RECENZE: Issac Marion, Chutná těla

"Slunko celý den neslezlo z oblohy. Být člověk tak řeknu, že z toho vedra zemřu. Za prvé - já člověk nejsem a za druhé – mrtvý jsem už dlouho. Nebo spíše nemrtvý. Ploužím se světem sem a tam, občas někoho sežeru a alespoň na malý moment pocítím onen blahodárný účinek teplé krve. Vzpomínky. Sám žádné nemám, tak proč se nepodívat na cizí. Ve své podstatě je to jako sledování televize akorát s rozdílem, že nesedíte v pohodlí svého obývacího pokoje v křesle a cpete se solenými brambůrkami, ale klečíte na zemi a nenasytně koušete a pijete. Být živý tak řeknu, že se nezvednu, protože bych dostal křeč do nohou. No co se divíte? Nejsem nejmladší! Sice fyzicky stále vypadám na osmnáct let, ale vnitřně jsem mnohem starší. Mít ponětí, jak dlouho trvá tohle plahočení po chroptivém světě, tak Vám to ihned povím. Do té doby Vám bude muset stačit mé chroptění – Chrrr."

Zombie žánr poslední dobou zažívá neuvěřitelný boom. Televizní obrazovky již třetí sezónu úspěšně okupují Živí mrtví / Walking dead, na filmová plátna se letos dostala závěrečná bitva Alice v Resident Evilu a na poli knižním ještě ani nevychladla lahůdka Světová válka Z a hned tu máme další inovativní literaturu z tohoto soudku. Chutná těla nejsou žádná kuchařka pro pokročilé, jak by se mohlo zdát. Ač pár receptů se v ději najde, ale raději bych je nedoporučoval.

Příběh je zasazený do blíže nespecifikované budoucnosti, kdy svět takový jaký známe, přestal existovat. Technika již několik let nefunguje, vláda upadla v zapomnění, společnost lidí nahradila jiná populace ovládající současnou scénu. Chodící mrtvoly prahnoucí po troše horké krve a čerstvém mase. Několik přeživších se uzavřelo do několika kolonií, kterých je po Americe sotva třicet. Zprávy o jiných kontinentech zůstávají jedním velkým snem a odpovědi na otázky, co se vlastně stalo, zůstávají nezodpovězeny. Mladý zombík představující se jako R je unaven současnou situací. Každý den stejná rutina. Najít, zabít, sežrat, podívat se na vzpomínky, přijít domů, lehnout si a koukat do stropu. Zombíci přeci nespí nebo ano? V tomto románu je vše jinak. Zombie mezi sebou komunikují pomocí chrchlání, souloží spolu, podvádí se, mají vlastní rituály, vlastní vládu, řád. Vše probíhá v klasickém módu do té doby, než R sežere při jedné akci mozek mladého vojáka. Vyjma jeho vzpomínek se mu pod kůži dostane i něco o čem myslel, že bude slýchat jenom z vyprávění. Zamilovanost. Láska k mladé slečně, které „nešťastnou“ náhodou sežral přítele. Od té doby je vše jinak. Vztah, který změnil osud celého světa.

Autor musí být v životě opravdu veselá kopa. Jak si jinak vysvětlit nadhled a lehkost s jakou dokáže mluvit o vážných věcech, jako je smrt, nekrofilie, kanibalismus. Vyjma brutality si na své přijdou i romantici. Samozřejmě musíte být romantická duše zvrácenějšího typu, abyste dokázali ocenit první milostná a sexuální vzplanutí v životě „mladého“ zombíka a provokativní blondýnky, v níž hormony bouří rychlostí světla. Issac výtečně rozšiřuje mytologii o tajemné kostíky, kteří představují vládu nemrtvých. Právě tyto postavy na sebe strhávají daleko větší pozornost, než zombíci. Potenciál, který je u této rasy načrtnut autor (bohužel) následně rozvede v akčním finále. V tu chvíli ztrácí rasa díky hromadě kupicích se klišé a nelogičností na atraktivitě a vy jen se zatnutými zuby, mlácením do hlavy dočtete do úplného závěru. Právě tyto okamžiky pozitivní pohled kazí a sráží román do vod prvoplánového humoru. Otázkou zůstává, jak se vyvede filmová adaptace chystající se letos do kin s Nicholasem Houltem v hlavní roli.

Shrnuto, podtrženo: Román místy překračuje hranice únosnosti a především v druhé polovině se doslova koupe v zoufalé klišé zátoce, které se po celou dobu šikovně vyhýbal. Což je velice smutné vzhledem k typu látky a míře nadšení pro inovátorský přístup k tématu.

Hodnocení: 65 %.