RECENZE: Robert Fabian, Mariňáci

Prvotina Roberta Fabiana, která mu otevřela cestu mezi špičku českých spisovatelů fantastiky. Bichle, kterou by se dal umlátit slon, a přesto láká k okamžitému dočtení. Knížka, které jsem se deset let vyhýbal, dokud jsem ji nedostal k recenzi a až pak jsem si uvědomil, jaký jsem byl pitomec. Ano, tohle a mnohem víc jsou Mariňáci.

Skupina drsňáků po cvičné misi vyfasovala místo několikatýdenní dovolené záchrannou operaci, při níž se měli vydat na planetu kolonistů, s níž byl ztracen kontakt. Všichni se probudili z kryospánku ve svém bitevním křižníku, část odletěla ve výsadkovém člunu na povrch planety a tam objevila komplex budov, v nichž není ani živáčka, jenomže ani mrtváčka. Což je podezřelé. Zatímco jsem čekal, kdy prvnímu z nich vystřelovací čelist pocuchá mozkovnu, objevil se první kolonista. Naštěstí to nebyla malá holčička jménem Newt. A pak už to bylo pro po zuby ozbrojené bijce jen horší…

Fabian se při psaní hodně inspiroval věcmi, které má rád. První stovka stránek vypadá jako něco mezi poctou a literární adaptací Cameronových Vetřelců, která je sice perfektně napsaná, charaktery jsou uvěřitelné a po technické stránce je těžko co vytknout, ale originalita se někam zatoulala. Jenomže pak si příběh začal prošlapávat vlastní cestičku, strhlo se válečné peklo a na všechny připomínky jsem v tu chvíli zapomněl. Autor je mistr vypravěč a brzo mi bylo jasné, proč jsou jeho knihy chvíli po vydání vyprodané. Co se mě týče, „sežral“ jsem příběh o jednotce hvězdných mariňáků i s navijákem.

Jestli vám ale vadí explicitní násilí a vulgarismy, budete mít při čtení problém. Střeva skoro vypadávají ze stránek a o nějaké to šťavnaté pojmenování pohlavních orgánů také není nouze. Naštěstí to není samoúčelné jako v knihách Jiřího Kulhánka (neberte to negativně, sám jsem jejich fanoušek). Nedokážu si představit, že v literatuře s tímhle tématem a skupinou charakterů by to mohlo být jinak. Když vyrůstáte v kolonii, kterou zdevastoval smrtící virus, okolní vesmír dělá, že neexistuje, a největší zábavou přeživších se stalo zabíjení ostatních, určitě z vás nevyroste člověk, který říká „jemináčku.“

Od prvního vydání uplynulo deset let a na pulty se dostává lehce upravená re-edice, která do vínku dostala navíc bonus skoro 150 stran. Jak jsem se přiznal v úvodu, první verzi jsem nečetl, takže nemám tušení, k jakým změnám v textu došlo. Ale jak praví anotace, „autor text přebrousil“, což může znamenat, že se poučil z výtek, které se na jeho knihu snesly v recenzích mých předchůdců, a některé věci předělal.

A pak je tu těch 150 stránek přidané hodnoty. V pěti krátkých povídkách a jedné dlouhé se seznámíme s osudy přeživších, zjistíme, jak se někteří dostali do jednotky a jaký cíl své cesty si na konci románu vyberou. A nejde jen o nějakou vatu, na kterou by se měli nalákat stávající majitelé - kromě jedné povídky se dají považovat za výborné. Ta jediná černá ovce totiž odhazuje uvěřitelnost a realističnost, která se vine celou knihou, a do děje zapojuje podivný prostor, který jakoby utekl ze Stalkera bratrů Strugackých. Ačkoliv je napsaná dobře, porušuje předtím nastolená pravidla a působí jako rušivý element.

Nezbývá než se těšit na další dílo Roberta Fabiana. Nebo v mém případě přečíst všechny jeho zbývající romány, co jsem si nechal ujít, protože se rozhodně vyplatí tohohle spisovatele sledovat.

Mariňáci
Fabian, Robert
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: David Spáčil
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2010
Počet stran: 680
Rozměr: 140 x 210
Provedení­: paperback
Stav: nové vydání
Cena: 350 Kč