RECENZE: Patricia Briggs, Měsíční píseň (Mercy Thompson 1)

„Tanči, když měsíc zpívá, a neplač nad problémy, které ještě nenastaly.“

Mercy je automechanička a také fae. Fae jsou bytosti, které my, lidé, známe z mýtů a legend a netušíme, že se skrývají mezi námi. Tedy netušili jsme, dokud některé méně hrůzostrašné druhy veřejně nevystoupily. Ale nemáme ani nejmenší představu, kdo všechno se ještě skrývá ve stínech.

Mercy je kožoměnec, který se proměňuje v kojota a může tak učinit, kdykoliv se jí zachce. A má štěstí že se nenarodila jako jiná fae, protože se svou tvrdohlavostí by nepřežila ve smečce vlkodlaků, neboť ti ještě nedospěli k rovnoprávnosti, a mezi upíry by se zřejmě také necítila jako doma. Navíc nepodléhá volání měsíce.

V Macovi, kterému podá pomocnou ruku, když se zatoulá k její autoopravně, pozná téměř hned mladého vlkodlaka, který ještě ani neprošel první transformací. Už se zdá, že bude vše v pořádku a přírůstku se ujme místní smečka v čele s alfa vlkem Adamem, když se věci poněkud zvrtnou. Mercy najde mrtvého Maca na prahu svého přívěsu a Adam je i se svou lidskou dcerou Jesse unesen. K Adamovi snad cítí něco jako opatrné přátelství, ale o dospívající Jesse má skutečný strach. Nezbývá jí tedy nic jiného, než najít spojence mezi vlkodlaky a začít pátrat po únoscích.

Víte, proč nejsou vlkodlaci tak oblíbení jako upíři? Protože s nimi většina autorů nakládá podobně jako s upíry, jen si je představuje primitivnější a chlupatější. Není se co divit, že se taková sterilní monstra netěší moc velké oblibě.

A co udělala Patricia Briggs? Vzala vlkodlaky a udělala z nich… vlkodlaky.

V Měsíční písni to nejsou divně zdeformovaní chlupáči, co se přicvakávají za úplňku k topení pouty, aby nezpůsobili masakr v parku.

Jsou to vlci a mají své smečky. Samotáři jsou považováni za nevyzpytatelné a nebezpečné, stejně jako v přírodě. Jen ten, kdo je schopen kooperovat a podřídit se alfě, je hoden svého života a ochrany smečky. Alfa má přirozenou autoritu, vyzařuje z něho moc. Dokáže ji tak zesílit a vyslat do okolí, že se prožene domem jako tlaková vlna, která dokonce i kojota uvrhne do pokušení lehnout si vůdci k nohám a olízat mu boty.

Tím, že autorka dodala vlkodlakům, kteří v oblibě zaostávali za upíry a dokonce snad i za zombie, skutečný rozměr, povýšila svou jinak poněkud tuctovou akční detektivku s monstry, kterých teď máme na pultech tolik, že bychom je mohli přehazovat vidlemi, na příjemné oddechové čtení, které přináší zase něco trošku nového. V jednoduchém textu, který se většinou odvíjí přesně v duchu těchto knih poněkud stereotypně, se najednou začínají objevovat i působivé pasáže, šité na míru těm, pro které se monstra stala fetišem.

Všichni se občas cítíme jako cizinci, vyděděnci, monstra. Kdo z nás se občas nechce přidat k vytí, které se nese úplňkovou nocí?

Jen jedna věc mi vrtá hlavou: Na co asi myslel Beethoven, když psal Měsíční sonátu?

Měsíční píseň /Moon Called/
Briggs, Patricia
Nakladatel: Fantom Print
Překladatel: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Redakce: Libor Marchlík, Jiří Popiolek
Rok vydání: 2009
Počet stran: 288
Rozměr: 155 x 210
Provedení: hardback
První kniha série Mercedes Thompsonová.
Cena: 249 Kč

Komentáře

Ahoj, Mercy není fae, kožoměnci jsou samostatný druh, který ovšem díky upírům už vyhynul ;) Kdyby k fae patřila, dost by jí to zkomplikovalo život, neboť některé ze svých sebevražedných akcí mohla uskutečnit jen díky tomu, že se na ni nevztahují pravidla ani fae, ani upírů a ani vlkodlaků. :) Promiň, že vrtám XD

Přidat komentář