Počátky Zlatého věku 05: Triumvirát titánů

Vydáno: 17 02

Autor článku: Jiří Halama

V průběhu 40. let minulého století bylo patrno, že se postupem doby z autorů publikujících v Astoundingu vyprofilovala skupina tří osob, jejichž význam, invence a vliv na čtenáře vysoko přesáhly popularitu autorů ostatních. Jedná se o Isaaca Asimova, A. E.van Vogta a Roberta A. Heinleina.

Přestože všichni tito tři autoři začali publikovat v roce 1939, byl každý z nich zcela jiný.

Asimov svoji první povídku "Ztroskotání u Vesty" publikoval v magazínu Amazing v březnu 1939, do Astoundingu pak pronikl svojí v pořadí třetí povídkou "Směry", která vyšla v Astoundingu v červenci 1939. V témže měsíci v Astoundingu publikuje svoji prvotinu "Zorl" A. E. van Vogt, a v srpnovém čísle Astoundingu publikuje Heinlein svoji prvotinu "Linie života".

Dá se dle mého soudu pro tyto autory uvést následující příměr. Pokud Heinlein a van Vogt vpochodovali do Astoundingu hlavním vchodem za doprovodu fanfár, Asimov se do Astoundingu dostal vchodem postranním. Tímto příměrem nechci nijak snižovat význam Isaaca Asimova pro science fiction, chci jen poukázat na to, že zatímco Heinlein a van Vogt měli vypravěčský talent daný shůry, musel Asimov pod přímým redaktorským vedením Campbella na sobě obrovsky pracovat, aby (alespoň zpočátku) mohl s Heinleinem a van Vogtem držet krok. Postupem doby však s Heinleinem krok vyrovnal a van Vogta předstihl.

Zatímco řada Heinleinových povídek publikovaných v Astoundingu v letech 1939 – 1942 spadá do cyklu "historie budoucnosti", a zatímco van Vogt již v roce 1939 publikuje v Astoundingu dvě povídky později spadající do cyklu "dobrodružství Vesmírného ohaře", dopracovává se Asimov k jakýmsi náznakům povídkového cyklu teprve v letech 1940-1942, kdy v Astoudingu průběžně publikuje čtyři povídky později zařazené do cyklu Já, robot ("Robbie", "Rozum", "Lhář" a "Hra na honěnou").

U románů je pak rozdíl ještě patrnější. Zatímco Heinlein již v roce 1940 publikuje (byť časopisecky) krátký román Jestli to takhle půjde dál… a v roce 1941 k němu přidává již plnohodnotný (byť znovu časopisecky publikovaný) román Šestá kolona, a zatímco van Vogt rovněž v roce 1940 publikuje (byť rovněž časopisecky) jeden ze svých nejslavnějších románů Slan, dopracovává se Asimov ke svému prvnímu plnohodnotnému románu Oblázek na obloze teprve v roce 1950.

Ostatně z poznámek Isaaca Asimova, jimiž doprovází své povídky vydané v povídkové sbírce Neznámý Asimov I. a II., je velice dobře patrno, jak moc byl Campbell svou redakční prací Asimovovi nápomocen a jak často mu vracel povídky k přepracování, a i pak se stávalo, že ani přepracovaná verze (či přepracované verze) nenaplňovaly Campbellovy požadavky, takže nakonec svá dílka publikoval Asimov v méně náročných periodikách.

Je navíc i zajímavé, jak se tito tři Campbellovi "tahouni" navzájem odlišovali.

Nepochybně nejlépe Campbellovy představy o moderní science fiction naplňoval Heinlein. Jeho díla jsou nejen čtivá, ale i vědecky uvěřitelná. To je dáno do jisté míry tím, že Heinlein je z hlediska fantastiky poměrně umírněný autor. Jeho cyklus "historie budoucnosti" se odehrává na Zemi či v jejím blízkém okolí (Měsíc, Mars, Venuše, asteroidy), časově zahrnuje období od poloviny 20. století do první třetiny 22. století (první a podstatnější část románu Metuzalémovy děti, který do jisté míry završuje chronologii "historie budoucnosti", se odehrává v roce 2125). Ostatně Heinleina ani tak nezajímají fantastické kulisy jako lidské problémy, navíc má velice dobře promyšleno, jaký bude v jeho "historii budoucnosti" politický vývoj. A připočte-li se k tomu, že Heinlein dokonale zvládá umění dialogu, jímž posunuje děj kupředu, pak se není co divit, že si získal u čtenářů takovou oblibu. Campbell musil být z Heinleina nadšen, neboť Heinlein dokázal za psát realisticky působící příběhy za využití fantastických kulis.

Isaac Asimov se na špičkového autora vypracoval díky své pracovitosti a svému technickému vzdělání. Z hlediska fantastiky jsou jeho díla podstatně odvážnější než Heinleinova, nezvládá tak umění dialogu jako Heinlein, naopak ale u Asimovových povídek nacházíme daleko častěji pointu než u Heinleina. A navíc nepochybně tomu, že Asimov v Astoundingu v průběhu 40. let upevnil své postavení, nahrála i skutečnost, že Heinlein se na konci roku 1942 jako autor odmlčuje a znovu začíná publikovat (a to v románové oblasti jako novum chlapecké romány) až v roce 1947.

Nejrozporuplnější postavou je van Vogt. Když se podíváme na většinu jeho děl, pak nerespektují téměř nic z toho, co Campbell požadoval – nejsou vědecky uvěřitelná, je v nich minimum psychologie, logika často dostává na frak, a někdy jako by van Vogtova nezkrotná fantazie nebyla schopna udržet příběh pohromadě a ten se rozpadá. Ale na druhé straně je to právě ona nezkrotná fantazie, kterou se van Vogt odlišuje od Heinleina či Asimova. Asimovova či Heinleinova díla jsou ve srovnání s van Vogtem příliš krotká, neboť ten posílá své hrdiny na cesty po celé galaxii i na cesty do hluboké minulosti i vzdálené budoucnosti, kde prožívají svá neuvěřitelná dobrodružství s mimozemšťany, své vesmíry osídluje bytostmi s nadlidskými schopnostmi i krvelačnými bestiemi z nejhorších nočních můr.

Právě na díle van Vogta je patrný velký vliv té pulpové science fiction, jež se psala před Zlatým věkem, a myslím si, že se jejího vlivu nezbavil nikdy.

POZNÁMKA: V tomto článku jsou uvedeny názvy řady děl různých autorů, jež vyšla v češtině. Neuvádím k nim bibliografické údaje, neboť o každém z uvedených románů či povídek bude podrobněji hovořeno v dalších dílech.

Předchozí 4# | Následuje 6#

Přidat komentář