UKÁZKA: Jim Butcher, Temná hrozba (Harry Dresden 3)

Třetí kniha série Harry Dresden.
Harry Dresden už čelil různým protivníkům - obrovitým škorpiónům, upírkám i vlkodlakům.
Za celé ty roky paranormálních pátrání se však Harry nesetkal s ničím podobným: svět duchů je vzhůru nohama, hranice mezi Neverneverem a světem smrtelníků je oslabená. Duchové působí problémy po celém Chicagu - a nejde jen o práskání dveřmi nebo bafání za rohem. Tihle duchové příšerně trpí, jsou rozzuření a smrtelně nebezpeční. Někdo - nebo něco - je záměrně pobízí, aby si na druhých děsivým způsobem zchladili žáhu. Ale proč? Jestli na to Harry brzy nepřijde, mohl by se sám proměnit v ducha...

Ukázka:

Zachraňování lidských životů provází určitá matematika. Aniž si to uvědomujete, zjistíte, že si vedete účty jako doktor v polní nemocnici. Tenhle pacient nemá šanci přežít. Tamten ji má, ale jedině, když toho třetího necháte umřít.

Pro mě se celá rovnice rozpadla na docela jednoduché činitele. Démon lačnící po pomstě půjde po těch, kteří ho dostali. Duch si může pamatovat jenom ty, kteří tam byli, ty, které mohl v posledních okamžicích zahlédnout. To znamená, že jeho zbývající terče budou Murphyová s Michaelem. Michael má určitou šanci se té věci ubránit – sakra, možná dokonce větší než já. Murphyová vůbec žádnou.

Volal jsem Murphyové do bytu. Nikdo to nezvedal. Zavolal jsem do kanceláře a ona mi odpověděla hlasem zastřeným únavou „Murphyová.“

„Murph,“ spustil jsem. „Hele, pot…“ spustil jsem. „Hele, potřebuju, abys mi tentokrát věřila. Jedu za tebou a budu tam asi za dvacet minut. Zůstaň, kde jsi, a neusni, než se k tobě dostanu.“

„Harry?“ divila se Murphyová. Slyšel jsem, že se začíná mračit. „Chceš mi říct, že máš zpoždění?“

„Zpoždění? Sakra, vůbec ne. Hele, prostě udělej, co ti říkám, jasný?“

„Na tyhle blbosti nemám náladu, Dresdene,“ vrčela Murphyová. „Nespala jsem dva dny. Tvrdil jsi mi, že tu budeš během deseti minut, a já ti slíbila, že počkám.“

„Dvacet. Říkal jsem dvacet minut, Murph.“

Její vztek jsem vnímal i po telefonu. „Nedělej ze sebe pitomce, Harry. Před pěti minutami jsi tvrdil něco jiného. Jestli to má být nějaký vtip, mě to moc zábavné nepřipadá.“

Zamrkal jsem a v břiše, v prázdném místě, které mi vyrvala Noční můra, se mi usadil ledový chlad. Ve sluchátku to praskalo, šumělo a chrčelo a já se snažil uklidnit, než nám spojení vypadne. „Počkej, Murphyová. Chceš mi říct, že jsi se mnou před pěti minutami mluvila?“

„Harry, teď mě dělí asi dvě vteřiny od toho, abych zavraždila cokoli, co mě nasere. A nasírá mě všechno, co mě zdržuje od postele. Nechtěj, abys  byl další na seznamu.“ Položila to.

„Do háje!“ zařval jsem. Zavěsil jsem a znovu vytočil její číslo, ale slyšel jsem jenom obsazovací tón.

Někdo s Murphyovou mluvil a přesvědčil ji, že mluví se mnou. Seznam bytostí, které na sebe mohou vzít cizí podobu, je strašlivě dlouhý, ale reálné možnosti jsou omezené: buďto se na scéně objevila další nadpřirozená příšerka nebo, a tady jsem zadržel dech, si ze mě Noční můra ukousla dost veliký kus, aby dokázala sehrát přesvědčivé představení.

Duchové se konec konců dokážou zhmotňovat – pokud mají sílu na to, aby si z materiálu Neverneveru vytvořili novou podobu, a pokud tuto podobu dostatečně dobře znají. Noční můra sežrala pořádný kus mojí magie. Takže má potřebnou sílu. A taky potřebné znalosti.

Do háje. Vydává se za mě.

Zavěsil jsem sluchátko a horečně pobíhal po bytě, hledal klíče od auta a z věcí v kuchyni dával dohromady improvizovanou vymítací soupravu: sůl, dřevěnou lžičku, příborový nůž, pár svíček se zápalkami a kávový šálek. Nastrkal jsem to do staré svačinové krabice s obrázkem Scooby-Doo a pak jsem si ještě vzpomněl, sáhl pro pytlík s pískem, který mám ve špajzu pro Misterův záchod, a kousek odsypal do igelitového pytlíku. Ke zvětšující se hromadě krámů ve své náruči jsem ještě přidal ohořelou berlu a plamenné žezlo. Pak jsem se rozběhl ke dveřím.

Maličko jsem znejistěl, vrátil se k telefonu a vytočil Michaelovo číslo. Prsty mi na číselníku jen hrály. Taky obsazeno. Vydal jsem ze sebe výkřik čirého zoufalství, práskl telefonem a vyběhl ze dveří k autu.

Bylo pozdě a provoz by mohl být i horší. Dostal jsem se tam dřív než za slíbených dvacet minut a postavil auto na jedno z parkovacích míst pro návštěvníky.

Obvodní oddělení, kde Murphyová pracuje, se krčí mezi okolními vysokými budovami, rozložitá, solidní a maličko zchátralá budova je jako přísný starý seržant v houfu vysokých mladých rekrutů. Vzal jsem si plamenné žezlo a s krabicí s obrázkem Scooby-Doo v pravé ruce jsem vyběhl schody.

Jakmile jsem zadýchaně vešel do dveří, prošedivělý starší policista za přepážkou na mě udiveně zamrkal. „Dresdene?“

„Nazdar,“ lapal jsem po vzduchu. „Kam jsem šel?“

Zavrtěl hlavou. „Cože?“

„Před malou chvilkou jsem tudy prošel, je to tak?“

Jeho hustý knír sebou nervózně zacukal. Podíval se do seznamu. „Jo. Před minutkou jste chtěl vidět poručíka Murphyovou.“

„Super,“ řekl jsem. „Musím za ní ještě jednou. Zabzučíte mi?“

Upřeně si mě zblízka změřil a pak se naklonil, aby dosáhl na bzučák. „Co se to tady děje, pane Dresdene?“

„Věřte mi,“ uklidňoval jsem ho, „že vám to vysvětlím hned, jak na to přijdu.“ Otevřel jsem dveře, prošel jimi a zamířil nahoru po schodech ke kancelářím Zvláštního vyšetřování ve třetím poschodí. Vrazil jsem do dveří a sprintoval mezi řadami stolů k pracovně Murphyové. Stallings s Rudolphem vystartovali z židlí a podezřívavě sledovali, jak je míjím.

„Co se to kurva…?“ vyhrkl Rudy zmateně.

„Kde je Murphyová?“ volal jsem na ně.

„Ve své kanceláři,“ koktal Stallings, „s tebou.“

Pracovna Murphyové byla na druhém konci místnosti, měla levné stěny i dveře, na nichž konečně visela pořádná kovová cedulka s jejím jménem a hodností. Zaklonil jsem se a patou kopl do kliky u dveří. Laciné dveře praskly, ale stejně jsem do nich musel kopnout ještě jednou, aby se otevřely dokořán.

Murphyová seděla za stolem pořád ještě oblečená ve stejných šatech, ve kterých jsem ji viděl naposledy. Čepici si sundala a krátké světlé vlasy měla rozcuchané. Pod očima měla tak tmavé kruhy, že vypadaly skoro jako modřiny. Seděla naprosto nehybně a nepřítomně před sebe hleděla s výrazem děsu v modrých očích.

Za ní jsem stál celý v černém já – to samé oblečení jsem měl na sobě té noci, kdy jsem skoncoval s Kravosem a s jeho démonem. Noční můra vypadala docela jako já. Dlaně měla z obou stran položené na jejích tvářích a konečky prstů se dotýkala spánků, až na to, že jí nějakým způsobem pronikaly do hlavy skrz kůži a kosti a jakoby jí jemně masírovaly mozek. Noční můra se usmívala, trošku se k ní skláněla s hlavou ke straně, jako by poslouchala nějakou hudbu. Netušil jsem, že je moje tvář schopná takového výrazu – usměvavého, zlověstného a děsivého.

Okamžik jsem v naprosté hrůze zíral na tu zvláštní scénu. Pak jsem vyhrkl: „Koukej od ní sakra zmizet!“

Temné oči Noční můry se zvedly ke mně a zazářily mrazivou klidnou inteligencí. V nevrlém zavrčení odhalila zuby. „Mlčejí, čaroději,“ zamumlala a v jejím hlase zněly ocel a žiletky. „Jinak jich zase rozsápu jako dneska v noci.“

Někde dole v mém roztřeseném břiše se ozval slabý blekotavý výkřik děsu, ale já mu odmítl propůjčit svůj hlas. Slyšel jsem, jak se ke mně zezadu blíží Rudy a Stallings. Zvedl jsem plamenné žezlo a zamířil je na hlavu Noční můry. „Řekl jsem, nech ji na pokoji!“

Ústa Noční můry zkřivil úsměv. Zvedla ruce od hlavy Murphyové, prsty jí přitom klouzaly kůží jako vodou a ukázala mi dlaně. „Na něco zapomněli, čaroději?“

„Jo?“ zajímal jsem se. „A na co?“

„Jsem jejich součástí. Jsem tím, čím dřív bývali,“ zašeptala Noční můra. Máchla zápěstím směrem ke mně. „Ventas servitas.

Kolem mě se rozeřval náhlý poryv větru, zvedl mě ze země a vrhl do vzduchu. Srazil jsem se s Rudolphem a Stallingstem, kteří se k nám hnali. Všichni jsme dopadli na jednu hromadu.

Chviličku jsem tam omráčeně ležel. Slyšel jsem, jak Noční Můra odchází. Prostě klidným nevzrušeným krokem prošla kolem nás a vyšla z kanceláře.

Butcher, Jim: Temná hrozba (Grave Peril)
nakladatel: Triton
překlad: Pavel Toman
obálka: Chris McGrath
504 stran; paperback; 110 x 165
329 kč
plánováno na 1. prosinec 2010

Přidat komentář