražitost.

Zabrala se do toho pohledu natolik, že sebou až trhla, když se jí najednou v klíně ocitlo klubko vrnící bílé srsti. Black ji upřeně pozoroval. Pak natáhl krk a mazlivě se čumákem otřel o její tvář. 

„Ale no tak fuj,“ zaprotestovala na oko. Ve skutečnosti byla ráda, že za ní kocour přišel. Před projevováním náklonosti k páníčkům většinou dával přednost povalování na gauči. Chytla ho kousek pod předními packami a jemně mu pročechrala srst pod krkem. Odměnou jí bylo hlasité zapředení. Najednou v huňaté srsti zaznamenala pohyb. Na povrch vylezl malý tmavý brouk a vzápětí se znovu zavrtal do srsti. Black vycítil změnu atmosféry. Podrážděně mňoukl a seskočil z jejího klína.

Vanda vzala do ruky mobil a vyhledala v něm fotky kočičích parazitů.          

Blechy?

Zavřela stránku a napsala do vyhledávače slova blechy u koček.

Na displeji vskočil seznam nabízených odkazů. Oči se jí zastavily zhruba na třetím z nich:

Blechy – Antiparazitní válka.

Pod titulkem stálo: Základem je včasná ochrana vašeho mazlíčka. Dáme vám pár rad, jak začít...

Rozklikla odkaz a očima přelétávala jednotlivé řádky:

Zvíře nejlépe ochráníte antiparazitním přípravkem, například sprejem nebo pipetou. Oba blechy hubí ve všech životních stádiích. Kromě toho nekompromisně vydesinfikujte všechna místa, kde se vaše kočka pohybuje. Nezapomeňte na koberce a prostory, kam se blechy můžou schovat, jako jsou lišty plovoucí podlahy či skulinky pod nábytkem.

To je snad trochu přehnané? Pomyslela si. Vždyť žijí ve zvířecí srsti. Potřebují krev. Co by dělaly v rohožce nebo liště plovoucí podlahy?

Blechy nejsou snadný protivník. Rychle se množí. Z pouhých deseti jedinců, které si váš chlupáč nedopatřením přinese domů z vycházky, se jich za jeden měsíc může vylíhnout až osm tisíc. Stálo v dalším odstavci.

Zavřela článek a naťukala do vyhledávače slovní spojení: blechy, chování, vlastnosti.

Braňte se před útokem blech!

Upozorňoval titulek prvního článků, který se jí objevil na Googlu. A ani jeho další pokračování nenabízelo příliš důvodů k optimismu:

Blechy umí pořádně pokousat. Když se přemnoží, začnou si pochutnávat na vás.

To jako fakt? Polkla.

Stejně jako jiní parazité, i blechy mohou být přenašeči nemocí. Například limské boreliózy nebo encefalitidy.

Přestala číst a zadala do vyhledávače hesla: bleší kousnutí, fotky.

Na obrazovce naskočily obrázky polo svlečených lidí s jasně rudými kousanci. Někteří jich na sobě měli desítky. Boláky různé velikosti. Ty největší měly skoro rozměr pětikoruny. Posunula displej palcem o něco níž, a její pohled upoutala odhalená kůže předloktí s několika přisátými blechami. Jejich odulá těla trůnila uprostřed natékajících vředů, pod kterými se hromadila krev.

Skákající upíři. Stálo pod fotkou. Krátký, a přesto naprosto výstižný popisek.   

Otočila se k Blackovi, který ležel v křesle a drbal se pod bradou. Přesně tyhle malé svině předtím viděla v jeho kožichu.

Zabrala se do pozorování kočky natolik, že skoro ani nepostřehla zarachocení klíče v zámku. Zato kocour nastražil uši a líně seskočil z křesla. Šouravým pohybem se přesunul do chodby a posadil se naproti dveřím pro případ, že by páníček snad přinesl nějaké tašky s jídlem.

„Blacku, pocem, chlape! Ty tu na mě čekáš?“  

Kocour váhavě popošel pár kroků směrem k Tomovi. Vanda ho předešla.

„Už si doma,“ konstatovala a políbila Toma na rty. „Máme problém. Black má asi blechy.“

Tom se zkoumavě podíval na kocoura, který mezitím došel až k nim. „Blbost. Vždyť skoro nechodí ven, kde by k nim přišel?“

„Nevím, ale něco po něm lezlo. Viděla sem to. Vypadalo to asi nějak takhle,“ Vanda vytáhla z kapsy tepláků mobil, vyhledala na něm fotky blech. Včetně té s blechami přisátými k lidské kůži.

„No ty vole. To je nechutný. Seš si jistá?“ 

„Můžem ho společně prohledat a uvidíme. Třeba se pletu a nic nenajdeme,“ pokrčila Vanda rameny.

Black, jako by reagoval na její slova, zvedl packu a podrbal se na krku.

„Oukej, pojďme ho vzít na světlo.“

Tom si sundal z pravé ruky gumičku a stáhl s její pomocí dredy sahající mu téměř do pasu do nepříliš úhledného ohonu. Nechtěl, aby mu při prohledávání kočičí srsti překážely.  

Vanda mezitím vzala kočku do náruče a zamířila s ní do kuchyně.  

„Tak ukaž,“ Tom zabořil prsty do zvířecí srsti a začal ji systematicky obracet proti směru jejího růstu.

Vanda mu mírně protestujícího Blacka přidržovala. Kocour, kdyby mohl, nejspíš stáhne ocas mezi nohy a utíká se někam schovat.

„A do prdele.“

„Co je, vidíš nějakou?“

„Asi jo. Zdrhla,“ Tom rychle prohrábl srst na jiném místě.

„Tady, je!“ mezi prsty se mu bleskově prosmýklo cosi černého a zmizelo to v hustých bílých chlupech.   „A tady je další,“ Tom prudce chňapl a rozmáčkl hmyz mezi prsty.

„Koukala sem, že proti nim účinkují spreje nebo nějaký pipety. Nevím přesně, co to je, ale půjde to asi koupit normálně ve zverimexu nebo drogérii. Zítra sem celý den v práci, nestihnu se pro to stavit. Skočíš pro to ty?“

„Ok. Pošli mi odkaz. Máme něco k jídlu?“

„Chleba nebo rohlíky. Namaž si to s něčím.“

Vanda konečně pustila kocoura, který uraženě odkráčel k misce se žrádlem. Vstala a napustila si do sklenice vodou z kohoutku.

„On s náma dneska v posteli ale nespí,“ ukázala prstem na Blacka.

Nemohla ty rudé kousance dostat z hlavy. Při představě, že jí po těle leze černá krvežíznivá havěť, se jí svíral žaludek. Tom byl, pokud šlo o prosazování pravidel a zákazů vůči Blackovi, moc měkký. Jasně si kdysi řekli, že kocour do postele nesmí. Jenže to by ho Tom nesměl pokaždé, když Black otevřel dveře do ložnice, chválit, jaký je pašák, že si poradil s klikou. Párkrát ho sice z postele vyhodil, když viděl, že je fakt naštvaná. Black si ale nakonec stejně prosadil svou. Kromě celého bytu sdílel s páníčky i měkkou a vyhřátou postel.  

„Dyť jo, furt. Bude v obýváku.“

*

Byla tma. Jasné znamení, že je čas společně se tulit pod peřinou. Slyšel jejich tiché oddychování tam vedle, za zavřenými dveřmi. Když šli do postele, chtěl se jim uvelebit u nohou, jako vždycky. Ale vyhodili ho. Dokonce několikrát. Takže teď ležel ve svém pelechu a čekal. Jakmile měl pocit, že spí, došel potichu ke dveřím, vyskočil a naučeným pohybem stlačil kliku. Povolila a před ním se otevřel úzký průchod. Opatrně jím prošel. Před postelí se zastavil a nastražil uši. Dýchali pravidelně, jako vždy, když tvrdě spali. Ten zvuk ho uklidňoval. Najednou strašně chtěl být u nich. Dotýkat se jejich teplých těl. Zachumlat se do bezpečí peřiny. Vyskočil na postel, jen na kraj, aby je nevzbudil a stočil se do klubíčka.

*

Svět se najednou zklidnil jako vodní hladina jezera za bezvětří. Srstí šlo opět volně procházet bez nebezpečí pádu. Příjemně hřála. Dole v žílách proudila čerstvá krev. Stačí zalézt hlouběji ke kořenům chlupů, překonat kusadly poddajnou kůži a sát rudou šťávu života. Zapomenout konečně na tu strašnou chvíli, kdy prudké denní světlo proniklo až k jemné narůžovělé kůži a bylo třeba utíkat. Tam venku, za ochranným porostem srsti žije cosi velkého a zlého, co krutě šátrá a chmatá, aby to nelítostně zabilo.   

*

Rázem byla vzhůru a zírala do tmy. Jako by před chvílí na noze cítila hebkou srst. Prsty pravé ruky přejela jemnou látku ložního povlečení, aby si přitáhla peřinu až k bradě. Vzápětí se ze tmy ozval zvuk usilovného drbání.

Je v posteli. Ten zmetek. 

„Blacku, ven! A hned!“

Kocour mňoukl a neochotně seskočil z pelesti. Přezíravě se k ní otočil zády a pomalu, aby neztratil hrdost, zamířil ke dveřím, zatímco Vanda se ospale vymotávala z peřiny.  

„Ses posrala!?“ zasyčel Tom rozespale, a ještě se zavřenýma očima nahmatal mobil. Do šera zasvítilo slabé světlo displeje. „No skvělý. Za půlhodiny vstávám. To už rovnou můžu vylézt z postele,“ matrace lehce zapérovala.

„Výborně. Tak vstaň místo mě a zavři ty dveře zvenčí.“ Měla sto chutí dodat medvídku, ale bylo jí jasné, že tu nenáviděnou přezdívku, by v současném rozpoložení nerozdýchal, tak se k němu jen omluvně přivinula a zlehka ho políbila na tvář. „Promiň,“ zašeptala. Zítra to musí vymyslet tak, aby Blacka udrželi za dveřmi. Dát za ně židli nebo něco jiného dostatečně těžkého? Ale co když se jim v noci bude chtít na záchod? Ona je schopná se o tu židli v polospánku přerazit. Než se jí podařilo najít nějaké smysluplné řešení, přemohl ji znovu spánek.

*

Když znovu otevřela oči, byl Tom už dávno pryč. Rozespale se posadila na posteli. Dveře byly zavřené, takže Black zůstal venku. Otočila se k nočnímu stolku a vzala do ruky mobil. Hodiny na displeji ukazovaly 7:10. Měla vstávat nejmíň před desíti minutami. Jak to, že neslyšela budík? Ve spěchu ze sebe odhrnula peřinu, rychle se převlékla a vyšla z ložnice do kuchyně.

Black ležel v pelechu. Vztyčil uši a sledoval ji očima, jinak se ale ani nehnul.

Jeho miska byla skoro prázdná. Sakra, s takovou zas přijde pozdě. Vytáhla z police pytel granulí a trochu mu z něj do ní odsypala. 

„Žrádlo, kámo.“

Zvedla oči zrovna v okamžiku, kdy se kocour urputně drbal na boku.

„Ale no tak! Koušou tě? Vypráskáme je z kožichu. Neboj.“

Natáhla ruku, aby zvíře pohladila po smetanové srsti, ale hned, jak se jí dotkla, stáhla paži zpět a otřela si prsty o kalhoty. Black se na ní nechápavě podíval. Líně se překulil z pelechu na podlahu, zaujal pozici na zádech, roztáhl packy a krátce mňoukl. Jasný signál, že je příznivě naladěný a Vanda může usilovat o jeho přízeň hlazením a drbáním.

„Teď ne. Spěchám do práce,“ odpověděla napůl kočce a napůl sobě.        

Překročila jeho rozvalené tělíčko a zamířila do koupelny. 

*

Dveře se zabouchly a kocour osaměl. Natáhl krk k misce s granulemi a začichal. Tyhle moc nemusel. Navzdory tomu mu zakručelo v žaludku. Zabořil čumák do misky a se sebezapřením skousl několik seschlých kousků krmiva. Kdyby tak dostal ty měkké kapsičky, ze kterých po prokousnutí tekla masitá šťáva. Znovu mu při té vzpomínce zakručelo v břiše, ale ozval se i další, mnohem dotěrnější vjem. Kdesi vzadu na hřbetě ho píchlo a nesnesitelně zasvědilo. Nedosáhl si tam. Popošel tedy k rohu kuchyňské linky a několikrát to místo otřel o hranu. Svrbění ustalo, vystřídala ho palčivá bolest, ale s ní se dalo žít. Pořád lepší než to svědivé hryzání. Bylo stále častější, pronikavější. Teď však měl klid. A žrádlo v misce. Spořádal ho snad až příliš rychle. Trochu ho tlačilo v žaludku. Ovšem nic, co by nespravilo pár hodin spánku na pohodlném gauči. Odšoural se do obývacího pokoje a vyskočil na pohovku, kde se netečně rozvalil. Chvíli na to už pravidelně oddechoval.

*

Krev v jeho žilách zpomalila, přirozeně kopírovala klidnější rytmus dechu, přesto hřála i přes kůži a její vůně procházela teplem rozevřenými póry. Jen najít dostatečně výživný zdroj a sát z něj až do úplného nasycení. Jídlo znamená sílu. Sílu napnout svaly v zadních nohách a skočit tak vysoko jak jen to půjde. Stále znova opouštět pevnou půdu pod nohama. Dýchat průzračný vzduch a skotačit společně se samicemi všude kolem kočičího těla. Je totiž čas se pářit. Prozkoumávat hranice slastné rozkoše. Objevovat nové světy, kde z rozdrásaných žil tryská nekonečné dobro života.   

*

„Sakra, drž ho! Málem se vysmekl…“

Black prsknul a ohnal se po Vandě. Chtěl se dostat z dosahu odporně syčícího spreje za každou cenu.

„Tak si ho drž sám, ty chytrej!“ odsekla a snažila se paží obejmout kocouří hlavu.

„Jasně, a postříkáš všechno, jen ne jeho.“

Vanda spolkla nadávku, místo toho pokývla bradou: „Ještě tady…“

„Vidím.“

*

Pevně se zahryznout a nepustit. Ledové kapky spalují ochrannou krustu krovek až do živého masa. Strašně škrábou v očích. Leptají je až na holé sliznice. Musíme utéct, přes mrtvoly seškvařené stříkajícím ledovým jedem, ale bezvládná těla kloužou a není kde, ani čeho se chytit. Všechno je rozplizlé do barevných šmouh a řve v agónii bolesti. Takhle vypadá smrt?

*

„Blacku, přestaň kňučet! Tak hrozný to být nemůže!“ Vanda držela svíjející se zvíře ze všech sil, ale bylo čím dál těžší ho zvládnout. Teď sebou Black škubl tak, že se jí skoro vysmekl. Sprej svůj obsah zasyčel naprázdno do vzduchu. Napjala svaly a pevně stáhla kocoura zpět k sobě. Omluvě se podívala na Toma. Ten ale jakoby si jejího drobného selhání v zápalu vraždění blech ani nevšiml.   

*

Několik sekund normálního vzduchu. Čas na to se nadechnout a utéct. Zavrtat se do kožichu mezi chuchvalce srsti, co nejhlouběji to jen jde. Prostě pryč, z dosahu té strašné věci.    

*

„Tak snad finíto?“ Tom zahrkal antiparazitním sprejem. „Už je to skoro prázdný. Z toho smradu mi je blbě,“ odložil téměř vypotřebovanou pixlu na polici a zadíval se na mokrý kožich schlíplého kocoura. Ten vycítil změnu situace, vyškubl se z Vandina sevření a se srdceryvným mňoukáním odběhl do obýváku.

Dívka přikývla: „Jo. Myslím, že stačilo. Snad sou všechny ty mrdky mrtvý.“ Musí vyvětrat nebo se tu otráví. A to tak, že hned. Zamířila ke kuchyňskému oknu. 

„Říkal sem, že jdu dneska se Samem na pivko?“

Překvapeně se po Tomovi ohlédla. „Ne?“

 „Tak ti to říkám teď.“ Pokrčil rameny a omluvně se usmál.

„Hlavně mu neříkej, že máme doma blechy. Jestli se to dozvědí u nás v práci, tak...“ ani nechtěla domýšlet důsledky. Všichni by si na ní ukazovali prstem, že je špína. Klára určitě.

„Neboj,“ Tom ji políbil na tvář a zamířil do chodby. „Do rána mě nečekej.“

Vanda chvílí jen tak zírala rozevřeným oknem do rozsvícených oken protějšího paneláku. Vdechovala studený čerstvý vzduch a hned se cítila líp. Teď už to bude dobrý. Ta havěť určitě pochcípala. Zavřela okno, z kuchyňské skříňky vytáhla konzervu a rezervní misku, do které začala nakládat žrádlo. Čekala, že každou chvíli uslyší ťapkání Blackových pacek po podlaze. Nic se ale neozvalo. Nejspíš se opravdu zlobí.

„No tak, Blacku. Přestaň trucovat.“ Vešla s nachystaným žrádlem do obýváku. Ale kocour jen pomalu zvedl hlavu z gauče, na kterém se zotavoval z prožitého traumatu. Nastražené uši však naznačovaly mírný projev zájmu. Dala si misku pod nos a co nejhlasitěji nasála vzduch do plic.

„To je ale vůně...kuřecí maso ve vlastní šťávě. Sní ti to panička, Blacku, sní.“

Poslední větu pronesla s pohledem upřeným do kocourových očí a s miskou přímo u obličeje. To už kočičák ale stál na všech čtyřech. Vyskočil směrem k ní a vztekle mňoukl, když s potlačovaným smíchem uhnula a on se rozplácl na podlaze. Položila misku vedle něj. Vzápětí se Blackův čumák zabořil do žrádla. Ozvalo se mlaskání.

„Hodný,“ Vanda natáhla ruku, aby kocoura pohladila po hřbetě, ale hned ji zase stáhla. Co kdyby na sobě přece jen ještě měl tu havěť. Raději se posadila na gauč a zapnula televizi. Chvíli uvažovala, že si zajde do lednice pro lahváče, které si tam schovával Tom, ale vlastně se ji zpátky do kuchyně nechtělo. Přehodila přes sebe deku a vzala do ruky ovladač. Něco snad v té bedně v pátek večer dávat budou.

Po deseti minutách, kdy jen bezcílně přepínala programy, se s vyhlídkou příjemně nenucené televizní zábavy začala pomalu loučit. V modrém monotónně poblikávajícím světle obrazovky se jí zavíraly oči únavou. Nažraný Black se zatím usadil na kraji pohovky. V polospánku, aniž by si pořádně uvědomovala, co dělá, jej pohladila po stále ještě vlhké srsti a on smířlivě položil hlavu na její klín. Netrvalo dlouho a dřímali oba.          

*

Pořád cítíme, jak to na kůži pálí a leptá. Není kam před tou žíravinou utéct. Nemůžeme ani pořádně skákat, v ochromených končetinách není žádný cit, můžeme jen zalézt hluboko mezi poddajná vlákna látky. Naklást vajíčka a spát. Nesnesitelný hlad svírá vnitřnosti. Slyšíme, jak teplá a hutná krev zřetelně tepe v žílách pod kůží. Tak rádi bychom se zakousli, ale ona zamáčkne a nelítostně rozdrtí. Možná až usne, pak bychom přece jen mohli ochutnat trochu lidské krve. Ještě nikdy jsme ji neměli.   

*

Vanda sebou trhla. Z obrazovky na ni zíral asi tak stokilový pokérovaný černoch. Odjistil nabitou bouchačku a vyrazil do potemnělého průchodu vstříc dalšímu nočnímu dobrodružství. Nejspíš si zdřímla. Odhrnula těžkou huňatou deku, pod kterou jí začínalo být trochu horko, a vstala. Black, ležící na dece vedle ní, se ze spánku mírně ošil. Jako by koutkem oka na malý moment zahlédla několik blech vyskakujících z chlupaté deky někam do pryč. Blbost. Je tu tma, že si skoro nevidí na ruce. Něco se jí zdálo. Vypnula televizi a zamířila do koupelny.    

*

V zámku zarachotily klíče. Hned na to se ozval náraz těžkého svazku klíčů o zem.

„Ou shit!“

Tom se natáhl pro klíče na podlaze, zatímco si druhou rukou rozepínal bundu. Neuvážený pohyb vpřed ho stál rovnováhu, zakopl o čísi neuklizenou botu a svalil se na zem.

„Do prdele! Kurva drát!!!“

Měl si rozsvítit. Nahmatal v kapse bundy telefon a po několika marných pokusech o aktivování displeje uspěl. Zapnul baterku. Teď se ještě zout, svlíknout a doplazit do postele. Všechno viděl rozostřeně, takže první dvě výše zmíněné činnosti mu daly dost zabrat. Do obýváku, těch pár metrů rovně ke gauči, ale snad dá, aniž by se poblil či shodil na zem něco dalšího.

Vanda ho zítra zabije, jestli zjistí, v jakém stavu přišel.  

Zvládl to. Dovrávoral do obýváku a usnul snad ještě dřív, než dopadl na sedačku. Kocour se k němu mazlivě přitulil a spal nerušeně dál.   

*

Konečně ukojíme hlad teplou lidskou krví. 

*

Sobotní rána Vanda milovala. Před chvílí dosnídala a teď pomalu upíjela horkou kávu. Koukala do mobilu a sjížděla net, jestli narazí na něco zajímavého. Povlečení z postele už hodila do pračky a kuchyní se ozývalo monotónní otáčení bubnu. Tom vstal asi před deseti minutami. Aniž by cokoliv řekl, rovnou zamířil na záchod a pak do koupelny. Koutkem oka viděla Blacka, jak směrem k ní nese v tlamě plyšovou myš z Ikea. Povzdechla si, bude chtít, aby mu ji házela. Přála si mít ještě chvíli klidu. Nedělat vůbec nic. Jen nečinně zírat do mobilu a pít kafe. Kocour se před ní zastavil, obřadně položil myš na zem a vzhlédl. Hned na to se začal drbat za uchem. Trochu jí to vyvedlo z míry, věnovala proto kočce zkoumavý pohled, i přesto, že se před tím rozhodla ji ještě pár minut ignorovat.  

„Snad tě nežerou blechy?“

Odpovědí jí bylo malé černé hmyzí tělo, které Blackovi vypadlo z kožichu a následně hbitě odskákalo pryč.

„To snad...Tome, kams dal tu pipetu?“        

Tom, který zrovna vyšel z koupelny a teď se u kuchyňské linky snažil připravit si něco k jídlu, mlčel.

„Hej, slyšíš? Kde je ta pipeta?“

„Vím já, asi ve skříni,“ ukázal rukou ke skřínce nad digestoří, aniž by se otočil, „proč?“

Vanda zpozorněla a vrazila Blackovi do srsti dva prsty. Když je vytáhla, držela mezi nimi jednu z blech. Nacucanou tak, že když jí rozmáčkla, rozstříkla se jí krev po celém bříšku ukazováčku.

„Zkus hádat, můžeš jednou.“

„Aha…“

Otočila oči v sloup: „Mám ti nabídnout kuřbu, abys mi ji podal?“

Tom popošel stranou, vytáhl ze skříňky krabičku a hodil ji Vandě.

Chytila letící předmět jen tak tak.

„Ti teda ď…“

Black instinktivně vycítil, že z podivného předmětu pro něj nevyplývá nic pozitivního. Chtěl se vytratit, ale Vanda ho chytila za srst za krkem.

„Nikam nejdeš, frajere!“

Přitáhla si ho mezi nohy, stiskla útlé tělo lýtky a vymáčkla mu obsah pipety za krk. 

„Viděla jsem jednu, jak z něj seskočila,“ promluvila k Tomovi. „Mohl bys, prosím tě, vysát?“

„Později, jo? Teď mě bolí hlava.“

Tom vzal namazaný chleba a zamířil s ním do obýváku k televizi. Kocour, jakmile pochopil, že může jít, jej líně následoval. Stoupl si kousek od gauče a sledoval, jak jí.

„Aha, šunka,“ došlo Tomovi.

Oddělal část salámu z chleba a kousek z něj odtrhl. Kocour zareagoval okamžitě. Jedním dlouhým skokem byl u něj na sedačce.

„Ale paničce to nebudeme říkat, jo? Kdyby věděla, že ti dávám slaný, prudila by. Škodí to tvýmu zdraví.“

Tom podrbal žeroucí zvíře na hřbetě a ošil se. Všechno ho najednou kousalo. To ten večer, noc na pohovce, propocené hadry. Sprcha a čisté oblečení to spraví. Hned, jak dojedl, zamířil do koupelny. Když z ní konečně vyšel ven, zjistil, že Vanda šla mezitím nakoupit. Přitáhla domů rovnou čtyři další antiparazitní spreje. Asi to s tím uklízením myslí opravdu vážně. Do prdele. To zase bude den.

Ranní bolest hlavy už sice trochu ustoupila, stejně ale vytáhl z poličky nad digestoří podlouhlou oválnou tubu s nápisem Vyprošťovák. Vyndal jeden prášek, vhodil ho do půllitrové sklenice a zalil minerálkou. Trochu odpil a přešel přes chodbu k obýváku. Dovnitř ale nevešel, opřel se o veřeje a pozoroval Vandu. Zrovna místo po místu vystříkávala gauč tím protibleším sajrajtem. Jak se předkláněla, šaty vzadu se jí povyhrnuly nahoru a odhalily štíhlá stehna. Lem látky zakrýval akorát tak dvě oválné půlky zadečku. Mohl by jí chytit za boky, sundat kalhotky a...       

„Že bys mi šel pomoct?“  otočila se k němu Vanda. „Můžeš zatím vystříkat tady křeslo.“

Vypil na jeden zátah zbytek minerálky a natáhl se pro nejbližší z volně stojících sprejů. Mrdání bude muset počkat. 

*

Během dne vydezinfikovali kromě obýváků taky veškeré oblečení, koberce a ložní prádlo. Když Vanda nově povlíkala postel, našla mezi vypraným povlečením další živé blechy. A hýbaly se, i když přímo na ně nastříkala sprej. Mátožně lezly roztokem vsakujícím se do látky ještě skoro minutu, než chcíply. Větrali, ale stejně se v celém bytě držel dráždivý pach chemie.    

Večer Vanda padala únavou. Poté, co Tom vyluxoval, ještě vytřela celou podlahu. Pro jistotu vymyla taky všechny skříně i šuplíky s oblečením, botami a jinými látkami. Energii jí nedodala ani sprcha, kterou si dala. Teď ale ležela pod smrdící peřinou a nemohla spát. Celé tělo ji pálilo a škrábání všechno jen zhoršovalo. Že by měla na ty přípravky alergii?

Strnula uprostřed drbání. Něco po ní lezlo. Blechy! Prudce odhrnula peřinu, rozsvítila lampičku a začala prohlížet postel.

„Co blbneš?“ Tom vedle ní dopisoval nějakou zprávu na mobilu, jinak však nehnul ani brvou.

„Něco po mně leze!“

„Ale hovno. Tady žádný blechy nejsou. Všechno je to vydezinfikovaný.“

„Pálí mě celý tělo. Žerou mě zaživa. Copak ty nic necítíš?“    

„Ne.“

Tom konečně odložil telefon na noční stolek. Otočil se k Vandě a položil ruku mezi její stehna. Pomalu ji sunul nahoru až k lemu noční košile. Látka se začala napínat, jak ji vyhrnoval vzhůru.

„Strašně to prožíváš, puso. Já na tobě žádný blechy ani kousance nevidím.“

Vanda povolila svaly a odtáhla stehna trochu od sebe.  

„Děláš si ze mě srandu?“

Upřeně Toma pozorovala. Jeho prsty zatím doputovaly až k jejímu rozkroku a klidně by jí je strčil dovnitř, kdyby jej rázně neodstrčila.

„Já nechci. Říkám ti, že mě všechno kouše. Že tu po mně něco leze a ty zatím... Jak můžeš myslet na sex?“       

Tom jen protočil panenky.

„Čistili jsme to tu dneska celej den. Žádný blechy tu nejsou. No tak, chci se k tobě trochu přitulit.“

Jeho ruce jí obejmuly kolem boků, příjemně hřály, když ji hladil, ale jakmile ji posunul níž pod sebe, a začal ji líbat na rty, znovu ho lehce odstrčila.  

„Vando,“ zaprotestoval trochu ochraptěle. Sáhl si rukou do rozkroku na místo, kde se mu pod přiléhavou látkou slipů viditelně rýsoval ztopořený penis. „Podívej, jak mi z tebe stojí.“

„Promiň, já vážně dnes nechci.“

Poodsunula se od něj stranou, stáhla si noční košili dolů a přehodila přes sebe peřinu.   

„Aspoň pět minut,“ zkusil to ještě.  

„Ne.“

Natáhla ruku a stiskla vypínač lampičky. V nastalé tmě spíš jen slyšela, než viděla, jak Tom slezl z postele a zamířil ke dveřím. Několik sekund na to se ozvalo hlasité třísknutí.

„Kurva! Zasraná židle!!“

Tom vztekle odkopl nábytek, který měl Blackovi zabránit dostat se do ložnice, vyšel na chodbu a práskl za sebou dveřmi. Poté, co Vanda pochopila, že se už do společné postele nevrátí, rozsvítila lampičku, vstala, zvedla židli a znovu s ní podepřela kliku. Když se vracela zpátky do postele, měla v očích slzy.

*

Ráno vstala pozdě. Všechno ji bolelo a v hlavě hučelo z nevyspání. Vůbec nemohla zabrat, usnula až k ránu. Jestli za to mohla chemie v povlečení nebo zjitřené emoce, nedokázala říct. Připravila si snídani a zamířila s ní do obýváku. Tom už byl dávno vzhůru. Seděl na gauči a čmáral něco do skicáku. Z televizní obrazovky řval do monotónních riffů nabustrovaných kytar týpek s vyholeným čírem, z něhož visely slepené prameny různě dlouhých dredů, něco o demoliční četě, milici pravdy a destruktivním teroru. Pro zdůraznění významu svých slov každou chvíli pohodil hlavou dopředu, aby případnému obecenstvu předvedl zbytky vypelichané hřívy. Vanda tuhle Tomovu zálibu v kapelách vyžilých pankáčů s texty připomínajícími agitační apely k sešlostem loserů s vychlastanými mozky nikdy nechápala.

„Vyspal ses?“ pronesla opatrně.

Snažila se z výrazu jeho tváře či tónu hlasu odhadnout, jestli je na ni ještě naštvaný.

Tužka na papíře se na malý okamžik zastavila. Vzhlédl k ní. Jeho pohled působil spíš zamyšleně než naštvaně. 

„Moc ne. A ty?“      

Zavrtěla hlavou, jakože taky ne a posadila se s jídlem do křesla.

„Posral sem to včera hodně?“

Tužka už zase stínovala obličej chlápka s láhví v ruce. Kresba budila dojem, jako by se před několika okamžiky napil. Vypadalo to vážně realisticky. Vanda občas taky kreslila, ale ne tak dobře jako on.

„Jo.“

Stačilo říct tohle jediné slovo, aby přestala mít chuť k jídlu. Pomalu žvýkala další sousto, které si ukousla, a hleděla při tom na pokérovaného pankáče v televizi. Zrovna teď se nechtěla dívat na Toma.   

„Promiň... já, nechtěl sem... ještě tě to svědí?“

Znovu zavrtěla hlavou. „Nechci, abys na mě byl naštvaný, kvůli...“ nějak ji nenapadala ta správná slova. Říct nahlas, že mu nedala, jí připadalo nepatřičné. A ani to tak nebylo, jen prostě...

Na opěradlo jejího křesla vyskočila kočka. Black nepokrytě civěl na talíř s napůl snězeným krajícem, který se jí z klína svezl trochu stranou. Už to nebudeš? Ptaly se jeho oči. Jazyk připravený slízat pomazánku z chleba mu čouhal z pootevřené tlamy. 

„Na to zapomeň.“  

Vanda chytla talíř pevněji a narovnala si ho na klíně. Chtěla vzít krajíc do ruky, ale v pomazánce právě přistála blecha. Zoufale zmítala nohama ve snaze dostat z nich přilnavou hmotu.  

„Vidíš to taky?“ obrátila se na Toma. „Mám v jídle živou blechu!“

„To si děláš prdel!“

Tom odložil kreslení a chytil se za hlavu.

*

„Drž ho! Takhle ho v životě nenamočím pořádně.“

Z vany se ozvalo žalostné kocouří vytí. Black ze všech sil napnul svaly předních nohou, ale zdolání kluzkého povrchu akrylátu bylo nad jeho síly. Už kvůli tomu, že Vanda byla silnější.       

„Je to moc horký. Pálí ho to,“ opáčila jen, když jí Tom postříkal ruce vodou ze sprchové hadice.   

Tom otočil kohoutkem doprava.

„Tohle je zas úplně ledový. Copak nevidíš, jak se klepe?“  

„Vidím, ale třese se furt bez ohledu na to, jakou má ta voda teplotu,“ odsekl a dál sprchoval kočku.

„Vždyť ještě nastydne.“

„Neboj. Už to je. Teď šampón.“

Natáhl se nad okraj vany pro šampón proti blechám a vymáčkl si do dlaně část jeho obsahu.  

„To nejhorší máš skoro za sebou, Blacku. Uvidíš, jak teď budeš krásně čistej, voňavej a hlavně konečně odblešenej.“

Kocour nepřátelsky zasyčel. To už mu ale Tom nanášel šampón na tělo a vtíral jej do srsti. Z dlouhých bílých chlupů crčela voda.  

„Už plavou, svině,“ ucedila Vanda nenávistně.  

Na dně vany se bezmocně zmítalo několik černých hmyzích těl v marné snaze se něčeho zachytit.

„Doufám, že se utopí všechny, děvky,“ přitakal souhlasně Tom. „Ještě ho pak vyčešeme hřebenem proti blechám.“

Znovu sáhl po sprchové hadici a začal z Blacka pomalu smývat šampón, tak aby mu pěna nenatekla do očí a uší.  

„Fajn, teď už to zvládneš sám?“ ujistila se Vanda poté, co Blacka osušili ručníkem a vyfénovali mu srst. „Chci se převléct do suchého.“

Oblečení promočené od cákanců vody, které jí skončily na tričku i teplácích kvůli tomu, jak sebou Black neustále mlel, jí nepříjemně studilo.

„Jasně.“

Kocour v klidu čekal, až mu Tom pročeše srst. Hřebínek snášel mnohem lépe než šampón. A fénování si vyloženě užíval.

Vanda vyšla z koupelny a zamířila ke gauči v obýváku, na který si před tím položila čisté oblečení. Oblékla si suchý nátělník a přes něj natáhla mikinu na zip. Svlékla si tepláky a pak i kalhotky. Na omak byly celé vlhké. Je strašné, jak to zvíře ve vodě vyvádí. Trochu s tím ale počítala dopředu, a tak si rovnou s kraťasy nachystala i suché kalhotky. Nasadila si je a vydala se do kuchyně. Měla by začít dělat něco k jídlu a nachystat Blackovi jeho oblíbené kapsičky.

Cosi ji nepříjemně zasvědilo v rozkroku. A zase. Podívala se na dveře od koupelny. Tom byl pořád uvnitř. Rychle zajela rukou do kalhotek a začala se důkladně drbat. Ale ne. Cosi jí lezlo nahoru po ruce do podpaží. Zahryzlo se to do jemné kůže slabin. A pak na stehnech zaznamenala desítky titěrných nožek urputně se deroucích nahoru k jejímu rozkroku.    

„Toméé. Lezou po mně. Mám je úplně všude. I ... tam.“  

Zaryla ostré hrany nehtů do hladce vyholené kůže na Venušině pahorku. Co se to, sakra, děje? Až pak si uvědomila, že rozškrábat tak citlivé místo do krve nebyl zrovna nejlepší nápad.  

*

Zabít. Zabít. Zabít. Vysát všechnu jejich sílu, spolu s krví. Vražda stejně není dost velký trest za bolest, za smrt, za utrpení. Zabořit kusadla do vlhké teplé sliznice nasáklé krví a bez přestání pít. A hele, někde blízko prýští čerstvá krev z otevřené rány.  

*

 „Nedrbej se tam!“ zařval na ni Tom.

„Musím do sprchy.“

Vanda chtěla jen proběhnout kolem Toma do koupelny, ale všimla si, že mu něco černého leze z dredu.      

„Máš ve vlasech blechu.“

„Blbost.“

Tom zajel prsty do vlasů a rychle si je prohrábl. Když prsty vyndal, měl na nich malé rudé skvrny od krve a jednu hmyzí mrtvolku. Hned na to ho v podpaží bodlo bleší kousnutí.

„Tak jó. Jdeme. Oba!“ Zablešené oblečení ze sebe svlékali už na cestě do koupelny.

„Co s tím?“

„Do pračky. Až se osprchujeme, zapnu ji. A zavři ji, ať nevyskáčou.“

„Umyjeme se tím Blackovým šampónem. Hlavně ty moje dredy.“

Vanda pustila vodu, opláchla se a začala po sobě roztírat zvířecí šampón.

„Zkontrolujeme zase postel a pro jistotu celou ložnici vystříkáme tím proti bleším sprejem. Povlečení radši znovu převléknu,“ plánovala Vanda další strategii boje, když vyšli z koupelny pro čisté oblečení. Dívka nahlédla do skříně. Opatrně vzala do ruky jedny kalhoty a začala je pečlivě zkoumat. Co kdyby v nich byly. Nechápala, kde se pořád berou. Čistí to tu furt dokola jak dementi a je to stejné, jako by nedělali vůbec nic.    

Tom na sebe navlékl jen spodky a kalhoty, se zbytkem se prozatím nezdržoval a začal prohlížet peřiny. Zvedl polštář. Po bílé látce prostěradla lezla blecha. Čekala tam na něj, až v noci usne, aby se mu zahryzla do masa.

„Mám!“ rozmáčkl brouka do látky.  

„Já taky! Do prdele, skočila pryč.“

„Svlíkni to,“ Tom chytil peřinu i polštář a rezignovaně je hodil na zem, „já to tu zatím celý vystříkám tím sajrajtem.“

Už když sáhl do skříně po spreji, uvědomil si, že něco není tak docela v pořádku. Plastová pixle byla příliš lehká.

„Kurva, je to skoro prázdný,“ snad to vyjde aspoň na nastříkání kolem obvodových lišt. Stiskl tlačítko a nasměroval sprej tak, aby vypouštěný jed měl co největší rozptyl.

„Stejně je to úplně k ničemu. Ten sprej prostě nefunguje,“ povzdychla si Vanda.

„Fajn, tak koupíme něco jinýho. Účinnějšího. Můžeš se, prosím tě, po něčem podívat na netu, až to dopřevlíkáš?“

Vanda sbalila použité povlečení do jedné hromady a zamířila s ním k pračce.

„Hned to bude. Dám ještě Blackovi tu konzervu, co má rád.“

Vymydlený a teď už i spokojený Black přiběhl, jakmile otevřela poličku s kočičím žrádlem. Než mu nachystala konzervu do misky, několikrát nedočkavě mňoukl. Vanda ho chvíli pozorovala, jak hltavě žere a mlaská. Nikdy kočku nechtěla. To Tom Blacka přitáhl bůhvíodkud, když byl asi tak dvouměsíční kotě. Z roztomilé chlupaté kuličky, ale vyrostla poněkud komplikovaná kočičí osobnost. Kdyby se tak tím jídlem zadávil, pomyslela si. Bylo by po problému. Kde není srst, nejsou ani blechy. Vzápětí se za tu myšlenku zastyděla. Měla toho bílého parchantíka ráda, i když spolu ne vždy vycházeli zrovna ideálně. Hranou dlaně přejela hluboký škrábanec na zápěstí, který ji Black udělal, když ho dneska koupali.  

*

„Píšou tu, že standardní přípravky, co koupíš v lékárně nebo v drogérii, často nezabírají. Blechy si na ně kvůli častému používání vybudovaly rezistenci.“

„Výborně,“ prohodil Tom ironicky, zatímco se z prázdného spreje pokoušel vymáčknout ještě aspoň kapku otrávené látky.

„Dospělci i larvy prý vydrží bez potravy i několik měsíců. Zakuklí se do kokonů vytvořených ze sekretu, co vylučují, a v nich hibernují, dokud neuslyší kroky a neucítí pach tvora, který by se mohlo stát hostitelem. To je probudí a oni vylezou,“ předčítala Vanda konsternovaně. „Jsou jako vetřelci. Víš, z toho starýho hororu.“

„Mě víc než jejich životní návyky zajímá, jak je konečně zabít, kotě.“

„Minutu,“ Vanda posunula palcem text na displeji o něco výš. „Tady je, že blechy spolehlivě zničí Biokill. Kouknu ještě na nějaký recenze. Prý výborný prostředek s dlouhodobým účinkem, který nezanechává žádné skvrny na ošetřeném povrchu. To by šlo, ne?“ Vanda zvedla hlavu od telefonu: „Jen se to prý musí pořádně vyvětrat.“ Zase se na chvíli odmlčela a soustředěně hleděla na displej mobilu.  „Taky mě napadlo, že bysme mohli oblečení a ostatní látky dát do plastových pytlů. Z nich se jen tak nedostanou. Izolujeme je, aby se nemohly dál množit a lozit po bytě.“     

„Ok. Tak koupíme Biokill a zásobu plastových pytlů.“

Po návratu ze supermarketu znovu vystříkali celý byt, včetně nábytku, a všechno oblečení přeskládali do pytlů.  

„Možná bysme měli vydezinfikovat i tohle?“  

Tom přistoupil až k Vandě a dotkl se lemu jejího trička. Povyhrnul látku nahoru a odhalil tak snědou kůži na jejím břichu.

„Aspoň zkontroluju, jestli na sobě nemáš bleší kousance? Ve sprše jsem to nestihl.“

Vanda se mu podívala do očí. Měla co dělat, aby se nerozesmála. On ji ale chytil pod zadkem a přitáhl ji k sobě tak blízko, až se jejich těla dotýkala. Břichem jí projel slabý elektrický výboj, když se jí o jazyk otřel hladký kov jeho piercingu.

Lehce se od něj odtáhla. „Nechceš mi to udělat spíš v posteli?“     

Neodpověděl. Chytil ji za boky a nadzvedl do vzduchu, až tiše vypískla a odnesl těch pár metrů k posteli. Ležela pod ním na kraji matrace, takže pohodlně dosáhla na jeho opasek. Mohla by si s ním trochu pohrát. Kůži pod tričkem měl horkou, rychle dýchal, v hrudníku mu pulzovaly ozvy dechu. Chvíli trvalo, než odhákla přezku na jeho opasku a dostala se až k penisu. Vzala ho do dlaně a vytáhla ven z kalhot. Byl tak krásně ztopořený a tvrdý. Cítila, jak mu na něm nabíhají žíly vzrušením.

„Sundám ti to,“ nabídl se Tom.

Poposunula se víc do středu postele a nechala si svléct tričko i s podprsenku. To mu ale nestačilo. Odepnul ji knoflík u kalhot a stáhl je dolů i s tangy. Poposedla si a chytila do ruky jeho penis.

„Počkej,“ vydechl a položil ji zpět na peřinu.

Sklonil se až těsně k ní. Zavřela oči a čekala, co udělá, kde se jí dotkne. Nejdřív ucítila jeho jazyk ve svém klíně. Přitlačil ji na klitoris hladkou kuličku piercingu a pohyboval s ní nahoru a dolů. Trvalo to jen chvíli a už měla pocit, že zešílí. Byla úplně mokrá a vzrušená tak, že z každého sebemenšího pohybu kuličky ji naskakovala husí kůže. Chtěla mít jeho penis v sobě. Celý uvnitř. A pak se všechny ty příjemné pocity slily v její hlavě v jeden intenzivní okamžik rozkoše.

Uvědomila si, že mačká v dlani látku Tomova trička, a uvolnila své sevření. On se zvedl a posunul nahoru, nad ní. Strčil ji jazyk do pusy, aniž si ho předtím otřel, a začal ji líbat. Mohl před tím aspoň pořádně polknout. To už ale cítila ve svém klíně jeho tvrdý penis.

*

Peřiny nasáklé biokillem smrděly tak strašně, že ani jeden z nich nemohl v noci usnout. Když se Vanda šla brzy ráno do kuchyně napít, málem šlápla do zvratků roztroušených po podlaze v několika hromádkách.

„Blacku, ty ses nám přežral?“

Podívala se na kočičí misku. Byla úplně prázdná. 

Kocour ležel schoulený pod kuchyňským stolem a na její oslovení reagoval jen zvednutím hlavy. Vanda vzala do ruky papírové utěrky a stírala s nimi zvratky z podlahy. Mopem ji vytře později, až se večer vrátí z práce.

Než definitivně odešla z bytu, lehce poplácala kočku po zádech.

„No tak, kámo. Nesmíš tak žrát. Za chvíli ti bude dobře. Uvidíš.“      

  *

Úzkou škvírou mezi stěnou a dveřmi pronikal dovnitř mdlý paprsek světla. Přesto byl dost intenzivní na to, aby si Vanda viděla na rozškrábané ruce. Všechno ji svědilo. V práci měla co dělat, aby se v jednom kuse nedrbala. Jenže si nemohla pomoct. Byla pořád jako na trní, něco po ní lozilo a děsilo ji, že si toho někdo všimne. Kdyby v práci zjistili, že mají doma blechy, umřela by hanbou. Klára na ni koukala naštvaně už jen kvůli tomu, že jí Tom dneska dvakrát volal. Šlo o Blacka. Nebylo mu špatně, protože se přežral. Ten průser se jmenoval Biokill. Nehubil jen šváby a blechy a tak. Byl jedovatý i pro kočky a ona si toho nevšimla. V tom zasraném hodnocení na netu to nebylo napsané, jen v příbalovém letáku, který ona samozřejmě nečetla.

Představila si bílé vrnící kočičí tělo, jak se otírá o její ruce a lýtka. Přátelské žlutozelené oči hledící do těch jejich. Nosil jí plyšové hračky, aby mu je házela, a nadšeně za nimi běhal, jako by snad ani nebyl kocour, ale pes. Pokaždé, když přinesl plyšáka zpátky, položil ho od ní kousek dál, aby ji donutil vstát a aktivněji se zapojit do hry. Zase jí vyhrkly slzy. Nechala je volně stékat po zarudlých tvářích až dolů na bradu. Tom odvezl Blacka na veterinu v devět. Jemu se, na rozdíl od ní, zdálo kocourovo zvracení podezřelé. Doktorům hned došlo, která bije, a nasadili mu léky proti otravě. Kocourovy šance na přežití byly zhruba padesátiprocentní. Rozhodovaly hodiny. Záleželo na tom, kolik jedu se vstřebalo do jeho malého tělíčka. Teď bylo půl čtvrté.

Jsem blbá, blbá kráva! Podrbala se na zápěstí v marné snaze zahnat svědění. Pokračovala na předloktí, a nakonec i na stehnech a lýtkách. Stejně to nepomáhalo. Na několika místech už měla kůži rozdrásanou do krve. Podívala se na telefon. Kontrolovala ho každých 10 minut, kdyby snad volal Tom. Naštěstí nevolal. To znamená, že kocour stále žije. Jestliže to Black zvládl tolik hodin, určitě to bude dobrý. Jed se dostává z organismu ven. S každou hodinou jsou jeho šance na přežití vyšší.

Vanda trochu narovnala ztuhlé nohy a prohnula se v zádech, z nepříliš pohodlného sezení na studených koupelnových dlaždicích ji začínalo bolet celé tělo, ale namačkaná v koutě a pološeru se cítila o něco líp než venku, kde ji všechno připomínalo Blacka. A navíc tam byly pořád blechy. Když se převlíkala, viděla jednu z těch sviní, jak jí vyskakuje z oblečení. Popadla nejbližší knihu a začala s ní zuřivě tlouct do nočního stolku, kde ta mrcha přistála. Po několika úderech ji bolely ruce, ale jistá její smrtí si nebyla. Třeba jsou nesmrtelné. Roky přímého kontaktu s chemickými jedy z nich udělaly monstra vymykající se přírodním zákonům.

Podlaha v chodbě zavrzala pod podpatky těžkých kožených bot. Tom byl doma a ona přemýšlela, jestli ho chce vůbec vidět. V telefonu zněl dost naštvaně. Vlastně ji nepřímo obvinil z toho, že Blacka otrávila.        

„Vando?“

„Jak je na tom?“ odpověděla mu otázkou. „Nevolali ti z veteriny?“

„Kde si?

Vanda si otřela ubrečený obličej. Na dlani se jí rozpíjela černá šmouha z řasenky. Škoda, že u sebe nemá zrcátko, aby se podívala, jak vypadá. Asi to nebude žádná sláva. Trochu se před Tomem za šminky rozmazané po celém obličeji, pláčem zarudlý nos a opuchlé tváře styděla.

„Tady.“

Našel ji skoro okamžitě. Musela přimhouřit oči před světlem, které se k ní dostalo příliš prudce otevřenými dveřmi.  

„Pojď ven,“ pobídl ji unaveně.

Když se vyhrabala ze svého úkrytu, objal ji a přitiskl si její hlavu na rameno.    

„Nezvládl to.“

Pár sekund trvalo, než význam jeho slov pochopila.

„Ne. To nemůže být ... řekni, že to není pravda!“

Rozeštkala se mu v náruči jak malé dítě a on ji po celou dobu jen držel a neřekl ani slovo.

*

„Máš tu kousance.“

„Kde?“

„Na zádech.“

Tomovy lopatky a bedra, částečně skryté pod rozpuštěnými dredy, pokrývaly napuchlé červené fleky. Z některých vytékal žlutohnědý hnis.  

„A pořádně velký.“

Vanda se od něj znechuceně odtáhla. Sama měla rozedrané ruce i nohy až hluboko do masa. Rýhy od nehtů lemovaly rudé kousance, ale ty její alespoň nehnisaly. Na netu zjistila, že jizvy od bleších zubů zaceluje octanový gel. Určitě nějaký koupí, ale při představě, že se má byť jen dotknout Tomových znetvořených zad, se jí zvedal žaludek. Ale může se tím gelem mazat jen ona sama a Tomovi nic neříct. Jenže jak se z toho vymluví, když ji uvidí, jak se natírá a bude po ní chtít, aby ho taky namazala? Kromě toho Tom tvrdil, že i ona má kousance na zádech, a na ty si sama nedosáhne.

Tom se právě prohrabával v jednom z igelitových pytlů. Snažil se najít své oblíbené tričko Hellyeah. Nakonec to vzdal a pokoušel se v nesourodé změti oblečení natrefit na jakékoliv čisté tričko. Nahmatal Vandiny kalhoty, kabát, svoji mikinu, sukně, ale tričko nikde.

„Musíš to oblečení házet na zem?“ osopila se na něj podrážděně Vanda. Sama si z pytle vyndala vytahaný svetr neurčité barvy a začala si ho hned oblékat.

Už nebyla hezká jako dřív. Měla tak pokousané ruce, že musela nosit věci s dlouhými rukávy. Naštěstí se venku ochladilo, takže to nikomu nepřišlo divné. Ale ty hnusné strupy, které před chvílí viděl na jejím těle. Fuj! Skoro se až fyzicky otřásl, jak mu byla odporná. Mohl by se odstěhovat, napadlo ho. Všechno tu nechat a vypadnout k někomu z kámošů. Jejich byt už stejně nepatřil jim, ale blechám.

Nejenže ty mrchy nevychcípaly, když Black zemřel, naopak začaly žrát je. Hned tu noc po jeho smrti zjistili, jaké to je být vampýrskou večeří. A kvůli komu Black umřel? Neudělala to schválně, což nemění nic na faktu, že si není ani schopná přečíst posraný příbalový leták. Kdyby aspoň ten Biokill účinkoval. Ale takové štěstí, že by snad něco fungovalo, jak má, oni mít nemůžou.

Na netu četl zpovědi lidí, kteří si prošli něčím podobným jako on s Vandou. Někteří z nich nakonec raději všechno spálili, vystříkali své domovy chemickými sajrajty a zpátky se vrátili až po několika dnech.     

Představil si všechny jejich věci naházené na jedné velké hromadě na zatravněném prostoru mezi paneláky. Poléval je benzínem, aby dobře hořely, až Vanda škrtne sirkou. Otevřenými okny na ně civěli sousedi a cosi si mezi sebou šeptali. Až pak někdo nahlas zařval: Táhněte, vy špinavý socky!

Radši zdechne, než aby tohle dopustil. Musí existovat jiné řešení. Měl pocit, že ono řešení se možná jmenuje Dobol fumigator. Dýmovnice, která vyhubí všechno, co má víc jak dvě nohy. Stačí ji zředit s vodou. Nejjistější bude, když použije hned několik v každém pokoji. S Vandou to dořeší později. Na rozchod je času dost.  

Chtěl jí plácnout přes zadek, když kolem ní procházel. Koneckonců oblečená vypadala téměř jako dřív, ale ucukla, jako by ji uštknul had.

*

„Zředěný to je. Teď to jen musím zaktivovat. Vydýmím to tu radši dvěma a pak to celý zopakuju ve všech pokojích,“ oznámil Vandě, která stála za ním, a dal se do práce.

Ložnice se během pár minut zahalila do hutného štiplavého kouře. Na moment pocítil až dětskou radost. Vykouří ty kurvy z úkrytů. Je jedno, kolikrát se je marně snažili zabít, past nakonec sklapne a bude to on, kdo vyhraje. Vzal plechovky, přešel do kuchyně a naředil vodou další dýmovnice. Pak dvě z nich odpálil. Houstnoucí kouř ho řezal do očí, on ale vytrvá. Potlačil zakašlání a naředil i zbývající plechovky. Zamířil s nimi ke dveřím obýváku, za kterými čekala Vanda. Šedý opar dýmu mu bránil vidět věci jasně. Zdi, skříně i veřeje splývaly v jednolitou masu neurčitých tvarů. Na plicích ho pálilo, jako by vyhulil hodně silné skéro. Téměř poslepu stisknul chladný kov kliky.

„Tak hotovo. Ještě to udělám tady a pak asi na pár hodin vypadnem? Můžem dát někde pivo.“

Podíval se na Vandu. Její tvář, vlastně ona celá, byla jaksi rozostřená.  

„Oukej,“ přitakala a stoupla si ke stěně, aby mu nepřekážela. Tom odjistil pojistky dýmovnic a z jejich plechových útrob se vyvalil dým.         

Vanda se rozkašlala. Kouř ji štípal v očích a v krku. Vzala do ruky už téměř prázdnou plechovku a začala číst. Na plastovém obalu bylo tučným písmem zvýrazněné varování: Přípravek způsobuje vážné poškození očí a dýchací obtíže.

„Musíme pryč!“ 

Vyběhla z místnosti. V chodbě bylo tolik kouře, že se jí oči zaplnily slzami. Zadržela dech. Několika rychlými kroky se dostala ke dveřím. Za jejími zády s dunivým bouchnutím spadlo něco na podlahu.

„Tome?“

Ohlédla se. Přes hustou clonu a slzy halící poraněné rohovky očí vnímala jen neurčité obrysy.

„No tak, Tome! Pojď ven. Udusíš se tam.“

Nic. Vevnitř bylo absolutní ticho. Rozkašlala se tak silně, že nemohla popadnout dech. Třesoucíma rukama se podpírala o kolena a zírala na barevné šmouhy kachliček pod sebou. Kořínky vlasů měla mokré potem. Stékal jí i po těle, a přesto jí chloupky ježila husí kůže, jak se současně klepala zimou. Něco tu smrdělo. Pochvíli jí došlo, že se otevřenými dveřmi bytu valí na společnou chodbu domu dým. Natáhla chvějící se ruku a raději je přivřela. Možná by měla někoho přivolat? Jak by to celé ale sousedům s Tomem vysvětlili? Nebude panikařit. Počká 10 minut. Pořádně se vydýchá a pak půjde zjistit, kde, sakra, zkejsnul Tom.

Z 10 minut byla nakonec skoro celá hodina. Během té doby přemýšlela, co se to s nimi stalo. Kam zmizel ten sexy týpek, který s ní šukal na kapotě auta? Tolik jí tehdy přitahoval a teď se jí hnusí tak, že nemůže vystát, když se jí chce dotknout.

Dým se ještě nerozptýlil, ale minimálně v chodbě se jí už dýchalo lépe. Zavřela za sebou a zamířila do obýváku. Kdesi na dně jejího žaludku rostl pocit, že je něco špatně. Když otevřela dveře do obýváku, pochopila proč. Tom ležel na zemi. Nehýbal se. Nejspíš zakopl o stojan na víno a spadl tak nešikovně, že si rozrazil lebku o hranu televizního stolku. Podlaha kolem jeho hlavy zrudla krví a čímsi bílým. Mozek jí odmítal říct, co to je. Nerozuměla ani tomu, co znamenají ty černé hýbající se tečky rozverně skákající kolem krvavé kaluže. Věděla jen, že se jí chce zvracet hnusem.   

*

Tolik jídla. Nemůžeme uvěřit svému štěstí. Konečně se nám podařilo jednoho z těch tyranů zabít. I když, trochu to vypadalo, že se zranil sám, ale to velikost našeho vítězství nesnižuje. Celé dny jsme trpělivě pracovali. Hryzali, sáli a nenáviděli. Teď nás čeká zasloužená hostina. Jeho teplá krev se pomalu rozlévá po podlaze jako lahodný nektar. Chutná jak božská mana, která nasytí všechny hladovějící. My jeho tělo milujeme.

Autorka: Lenny Ka
Povídka: Miluji tvé tělo
Ilustrace: Zdeněk Svoboda
Korektura: David Hálek
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Lenny Ka

(*1981)

Vždycky chtěla zpívat ve slavné punkové kapele, ale neumí na nic hrát, natož zpívat. K psaní se dostala náhodou, když se jednou šla zeptat na administrativní výpomoc do jedné lokální redakce v Kroměříži, řekli jí, že to místo je už obsazené, ale že hledají dopisovatele. Tři povídky jí vyšly v hororovém časopise Howard, další byly uveřejněny v antologii znepokojivých příběhů Trash, volume 3. (Vezme si tě les), ve slovenském online časopise Charon 2. (Konečná 910) a v literárně-kulturní revue Pandora č. 36, a č. 40 (Zemřeš, Koťátka). Knižně vydala povídky v antologii České temno (Ti, co neumírají) a Czech Extreme (Leshy – česky Hejkal), která vyšla v USA a společně ji sestavili spisovatelé Honza Vojtíšek a Edward Lee. Několika texty také přispěla do reportážní knihy ... a pak bylo ticho: Tornádo v Moravské Nové Vsi. Pochází z Kroměříže. Žije v Praze. Vystudovala žurnalistiku. Pracovala třeba pro českého pornokrále Pavla Kvoriaka ve vydavatelství RF HOBBY.