POVÍDKA: Ivana Gašparíková, Zůstávající

Jsou Vánoce a já se vracím ze supermarketu domů. Na zadních sedadlech už léta nevozím tři rozradostnělé děti a spoustu tašek s nákupem. Nyní se tam rozsypala jen jedna malá igelitka a vyvrhla suroviny na linecký sněhový koláč. Zimní koláč, tak jsme mu vždy říkávali.
Zastavuji před svým domem a sleduji jej přes boční okénko, které je orosené. Za to mohu já. Jakmile vůz zastaví, začnu zběsile dýchat, jako bych právě doběhla maraton. Stává se mi to vždy, když ten dům sleduji zvenku. Dřív tomu tak nebývalo…

Předtím jsem domov milovala. Pokaždé ve mně vzbuzoval klid a bezpečí. Právě uvnitř jeho cihlových paží jsem spokojeně pozorovala růst své tři děti. Každý den byl od nás slyšet smích a kdyby se náhodný kolemjdoucí podíval oknem dovnitř, hned by se toužil stát členem naší rodiny.
To vím jistě.
Na okenním parapetu se často chladily koláče, na tmavě modrém křesle spokojeně odpočívala mourovatá kočka a z toho konkrétního okna bylo vidět i na krb, kde v zimních měsících poskakovaly hřejivé plameny. V té době bylo vše fantastické a myšlenka, že by to skončilo? Ta byla absurdní. Můj život se točil okolo baráku a především dětí. Muže jsem odehnala hned po porodu nejmladšího syna. Jednoduše už se nevešel do mého srdce, tam jsem opatrovala své ratolesti, a dokonce i tu mourovatou kočku.
Můj harmonický rytmus se maličko otřásl, když i Jakub takzvaně vyletěl z hnízda. Vše uteklo až moc rychle. Snad jako bych se celé jejich dětství jen nadechovala, a když jsem měla plné plíce… už byli pryč. Moje děti vyrostly, dospěly a zmizely. Zůstaly mi po nich jen pokoje, které nesly pozůstatky jejich prvních etap života. Rozhodla jsem se je ponechat tak, jak byly. Vše k domu patřilo a pro mě se pokoje staly muzeem, jež mi připomíná minulost, a zůstanou tu jako hmotný memoár i po mně. Krom sentimentu mi zůstala také kočka. Již ne mourovatá, ale zrzavá. Tahle šelma měla zase ráda pobyt venku a po modrém křesle ani nevzdechla. Ráda sedávala na bílém plotě a přivřenýma očima hleděla oknem dovnitř, odkud už se neozývalo výskání ani smích. Byla jsem tam jen já, která jako odkopnutý pes hleděla na telefon anebo vzhlížela k brance v očekávání. Moje děti založily vlastní rodiny a útulné domy… Ach ano. Tehdy se můj svět zbořil úplně.

… a teď to místo, ta stavba trčí ze země jako ostrá, chladná skála. A uvnitř se zrodilo něco temného. Vím to, protože s tím tolik let žiju. Když jsem uvnitř, mám pocit, že se mě snaží stěny zardousit. Jako by do domu neproudil čerstvý vzduch. Jen tam stojí zatuchlý, hnusný přebytek kyslíku, který postupně vydýchávám, a to temno jej pak nahrazuje smrtelným plynem. Jednou tam vzduch dojde úplně a já naplním plíce uvnitř panujícím morem. A stěny se budou chechtat nad svým triumfem. Nechají mě trpět, až mi bude jed rozežírat plíce a já se budu dusit vlastní krví. Spokojeně budou pohlcovat smrtelné chroptění a pak? Nechci na to pomyslet, neboť vím, že smrti se nedočkám. Protože mě to něco v domě potřebuje.
Musím se tam vrátit. Nevím, kam jinam bych šla? Kdo by mi pomohl? Ta hniloba by byla určitě stále se mnou. Stejně by nikdo nevěřil staré, opuštěné ženské. V mém věku už si lidé hledají každou záminku, aby mohli říct, že jste senilní, dementní anebo bláznivý. Všichni se snaží vás znehodnotit, zašlápnout jako mravence, ukázat prstem a zařvat: „Blázen to je! Už jí pěkně šplouchá na maják!“
Takhle dopadnout nechci.
Pokřižuji se, posbírám nákup a opatrně přecházím k brance. Hned jak sáhnu na kliku a otevřu ji, cítím jako by mě někdo prudce strčil do zad. Jenže nikdo tu není. Je náledí a sotva udržím balanc. Na vlastním pozemku se mi svírají útroby. Kamenná dlažba je díky mrazu pevná, ale jakmile nastane obleva, kameny ve vzniklém blátě se rozhýbou, a když po nich přecházím, jako bych chodila po torzech v bažině. Stačil by chybný krok, kameny by se rozjely a já bych zapadla mezi ně a pak hlouběji, pod kamennou dlažbu, do nicoty a utrpení.
Musím si zachovat zdravý rozum, zase si to se mnou zahrává. Říkám tomu Samota. Přilepila se na mě jako stín a parazituje na mé duši. Velice pečlivě ji oždibuje kolem dokola. Jako vrnící kočka se okolo ní stočila a chrání si ji jako božskou manu.
Když otevřu domovské dveře, uvítá mě v domě šero a zápach nevětraných místností. Než udělám krok do útrob lačné bestie, jako by mě něco popadlo bolestivě za žebra a vtáhlo dovnitř. Hlavní dveře se s rachotem zabouchnou a vrnící kočka ještě více utáhne své sevření, až popadám dech.
„Byla jsi dlouho pryč, mami!“ rozkřikne se rozzlobený hlásek od schodů, vedoucích do patra. Samota je zhroucená pod schody. Neforemný smotek stínu, který připomíná ebenový kus hadru, jenž někdo odhodil na podlahu. Ale tahle hromádka temnoty se nepatrně zavrtí a mně se podlamují kolena. V očích mě pálí slzy a já znovu a znovu svádím boj s tím, zda to, co vidím, je vážně skutečné.
„Promiň,“ hlesnu sotva slyšitelně. Na víc nemám dech ani odvahu. Hromádka se znovu roztrpčeně zavrtí. Pak, jako by někde nad Samotou byl loutkář, temnota vystřelí vzhůru a formuje se do útlé bezpohlavní postavy. Dlouhé ruce, trup i končetiny kopírují křivky zadní stěny, schodů, a dokonce i rámečku s rodinnou fotografií. Vyjeknu a couvnu o krok dozadu. Tam mě však zastavují dveře. Pevně zabouchnuté, mě drží v šachu, a i kdybych chtěla, neotevřou se. Celý dům je v režii Samoty a já jsem zde hostem, rozptýlením a matkou.
„Chtěla jsi mě opustit?!“ vřeští Samota a její tělo klouže po stěnách až do chodby, kde se hrůzostrašně vypíná nad mým slabým tělem. Ruce mi vystřelí instinktivně k obličeji. Chci si zakrýt oči, vymazat výjev před sebou. Chci, aby se mi zastavilo srdce, aby puklo. Ale marně. Vím, že Samota to nikdy nepřipustí, nikdy mě nenechá odejít. Přestože je jenom stínem, vím, že se usmívá. Vysmívá se mému strachu, který jí dodává sílu. Zatímco já slábnu, ona roste. Je jako nenarozené dítě, které si bez dovolení bere vše, co potřebuje, aby bylo silnější.
Sesunu se o pár centimetrů blíž k zemi, ale pak se mé nohy zpevní. Vrtím hlavou a natahuji ke stínu ruku. Ta se nekontrolovatelně třese.
„To bych nikdy neudělala, nikdy bych tě tu nenechala.“ Můj hlas není konejšivý, ale dutý. Zní jako z velké dálky. Obrysy Samoty se výrazně zmenší a mě zaplavuje nepatrná úleva. Špičky prstů se téměř dotýkají stěny, nebo snad těla Samoty? Když v tom mi dlaní projede oslepující bolest. Dlaň se zabarvuje do ruda a zakrývá bílou barvu kostí, které prorazily skrz maso a kůži. S hrůzou sleduji, jak se z mé ruky stalo něco neforemného. Připomíná mi to chobotnici s rozhozenými chapadly. Jenže ta chapadla jsou moje zlámané prsty, trčící okolo dlaně jako paprsky slunce. Samota se vyhoupne na strop a do uší mi proudí její zlomyslné syčení. Směje se a roste okolo lustru dál do obýváku. Nyní mi už nic nebrání se svalit. Choulím se u domovních dveří. Poničenou ruku stahuji k sobě a bezútěšné skřeky mi vyrážejí z hrdla. Moje mysl je zachvácená nepřirozenou bolestí, která se zvyšuje. Jako teplota, která nelze srazit. Ale pořád se tam někde schovává ten zdravý rozum, který ví, jak se chránit.
Pevně semknu rty, a moje steny jsou o něco tlumenější. Samota na stropě pulzuje, jako by se právě odvažovala ke skoku. Natahuje se do rohů, ale znovu neútočí. Chce, abych křičela nahlas, chce slyšet utrpení, které působí. Zakousnu se do lemu tlustého kabátu a všechnu bolest vysílám skrz zuby do něj. Může to trvat věčnost, kdy se choulím na podlaze a Samota vyčkává.
Vysílená bolestí pak tupě hledím do zašlapaného koberce, po kterém se právě prochází moucha. Popojde a sosákem pak zkoumá, zda by nenašla něco k snědku. Venku už světlo nahrazuje tma a zanedlouho se i můj dům ponoří do děsivé noční můry. Moucha právě narazila na malý drobeček, který obchází a pak jej ochutnává. Připomíná mi to setkání se Samotou. Nejprve mě obcházela a pak pomalu ochutnávala. Před několika lety byla maličká. Ne větší než tahle moucha. Vnímala jsem ji jako náhlý chmur, který jsem odehnala smíchem a radostmi nad svými vnoučaty a dětmi. Jenže po čase se z malého chmuru stávaly dny bez paprsků štěstí a Samota přicházela častěji. Rostla a manipulovala mnou. Děti sotva zavolaly a fotky vnoučat ve školce pak přestaly chodit. Dlouhé večery bez spánku a snahy být opět tou potřebnou matkou a ženou, vyvolaly deprese. Nikdo na mě neměl čas… krom Samoty. Ta přicházela častěji a užívala si mou přítomnost plnou pláče a naříkání. Tetelila se mi na hrudníku v mých nočních můrách a drásala mě. Rostla, sílila a nutila mě být tu pro ni. Tolik let jsem byla matkou pro něco temného a zlého. To já jsem ji zplodila ve svém nitru, chovala a pečovala o ni.
Posadila jsem se. Samota tu nyní nebyla, ale i kdyby byla! Východisko bylo tak jednoduché, že jsem se až nahlas zasmála. S rukou přitisknutou těsně k tělu jsem sáhla po vypínači. Chodbu zalilo žlutavé světlo a Samota bolestně zasyčela. Takže přeci jen tu někde číhala. Čekala na svou další šanci.
„Zhasni!“ Rozlehlo se místností. Byla v kuchyni. Přelévala se z rohu zdi na hranici světla a tmy. Neposlouchala jsem ji. Už ne. Koutkem oka jsem ji pozorovala. Byla připravená na každou mou chybu. Jakmile se ocitnu ve tmě, srazí mě na kolena. Ale nyní byla dostatečně daleko. Zdravou rukou jsem sáhla za roh a naučeným gestem jsem rozsvítila na schodiště. Samota znovu zavýskla a ve stínu pod schody jsem uslyšela zvuk tříštícího se skla.
„Zhasni!“
„Už to nebude dlouho trvat!“ Ubezpečila jsem ji a zdolávala schod za schodem. Samota se zhmotnila v patře a zalila vypínač svým tělem.
„Nedovolím ti to!“ Slyším v jejím hlase strach? Och ano. Nyní se bojí ona mě! Poprvé se na ni usměji. Končí to pro nás obě. Obě jsme na tomto světě nechtěné a pokud nebudu žít já, tak ani ona. Vlastně, co je tohle za život? Držela jsem se ho jako stébla trávy, i když jsem trpěla.
Vysvlékám si kabát a vytahuji z něj pásek. Jeden konce uvazuji okolo dřevěného zábradlí, na které si pak obkročmo lehám a druhý konec pásku uvazuji okolo krku. Pásek není tak dlouhý, jak bych si přála, a tak s čelem přimáčknutým na zábradlí už pomalu ztrácím dech. Nevím, kde je Samota, ale už mě to ani nezajímá. Snažím se vybavit si všechny své dobré počiny v životě a přesvědčit se o tom, že jsem za něco stála. Pak zavřu oči a přehoupnu i druhou nohu ze schodu mimo zábradlí a mimo pevnou půdu. Škubne to a slyším zapraskání dřeva, ale pásek drží dobře. Trupem narazím do boku schodů. Snažím se přesvědčit, abych nekopala, nesnažila se najít podpěru, aby se nebála. Ale poslední chvilky jsou naplněné děsem a potřebou zachránit se. Před očima mi vybuchuje ohňostroj hvězd, a přesto přes ně vidím ji. Škube se v rohu kumbálu a na trhá tapety na stěnách.
Zrodila se ze mě a se mnou umírá.
Tohle je konec.

Je to zvláštní. Nic necítím, jen tak se opírám o rám dveří a hledím na své tělo, které visí na boku schodiště. Špičky černých tenisek jsou pár centimetrů nad podlahou. Je to až absurdní. Pár centimetrů, které by mě zachránily od smrti. Ale tohle jsem přece chtěla. Vystoupám po schodech, ale nevidím ji.
Je pryč.

Moje tělo našli snad až po měsíci. Kdy se moje děti rozhodly ke mně vyslat sousedy, neboť jsem jim nebrala telefony. To znamená měsíc po Vánocích. Je to smutné, ale takové úvahy si již nepřipouštím. Když jsem to naposled udělala, dala jsem život něčemu příšernému. Další měsíc trvalo, než se moje tři děti dostavily zpět domů, kde vyrůstaly.
Ale nyní jsou tady.
Ony budu také důvodem, proč stále setrvávám zde na zemi. Musím se s nimi rozloučit, než se odeberu tam, kam mrtví po smrti chodí. Jako první přichází Michal a Jakub. Oba jsou v obličeji bledí a do domu vstupují obezřetně. Vše tu zůstalo tak, jako když jsem zemřela. Teda krom mého těla. S tím ani nevím, co se stalo. Moc mě to nezajímá. Nyní hledím na své chlapce, jak se usazují u jídelního stolu. Na svá obvyklá místa. Jakub zády k oknu, Michal naproti němu.
„Dal bych si kafe,“ zamumlá tiše Jakub. Můj pohled střelí ke kuchyňské lince. Jak jen bych mu ráda tu kávu uvařila.
„Proud jsem nechal odpojit, takže asi tak…“ promluví tiše Michal a zapaluje si cigaretu. To Jakuba neodrazuje a míří do špajzu. Moc dobře ví, kde jsem měla lahve s rumem do pečení. A ten tam stále je. Byť poloprázdný, ale je tam. Pak se natahuje pro skleničky s potiskem barevných koleček.
„Kde je Ema?“ Ptá se Michal a nechává bratra nalévat rum. Ano, i mě zajímá, kde je Ema?
„Měla by tu už být.“ Krčí rameny Jakub a přiťukává si s Michalem.
„Tak na mámu,“ špitne a já v jeho očích vidím slzy. Zasahuje mě lítost. Můj truchlící chlapeček. Přeci jenom jsem jim nebyla lhostejná. Sedám si do čela stolu a s radostí hledím na ty dva dospělé muže. Není to tak dávno, kdy jsem jim připravovala svačiny a dělala bublinkové čepičky ve vaně. Pro mě to budou pořád ti malý raubíři, kteří tahali Emu za copy a hráli si na vojáky v blátě. Nakonec to snad i stálo za to. Rodina se opět setkává v domě a já jej zase miluji. Můj domov s kočkou na plotě a dětmi uvnitř. 
Za nedlouho se dostavuje i Ema. Vyčerpaně se sesouvá na židli a sahá po lahvi. Vypadá vystresovaně a uštvaně. Bratři si toho však nevšímají. Nejraději bych do nich strčila. Protože je něco špatně. A pak to zase cítím. Nepříjemný chlad zapichující se mi přímo do hrudníku. Zdá se mi to, nebo svět zešedl?
„Proč to vlastně udělala?“ Michal se jako vždy ptá bez obalu. Nikdy neměl moc talent na citlivé chvilky. Jakub zase krčí rameny a hraje si se skleničkou.
„Poslední dobu byla divná. Možná se zbláznila?“ Emy výrok mě zaskočí. Nechápu, proč to říká!
„Jo, byla divná. Sousedi říkali, že nikam nechodila a mluvila sama se sebou. Možná se fakt pomátla.“ Pokračoval Michal bez emocí.
„Měli jsme si toho všimnout. Policajti se mě ptali, zda jí někdo neubližoval. Měla prý tělo samou modřinu a pak ta její ruka…“ Zašeptal Jakub.
„Taky se mě ptali. Já si myslím, že si to dělala sama. Asi fakt potřebovala odborníka. Já to nechápu. Třeba to je dědičné. Třeba se taky jednoho dne zblázníme a hodíme si mašli.“ Ema si znovu nalila. Když při pití zaklání hlavu, vidím na krku podlitiny. Dívám se po chlapcích. Ti však reagují jen na její slova. Pro mě však nejsou důležitá. Nyní už jim nevysvětlím, proč jsem něco udělala, a ráda bych se tím netrápili ani oni.
„Jak to můžeš říct? Máma taková nebyla!“ Jakub vrtí hlavou.
„Možná bys měla míň chlastat! Možná bys ty potřebovala odborníka, ty. Takhle asi do péče děcka nedostaneš! Ještě že tě máma nevidí…“
„Kubo, dej jí pokoj. Musíme vyřešit, co s barákem a …“ Jejich slova se mění do šumu. V šoku sleduji Emu a její skelný pohled, který upírá na dno sklenky.
‚Takhle asi do péče děcka nedostaneš!‘
Ta slova řežou jako nůž. Dávám si dohromady souvislosti a pohled mi ulpí na jejím prsteníčku. Snubní prsten je pryč. Rozvedla se? Přišla o děti? Je teď sama?
Vše se odehrává jako v němém filmu. Michal vybíhá z domu a vztekle rozhazuje rukama. Ema také vstává a vyprazdňuje lahev. Jakub smutně sedí u stolu a hledí nepřítomně do zdi. Chci na svou dceru zavolat, chytit ji, obejmout ji. Ale moje ruka její paží projde jako nůž máslem. Ema se jen na nepatrný zlomek vteřiny zastaví u vchodových dveří a zastřeným zrakem se ohlédne zpět do domu. Moje zoufalství roste a nepříjemný pocit sílí.
Pak ji vidím.
Samota se plíží po stěně a přichytává se na Emina záda. Ema poklesne v kolenou a otřese se, ale pak vykročí do chladného dne.
„Pusť ji! Tohle nemůžeš! To já jsem tě stvořila! Prosím vezmi si mě!“ Vybíhám za nimi, ale na prahu mě něco prudce zbrzdí. Nemohu ven! Jsem chycená ve svém domě! Jsem v pasti! Nemohu nic, jen sledovat, jak se na mě Samota směje. Směje se mi a jako mimino se tulí k mé jediné dceři.
„Kubo! Prosím, zachraň ji!“ Křičím na syna, když také okolo mě prochází. Slyšel mě?
„Ty Emo?“ volá Jakub na sestru. Ona se otáčí se zamračeným obočím. Bradu schovává za šálou a ruce vražené v kapsách. Stejně jako mně i jí svítá naděje a Samota na ni přilepená tuhne. Na Kubovi je vidět, že se právě rozhoduje, a já ho v duchu prosím.
„Měj se,“ řekne a odchází opačným směrem.
Kočka na plotě žalostně zamňouká a stává se pro teď mým hlasem ve světě živých.

 

Autor: Ivana Gašparíková
Název: Zůstávající
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Ivana Gašparíková (*1995)
Ivana Gašparíková, rozená Prajerová, pochází z Jižních Čech. Její záliby jsou mnohé od deskových her přes výtvarnou tvorbu až po pití dobrého čaje. Nejvíce však tíhne k literatuře, kterou čte, píše a recenzuje. Preferuje převážně hororový žánr ve všech jeho hrůzných a krvavých podobách. Povídky publikovala v hororovém e-magazínu Howard, antologii 66+6 hororů ve sto slovech, antologie Třináctá hodina, antologie Jihočeský horor či v časopise Pevnost nebo X-B1.  Ze svých pracně vydřených vlastností na sobě obdivuje prostořekost a svobodomyslnost.