UKÁZKA: Rob Thurmanová, Přání smrti (Kal a Niko 4)

Vydáno: 28 05

Autor článku: Anonym

Anotace:

Čtvrtá kniha série Kal a Niko Leandrosovi.
Kal a jeho bratr Niko zažívají se svou detektivní agenturou špatné časy. Pak si je ale najme upír Seamus, který má podezření, že jej někdo sleduje. Jenže když bratři Leandrosovi najdou Seamuse mrtvého (nebo spíš ne-nemrtvého), dostane původně rutinní práce výrazně dramatičtější charakter.
Ještě horší zprávou je však návrat Kalovy démonické rodiny - Ólfi. Naposledy, když se jim Kal s Nikem postavili, je téměř do posledního vyhubili. Teď Ólfi touží po pomstě. Kal dobře ví, že se nejdříve pokusí zničit všechny a všechno, co je mu drahé a co má rád. Pro Ólfi je totiž Kalova bolest potěšením.
A tentokrát jim bude opravdu dobře...

Ukázka:

Vyběhl jsem z Východní osmé ulice, přeběhl Astorskou, na Broadwayi se dal doleva a běžel a běžel. Tentokrát do mě auto vrazilo – velký stařičký černý lincoln, ale jen mi odřel bok. Ozvalo se skřípění brzd a srazil mě na asfalt. Vyhrabal jsem se na nohy a dal se znova do běhu. Mezitím se nebe otevřelo a začaly z něj padat potoky ledové vody. Ve vteřině jsem byl úplně promočený, ale chlad, který jsem cítil na povrchu, se vůbec nedal srovnávat s tím, co vířilo uvnitř. Jakmile jsem doběhl na Čtvrtou, musel jsem se prodírat davem lidí i nelidí. Blaženě nevědomých a hladově pozorných. Oběda a stolovníků.

V zástupu chodících a mluvících svačinek, jež zplna hrdla proklínaly déšť, jsem sem tam zahlédl světle jantarové oči nebo lesk vyceněných zubů. Dvounozí Hammerové. Prokoukli mě, stejně jako mě prokoukl Hammer. Ucítili mě. V tom jsou vlkodlaci dobří. Obskakování něčí nohy nebo vyčenichání polovičního ólfi, to je pro ně hračka.

Mezi nevědomými se pohybovaly i další stvůry, ale já se ani neobtěžoval po nich dívat. Neměl jsem čas. Neměl jsem čas na nic kromě nalezení Nika. Byl to běh tak na čtvrt hodiny, i když jsem běžel, jak nejrychleji to šlo. Patnáct minut je dlouhá doba. Nepřipouštěl jsem si, že to může být zbytečné, že Nik už je v parku déle než hodinu. Jen jsem lokal vlhký vzduch, snažil se nemyslet na to, o kolik by to bylo snazší, kdybych lidi, co se mi pletli do cesty, prostě postřílel, a běžel dál.

V parku byli taky lidi, ale všichni mířili pryč – taky utíkali, i když ne tak zoufale jako já. Snažili se někde ukrýt před náhlým lijákem. Když je taková zima, že se vám smrsknou koule, a tak mokro, že se vám scvrkne i všechno ostatní, pak vás zřejmě přejde chuť na procházky a frisbee. Niko asi bude až na druhé straně. Na kraji parku jsou skupinky stromů. Chodíme trénovat do jedné takové v severozápadním rohu. Běžel jsem a cítil vůni pošlapané trávy, bahno, opadané listí a olej neobsahující kyseliny, který Niko používá k čištění mečů…

A Ólfi. Cítil jsem Ólfi.

Elf nebo Ólfi, je to jedno a to samé. To dokazuje, že mytologie je vždycky dokonale vedle. Jak z prvních pozemských nestvůr dokázala udělat blonďaté, afektované elfy, kteří se oblékají do hedvábí, to se asi nikdy nedozvím. U špičatých uší a bledé pleti veškerá podobnost končí. Pak následují ocelové zuby, ostré drápy a lávové démonické oči.

Ignoroval jsem těch pár lidí, kteří se na mě dívali dost divně, když jsem běžel jiným směrem než oni, a snažil se ještě přidat. Nešlo to – dal jsem do toho úplně všechno a ještě víc. Pak jsem se tam konečně dostal. Doběhl jsem mezi stromy. Všechno listí bylo opadané a tmavé větve sahající k obloze měly být úplně holé. Nebyly. Byly obsypané Ólfi, stejně bledými jako zimní obloha nad nimi. Pršelo tak hustě, že jsem je sotva viděl, ale byli tam. Za mnou už žádní další nebyli, protože mě všichni předběhli sem, všech dvacet, co jich číhalo na střeše našeho domu. Ze střechy na stromy, to pro ně znamenalo jen jeden krok. Otevřít dveře v realitě, projít, a tady to máte.

Ten, co se projel na autobusu, mě nesledoval. Jen si se mnou hrál. Vraždění a legrace – to je pro Ólfi jedno a totéž.

A Niko se jim všem postavil.

Vyšel zpoza lesklého černého kmene stromu. Ježíši. Živý. Zatraceně živý. A připravený. Tmavě blond vlasy měl stažené dozadu a katanu držel i v prudkém dešti tasenou k boji. Ólfi se ani nepohnuli; ani nemrkli. „Zbraň,“ řekl Nik klidně.

Už jsem sahal pod bundu do podpažního pouzdra pro glock čtyřicítku. Kvůli adrenalinu bych zbraň asi měl svírat křečovitě, ale za poslední čtyři roky jsem na někoho mířil už tolikrát, že jsem zbraň držel lehce a sebejistě. Zbytek těla by si z toho mohl vzít příklad. Obyčejně jsem v tomhle dobrý – stvůry vídám pořád a vždycky jsem se jim postavil čelem. A nakopal jim zadek, ocas nebo ploutev… podle toho, co jim narostlo. Ale tohle… to byli Ólfi. Polovička mého genofondu. Nestrašili mě jen v dětství, ale celý zatracený život. V noci za oknem, v tmavých zákoutích, stopovali mě od narození až do doby, kdy mi bylo čtrnáct. Blbý, co?

Omyl.

Pak nastalo něco ještě horšího. Unesli mě. Na dva roky. Nepamatuju si, co se v tu dobu dělo, a asi si na to nikdy nevzpomenu, ale hluboko uvnitř, na úrovni, kam nedosáhnu, tak nějak vím, co mi udělali. Cítím to. Stačí spatřit jednoho a znova slyším křik, v puse cítím krev a v břiše něco ledového.

Vidět jich dvacet najednou bylo jako vidět konec světa.

Mířit na konec světa pistolí se zdá být zatraceně zbytečné. Stejně jsem to udělal. „Je bílej den, debilové. To vypadá jako velká drzost i na vás,“ řekl jsem napjatě. Neztuhl jsem, tentokrát ne. Spolkl jsem žluč, sebral odvahu a pevně na ně mířil glockem. Dvouhlaví vlkodlaci, masoví vrazi, mrtvá těla visící ze stromů jako ovoce, tomu všemu jsem se postavil… tohle zvládnu taky. „Nebo jste viděli nějakou předpověď počasí, kterou jsem já prošvihl?“

„Nevěrný bratranče,“ promluvil nejbližší z nich a vycenil na mě stovky jehličkovitých titanových zubů. „Slepí nás nevidí.“

„A až ti vyrveme oči z důlků, taky nás neuvidíš,“ zasyčel další.

Ježíši, rodina. To je radost.
Ale možná měli pravdu. I kdyby voda padající z nebe nevypadala jako průtrž mračen při biblické povodni, stejně by to bylo jedno, protože pokud je vidíte, musíte být šílení, no ne? Takže kdybyste šli kolem, možná byste jen odvrátili hlavu a váš mozek by pouze vynechal to, co prostě není možné. Možná že obyčejní lidi jsou chytřejší, než jsem si myslel.

„Téměř jsme vaši rasu vymazali z povrchu zemského.“ Taky jsme si při tom pořádně nabili hubu a naservírovali jim sami sebe na stříbrným podnose, ale Niko necítil potřebu se o tom zmiňovat. Neprojevuj před nepřítelem slabost. V ruce se mu objevil vrhací nůž a on bez zaváhání pokračoval: „Dokončíme, co jsme začali.“

Vtom seskákali ze stromů. Predátoři, jimž není rovno. Akce, při níž jsme zabili stovku dalších, byla v podstatě sebevražedná mise, již jsme neočekávaně přežili. Pořádnej výbuch, zřícená budova a šťastná náhoda vybraná na několik životů dopředu; myslím, že něco takovýho už se nám jen tak nepodaří.

Pohybovali se jako blesk – rychle, smrtonosně a nevyhnutelně. Slyšel jsem mlasknutí ocele o maso, jak Niko máchl mečem. Taky jsem uslyšel ránu, jak jsem zády narazil do stromu, protože mě ruce s dlouhými drápy zvedly a odhodily o kus dál dřív, než jsem stačil vyrazit pryč. Bože, jsou tak zatraceně rychlí. Další z nich mě popadl za triko, podrápal mi přitom hrudník, hodil mnou na rozblácenou zem a svou vahou mne k ní přišpendlil. V jeho kovových zubech jsem spatřil vlastní pokřivený odraz. Pak jsem mu vrazil pistoli pod nepřirozeně špičatou bradu a zmáčkl spoušť. Kulka zasáhla jen dešťové kapky. Ólfiho, stejně jako všechny ostatní, spolkla jedna z dvaceti zrovna otevřených bran.

Prostě si s námi jen hráli.

Nade mnou se třpytilo, točilo a kolotalo šedé světlo, jímž déšť nepronikl. Na necelou vteřinu mě to zpomalilo – už jsem několik bran viděl – ale stačilo to. Branou vystřelila ruka, sevřela se mi kolem krku a černé drápy mi drásaly triko i kůži na krku. Nečekal jsem, až mnou ruka trhne a stáhne mě do světla. Místo toho jsem do ní vypálil celý zásobník. Kulky zmizely. Stisk zesílil tak, až jsem se začal dusit, a pak jsem ochabl. Zároveň se zavřela brána, takže mi na hrudi zůstala ležet bezvládná bledá paže uříznutá v lokti. Černá krev mi stékala na břicho. Náhle sebou paže škubla, prsty se otevřely a zase sevřely a pak se pomalu přestaly hýbat, tentokrát nadobro. Ani doktoru Frankensteinovi by se to nemohlo povést líp. „Do hajzlu.“ Strhl jsem si ruku z krku a s odporem ji zahodil stranou. „Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu.“

Neozvalo se ani zašustění mokré trávy, ani ten nejmenší náznak zvuku kroků, ale náhle se nade mnou skláněl Niko a ptal se mě: „Když pomineme tohle, jak ses dneska měl?“

Thurman, Rob: Přání smrti (Deathwish)
nakladatel: Fantom Print
překlad: Anna Janovská
obálka: Chris McGrath
256 stran; hardback; 150 x 210
249 kč
plánováno na květen 2011

Přidat komentář