POVÍDKA: Zuzana Johanovská, Akh škham Khazram

AKH ŠKHAM KHAZRAM

ZUZANA JOHANOVSKÁ

Když lidé zjistí, že jste psychiatr, můžete se vsadit, že jednou z prvních otázek bude: „Jaký byl váš nejzajímavější případ?“ Za život jsem ten dotaz slyšel nesčetněkrát. A nikdy jsem na něj neodpověděl po pravdě.
Nicméně dnes, když už jsem za zenitem a nemusím se strachovat o svou pověst, přemýšlím o tom, že by nebylo správné vzít si pravdivou odpověď s sebou do hrobu. Neměl bych snad jít příkladem a přiznat, že i příčetným lidem se může stát něco neuvěřitelného? Proto nyní, zcela při smyslech a v dobrém zdraví, chci vylíčit svůj nejzajímavější případ skrze tyto řádky.
---
Stal se kdysi v úsvitu mé kariéry v dobách psychiatrické prehistorie. Tehdy jsme ještě nepracovali s klienty na klinikách jako dnes, ale ve starých dobrých blázincích se zatracenými šílenci. Byla to éra lobotomie, lůžek s pouty a škvaření vadných mozkových spojů proudem. Netvrdím ale, že jsme se nesnažili – právě naopak. Byli jsme to my, kdo dělal první krůčky na cestě, která psychiatrii dovedla tam, kde dnes je. Navíc ony démonizované postupy nebyly to jediné, co jsme dělali. Troufám si dokonce tvrdit, že jsme s pacienty mluvili a naslouchali jim více, než se to dělá v dnešní době moderní medikace.
Zmiňuji to zejména proto, abyste pochopili, že můj přístup k celému případu byl silně ovlivněn tehdejším situací. Navíc jsem byl mladý, nepostupoval jsem vždy správně a dnes už bych jednal jinak. I když vlastně nevím, jaký postup by byl v tomto případě správný.
Vše začalo jednoho chladného, stále ještě slunečného podzimního dne, kdy k nám dovedli Bouráka. Měl i jiné jméno, ale nikdo jsme mu neřekli jinak – ani my doktoři, ani chovanci. Nutno říci, že se k němu stejně tahle přezdívka hodila nejlépe. A to nejen kvůli jeho řečem o létajícím autě v době, kdy se nejmodernější vozy řítily sotva stovkou.
Dveře do naší říše bláznů se tehdy rozletěly, a spolu s chladivým vzduchem, pod kterým se ještě skrývala vzpomínka na léto, dovnitř klátivě vkráčel do deky zabalený, rozcuchaný chlapík s jiskřivýma očima, jaké mívají jedině blázni nebo géniové. Rozhlížel se sem a tam, jako by právě vstoupil na výstavu, a ne do ústavu pro duševně choré. Vůbec nevypadal neklidně, ba naopak – působil mnohem uvolněnější než celý okolní personál. Dle mého názoru si tu od první chvíle připadal zcela oprávněně jako doma.
Nepřišel sám – vešel s ním chlap jako hora, který by se asi nejraději propadl do země. Nerozhodně dovedl svého podivného společníka přepážce, za kterou seděla službu konající sestra.
„Tady paní můžete říct to, co jste říkal mně,“ zahučel chlap a z jeho hlasu byla cítit provinilost. Na ta slova Bourák rázně přikývl, naklonil se přes přepážku k sedící sestře, a s naprosto vážným výrazem zvučným hlasem pronesl. „Slečno, potřeboval bych pomoci s opravou svého létajícího auta. Chcíplo.“
Jeho doprovod se omluvně zadíval na sestru. Ta si nasadila brýle, zatímco ústa se jí pootevřela v chápavém „Áá“, které vydechla pokaždé, když mluvila s někým postrádajícím zdravý rozum.
„Áá, rozumím. Mohla bych Vás napřed poprosit o doklady? Určitě musíte mít řidičské osvědčení nebo tak něco...“
Bourák znejistěl. „Nemám,“ přiznal zaraženě. Pak mu očividně něco došlo, a už spokojeněji pokýval hlavou „A proč taky? Ve vzduchu vás přece policajti nechytnou, tam ty jejich přízemní pravidla neplatí. To je jasná věc.“
„Dobrá,“ usmála se na něj mateřsky sestra, „mohu tedy poprosit o jiné doklady?“
Bourák se zasmušil. „Milerád bych Vám je dal, ale nejde to. Ony jsou totiž v tom chcíplém autě, a tam se prostě nedostanu.“
„No a kde je tedy to Vaše nešťastné auto? U vás doma?“
„Ale co Vás nemá! Já nemám domov, a i kdybych měl, tak rozhodně není tady. Ta potvora si chcípla, zrovna když jsme byli na cestách. Chcete se na ni podívat? Mám ji tady…“ Zalovil v kapse a s hrdým výrazem položil na stůl malé plechové autíčko snad z úplného počátku éry automobilů. Na zádech mu trůnila členitá konstrukce křídel, která jako by vypadla z nějakého da Vinciho nákresu.
„Tedy, váš vůz je celkem malý…“ až přehnaně okatě se divila sestra.
„Vždyť to říkám – chcíplo mi!“
Až později, při jednom z našich sezení mi Bourák vysvětlil, že jakmile se jeho auto zastaví, zmenší se do kapesní velikosti. Až doteď to nicméně dělalo pouze ve chvíli, kdy se z něj vytáhl nějaký divně tvarovaný klíček. Jenže tentokrát se auto zastavilo samo od sebe a vyhodilo pasažéra ven, bez cosi-klíče, jak tomu Bourák říkal. „Měl jsem štěstí, že jsem se zrovinka chtěl proletět nad jezerem. I tak to byla řacha, když jsem do něj žuchnul! A ještě větší klika byla, že jsem tu svojí mršku v pádu zachytil, jinak bych jí už nikdy nenašel.“
Sestra nicméně nic z toho nevěděla (a i kdyby věděla, moc by to její názor na Bourákovo duševní zdraví asi nezměnilo). Jeho odpověď ji ale rozhodně utvrdila v přesvědčení, že mluví s někým, kdo naši pomoc potřebuje.
„Jsem tu jen na recepci a pečuji o pohodlí… zákazníků, víte?“ vysvětlovala našemu rozhorlenému budoucímu pacientovi. „Ale pokud chvíli počkáte, dojdu pro někoho z našich  techniků, ano? Nejprve Vás ale požádám aspoň o Vaše jméno.“
Odpověď Akh škham Khazram byla tak podivná, že už sestra ani okamžik nezaváhala.
„Děkuji. Nyní Vás poprosím, abyste šel se mnou – počkáte v čekárně pro hosty. Je pohodlnější než chodba, a za chvíli si vás tam vyzvedne technik, který bude plně k vašim službám.“
„To je skvělé!“ rozzářil se Bourák. Evidentně nechápal, že nikdo kolem něj ve skutečnosti problém jeho létajícího auta řešit nehodlá. Otočil se ještě ke svému doprovodu, a vřele mu stiskl ruku. „Děkuji, příteli, zavedl jste mě na to pravé místo!“ Chlap, který se teď evidentně cítil opravdu jako mizera, jen něco zahučel, ale to už sestra Bouráka jemně odváděla do jedné z polstrovaných cel.

Já sám jsem tehdy seděl za pootevřenými dveřmi v denní místnosti a popíjel kávu. Právě mi končila noční služba a chystal jsem se domů, ale nový pacient mě zaujal dost na to, abych s odchodem nespěchal. Když jsem viděl, že ten muž, co nám sem Bouráka dovedl, míří ven, spěšně jsem ho zastavil.
„Promiňte – jsem lékař. Předně děkujeme, že jste toho muže dovedl. Evidentně trpí nějakým psychotickým stavem. Mohl byste mi jen říci – jak jste se s ním setkal?“
„Ale,“ zahučel chlap, „celé to bylo divné. Jsem rybář a narazil jsem na něj, když jsem byl na jezeře. Najednou vidím, jak si to ke mně plave tenhle chlapík.  Fakt nevím, kde se tam mohl vzít, žádná loď nikde nebyla, a doprostřed by určitě sám nedoplaval. Pomohl jsem mu na břeh, a jakmile jsem se ho zeptal, co v tý vodě sakra dělal, začal něco o tom lítacím autě, co mu chcíplo. A to už jsem věděl, že je zle. No a když si na tom trval, řek jsem mu, ať jde za mnou, že znám místo, kde mu pomůžou.“
„Vskutku zajímavé – ještě jednou děkuji!“ pokynul jsem mu, a v hlavě už se mi honily scénáře o nějakém nešťastném pádu z  lodi, úderu do hlavy a úrazu mozku. Ta hypotéza nebyla neprůstřelná, ale existenci létajícího auta jsem vůbec nemohl brát v potaz. Alespoň tehdy.

Pak jsem se šel domů prospat a prožít těch pár chvil, co mi má práce nechávala z osobního života. Ne že by mi na nich až tolik záleželo. Poté co pracujete s lidmi, co to nemají v hlavě v pořádku, vám obyčejný svět připadá nemastný neslaný. Neříkám, že bychom snad bláznům měli závidět. Nicméně vedle jejich podivuhodných příběhů a extrémních stavů mysli jsou běžné sousedské tlachy, úklid bytu, který je stejně pořád prázdný nebo rozpačitá setkání s přáteli, mezi které časem nějak zvláštně přestanete zapadat, jen pouhá vata a výplň mezi podivuhodnými neprobádanými hlubinami oceánů lidské duše.
Když jsem se ze svého fádního domova vrátil do našeho milého blázince druhý den ráno, měl už Bourák svoji reputaci. Že je v léčebně pro duševně choré a ne v opravně létajících aut, mu došlo až včera odpoledne a od té doby se jal trucovat. Na doktory, kteří s ním zkoušeli mluvit, v lepším případě nereagoval, v horším případě vyplazoval jazyk. Zkrátka dával najevo svou nelibost všemi možnými dětinskými způsoby.
Rozhodl jsem se, že i já u něj zkusím své štěstí. Jeho naivita mi byla sympatická, a s létajícím autem se člověk u pacientů rozhodně nesetkává každý den… Po krátkém zvažování jsem se rozhodl svůj provizorní plán terapie podrobit zkoušce ohněm, a vydal se do Bourákova pokoje.
Polepšil si – z polstrované cely ho přesunuli do útulného pokoje se zamřížovanými okny. Když jsem bez zaklepání vstoupil, seděl zrovna na parapetu. Model létajícího auta měl na dlani, a upřeně na něj zíral, jako by ho chtěl hypnózou přimět k letu. Pohled mu bezděčně zabloudil mým směrem, ale ve vteřině už zase zíral na auto a okázale dával najevo svůj nezájem. Bylo mi jasné, že ho nějak musím upoutat.
„Zdravím, rád vás opět vidím,“ začal jsem s lehkým společenským úsměvem, a na slovo opět jsem dal náležitý důraz. V obličeji mého pacienta se objevil zmatek. Výborně, teď mě bude aspoň trochu vnímat. „Ach, rozumím – viděli jsme se jen krátce, je pochopitelné že jste mě nepostřehl. Byl jsem u toho, když jsme Vás včera přijímali. Slyšel jsem to vaše povídání o létajícím autu. Velmi pozoruhodné, řekl bych. Ale upřímně – nechce se mi tomu příliš věřit.“
Přitáhl jsem si židli a usadil se blíž. Bourák se o něco víc zakabonil. „Smím?“ zkusil jsem své štěstí a natáhl ruku po autu. To jsem ale uspěchal – ruce se mu jako klepeta secvakly kolem jeho pokladu, a Bourák na mě s komickým výrazem vyplázl jazyk. Zplna hrdla jsem se rozesmál a byl jsem opět odměněn jeho udiveným výrazem. „To bylo dobré!“ ukázal jsem na Bouráka prstem, jako bychom byli spíš dva kluci na hřišti než dospělí muži. Pak jsem pokračoval jakoby nic. „Po pravdě mě zajímá, jak podle Vás vypadá chcíplé auto. I když ne – to vím, jak vypadá, máte ho v ruce. Ale rád bych si představil, jak vypadá takové nechcíplé auto, jestli mi rozumíte… Napadají mě různé fantastické představy. Vesele kýve stěrači? Vrouká si motorem do rytmu své oblíbené písničky? Zajde do hospody a chlastá naftu?“
Nebyl jsem si jistý, jestli jsem už trochu nepřestřelil. Rozhodně vím, že moji kantoři na škole by mě za taková slova moc nepochválili. Sledoval jsem ale svoji intuici - tak nějak mi totiž připadalo, že na tohle by se mohl Bourák chytit. Vteřinu na mě vyjeveně koukal, ale pak se rozchechtal. Bingo! Opravdu jsem měl co do činění s přerostlým dítětem, a stačilo ho jen oblafnout. Chvíli jsme se tam společně řehtali. Hotový blázinec.
„Zkusme nyní mluvit vážněji,“ přerušil jsem konečně náš smích. „Chcete se odsud dostat a já bych zase rád přišel na kloub tomu létajícímu autu. Máme tak společnou cestu, dá se říct. Trucování nikomu nepomůže. Chápu, že jste naštvaný. To že jsme si vás tady takovým ošklivým trikem nechali, může působit asi dost zrádně…“
„Vy jste u toho byl taky, sám jste to řekl!“ osočil mě, a úsměv se změnil na podmračený výraz.
„Ano, to máte pravdu. Nezakročil jsem proto, že jsem přesvědčený, že létající auta nejsou. A lidé, co věří v létající auta, jsou tak podle mě pomýlení. Jen řekněte - co si o lidech, co naopak v létající auta nevěří, myslíte vy? Myslíte, že jsem blázen, když o nich nevím?“
„Co já vím, možná jste jen nevzdělaný,“ zahučel rozmrzele, „zatím nikdy nikdo s mým létajícím autem problém neměl!“
„On ho viděl i někdo jiný?“ optal jsem se se zájmem.
„To ne, nikomu ho neukazuju, když je v provozu,“ opáčil, jako kdyby říkal něco zcela jasného. Já se ale nedal odradit, a nasadil jsem co nejčitelnější dětsky zmatený výraz.
„Ale proč?“
„Je jen moje. Pokud má někdo vlastní létající auto, dobře pro něj. A pro ty, kdo ho k létání nepotřebují, tak pro ty ještě lépe. Ale do toho mýho jim nic není, to jsem dostal jen já sám.“
„No, ale když o něm ostatní nevědí, je potom jasné, že s ním ani nemohou mít problém, ne?“
„Ale to se ví, že o mém autu vědí! Pěkným pár lidem už jsem o něm vyprávěl. A nikdo si nestěžoval – naopak si chválili, že jsem prý moc dobrý vypravěč, a že bych to mohl sepisovat. Rozhodně si nemysleli, že jsem blázen, když o tom mluvím.“
Nebo to jen neřekli nahlas... Mělo ale smysl to vysvětlovat mému pacientovi? Dost možná ne. Alespoň zatím.
„Dobrá. A znáte někoho dalšího, kdo by nějaké takové vozidlo vlastnil?“
„No, moc ne. Vlastně, když o tom tak mluvíte…“ zarazil se. „Asi jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo by měl své vlastní. Takže možná je vzácné, a proto o něm nevíte!“ S nadějí se na mě zadíval.
„Možné to je. Říkal jste, že se nedá koupit. Řeknete mi, kde by se dalo sehnat?“
„No, to taky nevím. Já mám jen tohle jedno. A jediný co vím je, že normálním lidem na rozdíl od vás nevadí, když o něm mluvím.“
Tím mě pasoval do pozice nenormálního jedince, ale to mě příliš netrápilo. Jako psychiatr jsem sám sebe za normálního stejně už dávno nepovažoval.
„Tak mi aspoň prozraďte – kde jste k tomu svému přišel vy?“
„To je na delší povídání, a vy byste mi nevěřil,“ schoulil se dotčeně Bourák.
„Čas máme. A pokud mi nic nepovíte, tak můžete mít jistotu, že Vám nebudu věřit. Když to aspoň zkusíte, dáte mi možnost vás pochopit. Létající auta pro mě nejsou nemilá představa, a pokud existují, rád se nechám přesvědčit.“
„Dobrá, tak já vám to povím…“ zamručel, ale jeho oči se projasnily. Stejně jako květina potřebuje slunce, tak Bourák potřeboval posluchače. Byl rozený vypravěč a povídal své šílené příběhy moc rád.
Vyprávěl mi pak příběh o chlapci, který byl na světě úplně sám. Neměl rodinu, neměl kamarády, a jediné co tak časem získal, byl pokoj v sirotčinci. Žádná výhra to ale nebyla – sirotčinec byl zřízený v poměrech, které připomínaly 19. století. Malý chlapec na tom místě sílil na těle, ale chřadl na duchu. Byl by tam nakonec ztratil všechnu vůli žít, kdyby mu jednoho večera za světla blesků do okna nevpadl „Ten, který létá“, neboli Akh škham Khazram (stejné jméno, kterým se nám Bourák představil, došlo mi).
„A on Ti dal auto, kterým přiletěl?“ zkusil jsem odhadnout, přestože jsem tušil, že tahle rána mine.
„On žádným autem nepřiletěl,“ vysvětloval mi Bourák horlivě. „On auto k tomu, aby dovedl lítat, nepotřebuje, chápete?“
„No a co se tedy stalo tu noc?“
„Akh škham Khazram se mi omluvil, a skočil z okna zpátky ven.“
„Aha…“ přiznám se, že takový zvláštní konec mě trochu zaskočil.
„Když jsem se vzpamatoval z prvního šoku,“ pokračoval naštěstí po chvíli dramatické pauzy Bourák. „Vrhl jsem se k oknu, a křičel jsem do noci, aby se pro mě vrátil, že chci jít s ním. Pak jsem brečel, až jsem se probrečel do spánku.“
Když se druhý den ráno chlapec probudil, čekal ho výprask za rozbité okno, které v sirotčinci přičítali jemu. Od té doby noc co noc bojoval se spánkem v naději, že podivného návštěvníka znovu potká. A dočkal se.
„Jednou v noci jsem neudržel stráž a usnul jsem. Ale když jsem uprostřed noci otevřel oči, stál nade mnou on. Zajásal jsem tak nahlas, že jsem si musel rychle zacpat pusu, abych snad nevzbudil nikoho z vedlejších pokojů. Vrátil ses, ty ses vrátil! Nikdy v životě jsem si nepřidal tolik naživu. On se jen zlehka usmál. ‚Přišel jsem Tě naučit lítat,‘ řekl s tajemným úsměvem.
Že své slovo splnil, už víte. Dal mi mé vlastní létající auto. Jen tak ho vytáhl z kapsy, dal mi do ruky cosi-klíč, a v tu chvíli mi vyskočilo z ruky jako taková ta malá žabka, jen aby se za oknem vyjevilo v celé své kráse, a netrpělivě poskakovalo nahoru a dolu. ‚S ním se dostaneš kamkoli, třeba až ke hvězdám!‘ ujistil mě Akh škham Khazram. A měl pravdu. Tedy, ke hvězdám jsem ještě neletěl, ale i tam bych se dostal.“ Posmutněle se zadíval na figurku ve své dlani. „Kdyby mi nechcíplo, a nevyhodilo mě ven bez cosi-klíče.“
„Přiznávám, že jste mě zaujal,“ zvolil jsem pro změnu autoritativnější tón, který jsem zatím úspěšně střídal s dětskými částmi rozpravy. „Ale prozraďte mi ještě – proč jste se nám představil jeho jménem?“
Tajuplně se usmál. „Víte, tehdy jsem se ho zeptal, proč pomáhá někomu tak nicotnému, jako já. Jsem přece nikdo. Ale on na to hned že ne, že nikdo rozhodně nejsem. Teď už jsem prý také Akh škham Khazram . A tak jsem si to jméno vděčně vzal, a stal se někým.“
Usoudil jsem, že to pro dnešek stačilo. Bourák vypadal vyprávěním vyčerpaný, a já už byl i tak nadšený z výsledku, který se mi hned během našeho prvního rozhovoru povedl. V poklidu jsem tedy sezení ukončil, slíbil Bourákovi že budu nad vším přemýšlet, a poprosil ho, aby byl trpělivý. On jen zachmuřeně odtušil, že stejně nemá kam spěchat, když už nemůže létat. S dětsky naivní nadějí se mě zeptal, jestli bych se mu někde nemohl zkusit poptat po opravně létajících aut. Slíbil jsem mu, že pokud na nějakou narazím, jistě mu dám vědět. Ten slib mě nic nestál, a jeho očividně potěšil.

Následující dny a týdny má obliba toho podivína stále narůstala. Na sezení s ním jsem se vždy těšil, a poté, co jsem mu povolil pobyt v denních místnostech, se stejné oblibě začal těšit i u ostatních chovanců. Často jsem kolem něj zastihl naslouchající hlouček s široce rozšířenýma očima, zatímco on sypal jak kouzelník z rukávu další a další příběhy o svých cestách s létajícím autem.
Vyprávěl o krajích rozpálených sluncem se savanami plných zvěře i o věčném mrazu v místech, kde už se nevyskytují ani lední medvědi. O neprostupných džunglích se strašlivými domorodci, o mocných veletocích s krokodýli, o nekončících pohořích, o nespoutaném moři. O polární záři, zatměních Slunce, orkánech, na nichž se divoce vezl i se svým autem jako na divoké řece… A zejména o lidech ze všech koutů světa, které přitom potkal. Když jsem se ho zeptal, co říkali na jeho létající auto oni, neuměl mi odpovědět. Prý se o něm většinou moc nezmiňoval. Na otázku, proč jim to auto neukázal, nebo ho někdy ve svých dobrodružstvích nevyužil (zdálo se, že je pro něj opravdu jen dopravním prostředkem do různých dějišť jeho příběhů), odpovídat nechtěl. Jediné co jsem z něj dostal, bylo „Oni nejsou Akh škham Khazram, nemohou létat. On to auto dal jen mě – jim nepatří. Oni mohou mít jedině svoje vlastní, pokud vědí jak ho získat.“
Vedle jeho fantastických příběhů se mi tou dobou v hlavě vynořoval další příběh. Byl to příběh pravého Akh škham Khazrama alias Bouráka. Viděl jsem to opuštěné, nedostatkem lásky deprivované dítě, sedící v nenáviděném sirotčinci. Cítil jsem jeho neštěstí a viděl jedinou cestu, kterou dovedl utéci – cestou snů a fantazie. Příhodný smyšlený zachránce na sebe nenechal čekat, a dokonce sebou donesl ten autíčkový talisman, kterému Bourák propůjčoval onu mystickou moc. Stejně tak jsem si uměl živě představit, jak se protlouká světem a čelí zlé realitě vymýšlením dalších a dalších příběhů, kterými dodává šedivému světu barvy. Nádherná ukázka sebeklamu, bájné lhavosti a přemíry fantazie – opožděný vývoj, který jeho dětské chování jen podtrhovalo. Nedokázal jsem jen pochopit, jak mohl tak dlouho fungovat bez dokladů… Čím se asi doteď živil, odkud zná tolik zeměpisně-přírodovědných reálií? A kde se asi vzal uprostřed toho jezera, kde ho našel rybář? Ale to už byly záhady, které se časem osvětlí. Nyní bylo důležité vymyslet, jak Bouráka dovést k prozření, že lže zejména sám sobě.

Po nějaké době mě to napadlo. Co takhle vzít Bouráka na projížďku? Řidičák určitě nemá. Neujede ani kousek, a mohl jsem tak zviklat tu jeho neochvějně klamnou jistotu.
Když jsem mu nabídl, aby se se mnou projel, neskrýval Bourák nadšení. To ale přesně dle mého očekávání opadlo hned po usednutí za volant. Zmateně jím kroužil a šlapal zcela nahodile na pedály nenastartovaného auta. Ani když jsem mu ho nastartoval, nevedl si lépe.
„Nepřijde mi, že byste uměl řídit…“ pokýval jsem hlavou, přesvědčený, že jsem ho dostal. „To se řídí létající auto o tolik jinak?“
„No…“ Bourák zněl vysloveně nešťastně. „Jen kroutím volantem a šlapu na pedály, a ono to stačí…“
„A jak tedy měníte výšku?“
„No… prostě tím volantem… Asi…“ do očí se mu začaly drát slzy.
„Copak se děje?“ oslovil jsem ho, a konejšivě mu položil ruku na svěšená ramena.
„Já… já zapomínám, jaké to je létat.“ Nyní už se rozvzlykal naplno. „A vy o žádné opravně také nevíte… Ani jsem Vás nepřesvědčil, že mé létající auto skutečně existuje. Už jsem dolétal, je po všem.“
Hlas se mu zlomil, a dal se do srdceryvného pláče. Přestože to bylo neprofesionální, přitáhl jsem ho k sobě, a držel ho, dokud se pláčem nevyčerpal. Celou košili jsem měl od něj zmáčenou.

Věřil jsem, že ten moment se pro Bouráka stane počátkem cesty k uzdravení. Jak nesmírně jsem se mýlil! Jeho vnitřní světlo uhaslo, z lidového vypravěče se stal ploužící se stín. Jestli bylo létající auto ztělesněním jeho fantazie, tak teď už chcíplo docela. Když ho ostatní přemlouvali, aby vyprávěl, on se jen mlčky se slzami odvracel. Moji kolegové začínali navrhovat silnější kalibr léčby – první měly přijít elektrošoky. Uvědomil jsem si, že je něco potřeba bezodkladně podniknout. Bolelo mě se na něj dívat.
Chtěl jsem ho jen vyléčit z bláznovství. Proč mě ale nenapadlo se napřed ptát, co se stane, až uspěji? Musel jsem udělat něco, abych mu vrátil ztracenou naději.
Na další terapii jsem začal jinak než obvykle.
„Něco mi došlo. Úplně jste zapomněl na to, co vám Akh škham Khazram kdysi řekl.“
Upřel na mě své krhavé oči, zapadlé v temných jámách bezesných nocí.
„Vy na něj stejně nevěříte,“ zašeptal.
„Máte pravdu v tom, že nevěřím v chlapíka, co vám v noci vpadl do okna. Ale to neznamená, že v něj nevěřím vůbec. Budu upřímný – myslím si, že Akh škham Khazram je jméno jedné Vaší důležité součásti. Fantazie.“ Jeho oči se na mě dál bezvýrazně upíraly, ale já se nenechal odradit.
„Ta vás opravdu zachránila a umožnila vám žít radostný život aspoň ve snech. Auto sice nebylo skutečné, ale bylo i tak nesmírně důležité, protože to byl prostředek, díky němuž jste mohl uvěřit ve všechny své sny a příběhy.“ Na vteřinku jsem se odmlčel, abych dodal svým následujícím slovům váhu.
„Co kdybych vám ale řekl, že k tomu, abyste se mohl dostat k těm skvělým zážitkům, létající auto nepotřebujete?“ V jeho pohledu jsem tím zažehl náznak staré jiskry. Rozbušilo se mi srdce, a ještě jsem přitlačil.
„Slyšel jsem tolik z vašeho vyprávění. Dokážete snít velké příběhy a to je obrovský dar. Nemusíte ho schovávat za staré autíčko, ani sám před sebou. Můžete mít snů, kolik jen chcete, a přitom nemusíte žít ve lži… Jste přece Akh škham Khazram, nebo ne?“ Zadýchaný jsem se zarazil, jeho pohled mě nyní přímo pohlcoval. „Rozumíte mi?“ Skoro jsem šeptal. Moje slova nyní rozhodně nebyla slova, která by měl školený psychiatr říkat. Opravdu jsem ale věřil, že zafungují. Bourák se mi přímo rozsvěcel před očima.
V ten moment udělal něco nečekaného. Než jsem se stačil vzpamatovat, visel mi kolem krku a políbil mě na tvář.
„Jste génius! Génius!“
Nic kloudnějšího jsem z něj nedostal, a tak jen co pominulo největší rozrušení, doporučil jsem mu odpočinek. Doufal jsem, že po skončení euforického stavu neskončí znovu v depresi a promluvíme si třeba rozumněji. Prozatím jsem byl jen mile šokovaný tím, jak moc na něj má slova zapůsobila.

Tu noc jsem měl službu, nicméně její začátek byl poklidný, a tak jsem se šel prospat. Nespal jsem však ani hodinu, a už mě budila sestra. Bourák utekl! Nikdo nevěděl jak, ale v pokoji nebyl.
„Nenapadá Vás něco, cokoli?“ úpěnlivě se na mě zadívala sestra.
V hlavě se mi jako film přehrál náš dnešní rozhovor. Jste pořád přece Akh škham Khazram, nebo ne? A neznamená snad Akh škham Khazram „Ten, který létá“? Z okna se dostat nemohl – ve všech byly mříže. Zbývalo jediné místo, odkud by ale skočit mohl… Pokud už to neudělal.  Zděšeně jsem zaklel a vyřítil jsem se z pokoje. Sestru, která něco zoufale volala, jsem nechal daleko za sebou.
Rychlé pohledy z okna nic neodhalily, na to byla příliš velká tma. Bez dechu jsem se tedy dohnal na střechu. Moc dobře jsem neviděl ani tady, ale i tak jsem ve světle pouličních svítilen rozlišil postavu na okraji střechy. Bourák.
„Čekal jsem na vás, doktore. Nechtěl jsem, abyste si dělal starosti, když jste na mě tak hodnej.“
„Prosím, pojďme dovnitř…“
„Jsem na odchodu,“ vysvětlil omluvně. Mezitím jsem se dostal tak blízko, že moje svítilna, kterou jsem v tom bezhlavém běhu blázincem někde sebral, ozařovala jeho šíleně žhnoucí oči. „Chtěl jsem vám jen ještě jednou moc poděkovat. Těm vašim řečem o fantazii jsem nerozuměl, ale to že možná umím lítat i bez auta, by mě bez vás fakt nenapadlo. Třeba to je ten důvod proč chcíplo – třeba cítí, že už ho nepotřebuju…“
„Počkejte, tu hlavní část jste nepochopil. Mluvil jsem o vašich příbězích a fantazii, ne o opravdickém létání…“
„Ale já můžu doopravdy lítat! Už to vím!“ Rozesmál se, jako doposud uvězněný člověk, který nemůže uvěřit své svobodě. „To já jsem Akh škham Khazram a letím!“
Otočil se, a než jsem stačil vykřiknout, vrhnul se ze střechy střemhlav dolů.
Vrhnul jsem se k okraji, ale v té tmě jsem neviděl nic. Seběhl jsem po schodech, prohledal celé okolí – ale po Bourákovi nebylo na zemi ani stopy. Žádné místo dopadu nebylo na podmáčené zemi vidět, žádné mizející stopy, kdyby se zázrakem nezranil, nic… Nervově vyčerpaného mě konečně k ránu donutili, abych se šel domů vyspat. Racionálně jsem věděl, že mají pravdu a že mi odpočinek prospěje, ale připadal jsem si hluboce odpovědný za vše, co se stalo. Domů mě museli skoro dotáhnout. Jakmile mě ale uložili na postel, okamžitě jsem ztratil vědomí.
Probral jsem se v noci, třásl jsem se zimou. Okno bylo dokořán otevřené, přestože bych přísahal, že ho moji kolegové takhle nenechávali. Záclony se pohupovaly v ledovém proudu vzduchu, jaký může být jen v bezmračné noci pod hvězdami. Ve stavu mezi otupělostí a nesmírnou zranitelností jsem se dopotácel k oknu, opřel se o parapet a zadíval se na studené, překrásné nebe. Náhle můj pohled upoutal předmět, ležící na parapetu úplně stranou u záclony. Bezmyšlenkovitě jsem se po něm natáhl. Ale jen co jsem se ho dotknul, věděl jsem, oč jde.
Doběhl jsem ke stolku a rozsvítil malé světlo. Na mé ruce opravdu leželo chcíplé létající auto. Křídla mělo ale nějaká zvláštní. Po chvíli mi došlo, že je tam schovaný malý lísteček navíc. Rozložil jsem ho a četl:
Je pořád chcíplé, ale snad Vám i tak dokáže, že je možné skutečně létat. A.š.K.
Přistoupil jsem k oknu, a podíval se na hvězdy novýma očima. Nyní se nezdály chladné, ale naopak hřály. Úlevou jsem se nahlas a dlouze rozesmál.
---
V noci, kdy dokončuji tyto řádky, svítí stejně jasné hvězdy. S každým dnem, o který jsem nyní starší, působí zase chladněji. Černota mezi nimi mi připomíná věčnost, která už se po mně sápe. Aniž bych tomu jakkoli napomáhal, občas mě před spaním přepadá představa, že už se ráno neprobudím. Že už nebude vůbec nic.
Právě v těch chvílích mi dochází, jak moc pro mě létající auto, které stojí na mém nočním stolku, znamená. Když se na něj podívám, dovedu aspoň chvíli věřit, že se jen tak nevytratím na věky do temnoty. Ne. Vidím, jak přistupuji k oknu, lezu na parapet, a s jistotou, kterou mi moje racionální já za života neumožnovalo, se vznesu a poletím. Pokud budu chtít, třeba až ke hvězdám, které budou zase hřát. Je to bláhová a patetická představa, leckdo by řekl, že naprosto bláznivá. Jestli jsem se ale něco za všechny ty roky práce na psychiatrii naučil, tak je to fakt, že špetku bláznovství potřebujeme v životě všichni. Jinak už bychom se všichni dávno zbláznili docela.

Autorka: Zuzana Johanovská
Název: Akh škham Khazram
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
 

Zuzana Johanovská (*1996)
Narodila se v Praze, žije v Praze, a s největší pravděpodobností umře také v Praze. Je samozvaným expertem na všechno a jejím jediným skutečným problémem je, že ji osud obdařil tolika dary, až je má problém unést.
Ve volném čase přetváří jakýkoli dosud existující volný čas na plně našplapaný program, který obnáší všechno možné: Od biofyziky a snahu o pochopení světa, přes cokoli spojené s příběhy, až po chvíle se spřízněnými dušemi, mezi které se řadí rodina, zvířata a přátelé. Věří, že je vysoce nepravděpodobné, aby se občas nestávaly i nepravděpodobné věci a žije v souladu s filosofií idealistického nihilismu.
Co se týče její literární činnosti, datuje se zhruba od věku pěti let, kdy vznikla její prvotina O zvířatech, ptácích, a rybách (s některými C psanými obráceně). Psaní s ní pak už zůstalo po celý další život, nicméně až v posledním roce usoudila, že je svět připraven, aby byl oblažen a povznesen jejími literárními pokusy. Specializuje se na povídkové soutěže pořadáné krajskými knihovnami, z nichž ke svému nemalému překvapení již dvě vyhrála. Její šuplíková tvorba ale zahrnuje i básničky, novely a dokonce i divadelní hry. Svět by se tak měl pomalu připravit na to, co z téhle líhně možná jednou vzejde.