SLOUPEK: Knihy, které mě ovlivnily (Lament)

Když mi bylo kolem dvanácti let, byla jsem hrozně otravné děvče, protože jsem stále neměla co číst. „A mamí, nemůžeš mi dát něco ke čtení? A mamí, tady máš v knihovně Draculu, můžu si ho přečíst?“

A mamí chtěla mít ode mě pokoj, tak řekla: „Můžeš, ale nebude se ti to líbit. Je to formou deníku.“

Tak jsem knihu uchvátila, a začala číst. Najednou se přede mnou otevřel úplně nový svět. Svět, ve kterém neměla nudná šeď reality co dělat. Svět, ve kterém se zápasilo o duši. Myslím, že to musel být klíčový okamžik – tehdy jsem si poprvé uvědomila, že nejsem sama, kdo věří, že za každodenní nudou je něco víc, něco nehmatatelného, ale mnohem důležitějšího, než přijít včas do školy.

Po dočtení jsem si chtěla příběh přečíst ihned znovu. Ale přišlo mi to trošku hloupé, tak jsem ho začala číst nahlas tehdy tak devíti, desetiletému bratrovi. Strašně se mu líbil, ale idylka nám vydržela jen do té doby, než máti zjistila, proč se bratr bojí spát se zhasnutým světlem. Všeho se dopátrala, a čtenářský kroužek nám zakázala. Jenže bratr to nemohl přenést přes srdce, a tak dlouho prosil, až nám bylo povoleno Draculu dočíst…

Dalším milníkem na cestě k fantastice pro mě byla o pár let později na střední škole Asimovova Nadace. Půjčil mi ji kamarád, a až tehdy jsem pochopila, že to, co spí i v mém srdci je vlastně celý žánr, který sdílím s obrovským množstvím lidí. Žádná droga nedokáže vyvolat takovou euforii, jako zjištění, jak obrovské pole působnosti skýtají vody fantastiky.

A zanedlouho jsem potkala svou osudovou knihu. Lavondyss od Roberta Holdstocka. Ale o ní vám nepovím nic, přečtěte si ji.