UKÁZKA: Jan Poláček, Spěšný vlak CH.24.12

Komorní příběh zkoumající alternativu českých dějin, na jejímž počátku se Češi ocitají po boku tisícileté říše... Úředník komisariátu Řezníček si poněmčí nejen své jméno, ale i myšlení a pro vítězství je ochoten obětovat cokoli. Bezvýchodná situace a tlak rodiny přivádí jeho mladšího syna, již s novým jménem Walter Fleischer, na lyceum leteckých zbraní Vril a shodou okolností z něj vojenská mašinérie stvoří hrdinu poslední vítězné akce. Poválečná totalitní společnost se pokouší vytvořit nový lichotivý obraz demokracie a ve druhé rovině je přitom rozkrývána chlapcova cesta z měšťanské školy k tajným zbraním opředeným pozlátkem okultismu. Walter je po návratu domů vtažen nazpět do tísnivého světa malého města Chrud plného špiclů a komisních úředníků, nazpět do odumírající rodiny. V atmosféře strachu se snaží ochránit to, co z ní ještě zbylo. Na pozadí velkých společenských změn řeší svůj malý rodinný problém... Je třeba se postarat o živé i mrtvé a najít cestu ven z kruhu, který s uzavírá... (anotace)

Padal sníh a schody byly kluzké. Na vymeteném pruhu ležel čerstvý poprašek a v něm utkvěla řada otištěných stop.

Neznámý na něj čekal před kostelem.

„Víte,“ zadržel ho se sebevědomou samozřejmostí, „napadlo mě, že bychom si mohli vzájemně prospět.“

„Jak?“ odvětil úsečně a couvl před ním. On ale dalším krokem dosáhl stejné vzdálenosti a tvář opět přiblížil na dosah dechu k té Walterově.

„Asi na to už nevypadám,“ řekl smířlivě, „ale velel jsem štábu divize Das Reich… dovolte, abych se představil – Gruppenführer Paul Hausser… tedy ve výslužbě… Určitě jste slyšel o Charkovu?“

Walter přikývl.

„Klidně spolu můžeme mluvit i česky,“ vybídl ho muž, „pocházím z Rehbergu v Böhmerwaldu, matka byla Češka. Znáte to tam? Krásné lesy.“

Walter znovu přikývl.

„Vy jste pilotoval vril?“

„Ne, to ne.“

„Ale ovládáte to?“

„Jako každý absolvent lycea,“ řekl. „Prošel jsem ale jinou specializací.“

„Doufám, že vám nepřipadám moc zvědavý,“ omlouval se muž, „ale dost mě to zajímá.“

„Byl jsem elektronik.“

„Skutečně?“ podivil se. „To je dost neobvyklé. Abych vám řekl pravdu, ještě jsem se s žádným nesetkal. Něco o tom ale vím. Spousta techniky a hodně magie, takový elektronik nebyl jen tak obyčejný voják.“

„Jak vidíte…“

„Nepostarali se o vás,“ dodal chápavě. „Kde to žijeme, když se stát nedokáže postarat ani o své nejlepší lidi? Je to dneska hrůza.“

„Už je to všechno pryč,“ řekl Walter, „naštěstí… Kdo by po válce potřeboval elektronika školeného na vrilu?“

„Víte, mám ještě dost starých přátel a mnozí z nich pořád slouží na význačných postech,“ pokračoval muž. „Myslím, že bychom vás mohli potřebovat.“

Walter se nedokázal prostě a jednoduše otočit a odejít. V mužových pichlavých očích se jiskřilo jako kdysi v těch otcových.

Ač byl ten muž menší a v porovnání s otcem i podsaditý, měl v sobě něco z jeho asketické jistoty, která Waltera vždy ochromovala.

„Vím, že je teď pro nás vysloužilce složitá doba… je v tom politika, jako ve všem…“ promlouval muž trpce. „Lidi se začali stydět za ty, co jim vyhráli válku. Nemám pravdu?“

„Nevím, čím bych vám mohl být užitečný,“ snažil se Walter hovor ukončit.

„Kde teď pracujete?“

„V městských počišťovacích službách.“

Muž zdvihl obočí. „Jako co?“

„Jako metař.“

Muž sáhl do kapsy. „Dám vám na sebe kontakt, pokud budete mít jednou zájem se s námi setkat a všechno probrat. Jde nám o vril, samozřejmě, o to, co vás o něm naučili a o co teď nikdo oficiálně nestojí.“ Mužova pravá ruka vyrazila vpřed a nabídla se ke stisku. „Přemýšlejte. Teď už není zadarmo nic a všechno je čím dál dražší. Je mi jasné, že vás výsluha uživit nemůže. Je načase nastolit bývalé pořádky a ocenit staré válečníky, jak se patří.“

S převahou se chopil váhavě pozdvihané Walterovy ruky, krátce ji stiskl a pak se otočil. Odcházel středem ulice a mírně napadal na pravou nohu.

Spěšný vlak Ch.24.12.
Poláček, Jan
Nakladatel: Argo
Obálka: Pavel Růt
Redakce: Miloš Urban, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 264
Rozměr: 150 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 278 Kč