...a zrodí se svět

Jedna povídka z roku 2006... doufám, že se bude líbit...

prolog

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: „Ať je světlo!“ - a bylo světlo.

kapitola 1

Bořivoj nespěchal. Spolu se svým starým Oplem Corsou toho najezdili spoustu a honit se někam nemělo smysl. Benzínový motor si tiše předl, autíčko polykalo kilometry a Bořivoj ho jistou rukou vedl serpentinami silnic. Nepřemýšlel nad tím, kudy jede. Cestu znal zpaměti, projížděl ji dvakrát denně několik desítek let. Hlavou se mu honily úplně jiné myšlenky.

Bořivoj byl fyzik. Přesněji řečeno astrofyzik. A navíc docent na univerzitě. Sice při své výšce vážil víc než sto kilogramů, přesto se k titulu hrdě hlásil.- k titulu docenta?Nebo chceš jen říci, že to byl chlap jak hora?- Právě cestoval domů- to už víme, viz předchozí odstavec- a v hlavě mu kroužily galaxie, mlhoviny, rozpínající se vesmír a prostor jako takový. Kdyby mu zavázali oči a on by musel řídit poslepu, dojel by určitě domů bez úhony. Několikrát se sice stalo, že byl vytržen ze stereotypní jízdy - to pak měli doma k večeři králíka nebo srnčí, a on potom trávil čas mytím auta od krve a chlupů.

I tentokrát byl Bořivoj- velmi mnoho Bořivojů na tak malém místě- vyrušen pohybem na pravé straně silnice. Dal nohu z plynu a zvuk motoru se ještě o poznání ztišil.

„Díky Bohu za tohle auto,“ pomyslel si. Mnoho aut sice nevystřídal, ale steskům kolegů vědců se divil. Za celou tu dobu, co auto měl, s ním byl v servisu jen dvakrát - zkontrolovat, vyměnit olej a znovu na silnici. A autíčku ten režim vyhovoval.

Ručička na tachometru se ustálila na třicítce a pohyb na pravé straně silnice ustal. Bořivoj přesto podvědomě přesunul nohu na brzdu a Corsa dál zpomalovala. Dvacet, deset, pět. Motor se začal pomalu dusit, Bořivoj však nedbal. Do reality ho vrátilo až dvojí zakuckání. Auto sebou cuklo a zastavilo. Bořivoj málem vrazil nosem do volantu, hrozící katastrofu ale odvrátil a natáhnul ruku po klíčku. Periferně však zaregistroval pohyb, a když otočil hlavu, poznal, že je zle.

Nedokázal určit příčinu, viděl pouze následek. Jeden z rozsochatých buků se zakýval a pomalu se začal kácet směrem k vyděšenému obličeji za volantem. Bořivoj rychle nahmátl klíčky, ještě teplý motor naskočil, Corsa se s přískokem vrhla kupředu a v témže okamžiku ji přepůlil padající velikán.

kapitola 2

Ještě předtím, než se mohutný kmen dotkl střechy auta, se Bořivoj instinktivně přikrčil a zavřel oči. Jako by se chtěl před mocnou rukou přírody schovat. Když poté zase oči otevřel, všude kolem něj byla jen tma.

„Chudák autíčko,“ napadlo ho napoprvé. „Dostat takovým stromem na střechu, to si určitě v servisu řeknou o pěknou sumičku.“ Chtěl vystoupit, ale najednou si uvědomil, že sedí na zemi a auto nikde. Oči si pomalu zvykaly na tmu, přesto kolem sebe neviděl ani obrysy stromů, ani nic jiného.

„To jsem blázen,“ zamumlal si pod vousy a snažil se mžourat kolem sebe. Pomalým, šouravým krokem se vydal jedním směrem, o kterém si myslel, že by mohl být správný.

Buď se Bořivoj pomalu- v minulých větách je slovo podobné- rozkoukával, nebo opravdu zvolil správný směr - - pomlčky v psaném textu nejsou vhodné, stačí jen tři tečky  a lépe je začit novou větu, týká se všech v textu- v každém případě se rozjasňovalo stále více. Ne že by bylo něco vidět - pořád se mu zdálo, že se brodí mlhou a nevidí na krok. Světla však přibývalo. V různých směrech začínala mlha mít různé odstíny, takže to vypadalo, jako by šel po cestě lemované stromy, jejichž koruny tvořily nahoře jakousi klenbu. Koruny vysoko nad hlavou však pouze tušil, stejně jako vítr, který si s nimi pohrával. Najednou se v dáli před ním objevilo světlo.

„To by ale znamenalo, že jsem mrtvý,“ problesklo Bořivojovi hlavou. „Auto, které po havárii zmizelo, chůze v tunelu a světlo na jeho konci - asi jsem ten pád stromu nepřežil.“ Kdyby měl ještě fyzické tělo, asi by uronil slzu nad vším, co na zemi zanechal bez rozloučení.

„No nic,“ pronesl poté pro sebe. „Pojďme za světlem a uvidíme. Čekáním se ještě nikdy nic nevyřešilo.“ Všiml si však, že se světlo přiblížilo. Ne nijak výrazně, rozdíl ve velikosti však znatelný byl. Bořivoj se snažil na zdroj světla zaostřit svůj zrak, všechno však bylo natolik zamlžené, že to po chvíli marného mžourání vzdal. A pomalou chůzí se vydal za světlem.

„Nikdy jsem nevěřil na život po životě a najednou jsem po smrti a jdu tunelem za světlem,“ mumlal si pod vousy, zatímco pomalu střídal levou a pravou nohu a postupoval kupředu, kde tušil cíl. Světlo bylo stále ostřejší a ostřejší, až do něho Bořivoj vrazil.

kapitola 3

Překvapený Bořivoj seděl na zemi a s otevřenými ústy zíral před sebe. Žádné světlo na konci tunelu, ale ?protijedoucí vlak! Hlavou mu prolétaly všechny ty reportáže o cestě tunelem, o světle a najednou si uvědomil, co vše měly společné. Dotyčná osoba nikdy ke světlu nedošla! Každý, kdo podával svědectví, se velmi brzy otočil a vrátil se zpět.

„Dá se tedy říci, že už jsem minul bod návratu a teď již není cesty zpět,“ postavil se a vykoukl vedle světla, aby si celý vlak prohlédl. Uviděl několik zářících oken, hlavně ho však zaujal obličej, který se objevil u dvířek. Chvíli na sebe beze slova koukali, až Neznámý prolomil ticho.

„Nastoupíš si?“ Měl tichý melodický hlas, který Bořivoje doslova pohladil.

„Mám na vybranou?“ odtušil Bořivoj a vydal se ke dvířkům. Jeho hlas jakoby roztrhl tu harmonii, kterou Neznámý navodil.

„Samozřejmě, že máš,“ odvětil Neznámý. „Buď si nastoupíš, nebo vlak pojede bez tebe.“ Bořivoj si představil další hodiny bezcílného bloudění v mlze a beze slova nastoupil.

Uvnitř svítily zářivky a Bořivoj mohl konečně dát odpočinout svým unaveným očím. Vybavení vlaku bylo jednoduché, ale účelné. Bořivoj již několikrát vlakem jel, ale s podobným zařízením a pohodlím se ještě nesetkal. Rozhlížel se kolem sebe jako u vytržení, až jeho pohled spočinul na Neznámém. Prohlížel si Ho výrazně déle než vybavení vlaku. Měkké rysy a na skráních stříbrem prokvétající kaštanové vlasy. Hladká tvář bez vousů, moudré hnědé oči a mírný úsměv. Neznámý viditelně nikam nespěchal, nechal Bořivojovi čas na studium. Ten ani nepostřehl, že se vlak pomaloučku rozjel.

„Vítám tě u nás, Bořivoji,“ ukončil ticho Neznámý.

„Kde to jsem a kdo jste vy?“ vypálil hned zpátky Bořivoj. „A co se se mnou stalo?“

„Není to příliš otázek najednou? Posaď se, trochu si vydechni a pak to všechno probereme.“ Bořivoj se pousmál při představě, že by si měl vydechnout, ale posadit se do měkoučkého křesla - to neodmítl. Neznámý se posadil proti němu a pomalu mu svým melodickým hlasem potvrdil všechny jeho domněnky.

Bjořivoj zprávy přijal poměrně klidně. Se zájmem se vyptával na podrobnosti a Neznámý ochotně odpovídal.

„Jestli chceš vědět ještě něco,“ chtěl Neznámý zakončit povídání, ale Bořivoj- příliš mnoho Bořivojů a Neznámých, týká se celého textu, už to nebudu  " tučnit"- se rozhodl chytit příležitost za pačesy.

„Jak vlastně vznikl vesmír? Co je pravdy na teorii velkého třesku?“ Neznámý se pouze pousmál - tyhle zvídavé vědce moc dobře znal. Natáhl ruku a světlo začalo slábnout, až se s Bořivojem ocitli v naprosté tmě. Ten trochu znervózněl, snažil se ale nedat na sobě nic znát. Opět začal mžourat a pokoušel se svým nedokonalým zrakem zaostřit na nějaký uchopitelný bod. Najednou se začalo za oknem rozsvěcet. Bořivoj přilepil nos na chladivé sklo a zadíval se ven. Spatřil nespočet svítících bodů, které jako celek tvořily nádherný obrazec. Bořivoj si vzpomněl na své dětství, kdy ke čtvrtým narozeninám dostal kaleidoskop. Uvnitř válečku se zrcadly se přesypávala barevná sklíčka a seskupovala se do roztodivných tvarů. Vydržel si s touhle jednoduchou hračkou hrát hodiny a hodiny. A teď se mu za oknem tvořil a tvaroval obrazec, který připomínal pavučinu s kapkami deště, do kterých svítí měsíc. Jen trochu více propracovanou, trojrozměrnou. Ale moment - Bořivoj nevěřil svým očím. Jako by mu někdo nasadil na oči brýle a obrazec najednou nebyl trojrozměrný, ale čtyřrozměrný. S údivem se podíval na Neznámého a ten si s úsměvem vychutnával ten triumf.

„Tohle je vesmír, Bořivoji,“ pronesl do ticha. „Vesmír, který umírá. Umírá, aby uvolnil místo tomu, který znáš. Dobře se dívej.“ A Bořivoj se díval. Viděl shluky hvězd, jak se slučují, mlhoviny a galaxie hroutící se do sebe, až nakonec zůstal jediný světlý bod uprostřed. Pomalu vyhasínal a zmenšoval se. Nakonec se opět kolem rozhostila tma. Bořivoj před sebou tušil rozuzlení, nevěděl však, jak bude vypadat. Náhle ho ozářil záblesk, jako by ho někdo fotografoval s bleskem. Tma před ním se rozeběhla do spousty svítících bodů, jak je viděl předtím. Jen ta harmonie a skrytá krása se někam vytratila.

„Tohle už je ten, který jsi obýval ty a ostatní lidé. Nezdá se ti tak hezký jako ten předešlý?“ zeptal se rychle Neznámý, když viděl Bořivoje, jak se nadechuje k otázce. Ten tedy zase vydechl a mlčky přikývl.

„Celý život jsi prožil ve třech rozměrech a najednou vidíš něco většího, dokonalejšího, úžasnějšího. Když se potom vrátíš zpět, už se ti ten tvůj malý, známý tolik nelíbí - srovnáváš- ani tady  není pomlčka vhodná- a zjišťuješ, že ten svět, který jsi opustil, až tak skvělý nebyl.“

Bořivoj mlčel. Mlčel a přemýšlel. Poslední dobou byl nějak přehlcen informacemi a nestíhal je zpracovávat. Takový luxus jako divení si nemohl dovolit vůbec. Přesto se ale chtěl zeptat ještě na spoustu věcí. Neznámý byl trpělivý a v jeho podání byly všechny vědecké teorie jednoduché a snadno pochopitelné.

Bořivoj se vyptával dál. V jeden moment Neznámý zvážněl, až se Bořivoj lekl, jestli neotevřel zapovězené dveře. Celou dobu od momentu jeho nástupu do vlaku se cítil příjemně, najednou však začal mít takový nepříjemný pocit v oblasti žaludku. A šířilo se to všemi směry, až ho brněly konečky prstů u nohou a třeštila mu hlava. Oči se mu rozjížděly, zrak se mu mlžil, až se propadl do černočerné tmy.

kapitola 4

„Pane doktore, ten z osmičky se probral,“ ozval se ze sluchátka vzrušený hlas. Doktor Vágner to přijal se stoickým klidem. Stejně by se asi choval a tvářil v případě úmrtí pacienta - byl přece jenom lékařem už hodně dlouho a naučil se nedávat najevo svoje pocity. Uvnitř ale všechny ty příběhy na jednotlivých pokojích trochu prožíval. Proto ho tahle zpráva potěšila, i když to na něm nebylo poznat.

„Máte bolesti, že jo?“ zeptala se sestra Bořivoje, který zatínal zuby, aby neřval. „Zavolám doktora a on vám něco píchne.“

„Nikoho nevolejte,“ procedil přes zaťaté zuby Bořivoj. „Za chvíli to přejde.“

„Jak chcete,“ pokrčila sestra rameny a nechala ho být. Svěřila se ale doktorovi.

„Nemůžeme ho nutit. Jestli proti bolesti nic nechce, tak nic nedostane.“ I doktor se divil, respektoval ale Bořivojovo přání.

A Bořivoj prožíval muka. Nechápal, proč byl vrácen zpět. Z míst, kde bolest je pouze slovo, zpět na zemi. Už jako dítě měl panickou hrůzu z různých léků. Jednou při nachlazení mu maminka dala aspirin, načež během chvilky dostal epileptický záchvat. Soused byl lékař, takže než přijela sanitka, bylo už po všem a Bořivoj spal neklidným spánkem. Od té doby obcházel širokým obloukem všechny lékárny a sousedovi (přestože mu zachránil život)- místo závorek je lépe vsunutou větu oddělit čárkami- se vyhýbal. A to mu vydrželo až do dospělosti.

„Dejte tu injekci pryč,“ zasyčel se zavřenýma očima na doktora. „Řekl jsem už sestře, že nic proti bolesti nechci.“

„Tohle vám neuškodí,“ namítl doktor. Když ale Bořivoj otevřel oči a on v nich viděl odhodlání neustoupit, zase injekční stříkačku schoval. „Máte tu návštěvu. Ale dám vám jen deset minut - musíte odpočívat,“ dodal hlasem, který nepřipouštěl námitky. Bořivoj dlouho nepřemýšlel, kdo by to mohl být. Rodinu neměl, s hodně vzdálenými příbuznými se nestýkal, takže to mohli být pouze kolegové a přátelé z fakulty.

Doktor byl neúprosný. Po uplynutí slíbených deseti minut všechny akademiky, profesory, docenty a ostatní vědce vyhnal a nechal Bořivoje o samotě. Ten stihl převyprávět kolegům pouze malou část svého příběhu, na užaslé pohledy to však stačilo.

kapitola 5

Bořivojovi tekly po tvářích slzy dojetí - takové přivítání opravdu nečekal! Celá fakulta se ozdobila do veselých barev a večírek na uvítanou byl prostě velkolepý. Každý si s ním chtěl potřást rukou a prohodit alespoň pár slov. Sice čas od času musel zatínat zuby bolestí, snažil se to ale nedávat moc najevo a docela se mu to dařilo. Už se smířil s tím, že byl vrácen zpět, smířil se i se sníženou pohyblivostí. Po nehodě totiž ochrnul na spodní polovinu těla. Rozhodl se ale bojovat až do poslední chvíle. Léky nadále odmítal a jeho zdravotní stav se začínal pomalu lepšit. Doktoři se sice bouřili, nečinnost ale Bořivoj rázně odmítal. Při první příležitosti se nechal z nemocnice odvézt, a jakmile mu bylo jen trochu lépe, ohlásil na škole svůj návrat.

„Proč by to tak nemohlo být?“

„Přijde mi to prostě nepravděpodobný.“

„Když si něco neumíš představit, ještě to neznamená, že to není možné.“

„A ty si umíš představit čtyřrozměrnej prostor, jak se zhroutí do třírozměrnýho?“ Bořivoj odpočíval, ale nespal. Se zavřenýma očima poslouchal diskusi svých kolegů a přemýšlel, jestli bylo moudré jim říci o svém zážitku až do takových detailů. Vytvořil tím na fakultě dva tábory: první skupinka nadšeně přijala novinky, které přinesl, a byla ochotna se za jejich pravdivost i prát. Druhá početnější byla trochu zdrženlivější a opatrnější. Chtěli více důkazů než jen slova. A mezi jeho blízkými spolupracovníky byly zastoupeny obě skupinky. Bořivoj se vždycky bavil, jak zapáleně a odhodlaně se spolu přeli a nikdo nechtěl ustoupit ani o píď. Nicméně dokázat svou pravdu hodlal velice brzy.

„Ta přednáška byla skvělá,“ tlačily se u něho kapacity z oboru a blahopřáli mu. „Dáme za to krk, že vám to přinese titul profesora.“ Bořivoj se jenom usmíval a hlavní triumf měl schovaný v rukávu. Část jeho díla, kterou právě odprezentoval, byla pouze teoretická. Přesto dokázal svými důkazy strhnout většinu posluchačů. Jen málo lidí však tušilo, že v rekordně krátkém čase dovedl se svým týmem sestrojit několik gravimetrů a přesvědčit ty správné lidi. Vypočítavě dokonce naplánoval přednášku tak, že se svým termínem kryla se startem raketoplánu, který nesl zmiňované družice- se zmiňovanými gravimetry-. Nikdo z přítomných tedy netušil, že zatímco si trápí mozkové závity, gravimetry spolu s družicemi opouštějí útroby raketoplánu a začínají posílat první naměřená data.

„Myslel jsem, že toho moc nenaměříme, když jsme na to měli tak málo času, ale vypadá to dobře,“ zvedl Marek oči od monitoru, když se otevřely dveře do laboratoře a Bořivoj na vozíčku vjel dovnitř. Rychle přijel ke stolu a dychtivě se zadíval do grafů, které se na monitoru vykreslovaly.

„Zatěžujeme jim linku více než dost,“ rozvalil se Marek spokojeně na židli. „Průběžně nám chodí data ze všech tří družic a už to trvá déle než hodinu.“ Bořivoj stále nemohl odtrhnout zrak od změti čar, které se v přibližně minutových intervalech mírně přeskupovaly.

„Co myslíš, Marku, dá se před takovým koncem někam utéct?“ obrátil se na mladíka. Stále mu totiž vrtala hlavou otázka, proč byl vrácen zpět na zem. „Dokážeme vůbec rozpoznat, že tento konec nastal? Nebo prostě najednou přestaneme existovat?“ Marek jen bezradně na tyto otázky krčil rameny.

„Kdo ví - vaše teorie může být správná stejně jako moje.“

„To máš pravdu,“ přikývl Bořivoj. „Můžeš z těchto průběžných výsledků vysledovat nějaký trend?“ Marek přikývl a pustil se do toho. Bořivoj odjel ke svému stolu, kde už na něho čekal balík předzpracovaných výstupů. Rozložil si papíry na stole a ponořil se do nich. Zabral se do zkoumání natolik, že přestal vnímat čas. Ten ale plynul dál, a když se objevil Marek s dalším papírem, bylo už o několik hodin více. Bořivojovi chvilku trvalo, než si vzpomněl, co vlastně po Markovi chtěl, poté se ale o to dychtivěji sklonil nad papírem.

„Co to znamená?“ zeptal se, jako by grafu nerozuměl.

„Vzrůstá nám gravitace,“ potvrdil jeho obavy Marek. „Všechny tři gravimetry vykazují stále vyšší hodnoty, což může mimo jiné znamenat, že skončilo období rozpínání a vesmír se začíná smršťovat. Ze začátku gravitační pole velmi mírně klesalo, po krátké době ale začalo růst - a rapidně. Mohlo by to samozřejmě znamenat nějaký nový objekt v dosahu, žádná jiná aktivita ve sluneční soustavě však zaznamenána nebyla.“

„A neobjevila se v okolí sluneční soustavy nějaká nová hvězda? Taková, aby ovlivnila gravitaci až u nás?“ Marek pokrčil rameny a vzal do ruky bezdrátový telefon. Telefonát přišel Bořivojovi spíše jako monolog - Markův monolog. Jako by na druhé straně nechápali, na co se jich ptá. Po chvíli telefon položil a zavrtěl hlavou.

„Nic. Nic nového neobjevili. Hubble jede na plný výkon a je nemyslitelné, aby něco přehlédli.“

„A nemůže se jednat o neutronovou hvězdu? Pulsar? Černou díru?“ chytal se pomyslného stébla Bořivoj.

„Tvrdil mi, že nic. Žádné ohyby světla, takže černá díra to být nemůže. Ani nic podobného,“ odmítal nekompromisně Marek. Bořivoj mlčel. Odmítal přijmout fakt, že byl vrácen na svět jen kvůli tomu, aby oznámil konec. Bojoval s tou představou udatně, ale prohrával.

kapitola 6

„Na tohle jsem svým experimentem přijít nechtěl,“ hájil se Bořivoj. „Měla se potvrdit teorie, že n-rozměrný vesmír vzniká na základě zániku (n+1)-rozměrného. Nic víc a nic míň. Sice to na základě měření už dokázat mohu, zjistili jsme také i současnou výraznou tendenci našeho vesmíru smršťovat se. Je to jako guma - natahuje se, je potřeba stále více energie na menší a menší přírůstky, a najednou se vše otočí a všechna dosud nahromaděná energie je použita na smrštění. Ale ne pomalu. Jestli rozpínání trvalo miliardy let, smrštění může být o několik řádů kratší.“

„V tom článku v Science jste byl trochu přesnější,“ obrátil se přísně děkan na Bořivoje. „Navíc se mi vůbec nelíbí na základě jednoho měření vydat prohlášení takového rozsahu. Člověče, vždyť vy dáváte lidstvu a vesmíru jen čtyřicet měsíců!“ Akademický senát se dlouho radil, jak se k tomuto „výstřelku“ postavit, a právě děkan navrhoval okamžité propuštění. Našel pár lidí, kteří na věc nahlíželi podobně, nebylo jich ale mnoho, a ostatní je přehlasovali, aby alespoň dali Bořivojovi možnost danou záležitost vysvětlit. „A to zakončení: ‚Obraťte se a proste za odpuštění, Bůh je milostivý‘. Jak jste na tohle přišel? Vždyť jste vědec!“

„Víra a věda se vzájemně vylučovat nemusí,“ odporoval chabě Bořivoj. „Historie zná spoustu vědců, kteří kromě intelektu prosluli svou pevnou vírou.“

„A od kdy vy jste věřící,“ odfrkl si pohrdlivě děkan. To už se ovšem Bořivoje zastali ostatní.

„Kolego,“ obrátil se na děkana starší prošedivělý profesor. „Sešli jsme se tu, abychom si vysvětlili ten článek a ne, abychom se uráželi nebo napadali. Vraťme se tedy, prosím, zpět, ať zbytečně nemrháme časem.“ Poté pokynul Bořivojovi rukou, aby pokračoval. Děkan si ještě něco zamračeně mumlal pod vousy, nahlas však neřekl ani slovo.

„Děkuji za slovo,“ pronesl Bořivoj směrem k profesorovi. „Myslím, že to bude velice krátké. Tato informace mi přišla natolik důležitá, že by odklad mohl mít nedozírné následky. A pokud se mýlím, což bych velmi rád, tak se toho zase tolik nestane. Prostě jen lidé začnou sekat dobrotu a chovat se slušně.“

„Vy jste se asi úplně zbláznil,“ skočil mu do řeči děkan. „Takže vy tady šíříte poplašnou zprávu jen kvůli tomu, že se vám zdá, že na sebe lidi nejsou dost hodní? Že by se měli mít víc rádi a neubližovat si tolik?“

„Pane děkane,“ odpověděl mu Bořivoj mírně. „Jak jsem říkal, nemusí se jednat o poplašnou zprávu a podle mých propočtů opravdu konec může nastat velice rychle. Přišlo mi rozumné, aby se o tom lidi dozvěděli co nejdříve. Když byste věděl, ale ne určitě, že se Titanik potopí, nevaroval byste ty lidi na palubě?“

„Chápete ale, co tahle vaše zpráva může vyvolat? Lidi začnou šílet a je otázka, kolik z nich se obrátí, jak jim radíte.“

„To je možné, ale nebudou moci říct, že nebyli varováni. Dokonce dostali i návod, jakým způsobem se zachránit.“

„To si tady hrajete na proroka?“ zamračil se na něho rozhořčeně děkan a Bořivoj zjistil, že u několika dalších lidí ztratil sympatie. Snažil se potom ještě vysvětlit, že to tak není, ale moc pozornosti mu již věnováno nebylo. Děkan přímo před ním vyvolal hlasování o jeho okamžitém propuštění a tentokrát zvítězil. Jen pár loajálních kolegů se za něho postavilo, to ale nestačilo. Bořivoj dostal několik málo dní na to, aby vyklidil byt, přidělený fakultou, a svou útulnou kancelář.

kapitola 7

„Pane docente, mohl byste nám říci více podrobností ohledně vaší předpovědi?“ vychrlila na něho reportérka, jen co otevřel dveře. „Je pravda, že za necelé tři roky skončí vesmír, jak jsme ho znali a s ním i naše Země? Co byste doporučil našim divákům?“ Bořivoj beze slova zavřel dveře. Poté, co článek ze Science otiskla ve srozumitelnější podobě většina deníků v zemi, moc klidu si neužil. Pronajal si chatičku na venkově a tam soukromě studoval materiály, které mu posílali bývalí kolegové z fakulty. Několikrát se nechal uprosit a natočil rozhovor pro noviny nebo televizi, potom se ale uzavřel před všudypřítomnými médii. A pokračoval ve své práci. Už neměl útulnou kancelář, jen jeden pokoj, který mu sloužil jako pracovna, obývák a ložnice zároveň. Dvakrát týdně ho navštěvovala hospodyně, která mu nakoupila a uklidila. Pokaždé si vyslechl stejnou litanii, jak by si měl najít nějakou hodnou ženskou, která by se o něho postarala. A pokaždé odpovídal stejně, že na tři roky to už nemá smysl.

„Pane docente,“ psal mu Marek. „Posílám aktuální informace, které jsme dostali z Hubbleho teleskopu. Možná by vás to mohlo zajímat.“ Samozřejmě, že zajímalo. Už i pozemské teleskopy začaly registrovat, že něco není v pořádku. Obloha pomalu začínala temnět a hvězdy mizely. Začalo to těmi velkými, potom přišly na řadu menší. Zpravodajství se každý den zabývalo zprávami tohoto typu, protože už i na Slunci se začaly objevovat známky vyhasínání.

Bořivoj se také stal pravidelným návštěvníkem mší v místním kostelíku. Stařičký farář byl potěšen, že taková známá osobnost navštěvuje jeho bohoslužby a štědře přispívá na potřeby farnosti. Několikrát spolu diskutovali nad různými tématy - Bořivoj vysvětloval farářovi detaily z fyziky a astronomie, farář zase katechismus.

Jednoho dne našel Bořivoj pode dveřmi malý lísteček zažloutlého papíru a na něm napsáno: „J 21:29“. Už za sebou měl několik hodin katechismu, takže poznal, že se jedná o odkaz do Bible. Hledal a našel kapitolu v Janově evangeliu, kde se Ježíš ukazuje Tomášovi. A v tomto verši mu říká: „Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi mě viděl. Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“ Nevěděl sice, kdo mu papírek pode dveře dal, pochopil ale. Když pak nadešel den jeho křtu, křestní jméno si vybral právě po Tomášovi, protože uvěřil až v momentě, kdy uviděl.

kapitola 8

Jakmile se rozezněl zvonek u dveří, Bořivoj si myslel, že je to zase nějaký reportér nebo novinář. Když ale uviděl děkana z fakulty, nedokázal skrýt své překvapení. Otevřel dveře a pozval ho dál. Děkan od jejich minulého setkání viditelně zestárl. Jeho husté tmavé vlasy prořídly a začaly se v nich objevovat stříbrné prameny. Také tvář měl strhanou a i pár vrásek mu přibylo. S díky přijal nabídnutý hrnek čaje a usedl proti Bořivojovi do křesla.

„Doufám, že vás moc neruším a nevytrhuji vás od něčeho důležitého,“ začal poněkud nesměle. „Když jsme spolu mluvili naposledy, byl to trochu emocionální rozhovor. Máte právo se na mne hněvat, rád bych se vám ale omluvil. Bohužel se poslední dobou ukazuje, že jste tehdy měl pravdu. Ve všem.“ Děkan volil slova opatrně, jako by se bál, aby se Bořivoj nezalekl a rozhovor neukončil. „Naše výzkumy i měření potvrzují vaše teorie do podivuhodných detailů. Chtěl jsem vás tedy požádat, jestli byste se nevrátil zpět na váš post na fakultu. Se všemi výhodami jako předtím,“ dodal ještě rychle.

„A proč, pane děkane?“ usmál se na něho Bořivoj. „Čas už příliš pokročil, a pokud jde o vaše svědomí, nemusíte mi nabízet tyto výhody. Nezlobím se na vás. Svůj úkol jsem splnil a zde jsem našel klid, který mi pomohl v mých posledních měsících. Vlastně jsem vám vděčný. Na fakultu se ale nevrátím. Vyřiďte, prosím, všem mé srdečné pozdravy.“ Děkanovi se na první pohled ulevilo, že k němu Bořivoj necítí zášť, přesto by ale byl radši, kdyby se vrátil. Nenaléhal ale. Potřásl mu pravicí a rozloučili se. Bořivoj dlouho sledoval jeho auto, jak mizí v dáli, dokud se neztratilo za horizontem. A uvažoval, jak dokáže člověka změnit vidina blížícího se konce.

kapitola 9

Ten den Slunce nevyšlo. Jedna z teorií hovořila o tom, že se z bílého trpaslíka stane rudý obr a pohltí celou Sluneční soustavu. Realita se ale ukázala jiná. Zprávy v televizi běžely nonstop a informovaly o vývoji situace v různých koutech zeměkoule. Všude se lidé potýkali se zvýšeným tlakem, spousta z nich nedokázala tuto změnu ustát. Bořivoj byl jedním z nich. Již několik dní se hospodyně neobjevila, on po ní už ale netoužil- ani nepotřeboval-. Cítil, že je konec a už není třeba nakupovat nebo uklízet pokoje. Seděl jen ve svém kolečkovém křesle před televizí a sledoval dění ve světě, až mu klesla hlava a srdce zabušilo naposledy. Televize běžela dál, jako by se nic nestalo. Ještě několik dlouhých minut.- ta tam ani být nemusí

epilog

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: „Ať je světlo!“ - a bylo světlo.