UKÁZKA: Sebastián Wortys, Wesmírný omyl aneb Někde to začít musí

Anotace:

"Stručně a zároveň přesně vystihnou podstatu Wesmírného omylu neumí ani Chuck Norris" - Chuck Norris, 2011.

Wesmírný omyl je kniha, která má vlastní duši a cupitá kolem žánru humorného sci-fi, což jí umožňuje dělat si prakticky cokoli a mnohem víc. Zahrnuje detailně rozpracovaný svět, který bude neustále narůstat, utvářet se a není vyloučeno, že na jeho vývoji se budete moci podílet i Vy! (Pokud budete mít zajímavé myšlenky, které by svět Wesmírného omylu obohatily.)

Ukázka:

Kapitola 1: Počátek cesty, kterak se nedostat na Zemi

Od mého vyzdvihnutí odcupitalo již několik hodin. Momentálně jsem vysedával na malé lavičce, která se nacházela v nevelkém depu na opravu wesmírných lodí v ekologicky založené wesmírné stanici Lomnice nad Marsem. Mars je zakrslá rudá tečka v drobounké sluneční soustavě, té nepatrné šmouze v jednom okrajovém rameni galaxie Mléčná dráha, jedné z mnoha stavebních částeček tkáně velkovelikostního tvora, malé buňky, jež proplouvá wesmírným potokem nadhvězdokup. Kdo ví, kde ta mrška vlastně je zašantročena v tom našem Wesmíru, a kdo ví, kde ten se ukrývá ve změti mnoha paralelních wesmírů, jejichž počet je o něco menší než nekonečno, a celku říkám Veškerenstvo wesmírů.

Málokdo si je vědom těchto obrovských wesmírných vzdáleností, a už vůbec ne, pokud jde zrovna do kopce a užívá komentářů jako:To je ale štreka! Když se na tu parádu zvanou náš wesmír podíváme z největší vzdálenosti, jakou nám realita nabídne, uvidíme… Nechci být sprostý, takže spatříme nic, jen černočernou tmu bez jakéhokoli světélka – tak moc budeme daleko! Vraťme se však o ten kousek blíž do místnosti v depu, protože pozorovat dění z takovéto vzdálenosti, odkud není nic vidět ani slyšet, by nás dozajista začalo brzo nudit, a to přeci nikdo z nás nechce.

Dnes je rok… Přibližný rok je… zhruba 2 200 plus minus nějaké to desetiletí, možná o nějaké století víc, míň, kdo si to má pamatovat. Prostě nějaká budoucnost.

No, doposud jsem se pořádně nepředstavil, tak by neuškodilo ještě říct, že lidé mě přezdívají Víťa, někteří v jistých okamžicích dokonce Víťánku a oproti tomu zas jiní lidé v úplně jiných situacích třeba Koukej ať už tě tady nevidím! Právě jsem započal psát nový deník a začít tím, kde, kdy a kdo jsem, mi přišlo jako dobrý nápad.

Pokud zažiji něco opravdu nezapomenutelného, pomyslel jsem si tenkrát, třeba jednou podle deníku napíšu vlastní knihu.

Důvodem, proč jsem si kdy začal deníky psát, je však, že až se ve stáří ohlédnu za životem, nechci si pomyslet: To to ale uteklo rychle! Hned objasním, jak to myslím.

Proč si vlastně staří myslí, že jim život utekl? – Jednoduše zapomínají. V jejich životě se jinak přihodilo tolik událostí, a pokud zauvažují, jak se jim život zdá dlouhý, nikomu se nevybaví celý, jen ořezek, objeví se mnoho trhlin, prázdných políček a mezer. Čím jsou lidé starší, tím méně vzpomínek se vybaví, různé se dokonce vytrácí z paměti a člověk má pak pocit, že to netrvalo zas tak dlouho. Na zapomínání velkých částí života má rovněž zásluhu zmechanizovaný stereotyp. Každý den to samé, a výsledek splývá v jeden přihlouplý den, který s celým životem má jen pramálo společného.

Nic takového si pomyslet nechci, chci se ohlédnout za životem a vidět, že stál opravdu za to, byl různorodý a bohatý na zážitky.

Nevím, jak zabránit zapomínání, ale vzpomínky uložené do slov, ať napsané či uložené, se jen tak nevytratí. Napadlo mě tedy psát deník nejzajímavějších postřehů každého dne, a těm obzvlášť zajímavým dnům jsem dával nadpisy, sepisoval je zvlášť, a až si to celé jednou přečtu, nebudu si moct pomyslet: To to ale uteklo!

Samozřejmě je nezbytné, abych měl o čem psát. I proto se snažím dávat každému dni smysl a hledám jeho jedinečnost. Důležité je i nečekat na nic budoucího a cítit současnost, subjektivní vnímání času je totiž závislé na množství přijatých informací z okolí. Čím víc jich z okolí přijímáte, o to delší se vám život zdá. Čím méně vnímáte okolí a více přemýšlíme, o to rychleji vám naopak život utíká.

Vemte si kupříkladu, když někam vyrazíte autobusem. Jedete poprvé, daleko a zdá se vám to nekonečné. Cestou vidíte spoustu nových věcí, ale když na to samé místo jezdíte každý den, po roce se cesta zdá kratší, poněvadž už tolik nevnímáte okolí a více přemýšlíte. Naopak když člověk čeká, nedokáže se pořádně soustředit na přemýšlení, okouní kolem sebe a trvá to nekonečně.

Existují i další důvody, proč jsem se rozhodl zavést deník. Například si při psaní uvědomím, jaký den jsem prožil, mohu posoudit, jak jsem se kdy zachoval, a snažit se zlepšit.

Mnohým lidem na svůj věk přijdu inteligentní a to, že jsem si začal psát deník, abych ve stáří neměl pocit promarněného života, těmto lidem přijde jako jeden z důvodů. Existují i další lidé, kteří to samé zas považují za jeden z důkazů tvrzení, že jsem blázen.

Proč jsem se vlastně ocitl na Lomnici. Dalo by se říct, že jsem tam byl na brigádě, mnohem přesněji jako dočasný pomocník majitele depa, který sám již mnoho let dává do kupy wesmírné koráby a jiné rachotiny. A to i přesto, že se mu kdysi jedna kraksna svalila na nohy, načež o ně z větší části přišel. Od té nehody  sedí na polstrovaném křesle, vznášejícím se pár cenťáků nad zemí pomocí dvou antigravitačních disků. Jméno jeho jsem si tehdy nějak nezapsal a zapomněl, avšak již brzy se z mého života vytratí. Jistě ho potěšilo, když mu mé starší já nabídlo úplatu, aby to vypadalo, jako že pocházím ze světa tohoto, a mé brzké setkání nebylo svobodně zvoleným osudem, nýbrž náhodou.

Vyptával jsem se majitele depa na vznik stanice Lomnice, když místní chamraď nepůsobila, že by na postavení nějaký ten kov v kapse kdy měla (vzhledem k měnové krizi na Zemi na stanici o5 platili mince jako hlavní platidlo).

„To bylo tak… Tehdá jeden týpek z Marsu, Přemysl Voráč, se zúčastnil nějaké reality show, vyhrál slušnej balík, ze kterého nechal vystavět naši rodnou hroudu, nastěhoval sem pár známých a my jsme vesměs jejich potomstvo.“

Z nepotřebných součástek, pružinek, ozubených koleček a motůrků si majitel sestavoval robůtky, kteří vypadali jako obživlé kusy železa z vrakoviště. Říká jim moje robátka a celý den se ta groteskní stvoření jen tak bezúčelně cvrkotajíc potácela halou, občas do něčeho narazila, odpadla matička nebo bužírka a pokračovala jinudy. Výroba podobných hejblátek mu zpestřovala život.

Mezitímco jsem měl volno, vydal  jsem se na prohlídku Lomnice, mezihvězdné vesničky. Zastavilo mě pár domorodců na kus řeči, poněvadž neměli nic lepšího v plánu, než pokecat s cizozemcem. Lomnice není turisticky atraktivní, vlastně téměř pro nikoho, ani pro Lomničáky a neokoukané tváře zde nepotkáte každý den. Dozvídal jsem se docela zábavné a dozajista zkreslené informace, přičemž mě napadaly vtipné komentáře, tak jsem z Brašny vytáhl sešítek, abych si něco málo poznamenal a později trochu nadsazeně přepsal.

Lomnice je malá zaostalá prdel uprostřed ničeho. Hlavní (jediná) průmyslová oblast, která zde aktivně funguje, je takzvaný sběrně-recyklační průmysl, jenž spočívá v ekologickém spalování veškerého odpadu, kterým je například papír, PET láhve, pohovky, televizory, nevybuchlé bomby nebo přebyteční občané, na čerstvý svěží smog a kvanta zplodin, jež ze stanice exportují ven, nebo-li lidově: prdí do wesmíru. Někde možná na Vánoce padá bílý sníh, avšak kolem Lomnice padají husté černé saze. Když recyklační spalovny nestíhají, v lese na stanici potkáte černé skládky a na jedné takové nějaký vtipálek pověsil kradenou ceduli s nápisem: Provozovatel: Technické služby Lomnice. Když to spatřila jedna bábrlenka, pobouřeně ceduli srazila berlou, protože to byla pravda.

Pokud jde o povahu Lomničáků, rádi se podceňují, touží být tak dobří jako ti na povrchu Marsu, ale nenapadne je pro to ani hrábnout. Zbožňují pomlouvání, vzájemné nedůvěřování a klení. Možná si myslí, že jejich svět je na hovno, avšak žádnou revoluci nekonají, poněvadž přes všechen pesimizmus kolem si nedokážou představit lepší svět. Jsou tak primitivní, že trůní přímo ve wesmíru a nevědí, co to je. (Kdo z nich má něco autu podobného, je to plné děr od meteoritů.) Ne všichni jsou tupci, ale ti, kdož nejsou, se to bojí projevit, aby jim tupci něco neprovedli.

Počtem obyvatel Lomnice sotva překračuje vesnici, ale i přesto se snaží chovat jako plnohodnotný stát. Nejvýstřednější politickou skvadrou je jedna levicově radikální Strana sociálně zaměřených starších občanů Lomnice (zkratka SSZSOL), která se schází v hospodě U Rychty a nad sklenkou dietního piva a se zvýšenou hladinou alkoholu v křečových žilách projednává zájmy Lomnických občanů v Unii Marsu. Tato důchodcovská strana namol opilých starších spoluobčanů za dobu své vlády v Lomnici provedla již mnoho užitečných změn. Kupříkladu navrhla stavbu nové benzinové pumpy, aby už nebylo třeba v jednom kuse courat ke stanici Jeřábek, která byla donedávna jedinou co by hřebíkem dohodil, kde lze natankovat. Další schválený projekt je vybudování zastávky, kam bude dvakrát denně přistávat kosmobus, aby popovezl předsedu SSZSOL o 24 m, 2 dm, 8 cm a 1,02 mm do hospody U Rychty a naz5 pozdě večer po konci schůzky, aby mohl vystřízlivět do zítřejšího zasedání.

Dle průzkumu provedeného Marťany (lidmi z Marsu) si téměř 100 % Lomničáků myslí, že svým hlasem výsledek voleb neovlivní. Buď k volbám nejdou, nebo použijí svou oblíbenou metodu hlasování – zabodnutím tužky do náhodného místa na volebním seznamu. Z tohoto důvodu se také jednotlivé strany vzájemně několikrát finančně přerozdělí na úplatcích, kdo bude na volebním seznamu nejblíže středu. Většina politiků se shodla, že strana s nejvyšším počtem koryt bude mít i nejvyšší platy na osobu, aby to bylo zajímavější. Jakmile začnou volby, do volebních místností se slézají staří občané jako přízrační zombíci (někteří údajně opravdu vylézají i z hrobů), aby dali hlas straně, která jim nebude zbytečně zdražovat zdravotní péči a snižovat důchody. Obvykle vyhrává SSZSOL a nikdo nemá tušení, že jeden z předvolebních slibů vždy zní: udržet svá místa za každou cenu. Snad jediný slib, který strana odhodlaně plní. Kdyby je nevyhrála, mnoho vlastních politiků má roztroušeno ve stranách zbývajících.

Když se v televizi (vlastněné mediální korporací z povrchu Marsu) mluvilo o údajné hlouposti Lomnického starostadenty, poněvadž nepodškrábnul Lízablondskou smlouvu, kterou jim podstrkovala Unie Marsu, jejíž byli členy jen proto, že v televizi (vlastněné mediální korporací z povrchu) jim říkali, že to bude fajn (ale nebylo!); všichni Lomničáci bezmyšlenkovitě uznali fakt, že starostadent je idiot.

Přitom nebylo nikoho, krom starostadenty, kdo by věděl, o čem se ve smlouvě píše, pročež nikdo netušil, že mimo jiné by se upsali k vynutitelné finanční pomoci ekonomicky ohroženého státu z povrchu (a že tam zrovna jeden dva tři … byly), souhlasili by, že nejvyšším orgánem demokratické unie (brzo státu) je Marťanská komise dvaceti sedmi nikým nevolených pohlavárů (současný předseda – bývalý komunista), pasarelami by se vzdali možnosti hlasovat o ratifikaci následující smlouvy, ztratili by možnost rozhodovat o základních lidských právech a jiné nedůležité demokratické záležitosti. A už nikdo, krom starostadenty, se nešel podívat na vládní záchod, zda to není v rozporu s ústavou (lépe řečeno s tím, co zbývalo).

Starostadent byl za svou neoblíbenost v televizi odvolán a nahrazen lepším, který se víc směje a míň přemýšlí. Ten se však zas neuměl podepsat.

Absolutní vrchol politiky bylo, když se úředníci na Marsu přepsali a Lomnice šest měsíců předsedala Unii, a to s heslem: Marsu to osladíme!

Ani v kultuře Lomnice nezaostává, a tak se zde každoročně koná Festival u Zlaté stoky (údajně umělý potok, podle mě spíš vyústění kanalizace), kde si můžete vesele zatrsat ve vyšívaném kroji jako opička s epileptickým záchvatem. Zrodil se zde i nový tanec, lomnický šlaponohák, jehož název napovídá taneční kroky a varuje, aby se účastníci vybavili vhodnou obuví. Spočívá v tom, že vypijete tolik piva, co se do vás vejde, a o jednu štamprdličku čehosi víc, kdokoli vám rád půjčí špeka, a pak už se jen postavíte na parket, kde chytáte duhová zvířátka pobíhající po plexisklové kopuli stanice. Kroky jsou značně složité, těžkopádné a nikdy se neopakují, což je pro tento tanec typické.

Pokud zrovna není Festival u Zlaté stoky, Lomničáci si vždy najdou záminku slavit, přesněji opíjet se. Třeba něčí narozeniny, které oslavují předáváním majetku. Takové předávání majetku je vůbec oblíbená činnost, především pro příjemce. Pozměnili dle toho i tradici Vánoc, o kterých mají kór důvod zpít se do němoty. Mladí pijí pivo, aby ostatním dokázali svou dospělost a následně dokazují, že umí i obstojně zvracet a válet se po zemi v tom, co tam zanechali. Rovněž oblíbená zábava, především pro ty, kteří se ještě udrží na nohou. Je tedy častým jevem, že se ráno na zemi povalují tuny opilců minulé noci.

Stále se zde udržují jisté tradice, v jejichž pravidlech se vyzná jen málokterý smrtelník, a jde především o byrokratické obštrukce. Udělují se papíry a kartičky, bez kterých vám nebude povoleno žít. Jedním takovým papírovým ceremoniálem je maturita, což je, dle lomnické definice proces systematického stresování dospívajících lidí, v jehož závěru se všichni přítomní vzájemně přetvařují ve snaze dokázat, že zkoušející student není úplný magor.

Mladí lidé jsou svým okolím burcováni k absolutní samostatnosti. Vrcholným okamžikem v tomto koloběhu je odlet z rodného hnízda, od těch pitomých rodičů, kteří je přece nikdy neměli rádi a vůbec jim nerozuměli, aby mohli odchovat mláďata, která si o nich budou myslet to samé. Jsou přesvědčeni, že už znají celý svět, nic je nemůže překvapit ani zaskočit, vtom se však něco zvrtne a už to s nimi jde z kopce. Obvykle to vede k tradici zadlužování, což je doprovázeno nemilosrdným bojem, kde jsou zbraněmi čísla, upomínkové dopisy a nakonec přichází na řadu obávaní sluhové ďábla zvaní exekutoři. Nově dokonce lomnická vláda začne učit mládež zadlužovat se na budoucí studium již na základní škole, později již ve školce. Tradiční uspořádání rodiny neexistuje; obvyklá rodina se skládá z dětí, otců a matek – vlastních i nevlastních – v libovolné kombinaci a počtu (takže i nula od jednoho druhu). Existence funkčních rodin pro vyšší moc není žádoucí.

Tento text neprošel redakční jazykovou korekturou.

O knize:

http://wo.blgz.cz/O-knize-Wo.html

Komentáře

Přidat komentář