UKÁZKA+PR: Asfalt - Tucet špinavců z pekla

O KNIZE

Originální příběh těží ze známé poučky, že žoldáci neumírají, ale odcházejí do pekla, aby se tam přeskupili. Hrdinové knihy, bojovníci z Kuffenbachova komanda, se o tom přesvědčí po jedné nepříliš povedené akci. Jenže peklo není žádná pohádková idylka – je to temná industriální dimenze, kde jsou mrtví degradováni na mazlavou hmotu, na pouhý materiál. Problém je v tom, že Kuffenbachovi vojáci se s touto rolí odmítnou smířit.

Je dnes módní každého autora, který se zabývá akčním žánrem, nazývat „druhým Kulhánkem“. Je ale pravda, že Štěpán Kopřiva se našemu nejúspěšnějšímu autorovi blíží ze všech nejvíce. A to jak dynamicky popsanou monumentální akcí, při které se ničí celá města, tak sympatickými hrdiny, i lehkým stylem. Štěpán Kopřiva navíc dokáže i precizně pracovat se strukturou příběhu a překvapovat čtenáře nečekanými zvraty a úhyby od klasických klišé. V jeho Asfaltu je poznat i inspirace detektivkami drsné školy, které s oblibou vykreslují dramata o síle lidských slabostí.

Asfalt je akční, napínavý, originální, vtipný a stylisticky vybroušený román, který má velkou šanci stát se jedním z hitů tohoto roku.

O AUTOROVI

Autor románu, Štěpán Kopřiva, sklízí úspěchy na komiksovém poli (Nitro těžkne glycerínem vyšlo už v pěti zemích), na televizní obrazovce a filmovém plátně (Místo nahoře, Choking Hazard) i v literatuře (vyprodané Zabíjení či sborník Rigor Mortis). A teď přichází jeho nejrozsáhlejší dílo – Asfalt. Strhující kombinace temné akční fantasy a špinavého military románu.

UKÁZKA

Kuffenbach drží oba konce padákové šňůry a táhne je do protilehlých směrů. Smyčku démonovi hodil kolem krku ukázkově: šroubovitým pohybem přes hlavu, aby se konce vzadu překřížily. Amatéři nahazují provaz tak, jak ho drží v ruce – a pak musí táhnout rukama k sobě a do toho člověk nemůže dát plnou sílu.

Kuffenbach netuší, jak tuhé má takový démon krční svaly, takže pořádně zabere. Protivník sebou hází, pokouší se mu dát temenem hlavičku, ale tyhle triky Kuffenbach zná. Zaklání se a zvedá ho ze země, aby na šňůře zařízlé do krku spočívala co největší váha.

A drží.

Netrvá to dlouho. Když uloží démona do trávy, pro jistotu mu ještě podřízne krk. Pár stoprocentně uškrcených, co se po pár minutách probralo a vpadlo škrtiči do zad, už tu bylo.

Že právě v téhle chvíli Kuffenbachovi vpadnou do zad další dva členové průzkumného oddílu, je fakt k naštvání.

Kuffenbach se vrhne do houští. Jeden z démonů bez přemýšlení vypálí. Výstřel zaburácí džunglí jako hrom.


Karen Vanderbergerová strne. Výstřel zazněl blízko, dvacet, třicet metrů. Šel od stezky. Karen zastaví démony, kteří chtějí vyrazit.

„Jen žádný spěch,“ zasyčí. „Roztáhněte se do rojnice. Postupujte v klidu. Promyšleně. Ať si nenaběhnem.“

A přesně tak pokračují. V klidu. Promyšleně.


Pár sekund bičovaní větvemi a Kuffenbach je na stezce. Kde se musí zastavit.

Bolest v boku překonává všechny rozměry a intenzity. Zařezává se jako zubní vrtačka do obnaženého nervu, ječí, hvízdá, plní ústa odfrézovanou sklovinou. Kuffenbach se předkloní, sípe, plive. Sliny mají temně rudou barvu. Hlava se točí.

Ohlédne se k lesu. Průzkumníci se z něj nevynoří.

Vynoří se z něj někdo jiný.


Karen rozhrne větve a vstoupí na stezku. V klidu. Promyšle– Karen vytřeští oči. Je to ten bělovlasej asfalťák, co mi zničil poršáka?!

V další sekundě se s řevem řítí po cestě se štěkající pistolí v ruce.

V klidu a promyšleně.


Kuffenbach zamrká.

Vypadá to, že se na něj valí čtyřicet démonů se střílející ženskou v čele.

Na to se dá reagovat jen jediným způsobem. Kuffenbach vyplivne krvavou slinu a sevře pevněji steyr.

A uteče.


Sytryho vedou k jedinému bungalovu, který zůstal stát. Částečně. Ze zčernalých trosek stoupá dým; trčí na kraji tábora jako bezdomovcův chrup. Poslední zeď v koncentráku, u které je možné někoho popravit.

Jinak se tu samozřejmě nepopravuje – k takovému mrhání materiálem nebyl nikdy důvod. Sytry má tu čest být první osobou v dějinách tábora Jih, která bude postavena ke zdi. Nedá se říct, že by z toho měl radost.

Ale nedá se ani říct, že by ho to štvalo.

Je naprosto otupělý. Místo mozku má betonový kvádr, do něhož marně buší sbíječky emocí a paniky. Všechno vnímá ostře a jasně, s nenormálně silným smyslem pro detail. Zvláštní kombinace: necítí nic, ale hlavu má napěchovanou fotoalbem makrozáběrů. Sežehnutá stébla u paty bungalovu, obal od liftovaných čokoládových sušenek, které si někdo rychle nacpal do úst před střídáním stráží, větve za plotem, co se natahují v efektně zuboženém gestu profesionálního žebráka.

A někde vzadu studený pocit, jako když spolknete příliš velké sousto polárkového dortu: Tohle všechno vidím naposledy.

Ten pocit je tak absurdní, že v Sytrym nevyvolává žádnou reakci. Může si tu větu prohlížet, jak dlouho chce, pitvat jednotlivá slova, ale její význam je tak neskutečný, že ho citem nikdy nepochopí.

Možná je to tak dobře.

„Ke zdi, hajzle.“ Rotmistr Halfas se k němu od vynesení rozsudku chová dost jinak. Je jedním ze tří bachařů, kteří pogrom na stráže přežili. Schoval se v Boonově boudě.

Sytry dojde ke zdi. Zvedne se vítr a načechrá spáleniště.

Saze víří vzduchem jako písmena, která uletěla z knih a teď jsou na cestě do bájných bibliofilních krajin.

Sytry ten vítr cítí na tváři: je vlahý a příjemný.


Stačí sto dvacet metrů a Kuffenbach má dost.

Kolem uší mu syčí střely, za zády řev a dupot Děda Vševěda, pokouší se to ignorovat a vymáčknout ze sebe maximum. Plíce hoří Eliášovým ohněm, těmi zvláštními vitriolovými pablesky, které s každým nádechem šlehají výš a výš. Hvízdavě lapá po dechu. Přes stezku mu někdo promítá červená kola. V boku někdo jiný pracuje s montážní rozbrušovačkou a docela mu to jde. Kuffenbach zakopává čím dál častěji. Neohlíží se, protože má strach, že pronásledovatelé jsou pár metrů za ním.

Chce běžet rychleji, ale nejde to.

Idiote.

Proč jsi místo sebe neposlal Adama?

Další zakopnutí.

Zvykl si sám sobě přidělovat nejriskantnější úkoly tak automaticky, že si ani nevšiml chvíle, kdy na to přestal stačit.

Moment.

Zranění přece nerozhoduje. Fyzička nerozhoduje. Jsem po smrti. Nemám tělo. Není důvod, aby mě trápily problémy skoropadesátiletýho páprdy, kterej se snaží držet krok s mladšíma klukama.

Je to jenom v mý hlavě.

Bezva.

Tak si to z ní vyraž. Teď hned. Určitě to bude hrozně jednoduchý.

Klopýtá dál. Řev za ním sílí.

Riskne to a otočí se.


To snad není pravda! zabouří Karen v hlavě tympán. On si ze mě dělá srandu!

Bělovlasý asfalťák si kluše pohodovým během, jako by se vypravil do džungle na odpolední jogging, a ještě má tolik drzosti, že se posměšně ohlíží přes rameno!

Karen v běhu dorazí do pistole nový zásobník.

Zamíří a vystřelí.


Projektil Kuffenbachovi proletí levým předloktím.

Najednou mu nedělá problémy zrychlit.

Všechno je otázka motivace.

–––––––––

Když Karen vidí, jak bělovlasý asfalťák přidává, vybičuje všechny síly. Sprintuje tak, že nechá peloton za sebou – vojáci přestávají střílet, aby ji nezasáhli – ale ten bělovlasej zmetek náskok ještě zvyšuje!

Karen se zastaví. Rozkročí se a popadne pistoli oběma rukama. Zadrží dech. Asfalťák nabíhá do zatáčky. Ještě sekundu a zmizí z dostřelu.

Muška pistole se ustálí na jeho zádech. Karenin ukazovák kmitne.

Houkne výstřel. Asfalťák zavrávorá. Klopýtavě proběhne zatáčkou a ohyb ho zakryje.

Karen má dojem, že se zasmála. Rozeběhne se. Proletí zatáčkou a tam –

Doprdele –

Zařve dávka. Karen odletí do lesa. Její krev ostříkne stromy a zanechá na nich značku turistické stezky smrti.


Od úpatí zdi běží rozervaná prasklina. Sytrymu připomíná bránu do jiné dimenze. V hlavě se mu rozpíná chaos a tlačí zevnitř na lebku. Slyší, jak mu buší ve spánkových kostech. Jak dlouho může trvat, než mi exploduje hlava?

Za jeho zády zarachotí natahované závěry.

Už moc dlouho ne.

„K palbě připravit.“

Sytry se zhluboka nadechne. Kolik takových nádechů ještě stihne? Dva? Nebo dokonce tři?

„Zamířit.“


Karen vletí mezi stromy jako akrobat vystřelený z cirkusového děla. Zapraskání větví, dopad těla, vůně trávy. Stromy se nad ní zatočí a před očima vyroste roztřepený kmen. Stačí si uvědomit, že to není kmen, ale proud krve, tryskající jí z prsou a –

Dopadne na ni tma, dusivá jako molitan a těžká jako Chanel číslo pět.


Démoni proběhnou zatáčkou. Ti, co běží první, vyheknou.

Uprostřed stezky stojí Kuffenbach s namířeným steyrem.

Neřekne ani slovo.


Předposlední nádech. Sytry couvne ode zdi. Očima nepřestává sledovat prasklinu.

Je to moc zajímavá prasklina.

Je to nejzajímavější prasklina, jakou Sytry v životě viděl.

„Pal.“


Kuffenbach vystřelí.


Popravčí četa vystřelí.

Přidat komentář