UKÁZKA: Martin D. Antonín, Pěšáci boží (antologie Temné časy)

Vydáno: 29 05

Autor článku: Anonym

Anotace:

Možná si myslíte, že vám osud namíchal nejslabší karty, a svou budoucnost vidíte v temných a možná ještě temnějších barvách. Hrdinové následujících příběhů vám však dokáží, že by mohlo být ještě podstatně hůř. Ne nadarmo se tato antologie jmenuje Temné časy. Díky ní totiž zažijete skoro na vlastní kůži dobrodružství tak temná a brutální, že se nakonec ještě rádi vrátíte ke svým všedním životům a problémům. Takže přestaňte váhat a rovnou začněte číst. Vašimi průvodci po světech temné fantastiky bude devět zkušených harcovníků, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a nenechají vás na holičkách.
Nejprve spolu s Williamem Kingem navštívíte během úplňku nekropoli, která je dost děsivá už ve dne. Pak vás Petr Schink provede strašidelným zámkem, přičemž vyzkouší, jestli kulky z pistolí dokáží zlomit bizarní kletbu. Při čtení příběhu Lucie Lukačovičové bychom doporučovali nepouštět z rukou katanu, při setkání s Martinem D. Antonínem si zase obrnit tělo, a hlavně duši, protože o ni bude mít zájem hned několik bohů. No a v případě Rastislava Webera se potvrdí stará pravda, že les dokáže být pořádně nebezpečný. Obzvláště když je to Černoles.
V druhé polovině narazíte na Mílu Lince, který coby nadaný bard předvede, že trojkombinace zpěv-víno-ženy může být stejně opojná jako nebezpečná. S Honzou Galetou vyrazíte ve vybrané společnosti na hrdinskou výpravu na draka, jen si přitom nezapomeňte krýt záda. Petra Lukačovičová vás zase provede temným podzemím, nočními kluby i podivnými chrámy při pátrání po tajemství bizarní technosekty fascinované bolestí i slastí. A nakonec přijde Franta Kotleta, aby vás dorazil svým řeznickým sekáčkem v té nejdelší, nejujetější a nejbrutálnější swingers party, jakou jste kdy zažili. Přejeme příjemnou cestu. A kdybychom se už neviděli, tak si pamatujte, že časy jsou zlé...

Ukázka:

Martin D. Antonín: Pěšáci boží (ukázka z antologie Temné časy)

Ale zpět k blížícímu se kladivu. Vytrhl jsem ruce z povolených pout, zachytil topůrko a strhl zbraň za sebe. Dytr klopýtl vpřed, ale kladivo nepustil a hned se vzpamatoval. Melisia – přeci jen není rychlá jako zmije, je rychlejší! – po mně máchla mečem. Otočil jsem se a zachytil ránu opěradlem. Pak jsem se okamžitě vrhl naznak, přímo na záda. Těsně před očima mi sykl další výpad. Potom jsem dopadl.

Málem jsem si vyrazil dech, ale povedlo se. Židle to vzdala a rozsypala se. Překulil jsem se – Dytrovo kladivo se zabořilo do podlahy těsně vedle mého kotníku – to už jsem klečel a shazoval z nohou zbytky pout. Ještě jeden úhyb, opět jsem pevně stál, v každé ruce zlomenou nohu židle – hrot meče jsem srazil stranou jen těsně předtím, než mi vyrobil třetí nosní dírku a účelný odtok pro mozek – narazil jsem zády na zeď.

Nevypadalo to dobře.

Východ ze skladiště byl přímo na druhé straně budovy a musel jsem se ještě nějak dostat ke svitkům, jinak jsem to celé dělal zbytečně. Melisia mě držela v šachu a očividně nebyla v šermu žádný nováček. Dytr si s rozmyslem došel pro sadu kladívek, na kterých jako bych vyloženě viděl nápis: „vrhací“.

Ne, opravdu to nevypadalo dobře.

„Hele, nastal konec srandy!“ vykřikl jsem v duchu úpěnlivě. „Buď mi dovol říct aspoň něco, nebo mi s nima pomoz!“

„Jen malověrní v pochybách a hrůzách kráčí!“ vysmál se mi Bůh. „Mám dvěma obyčejným bezvěrcům odhalit svou moc, jen aby se můj malý mnich nezbláznil strachy?“

Nesnáším, když mi říká „malý mnich“.

„Pro lásku Tvoji, o co Ti jde?“ Přestal jsem být rozumný. „Jistěže jsem jen a pouze Tvůj majetek a je zcela na Tvé vůli, jak se mnou a se všemi částmi mého těla naložíš – ale to mě necháš odzubit trpasličím magorem a vykastrovat hárající běhnou?“

„Proč ne?“ ušklíbl se Bůh. „Mě zajímají jen tvá duše a tvé modlitby.“

„Jo? Tak si teda představ, jak se k Tobě odteďka začnu modlit pisklavým šišláním!“

Neodpověděl. To znamenalo, že vyhrávám. Nebo že mi chystá nějaký pořádně krutý trest. Zahnal jsem obavy a dál tlačil na pilu.

„Já přece nechci, abys je usmažil bleskem! Jen mi dovol promluvit! Něco tu nesedí. Myslel jsem, že mě zajali, protože zjistili, že nejsem z kultu – ale před chvílí se ptala na velmistra.“ V duchu jsem se plácl do čela: „U Tebe! Oni k nim taky nepatří! Jasně, k Tobě také ne, pořád to jsou neznabozi – ale možná by nám mohl být nepřítel našeho nepřítele alespoň na malý, sotva postižitelný okamžik přítelem?“

V mozku se mi ozvalo tichoučké: Plik.

Najednou to šlo. Mohl jsem říct cokoli. A bylo načase – i když náš vnitřní hovor zabral stěží okamžik, hádat se se svým Pánem a současně uskakovat meči a svištícím kladívkům bylo poněkud příliš.

„Poslouchejte! Jmenuju se Hypor a nemáme důvod spolu bojovat!“ Zvedl jsem prázdné ruce a vydal se jim na milost. „Taky ke Kostlivci nepatřím!“

Podle jejich výrazu to na náhlý obrat k přátelství nevypadalo. Ale mé náhlé podvolení je zaujalo. Spokojili se s hrotem meče nad mým ohryzkem a byli ochotni počkat, co ze mě ještě vypadne.

„Nevím, co jste zač, ale určitě jsme na jedné lodi. Jsem Surahindův mnich.“

Melisia obrátila oči v sloup: „Církevní poskok? A to nás má přesvědčit? Prober se, idiote. V kultu se to surahindovcema jenom hemží a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby velmistr byl sám harodskej biskup.“

Také jsem Jeho Excelenci Silena z Martru podezíral. Ale to teď muselo stranou.

„Nerozumíš mi! Já jsem skutečný! Změna! Konec prohnilé církve! Obrat k lepšímu!“

Následoval první hlasitý Dytrův projev. Výbuch nezvladatelného smíchu.

Melisiu to naopak urazilo tak, že mi na krku málem vyrobila malebný krvopád.

Jenže já se tvářil vážně. Trochu jsem se zamračil. A vydržel jsem to dlouho.

Dytr pomalu zmlkl a zadumaně se zatahal za vousy. Melisia zavrtěla hlavou.

„Tak dost,“ prohlásila nakonec. „Nehodlám tu ztrácet čas. Dobře vím, že ta krev na posledním svitku je tvoje, takže se na tom podílíš.“

Prohlásila to s naprostou jistotou. Vzpomněl jsem si, jak ke svitkům čichala – copak to mohla poznat? Na mé krátké: „Proč si to myslíš?“ však neodpověděla. Tak jsem to alespoň „vysvětlil“: „Bůh chtěl, abych to dodělal. Nevím proč!“

Netrpělivě přitlačila na meč: „Jo? Zeptám se naposled a buď ochotnej vsadit na svou odpověď život. To nám chceš doopravdy namluvit, že někdo v týhle bezbožnejma červama prolezlý zemi bere Surahnáta vážně?“

„Smrtelně vážně,“ přikývl jsem a doufal, že Bůh tu ošklivou přezdívku přeslechl. „Buď poslouchám, nebo…“ plik! „…ale o tom mluvit nehodlám.“

Bůh hrozně nesnáší, když někdo kritizuje Jeho metody.

„Prostě vám nelžu!“ mluvil jsem rychle dál, než se mě Rytíř rozhodne utnout úplně. „Každopádně vám o Kostlivci rád prozradím všechno, co vím, když vy pak uděláte totéž! Souhlasíte?“

Chviličku to vypadalo, že umřu, ale nakonec se stal malý zázrak. Přikývli.

Sestavil Martin Fajkus
Povídky:

  • William King: Noc na hřbitově (Graveyard Night)
  • Petr Schink: Na půdě
  • Lucie Lukačovičová: Jazyk ohně, srdce ledu
  • Martin D. Antonín: Pěšáci boží
  • Rastislav Weber: Až do krve, až na kost
  • Míla Linc: Ztracená jména
  • Jan Č. Galeta: Lovci slávy
  • Petra Lukačovičová: Trny v očích
  • František Kotleta: Příliš dlouhá swingers party

Temné časy
Fajkus, Martin (ed.)

Nakladatel: Fantom Print
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Adam Dragon
Redakce: Libor Marchlík, Jiří Popiolek
Rok vydání: 2012
Počet stran: 384
Rozměr: 170 x 240
Provedení­: hardback
Cena: 299 Kč

Přidat komentář