UKÁZKA: Laurell K. Hamiltonová, Cirkus prokletých (Anita Blakeová 3)

Anotace:

Do St. Louis přijíždí cizí vyšší upír, mezi nemrtvými začíná bitva o území a Anita se ocitá v jejím středu. Jean-Claude, upíří Vládce města, ji chce pro sebe - jenže jeho nepřátelé mají jiné plány. A aby to všechno bylo ještě horší, v ohrožení je i Anitino srdce, když poznává zatraceně pohledného středoškolského učitele biologie Richarda Zeemana. Oba jsou jen lidé, kteří uvízli v křížové palbě - nebo to si alespoň Anita myslí.
Když se na scéně objeví upír Alejandro a nárokuje si Anitu Blakeovou, odbornici na stvoření noci, jako svoji lidskou služebnici, mezi nemrtvými vypukne válka a život lovkyně upírů je v sázce.

Ukázka:

7

Vystoupila jsem z davu, jako bych prudce odhrnula oponu. Kůže mě brněla při vzpomínce na tlačící se těla, ale stála jsem sama na posledním schodě. Vřískající dav byl pořád nade mnou, všichni se snažili dostat se k východům. Ale tady, přímo nad manéží, nebyl nikdo. Ticho jako by se mi ovíjelo kolem rukou a obličeje. Ve ztěžklém vzduchu jsem sotva dýchala. Magie. Ale jestli upírů nebo kobry, to jsem nevěděla.

Nedaleko ode mě stál Stephen, od pasu nahoru nahý, štíhlý, jaksi elegantní. Jasmína na sobě měla jeho modré tričko, aby zakryla horní polovinu těla. Uvázala si tričko na uzel, takže odhalovala opálené ploché břicho. Vedle ní stála Marguerite. Černoška stanula po Stephenově pravici. Skopla boty na podpatku a teď stála v manéži bosá.

Jean-Clauda jsem viděla na vzdálené straně kruhu, po každém boku měl cizího světlovlasého upíra. Obrátil se a zadíval se na mě. Cítila jsem jeho dotek uvnitř mysli, kam se nikdy nikdo cizí neměl dostat. Stáhlo se mi hrdlo, po těle vyrazil pot. Nic na světě by mě v tu chvíli nepřimělo jít k němu blíž. Snažil se mi něco říct. Něco soukromého a příliš důvěrného na to, aby to řekl slovy.

Chraptivý výkřik přitáhl naši pozornost do středu manéže. Stranou leželi dva krvácející muži se zlámanými kostmi. Kobra se nad nimi vztyčila. Byla jako pohyblivá věž svalů a šupin. Zasyčela na nás. Ten zvuk byl hlasitý a rozléhal se.

Muži leželi na zemi u jejího ocasu. Jeden z nich se zazmítal. Je naživu? Jednou rukou jsem tiskla zábradlí, až mě bolely prsty. Měla jsem takový strach, že jsem vzadu v krku cítila žluč a stydla mi kůže. Zdál se vám někdy takový ten sen, kdy jsou všude kolem hadi, na zemi je jich taková vrstva, že nemůžete jít, aniž byste na ně šlápli? Je to skoro klaustrofobický pocit. Ten sen vždycky končí tak, že stojím uprostřed lesa, ze stromů na mě padají hadi a já můžu jenom křičet.

Jean-Claude ke mně vztáhl štíhlou ruku. Krajka skrývala všechno kromě konečků prstů. Všichni ostatní upřeně sledovali hada. Jean-Claude sledoval mě.

Jeden z raněných se pohnul. Z úst se mu vydralo slabé zasténání, které jako by se v obrovském stanu rozlehlo ozvěnou. Byla to jen iluze, nebo ten zvuk měl opravdu ozvěnu? Na tom stejně nezáleží. Ten člověk je naživu a my ho musíme naživu udržet.

My? Co má to „my“ znamenat? Dívala jsem se do Jean-Claudových hlubokých modrých očí. Tvář měl bez výrazu, zbavenou všech emocí, kterým bych rozuměla. Nemůže mě očarovat pohledem. O to se postarala jeho vlastní znamení, ale obluzení mysli by pořád zvládl, kdyby si dal záležet. Dával si záležet.

Nebyla to slova, jen impulz. Chtěla jsem k němu jít. Chtěla jsem k němu běžet. Cítit hladký pevný stisk jeho ruky. Jemnost krajek na kůži. Opřela jsem se o zábradlí, točila se mi hlava. Proč si sakra hraje s mou myslí? Copak nemáme jinou práci? Nebo ho ten had vůbec nezajímá? Možná to všechno byl trik. Možná on sám nařídil kobře, aby propadla vražednému šílenství. Ale proč?

Chloupky po těle jsem měla zježené, jako by mi po kůži přejela neviditelná ruka. Třásla jsem se a nemohla se ovládnout.

Dívala jsem se dolů na pár hezkých vysokých černých bot z měkké kůže. Vzhlédla jsem a setkala se s Jean-Claudovým pohledem. Opustil své místo v kruhu kolem kobry a přešel ke mně. Pořád lepší, než kdybych já šla k němu.

„Spoj se se mnou, Anito, a budeme dost mocní, abychom hada zastavili.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, o čem to mluvíš.“

Konečky prstů mi přejel po paži. I přes koženou bundu jsem cítila jeho dotek jako linii ledu – nebo ohně?

„Jak můžeš být zároveň žhavý a mrazivý?“ zeptala jsem se.

Usmál se, sotva patrné zvlnění rtů. „Přestaň mi odporovat, ma petite, a můžeme tu kobru zkrotit. Můžeme zachránit ty dva muže.“

Dostal mě. Chvíle osobní slabosti nebo život dvou lidí. Skvělá volba.

„Jakmile si tě jednou pustím do hlavy, bude pro tebe příště mnohem snazší se tam vloudit. Mou duši nikdo do pařátů nedostane – za ničí život.“

Povzdechl si. „Dobrá, je to tvoje rozhodnutí.“ Odvrátil se ode mne. Chytila jsem ho za paži. Hřála, byla pevná a velmi, velmi skutečná.

Otočil se zpátky, oči rozšířené a hluboké jako tůně, jako dno oceánu. A právě tak smrtící. Jeho vlastní moc mě chránila, abych se do těch očí nepropadla. Sama bych byla ztracená.

Polkla jsem tak ztěžka, až to zabolelo, a odtáhla jsem od něj ruku. Měla jsem nutkání otřít si ji o kalhoty, jako bych se dot­ kla něčeho nečistého. Možná to tak opravdu bylo.

„Ublíží tomu stříbrné kulky?“

Zdálo se, že o tom okamžik přemýšlí. „Nevím.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Pokud se přestaneš pokoušet hrabat se mi v hlavě, pomůžu ti.“

„Radši budeš té nestvůře čelit s pistolí než se mnou?“ Znělo to pobaveně.

„Přesně.“

Odstoupil ode mne a mávl rukou směrem k manéži.

Přeskočila jsem přes zábradlí a dopadla vedle něj. Ignorovala jsem ho, jak jen to šlo, a vydala se ke kobře. Vytáhla jsem browning. Příjemná a pevná věc do ruky, uklidňující váha.

„Staří Egypťané ji uctívali jako boha, ma petite. Vedžo, královský had. Starali se o ni, obětovali jí, zbožňovali ji.“

„Není to bůh, Jean-Claude.“

„Jsi si jistá?“

„Jsem monoteistka, zapomínáš? Pro mne je to jen další nadpřirozená potvůrka.“

„Jak chceš, ma petite.“

Obrátila jsem se zpátky k němu. „Jak jsi ji ksakru dostal přes celnici?“

Potřásl hlavou. „Záleží na tom?“

Pohlédla jsem na nestvůru uprostřed manéže. Zaklínačka hadů ležela stranou jako zkrvavená hromádka. Kobra ji nesežrala. Bylo to znamení úcty, citu, nebo prostě náhoda?

Kobra se začala plazit směrem k nám, šupiny na břiše se napínaly a stahovaly. Vydávaly suchý, šeptavý zvuk, jak se třely o podlahu.

Jean-Claude měl pravdu. Nezáleží na tom, jak se sem ta zrůda dostala přes hranice. Teď je prostě tady. „Jak ji zastavíme?“

Usmál se tak, že na okamžik byly vidět špičáky. Možná to bylo tím „my“. „Pokud dokážeš zneškodnit její tlamu, myslím, že o zbytek se postaráme.“

Hadí tělo bylo tlustší než sloup elektrického vedení. Zavrtěla jsem hlavou. „Když myslíš…“

„Dokážeš poranit tlamu?“

Přikývla jsem. „Jestli na ni budou platit stříbrné kulky, tak jo.“

„Moje malá ostrostřelkyně.“

„Sarkasmus si nech od cesty.“

Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Cirkus prokletých (Circus of the Damned)

Překlad: Lucie Lukačovičová
Obálka: Dorothea Bylica
Formát: hardback, 135x200 mm
Počet stran: 288
Cena: 259 Kč
Nakladatel: Epocha
Edice: Fantastická Epocha
ISBN: 978-80-7425-108-5

Přidat komentář