RECENZE: Vilma Kadlečková, Na pomezí Eternaalu

Poprvé spatřil román Na pomezí Eternaalu knihkupecké pulty již v roce 1990 a zdaleka se nejednalo o ojedinělý počin jeho autorky Vilmy Kadlečkové. Po povídkové sbírce Jednou bude tma (Laser, 1991) se objevily ještě další dva příběhy z „argenitového vesmíru“ Meče Lorgan (Návrat, 1993) a Stavitelé věží (Altar, 1994). Pak se ale obrazně řečeno po autorce slehla zem a kromě Pána všech krůpějí (Netopejr, 2000) se s jejím jménem žádná samostatná kniha dlouho neobjevila. Vše tedy napravuje až letošní reedice Na pomezí Eternaalu.  

Trojice dobrodruhů přichází na okraj eternaalského impéria, aby pátrala po legendárních krystalech argenitu, které mohou svému majiteli propůjčit až neuvěřitelnou psychickou sílu. Pro atrovévodkyni Alladayu a její dva průvodce to však dosud byly jen zajímavé a exotické cetky, kterými se rádi vychloubají mocní lidé na svých večírcích. Argenit však v sobě skrývá sílu, která může jeho majiteli zajistit nevídané schopnosti. To, že se při svém pátrání Alladaya ocitla na správném místě, dokládá i to, že se zanedlouho objeví skutečný argia ~lu, tedy ten, kdo dokáže schopnosti argenitu skutečně využívat.

Román Na pomezí Eternaalu, který byl autorkou oproti původní verzi takřka s mistrovstvím pěstitele bonsaí oštípán, okleštěn a ořezán, a zbaven tak všeho zbytečného a nepotřebného, má ve své nové podobě rozsah osmdesátistránkové novely, aniž by jakkoli utrpěla jeho literární kvalita nebo informační hodnota. Úvodní příběh knihy tak slouží čtenáři k pomalému pronikání do nitra propracovaného vesmíru a jeho dějin rozprostřených v úseku mnoha tisíc let.

Dalších pět příběhů pak dokonale zapadá do mnohavrstevného vyprávění a doplňuje povědomí o historii různých časových období „argenitového“ vesmíru. Čtenáře tak mimo jiné čeká setkání s velekněžkou mimozemské církve a zbožštělými kosmickými loděmi s vlastním vědomím, trosečníkem z generační lodi, který se snaží o návrat, nebo králem, který jako poslední vzdoruje kultuře vesmírných dobyvatelů. Nejpříjemnějším překvapením je určitě příběh O nepostradatelnosti karwilových bobulí, kde Vilma Kadlečková použila až neočekávanou dávku nadhledu a laskavého humoru, a notně tak zjemnila výslednou vážnost celé sbírky.

Vilma Kadlečková nestaví své příběhy na okázalé akci. Její doménou jsou hutné příběhy na pozadí dokonale vystavěného universa, kterému, jak již bylo řečeno, vdechla život již před více než dvaceti lety a které se rozrůstá a košatí s dalším představeným příběhem. Rozhodně se nejedná o běžné vlakové čtivo, ale knihu, která vyžaduje pozorného a pečlivého čtenáře. Těm, kdo se s těmito příběhy doposud nesetkali, doporučuji přečíst nejenom autorčinu předmluvu, ale i poznámky a chronologii „argenitového“ vesmíru na jejím konci, kde zde představené příběhy nachází místo ve vnitřní chronologii.  

Povídky:

• Na pomezí Eternaalu
•  Ten, kdo přišel z vesmíru
• Fomalhiwský mýtus o stvoření světa
•  Poslední pevnost Šipky
• O nepostradatelsnoti karwilových bobulí aneb Autogramiáda při příležitosti vydání kniha Poslední pevnost Šipky
• Beztvaré měnící se

Na pomezí Eternaalu
Kadlečková, Vilma
Nakladatel: Albatros Media - Plus
Obálka: Tomáš Kučerovský
Redakce: Marie Semíková, Alexandra Horová, Lubomír Kuba
Rok vydání: 2010
Počet stran: 260
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Cena: 259 Kč