ÚVAHA: George Orwell a můj rok 1984

Vydáno: 06 10

Autor článku: Monika Slíva

1984

George Orwell a můj rok 1984

Tehdy mi bylo jedenáct a chodila jsem do šesté třídy základní školy. Ač mě nikdo nenutil, a konečné rozhodnutí bylo jen na mně, vstoupila jsem ve druhé třídě do přípravné organizace pro pionýry, která se jmenovala Jiskry. Slib jisker jsem skládala dodatečně, protože jsem si to rozmyslela v době, kdy už všichni ostatní v Jiskrách dávno byli, a slib měli tudíž složený.

Slibuji dnes přede všemi
jako jiskra jasná.
Chci žít pro svou krásnou zemi,
aby byla šťastná.“

Možná díky tomu, že jsem slib skládala úplně sama před nastoupeným oddílem, si ho budu pamatovat do nejdelší smrti a přeříkám ho na požádání klidně i o půlnoci.

průkaz

Hned potom se rozjela moje zářná kariéra vysoké pionýrské funkcionářky a nenašli byste zapálenější jiskřičku, než jsem byla já. Pravděpodobně bych v té době byla schopná podpálit i zatopený les na přehradě…

Na den, kdy jsme skládali pionýrský slib a poprvé nám starší soukmenovci uvázali červené šátky (správně s jedním cípem delším a druhým kratším, tak aby tvořily symbolickou jedničku), jsem se těšila víc než na Vánoce a světle modrou pionýrskou košili s tmavě modrou sukýnkou, páskem, na němž bylo vyraženo heslo „vždy připraven“, a bílými podkolenkami jsem si před zrcadlem zkoušela nejmíň stokrát. Správný uzel na šátku jsem uměla uvázat už druhý den a všechny na potkání s tím příšerně otravovala.

V již zmiňované šesté třídě jsem byla předsedkyní třídního oddílu, členkou školního aktivu s funkcí novinářky a členkou okresního výboru pionýrské organizace při Domě dětí a mládeže. Žádná překážka nebyla dost velká, aby se nedala překonat, a žádné školení nebo soustředění dost dlouhé, aby se nedalo absolvovat. V září jsem odjela do Seče u Chrudimi, kde tehdy fungovalo obří středisko na vymývání dětských mozků, pardon, co to plácám (to ta propaganda), na vzdělávání nadějných dětí a budoucích platných a aktivních členů Komunistické strany Československa. Tři měsíce jsem dopoledne chodila s nespočtem dalších dětí z celé republiky do školy a odpoledne střídala hraní vzdělávacích her a náročná školení o pionýrské organizaci, jejím fungování, správných principech soudružství, jejich uvádění do praxe a bla, bla, bla. Rodiče jsem viděla za celou tu dobu jen jednou, když směli po měsíci a půl přijet na půldenní návštěvu.  Dva měsíce před odjezdem do Seče jsem dostala vytoužené štěně, ale i to muselo zatím vyrůstat doma beze mě, strana si žádala celé pionýry a pionýrky a ani tato oběť mi nepřišla zatěžko, protože se mi dostalo vyznamenání v naší škole do té doby nevídaného.

Povzbuzena přesně cíleným a dávkovaným psychologickým dopingem jsem svoji budoucnost viděla zcela jasně jen v zářivě rudé, nejdříve v SSM (Socialistický svaz mládeže) a později v KSČ.

Poslední z roků osmdesátých ale pořádně promíchal barvičky na paletě a mnoho naplánovaných a pečlivě budovaných kariér zmizelo díky němu v nenávratnu.

Dodnes mě trápí otázky, KDY by se ze mě stal Winston Smith? Za jakých okolností bych začala vnímat, že něco je jinak, nesprávně? Kde poprvé by se objevily trhliny v té virtuální komunistické realitě? A stalo by se to vůbec někdy? Ta poslední mě děsí nejvíc.

organizaceTyhle odpovědi nikdy nedostanu. Bylo mi šestnáct a chodila jsem na gympl, když vysokoškoláci skandovali na Národní třídě „Máme holé ruce.“ a přišlo mi to všechno jako děsná bžunda. Aniž jsem chápala jakékoliv souvislosti, přišla jsem domů s trikolórou na klopě a tátu málem trefil šlak. Držel mě v předsíni za límec a křičel mi ze vzdálenosti dvou centimetrů do obličeje: „Ty jsi se úplně zbláznila, káčo pitomá! Víš vůbec, co děláš? Víš vůbec, co to má za význam? Víš hovno! A až se to otočí, tak si pro tebe přijdou a zkazíš si celej život! Do prdele!“

V životě jsem nebyla vyjevenější, táta nikdy sprostě nemluvil, a ač horník a kovanej komunista z idealistického přesvědčení (což mu mimochodem vlastně zůstalo do dneška a vážím si ho za to možná víc než některých jiných), choval se a vystupoval jako aristokrat. On věděl - já ne. U nás doma se nikdy nemluvilo o padesátých letech, o roce 68 a podobných nesmyslech. Bylo potřeba žít  každodenní život, a ne se babrat v minulosti. Prototyp ideální rodiny: táta, syn rolníka ze Slovače, a máma, dcera posluhovačky a dělníka. Nikdy nám nikdo nic neznárodnil, odnikud nás nevyhodili a nikam nevystěhovali. Systém nám přinášel jen samé výhody…

Nejmrazivější na tom je, že při čtení Orwella a jeho popisu Velkého bratra se mi automaticky vybavoval obrázek J. V. Stalina a napadaly mě zvláštní fabulace. Nakolik měl Orwell možnosti nahlédnout pod pokličku matičce Rusi, pardon Sovětskému svazu, a použít jen trochu víc ad absurdum dotaženou realitu tehdejší socialistické industrializace a kolektivizace Ruska ve svém příběhu? Nebo to snad bylo obráceně a nějakým záhadným řízením osudu se kniha dostala do rukou největšího z Rusů? Živě si Stalina představuji, jak sedí ve svém oblíbeném křesle, bafá z dýmky a s obrovským zaujetím čte o Oceánii a její střídavé válce s Eurasií a Eastasií. Ta kniha mu nedá spát, pořád se k ní vrací a nenápadně začíná uvádět do praxe některé převratné myšlenky, které na svých soudruzích a soudružkách ještě nevyzkoušel. A hle, ono to funguje! Než však stačí realizovat všechny svoje vize, inspirované systémem rozdělení obyvatelstva na Vnitřní stranu, Vnější stranu a Proléty, umírá. Bohužel pro něj, bohudík pro všechny ostatní.

Zbývá mi podobná naděje jako Winstonovi, když říkal svým trýznitelům: “Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.“

Také věřím v nezlomnost a nezkrotnost lidského ducha a v individualismus naší rasy. Současně ale věřím v lidskou malichernost, hrdopyšství a sobeckost. Všechny tyhle vlastnosti společně nikdy nedovolí, aby zvítězila Strana nad člověkem a prosadila si svoje principy a mechanismy na úkor člověčenství. Máme v genech se škorpit, závidět, bažit po moci a po vlastním prospěchu… naštěstí. Nikdy nebudeme umět asimilovat jiné rasy jako Borgové, tudíž nemůžeme být nikdy asimilováni cizí entitou zvanou Strana, ať už bude mít jakoukoli barvu.

P. S.: Přemýšleli jste, zdali je počáteční příběh o malém uvědomělém děvčátku pravdivý, nebo vám připadá tak přitažený za vlasy, že to musí být nesmysl, holý jako čerstvě vylíhnuté ptáče? Je to fabulace, nebo jen převyprávěná skutečnost a trocha orwellovštiny v praxi…

Komentáře

Já to v pionýru ve zlatých šedesátých dotáhl na pokladníka třídy - a prodělal jsem, protože jsem za kamarády zaplatil příspěvky, když se opožďovali, a oni se pak na doplacení vykvajzli. Nebyli to kamarádi, ale soudruzi. ČSM byla v roce 1968 zrušená, a do SSM jsem už nevstupoval.

Dcerka Terka byla pionýrkou - zelenou, v Prvním vodáckém oddíle Podskaláci. Což jí soudružka oddílová vedoucí na nové škole v září 1989 neuznala. Řvala na ní před celou třídou, že je černá ovce školy, protože je jediná neorganizovaná. A že neví, jak na ni bude moci psát posudek k žádosti o přijetí na střední školu. (Černá ovce školy v té době reprezentovala školu na matematické, chemické, češtinářské a jánevímjakéještě olympiádě.) Bylo to na začátku posledního školního roku dcerky, a v posledním roce, co ještě měli komunisti moc. Září uplynulo, i říjen, a najednou tu byl Listopad a ze soudružky oddílové vedoucí byla najednou zakladatelka školního Občanského fóra, Orwelle. A novému skvělému řediteli trvalo asi dva roky, než se mu podařilo ji ze školy vystrnadit.

Synek Janek projevil ve druhé třídě (1987) nebývalý rozhled. Nejdříve si prostudoval manuály (stanovy), a pak prohlásil:

"Jiskra se chce stát pionýrem, pionýr se chce stát mládežníkem a mládežník se chce stát komunistou. A já se žádným komunistou stát nechci." A tak se nestal ani jiskrou.

A to jsem říkal, jak si synek pletl diktátory? Když takhle jednou přišel se svou maminkou k dětské paní doktorce - to byl ještě ve školce, (tuším, že přesně 1984:) - a na nezbytné nástěnce v čekárně byl pověšen plakát s nezbytným Leninem, potěšil a vyděsil všechny čekající svým bezelstným výkřikem:

"Jé, hele, mami, Hitler!"

\ :-) Šaman

 

... evidentně víš, o čem hovořím. Fakt je ten, že z pohledu dnešních dvacetiletých jsou takovéhle vyprávěnky zcela rovny tomu Orwellovi. I já, když jsem si to pak po sobě přečetla a vybavila si v souvislosti s tím spoustu jiných drobností z tehdejší doby, jsem si už dneska připadala trochu neuvěřitelně:-))

... zkazka s diktátorem určitě patří do kategorie "nikdy nezapomeneme":-D

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Z té doby je ta říkanka, kterou nepamětník taktéž nepochopí: "Dokud byly pionýrky, měly ještě malý dírky. Teďka jsou z nich svazačky, který choděj za kačky."

Jj, tak ze mně už se ta svazačka naštěstí nestihla stát, ale tuhle říkačku si taky pamatuju, akorát v první osobě: My jsme malé pionýrky...:-D

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Ono vždycky záleželo na tom, na které straně barikády se člověk nacházel. Jako dospělá jsem poznala pár lidí, kterým byl sebrán majetek, živnost, byli vyhnáni na periferii, jak společensky, tak i doslova (z pěkných domů do barabizen) a přitom se neprovinili ničím jiným než, že nesouhlasili s počínajícím režimem, nebo jen měli majetek. Do té doby to byli bezúhoní a často vážení členové společnosti... je jasné, že dnes to zní jako sci-fi a takoví určitě měli milion důvodů režim nenávidět a jít proti němu. Takových, jako byli moji rodiče bylo ovšem taky spousta (co si mysleli doma, nebo ve vlastní hlavě, už třeba byla jiná věc), ale když těm lidem nikdo přímo neubližoval a nikdy nepřišli do kontaktu s výše zmíňenými, proti čemu měli bojovat? Podle mě hraje v životě obrovskou roli osobní zkušenost, momentální okolnosti a další věci, které ovlivňují, jak se člověk v té které situaci zachová a neexistují dva lidé, kteří by stejně postavenou situaci řešili zcela totožně.

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Úvodní příběh je pravděpodobně fabulace. Nesedí mi totiž to, že slib jisker se odehrával cca ve druhé nebo třetí třídě. V šestce (pětce?) už to byl přímo Pionýr. Jeho slib byl v neveršovaný a mám pocit že slohově nějak klopotný.

Fabulace to skutečně není, nevymyslela jsem si jediné slovo:-) a bylo to tak, jak píšu. Přiznám se, že už si přesně nepamatuju, jestli nás lanařili do Jisker už v první třídě, ale v každém případě se slib skládal na začátku školního roku a já si vstup rozmyslela až když už bylo po tom hromadném slibu jisker, proto jsem ho skládala samostatně a oni nadšeně vítali každou další ulovenou dušičku, stromky se musely ohýbat a mozečky vymývat od co nejútlejšího věku...a za pár let už to skutečně bude vypadat jako čistá sci-fi...

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním hájil čest Pionýrské organizace SSM, eště si to pamatuju, to holt ten slib na zřícenine hradu o půlnoci :) a taky ne hromadně. Tatíčka opravím - 1. PO Podskaláci, oddíl Ontario. Rio, rio, Ontario. Díky nim umím postavit přístřešek, rozdělat a udržet oheň i na sněhu, pracovat s mapou, s kompasem, určit sever asi čtyřmi různými způsoby, znám uzly i základy zdravovědy, ale stejně jsem nevěděla o VŘSR nic víc než to, že tam byl Lenin a že se vystřelilo z Aurory... :) A když se stálo u pomníčků tak mě, ostudu, naše školní rozmisťovačka, která neměla s Podskaláky nic společného, vždycky dávala k zastrčeným pomníčkům, aby moje neslavnostní, zelená košile "nedělala ostudu".

Jj, toť on, pionýrského srdce šampion:-)

Měla jsi evidentně kliku na původně skautského vedoucího, kterému sebrali Skauta, a tak dál statečně učil děti zálesáctví pod hlavičkou pionýra:-) Co mu taky zbylo jiného, že? Než šířit osvětu za všech okolností a všemi prostředky. Taky jsem na některých táborech a soustředěních zažila podobné nadšence, které zajímalo hlavně něco jiného než soudružské uvědomění a vždycky to bylo prima. Tuhle schizofrenii ale musel člověk zažít na vlastní kůži, aby to pochopil.

Jako bych tě v té zelené košili viděla:-)

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

"Esli to není pravda, tak to klidně pravda být může!" Tak to chodilo - a chodí dodnes! Nenamlouvejme si, že ne. Navíc se zdá, že stav je setrvalý, byť v některých šťastnějších obdobích latentní. Je to pořád stejné: věrchuška chce mít své ovčany pod kontrolou a když zrovna zjevná totalita není, dělá to pomocí intenzívního vymývání mozků. Tak dlouho vymývá ovčanovi mozek, až mu mozek sám zmýdelnatí a k původnímu účelu se už požít nedá. Všimněte si, čím se zabývají tzv. sdělovací prostředky. Pokud vezmete informační hodnotu jejich činnosti, až příliš často limituje směrem k nule. Stěžujeme si, že je internet pomalý, že ho budou (oni?) cenzurovat. Zatím je relativní svoboda projevu i "poprojevu". Ale když vezmete běžný web a vypíšete si SKUTEČNÉ informace do souboru vedle, tak zjistíte, že byste to dokázali odvysílat několika SMS-kami. Zbytek je balast, krajní názory pro a proti a vášnivé diskuze, které málokde mají právo se diskuzemi nazývat. Většina diskuzí na webech i blozích mi připadá jako hluk opilců, linoucí se z přeplněné hospody, kde si několik hostů vyřvalo právo být pořád slyšet. Časem ale zjistí, že už tam jsou sami. Ostatní odešli. Pokud někdo, v té "požehnané době", kdy se ledacos může, říká něco jiného, než se ovčanům snaží "natlačit do hlavy" propaganda - a ani ta nemusí být oficiální - čacký žurnalista klidně napíše článeček na dané téma, ale za peníze. Když ten někdo začne o věcech, "o kterých se mezi slušnými lidmi nemluví", vždy někdo jiný bystře vystoupí na obranu oficiálního trendu. Jen tak, zadarmo, bez nároku na odměnu. Část jeho mozku už totiž zmýdelnatěla. Ti obránci novodobých "starých pořádků" to budou mít, až přijde nová totalita (asi muslimská), chvíli dobré. Nicméně je všeobecně známo, že "revoluce požírá své děti". A oni pro ni budou vhodným předkrmem. Takoví novodobí Slánští... [;>)

Mam hodne podobne vzpominky. Mamka byla v ustrednim vyboru PO SSM a muj osud vzorne pionyrky byl dan uz od narozeni. Pamatuji si, ze uz od skolky jsem s ni chodila na ruzne pionyrske akce. Ve druhe tride jsem sice byla jiskricka, ale uz za par mesicu jsem mela pionyrsky satek. Slib jsem sice skladala jako cela trida dohromady, ale v podstate jsem byla pionyrkou uz par mesicu pred nimi. Pionyrsky kroj jsem nosila do skoly v podstate porad. Asi tomu hodne napomahalo, ze mama chodila v kroji take hodne casto, mela sice takovy ten sedy kostym pionyrskeho pracovnila, ale pod nim casto satek a kosili. Vzpominam, ze jsem kvuli tomu byla hodne neoblibena, protoze me ve skole povazovali za sprtku, ktera v pionyrske kroji snad i spi (coz nebyli daleko od pravdy). Mela jsem snad deset kompletnich kroju, ale to bylo hlavne diky mame, protoze je sehnala abychom za ne nemuseli platit. Casto jsem chodila mimo skolu na ruzne akce a pozdeji, kdyz jsem byla v krajske rade PO SSM, tak obcas i na vitani ruznych statnich navstev. Dodnes si pamatuji jak k nam priletel Kadafi a ja ho vitala s kytici v kroji na ruzynskem letisti. Parkrat jsem i byla na tribune s Husakem behem prvniho maje, ale na to se mi nevzpomina moc dobre, protoze skoro pokazde byla zima a ja tam musela stat jen v kroji. Skoro pokazde jsem pak byla nemocna. Jinak na Seci jsem byla take, ale oproti tobe jsem mela vyhodu, ze tam byla se mnou mama. Rok 89 byl pro me hodne velky sok. Zrovna jsem byla v prvaku na gymplu a zaroven zacinala karieru pionyrske vedouci. Najednou se vsechno zhroutilo a trvalo mi skoro rok, nez jsem si zvykla, ze zadna kariera u PO SSM nebude. Nedavno jsem nasla starou fotku meho kroje. Dostala jsem od nasich fotak a me nenapadlo nic jineho nez si vyfotit kroj jak mi ho mamka nachystala rano do skoly. http://veru75.rajce.idnes.cz/nastenka#photo.jpg Jinak na to obdobi vzpominam opravdu rada a mozna si budete myslet, ze jsem blba, ale podle me bylo o deti tehdy postarano daleko lepe nez dnes. Ne vsechno bylo za minuleho rezimu spatne.

... v 89 jsem byl druhák (jako žák druhé třídy ZŠ) a soudružka učitelka už nebyla soudružka. Jako dítě tedy nemám jasné vzpomínky, jak byl režim špatný, holt krásné dětství a věk nevinnosti. Ale později jsem pochopil, že byl špatný a moc. Vážím si své babičky, která se neohnula a jako soukromý zemědělec si opravdu užila svoje (dědu jsem moc nepoznal) a možná jste i se soudruhem Husákem ochutnala plodů její dřiny ;-)

A ten Občanský průkaz mi jen ukázal, že kdyby lidi měli koule, tak to tu mohlo vypadat úplně jinak.

A jako Jiskra jsem hrdý, že jsem přísahal věrnost této zemi a ne jen ČSSR, má přísaha tak nebyla zrušena, co vaše?

právě jsem dokoukala na Občanský průkaz. a teď jsem si přečetla tenhle příspěvek. Pane bože všechno na tom minulém režimu bylo špatně! Celý ten režim je špatně! A o nošení kroje to fakt není.

Přidat komentář