UKÁZKA: Simon R. Gren, Špion, který mne strašil

Drželi jsme se jediné cesty vedoucí k hlavní bráně zapuštěné hluboko do vysoké zdi. Cihlové zdivo bylo značně ošlehané větrem, ale bylo stále zachovalé a pevné, což bylo víc, než se dalo říct o masivní hlavní bráně. Někdo ji vyrval z pantů a nechal ji ležet na zmrzlé zemi vně zdi. Mohlo k tomu dojít včera nebo před rokem; to se nedalo poznat. Uvnitř vysokých zdí leželo město tiché, otevřené a naprosto nehybné. Ulice byly opuštěné, žádná známka života v okolních budovách a žádné zvuky lidí nebo strojů. V kameni nad bránou bylo vytesáno několiv slov v azbuce.

„Azbuka!“ řekl Walker. „Jsme v Rusku! Nedokáže náhodou někdo z vás číst azbuku?“

„Já ano,“ ozvala se Honey.

„Samozřejmě, že ano,“ opáčil jsem. „Znáš nepřítele. Takže, co tam stojí?“

„Pravděpodobně Zanech všech nadějí, ty, kdo mnou procházíš,“ zabručel Peter.

„Tedy,“ řekla Honey a soustředěně krabatila své zmrzlé čelo. „Dokážu z toho přečíst jen jedno písmeno a dvě číslice. X37.“

„Ale do prdele,“ zaklel jsem.

„Tohle vždcyky nějak zní mnohem hůř, když to říká on,“ řekl Walker. „Co se děje, Eddie? Mám to chápat tak, že už víte, kde jsme?“

„Kdyby se dalo jít kamkoliv jinam, okamžitě bych tam zamířil,“ odpověděl jsem. „Utíkal bych. Znám pověst tohoto města. Vím co to je a k čemu to sloužilo, a vím, že bychom tady neměli být.“

„Já chci domů,“ zakňoural Peter plačtivě.

„Rusko,“ řekla Honey zamyšleně. „Mám tady kontakty, jen kdyby se nám podařilo najít nějaké funkční komunikační zařízení… Co je na tomhle místě špatného, Eddie?“

„Koho to zajímá?“ opáčil Peter. „Vypadá to, že by tam mohlo být teplo.“

„Tohle je jedno z tajných vědeckých měst bývalého Sovětského svazu,“ odpověděl jsem. „Bylo opuštěno před mnoha lety. X37 znamená, že jsme v tunguzké oblasti, v severním Sibiři.“

„Počkej okamžik,“ řekl Peter. „Tunguzká oblast jako tunguzká záhada z roku 1908? Určitě jsme tady kvůli ní!“

„To doufám,“ přisvědčil jsem. „X37 také skrývá tajemství, ale nejsem si jistý, zda ho chci znát. Bylo to zlé místo, kde se děly zlé věci, a je docela možné, že se stále ještě dějí.“

„Nabízí útočiště a možná i teplé šaty a jídlo,“ prohlásil Walker. „Všechno pěkně popořádku.“

A tak jsme se stali prvními lidmi, kteří po mnoha letech vstoupili do X37. Jehňata na porážku, kráčející prázdnými ulicemi a hledající vhodný obchod, do kterého by se vloupala. Abych na chvíli myslel na něco jiného, než zimu, a abych ostatním zabránil příliš se vyptávat na X37, vyprávěl jsem jim, co vím z archivů Droodů o velké tunguzké záhadě.

30. června roku 1908 v 7.17 ráno dopadlo něco do severní Sibiře se silou dost velkou, aby otřásla světem. Ve vzdálené a povětšinou neosídlené oblasti Tunguzky došlo k obrovské explozi odhadované později na něco mezi deseti a dvaceti megatunami – což je víc, než měla jakákoliv nukleární bomba, která kdy vybuchla. Síla výbuchu vyrvala z kořenů nějakých osmdesát milionů stromů na sto třiceti čtverečních mílích. Záblesk, který při explozi vznikl, byl tak jasný a dlouhý, že lidé v Londýně byli schopni číst o půlnoci na ulici noviny.

Celá věc ale byla patřičně prošetřena až nějakých dvacet let později. Přišla první světová válka a říjnová revoluce, a nová Sovětská vláda vytrvale odmítala nabídky vědecké pomoci. V roce 1928 se vypravil tým sovětských vědců na dlouhou a strastiplnou výpravu do zmrzlého strdce severní Sibiře, aby vše prozkoumal, a tehdy začala ta pravá záhada. Protože to, co vědci našli, nedávalo vůbec žádný smysl.

Nejprve si všichni mysleli, že se jednalo o velký meteorit, který proletěl atmosférou a zasadil zemi úder takové síly, že klidně mohl být i smrtelný, ale nebyl tam žádný kráter. Nic. Ani důlek v zemi. Takže meteor to být nemohl. Další možnost: kometa. Jelikož komety se skládají z větší čeásti z ledu a plynů, bylo docela dobře možné, že nějaká velká kometa pronikla atmosférou a explodovala na úrovni země. Takové věci se už přihodily, i když v mnohem menším měřítku. Výbuch komety by ale zanechal v půdě specifické chemikálie a prvky, a po těch nebylo na Tunguzce ani stopy. Takže kometa také ne.

Pak někdo přišel sa nápadem, že se mohlo jednat o obrovskou vulkanickou erupci způsobenou nastřádáním tlaku. Až na to, že i po té by zůstal kráter. V průběhu času se objevily ještě další teorie: havárie mimozemské kosmické lodi, průchod miniaturní černé díry, dokonce i pokus o útěk z Pekla. Ale o tom všem by moje rodina věděla. Sto let po tom, co se stalo na Tunguzce, se vědci stále ještě přou a nejsou o nic moudřejší.

„To je všechno moc hezké a zajímavé,“ řekl Peter, „ale kde jsme my? Co je tohle za místo? Proč nemá pořádné jméno? A, co je nejdůležitější ze všeho, proč Do prdele?“

„Všechna tahle stará vědecká města mají zlou pověst,“ vysvětlil jsem mu. „Ale X37 je kapitola sama pro sebe. A možná je to shoda okolností nebo také ne… ale nejsme tady daleko od jednoho z velkých tajemství Droodů. Několik mil odsud spí zakopáno hluboko v permafrostu něco velice starého a nevýslovně mocného. Dokud budeme tady, budeme muset být velice opatrní, abychom neudělali nšco, co by to mohlo probudit.“

„Jen tak pro zajímavost,“ ozval se Walker. „Co by se stalo, kdybychom nebyli dost opatrní?“

„Konec všeho,“ řekl jsem. „Zkáza světa a lidstva jak ho známe. Peklo na zemi, totální a definitivní.“

„Aha,“ přikývl Walker. „Tak to tedy nedělejme.“

„Raději ne.“

„Ty ale dokážeš být občas odporně dramatický, Eddie,“ řekla Honey. Podezřívavě na mě pohlédla. „A jak je možné, že toho Droodové tolik vědí o tomhle bohem zapomenutém místě?“ Usmál jsem se, nakolik mi to zmrzlá ústa dovolovala. „Věř mi, že to nechceš vědět…“

Vydali jsme se napříč opuštěným městem. Stále jsme nikoho neviděli. Jediný zvuk, který se rozléhal ulicemi, byla ozvěna našich vrávoravých kroků odrážející se od holých, netečných zdí. Všichni jsme už byli na smrt unavení, uvnitř i vně, a každý pohyb pro nás představoval obrovské úsilí. Chtělo se mi hlasitě zařvat, abych rozptýlil to ticho a zjistil, jestli mi někdo odpoví, ale neudělal jsem to. Jestli na tomhle opuštěném místě zůstal někdo živý, určitě nepatřil k druhu lidí, se kterými bych se rád setkal. A kromě toho… tohle město bylo příliš klidné, příliš tiché. Jako krčící se kočka připravená skočit na svou kořist. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsme pozorováni. Odevšad. Lampy pouličního osvětlení nefungovaly a světla nesvítila ani v oknech. V žádné části města, kterou jsme prošli, jsme neobjevili známky elektřiny. Tu a tam jsme narazili na staromódně hranaté automobily s otevřenými dveřmi a rozbitými okny. V jejich karosérii zely rezivějící díry, jako kdyby se koroze prožrala dovnitř. Všechny budovy byly v typickém starém sovětském stylu: masivní, postavené z betonových panelů nebo kamení, charismatické a přitažlivé asi jako políček do tváře. Jejich obyvatele jsme nikde neviděli. Konečně jsme našli obchod s oděvy. Přes špinavou výkladní skříň jsme uvnitř uviděli teplé kabáty a čepice. Shlukli jsme se přes výkladem jako hladovějící děti před bufetem se švédskými stoly. Walker zkusil dveře, ale byly zamčené.

„Nechte mě trochu si prokrvit ruce a otevřu vám ten zámek v minutě,“ slíbila Honey.

Ozbrojil jsem se a dveře jsem prostě vykopl. Moje zlatá noha vyrvala těžké dveře z pantů a odhodila je několik stop dovnitř krámu. Zase jsem se odzbrojil. Ostatní na mě mlčky zírali. Pořád ještě si nezvykli vidět mě ve zlaté zbroji, ani na všechny ty věci, které umí. Dobře. Pomůže mi to udržet si jejich respekt a možná si dvakrát rozmyslí, než se zase začnou vraždit navzájem. Honey byla skoro zelená závistí, že já mohu dělat tak báječné věci a ona ne. Tohle tu její žlutou ponorku rozhodně trumflo. Walker se tvářil zamyšleně. Peter si udržoval odstup a snažil se předstírat, že nezírá na torkéz na mém krku.

Uvnitř obchodu jsme z figurín strhali ty nejteplejší kabáty, které jsme našli, a rychle jsme si je oblékli. Div že jsme při tom nevrněli blahem. Pak jsme nějaký čas jen tak chodili sem a tam a plácali se rukama v kožešinách, do našich promrzlých těl se pomalu vlévalo teplo. Kleli jsme a šklebili jsme se, jak se nám vracel cit do rukou a nohou, a jakmile jsme je zase mohli používat, vrhli jsme se na tlusté kožešinové čepice, rukavice a šály. Už jsme nemuseli čelit mrazivému větru, ale i tak se nám dech stále srážel před obličejem v páru. Walker navrhl, abychom rozlámali nějaký nábytek a udělali si oheň, ale musel jsem to zamítnout. Nechtěl jsem udělat nic, čím bychom na sebe upozornili. Alespoň ještě ne. Peter byl úplně zabalený v největším kožichu, který našel, a měl na sobě obrovskou kožešinovou čepici a půl tuctu teplých šál. Do tváře se mu už vrátila barva a led na jeho řasách začínal tát. Všiml si, že se na něj dívám, a zamračil se.

„Pořád je mi zima,“ postěžoval si hlasem tlumeným pleteným šálem. „A mám strašný hlad.“

„Naprosto nemódní,“ konstatovala Honey. Jakkoliv to bylo neuvěřitelné, nějak se jí podařilo najít jiný dlouhý bílý kožich, jimž nahradila ten, který nechala v Arkansasu. A bílou papachu, bílé rukavice a bílé kožené boty. Někde se ve svém doupěti třese zimou nahý polární medvěd a proklíná celé lidstvo.

Walker stále vyzařoval nedbalou eleganci, což nebylo nijak snadné, vzhledem k tomu, že byl zavinutý ve staromódním ruském kaftanu, u nějž zjevně šlo spíš o objem, než o kvalitu. Díval se na mechanickou pokladnu se zaprášenými mosaznými klávesami, která stála na pultu, a mračil se.

„Nemyslíte, že bychom tu měli nechat… něco? Jako platbu? Mám nepříjemný pocit, jako bych kradl.“

„Nechat komu?“ zeptala se Honey. „Všichni jsou pryč.“

„Což je divné,“ ozval se Peter z hloubí svého objemného kožichu. „Docela to vypadá, jako kdyby se všichni najednou sebrali a šli. Možná tu nechali i nějaké jídlo v plechovkách. Máš v té své zbroji i otevírák na konzervy, Droode?“

„Jak už můžete zase mít hlad?“ zeptal se Walker. „Je to jen pár hodin, co jsme měli toho nádherně zuhelnatělého bobra.“

„Na toho se ze všech sil snažím zapomenout,“ odpověděl Peter. „Heleďte se, mám takový hlad, že kdybyse nám tu někde podařilo narazit na obludu, zabil bych ji, stáhl a snědl do posledního sousta. Nikoliv nutně v tomto pořadí. Vlastně by někdo měl nějakou obludu najít co nejdříve, protože mi vy lidi začínáte připadat čím dál jedlejší.“

S teplem se nám vrátila i síla a tak jsme se vrátili zpátky na ulici. Všechny směry se nám zdály stejně dobré. Pořád jsem nedokázal přijít na to, co vlastně tady máme hledat, kterou konkrétní záhadu nás Alexander King vyslal vyřešit.

„Co přesně tady vlastně hledáme?“ zeptal se Walker.

Pokrčil jsem rameny, i když můj teplý kožich většinu toho pohybu utlumil. „Jestli jsme tam, co si myslím, že jsme, jsme od místa dopadu na Tunguzce dost daleko. Takže předpokládám, že máme zjistit, co se přihodilo městu, X37. A pokud vás zajímá můj názor, raději bych strčil ptáka do elektrické zásuvky.“

„Pořád ještě jste nám nevysvětlil, co s tímhle městem je,“ řekl Walker. „Proč ho postavili zrovna tady, uprostřed divočiny? Myslel jsem, že Sověti používali Sibiř k výstavbě pracovních lágrů. Co se tady stalo, Eddie? Kde jsou všichni?“

„No,“ začal jsem váhavě, „X37 bylo jedno z celé série tajných vědeckých měst, která něměla žádná oficiální jména, jen kódové označení. Protože žádné z nich oficiálně neexistovalo a byla jen na přísně tajných mapách v přísně tajných kancelářích. Začaly se stavět v padesátých letech, na vrcholu studené války. Tehdy byli na obou stranách vědci vojáci a jejich objevy munice pro válku. Vědecká města byla stavěna s využitím pracovní síly z gulagů, úmyslně stovky mil od civilizace. Částečně z důvodu bezpečnosti, částečně proto, že některé experimenty byly tak extrémní, že by to neskousli ani sovětští občané, ale hlavně aby nebyl ohrožen někdo jiný, kdyby se něco pokazilo. Kdyby například muselo být celé město vybombardováno, aby se zakrylo, co se tam stalo. K čemuž došlo co já vím hned několikrát.“

„Takže tady žili pouze vědci?“ zeptal se Peter.

„Vědci a jejich rodiny, plus dost lidí a infrastruktury, aby tu žít mohli,“ odpověděl jsem. „Samozřejmě vojenský dozor, aby na všechno dohlédl. Většina lidí, kteří tu bydleli, patrně vůbec netušila, k jakým hrůzám dochází v přísně střežených laboratořích. Zvídavost nebyla v Sovětském svazu zrovna povzbuzována.“

„O jakých… experimentech tady mluvíme?“ otázal se Walker.

„Odporných, podle těch několika spisů, které jsem viděla,“ odpověděla za mě Honey. „Rané pokusy o transplantace orgánů, ke kterým se používali zločinci a disidenti. Jednou jsem viděla hodně znepokojivý černobílý film člověka se dvěma hlavami, které byly obě dokonale živé a vnímající. Jiné pokusné osoby byly vystaveny různým dávkám radiaktivního záření, čistě jen proto, aby se zjistilo, co to s nimi udělá. Tenkrát proti tomu neměli ještě žádnou ochranu nebo léky. Potřebovali údaje, se kterými by mohli pracovat.“

„Také chemické zbraně,“ navázal jsem. „Biologické, psychické a nadpřirozené: všechny oficiálně zakázané válečné prostředky. Ženevská konvence sem nedosáhla. Ale… jak léta plynula a tlak studené války se stupňoval, výzkum v těchto utajovaných městech dosahoval čím dál nebezpečnější kvality. Město X17 bylo pověřeno otevřením brány do jiných dimenzí. Nejspíš uspěli, protože v roce 1966 zmizelo. Nezůstal po něm ani kráter. X35 se specializovalo na výrobu superlidí z obyčejných jedinců. Používali k tomu drogy, záření, tkáňové štěpy a impantátovanou mimozemskou technologii. Všechno, čeho dosáhli, byla skupinka velice drahých monster. Které nakonec unikly na svobodu. Vojsko v roce 1985 celou oblast zlikvidovalo termonukleární bombou. Nikdo nepřežil.

X48 vyrábělo klony významných osobností, které měly v břiše organické bomby. Dokonalí sebevražední atentátníci a v té nejneočekávanější podobě k tomu. Můj strýc James ten program v roce 1973 razantně ukončil. Ale X37… bylo ještě horší, než ty ostatní.“

„Tohle město zničila tvoje rodina?“ zeptala se Honey náhle. „Udělali to?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Sověti jeho existenci velice dobře ukrývali, dokud nebylo příliš pozdě. Než se začala šířit šeptanda, co se tam snaží udělat, už jim to vybuchlo do tváře. Mohli jsme tam jen poslat několik agentů, aby vše z bezpečné vzdálenosti sledovali a byli připraveni v případě nutnosti převzít iniciativu, ale nakonec to nebylo třeba. X37 se strávilo samo.“

„Co tady k čertu dělali, že je to tak strašné?“ zeptal se Peter.

„Jo,“ přidala se Honey. „Moc ráda bych to věděla, než budeme pokračovat.“

„X37 se specializovalo na genetický výzkum a manipulace,“ řekl jsem. „Rozebíralo lidskou DNA na kusy, aby zjistili, jak vlastně funguje. Na počátku devadesátých let to byl vrchol vědeckého snažení. Toužili odhalit tajemství, zázraky a divy, a podařilo se jim to. Ubožákům.“

Ostatní čekali, ale to bylo vše, co jsem k tomu chtěl říct, alespoň prozatím.

„Jestli si to správně pamatuji, většina těch vědeckých měst byla uzavřena nebo opuštěna v devadesátých letech,“ řekla Honey. „V spartanštějších časech nového režimu, když se na pořad dne dostala ekonomičnost, začalo být příliš nákladné je udržovat. Spousta vědců nedostala zaplaceno, tak se nakonec sebrali a odešli. Vojáci se je zastavit nepokoušeli, protože ani oni už neviděli peníze celé měsíce. Několik měst ještě nějaký čas přežívalo tak, že přešli na komerční výzkum financovaný společnostmi nebo mafií, ale do konce století byla opuštěna všechna. Byly to jen příliš drahé pozůstatky studené války a noví představitelé moci na ně rychle zapomněli. Nikdo o ně nestál. U většiny z nich si už nikdo ani nepamatoval, na čem vlastně pracovala.“

Odmlčela se a podívala se na mne. Stejně tak Peter a Walker. Povzdechl jsem si a váhavě jsem pokračoval.

„X37. Genetický výzkum a manipulace. A ne toho druhu, na který jsi narazil ty, Petere. Žádný Frankenfood, žádné akvarijní rybičky, co ve tmě září, žádné myši, kterým ze zad vyrůstá lidské ucho. A ani žádní mimozemšťané, co se smočili v naší genetické tůni. Ne… zdejší vědci se věnovali výhradně odhalování tajemství lidské DNA. Která z nás dělá to, co jsme, aniž vlastně víme, jak to dělá. K čemu slouží a jaký má účel. Sovětští vědci k problému přistupovali svým obvyklým přímým a pragmatickým způsobem. Dělali pokusy na lidech. Na zločincích a disidentech, židech a homosexuálech, na každém, kdo dělal potíže nebo jen vybočoval z řady. V těch starých zlých časech Sovětského svazu nebylo o podlidi nikdy nouze. Nikdo přesně neví, kolik lidí v tajných laboratořích X37 trpělo a zemřelo. Stovky, tisíce, statisíce… nikdo to nepočítal.“ „Proč s tím vaše rodina něco neudělala?“ zeptal se Walker.

„Většinu z toho, co o tom víme, jsme se dozvěděli až ex post,“ odpověděl jsem. „Když se všechno pokazilo a sovětské ozbrojené složky se pokusili celé to místo zavřít a neuspěli. Svět je velký a ani Droodové nemohou být všude najednou. I když pokud je mi známo, i na tom se už pracuje…

Vědci, kteří tady žili, se pokoušeli určit, stimulovat a vyprovokovat k nějaké reakci třeba i klackem každičkou část lidské DNA, jejíž účel nechápali. Všechny informace zakódované do každého z nás na té nejzákladnější úrovni. Kdyby se jim podařilo dostat se alespoň k malé části z nich a naučili se je ovládat, mohli by vytvořit bytost, která by byla víc než člověk. Dokážete si to představit? Pracovali více méně na slepo, tápali ve tmě, mačkali tlačítka jak jim přišla pod ruku. Bylo to jako byste vešli do místnosti plné plynu a škrtli sirkou abyste zjistili, kudy utíká.“

„Co se stalo?“ zeptal se Peter nedočkavě.

„Přesně nevíme,“ odpověděl jsem. „První podezření, že se něco ošklivě pokazilo, začali sověti mít když se X37 najednou odmlčelo. Přestaly z něj chodit zprávy. Na stále naléhavější dotazy nikdo nereagoval. Sovětští vládcové postupovali podle obvyklé procedury a vyslali tam ozbrojenou jednotku. Ale ne obyčejné vojáky; tihle patřili k Specnaz, což je jejich ekvivalent SAS. Zocelení veteráni z války v Afganistánu. Měli rozkaz vtrhnout tam, znovunastolit pořádek za každou cenu a pak klást naléhavé otázky tak dlouho, až na ně získají uspokojivé odpovědi.

Ale s tím, co našli v X37, si nemohli poradit ani oni.

Pět set těžce ozbrojených mužů vešlo dovnitř, devatenáct jich vyšlo ven. Zlomených, hysterických, traumatizovaných. Ječících o… příšerách. Kreml byl připraven shodit na město jadernou bombu, ale to už jsme se o všem dozvěděli my a podnikli jsme příslušné kroky, abychom jim v tom zabránili. Bylo to jen pár let po Černobylu a s druhým smrtícím radioaktivním mrakem v atmosféře by si už svět neporadil. Tenkrát jsme se přiblížili třetí světové válce víc, než si většina lidí uvědomovala. Vtrhli jsme tam, udusali jsme všechny plamínky a přinutili jsme lidi, aby se zase chovali jak se patří. Pak jsme poslali dva naše lokální agenty, aby na to z bezpečné vzdálenosti dohlédli, ale město se navenek jevilo jako dokonale mrtvé a opuštěné. Nakonec jsme tu oblast vyhlásili jako uzavřenou pro všechny, pod trestem, že se na každého, kdo by se tam pokusil šťárat, ošklivě nakrkneme, a nechali jsme spící psy v klidu odpočívat.

A teď jsme tady a už jen tím porušujeme veškerá pravidla. Kdybychom měli nějaký rozum v hlavě, pelášili bychom odsud dokud ještě můžeme.“

„Ale kam?“ zeptala se Honey. „Odsud se nikam jít nedá.“

„A teleportační náramky nás nepřemístí, dokud nevyřešíme záhadu,“ dodal Peter.

„Mě se to město nelíbí,“ prohlásil Walker. „Znervózňuje mě.“

Všichni jsme se na něj podívali. „Ale no tak,“ řekl jsem. „Vždyť policajtujete na Noční straně! Na jednom z nejnebezpečnějších a nejděsivějších míst v tomto i mnoha jiných vesmírech. A vy jste… nervózní?“

„Stalo se tu něco špatného,“ odpověděl Walker. „Cítím to. Cítím se… zranitelně. A na to já rozhodně nejsem zvyklý. Je to… osvěžující, řekl bych. Ano… Už je to hodně dávno, co jsem naposledy čelil skutečné výzvě, bez posil, bez Hlasu, jen… já. Osud celého světa možná spočívá na našich bedrech, záleží na tom, co teď uděláme. Není to úžasné?“

„Vy jste divný,“ prohlásil Peter.

„Ne,“ namítla Honey okamžitě. „Divný je Eddie.“

„Já nejsem divný!“ ohradil jsem se. „Jsem jen odlišně normální.“

K tomu neměl nikdo co dodat a tak jsme šli dál, zamířili jsme hlouběji do nitra města. Stejně jako ve většině měst z éry Sovětského svazu vedly ulice podle jednoduchého schematu a byly široké akorát tak aby jimi v případě nepokojů projel tank. Nikde nebyly žádné stopy života, současného ani minulého. Ale po chvíli jsme začali narážet na známky boje, ozbrojených konfliktů a hromadného ničení. Vykopnuté dveře, některé dovnitř, jiné ven. Okna, ve kterých zůstalo jen málo nebo vůbec žádné sklo. Spáleniště, kouřem zčernalé zdi, vypálené domy. Celé budovy rozmetané výbuchem, takže z nich zbyly jen trosky zdí a hromady suti. Některé vypadaly, že explodovaly zevnitř. A všude díry po kulkách.

„Tady došlo k hlavním bojům,“ řekl Walker. „Spousta pušek různých ráží. Taky granáty a zápalné bomby. Tak proč nikde nevidíme žádná těla?“

„Těch pár vojáků, kterým se odsud podařilo utéct, mluvilo o příšerách,“ řekl jsem. „Alespoň ti, kteří neutrpěli tak silný šok, že už nikdy nebyli schopni promluvit. Čeho nebo koho se vlastně báli? V určitém okamžiku tu mrtvoly být musely, vojáků i civilistů. Kam zmizely?“

Nikdo z nás neznal odpověď a tak jsme šli dál. Minuli jsme budovu tak vratkou a křehkou, že k jejímu zboření stačil pouhý rytmus našich kroků. Sesula se docela pomalu, skoro omluvně, jako by nám chtěla poskytnout dost času, abychom se stačili odklidit. Její zdi se prostě složily a rozpadly se, a všechno se to sesypalo do ulice. Zvedl se oblak prachu a dýmu, ale rachot zdiva byl podivně tlumený a ozvěna nevydržela dlouho. Brzy znovu zavládlo ticho, jako by odmítalo nechat se rušit.

Honey měla v ruce svou třpytící se křišťálovou zbraň a rozhlížela se na všechny strany, neustále připravená zaútočit nebo se krýt, ale nic se neukázalo. Část zdi se nečekaně zřítila a Honey se prudce otočila a vypálila do ní. Oslnivý paprsek energie roztrhal zdivo na kusy, až vzduchem létaly úlomky. Všichni jsme se rychle přikrčili a když jsme se zase narovnali, káravě jsme se podívali na Honey. Ta se zatvářila, jako by právě tohle měla v úmyslu a zase svou křišťálovou bouchačku schovala.

„Dobrá práce,“ poznamenal Walker. „Ta zeď už víckrát na nikoho nezaútočí. A jestli uvnitř byli nějací přeživší, teď mají potvrzeno, že přišla návštěva. Návštěva, která má zbraně a ani na okamžik je neváhá použít. Když už jste v tom, třeba byste mohla střelit někoho z nás do nohy?“

„Nepokoušejte mě,“ opáčila Honey.

„Ve vypjatých situacích je sebeovládání k nezaplacení,“ řekl Walker.

„Nepoučujte mě, vy nafoukaný Angláne,“ odsekla Honey. „Člověk si někdy prostě musí na něco vystřelit.“

„Typická CIA,“ řekl Peter.

Plánuje nakladatelství Polaris na červen 2010.