RECENZE: Jan Poláček, Spěšný vlak Ch. 24. 12

Nesamozřejmá samozřejmost vítězství

Jana Poláčka znám už přes čtvrt století. Snad si mohu přičíst k dobru, že jsem jej povzbuzoval už v jeho literárních začátcích, protože na rozdíl od většiny ostatních autorů, se kterými jsem měl tu čest nějak spolupracovat, začal on přispívat do Ceny Karla Čapka až po našem setkání. Na to, aby v ní pak v roce 1991 zvítězil, mu ale stačily pouhé čtyři roky (první místo získal i v následujícím roce a ještě v roce 1996). Zřejmě jeho hra na temné struny duše přesvědčila i techno-optimistické porotce, a tak ocenili asi jediného žáka Ladislava Fukse mezi našimi autory.

Po vítězství v CKČ (ale nejen proto) se stal žádaným a vydávaným autorem. V roce 1991 vychází shrnující sbírka jeho starších povídek Ex machina a v roce 1994 „fantasy“ román V těch temných dobách. Po šestileté přestávce si v roce 2000 odskočil do mainstreamu, když vydal román Spánek rozumu plodí nestvůry (za který získal Cenu Knižního Klubu). A svou donedávna poslední sbírku Kyberpunk & Heavy vydal v roce 2006.

Skutečným kmotrem zatím poslední Poláčkovy knihy by nejspíš měl být Ondřej Müller, protože on přišel s nápadem sestavit sbírku příběhů z fiktivních dějin, kde Češi vytvořili říši Imperium Bohemorum. Jan Poláček do této antologie (vyšla v roce 2007) přispěl jedním z nejsvébytnějších děl (které navíc jako jeden z mála dokázal vtěsnat do předepsané délky :-), povídkou Cesta hrdiny.

Takřka komorní drama chlapce z malého města bylo natolik nosné, že jej autor rozšířil na román Spěšný vlak Ch. 24. 12. V něm konfrontuje řešení, které hrdina zvolil jako chlapec, se zkušeností dospělého, jehož válka poznamenala jak fyzicky, tak psychicky.

Jako každé velké dílo Poláčkův román připouští (a vytváří) více interpretací, zmíním se o jedné své:

Dnes už prakticky není nikdo, kdo by nezvítězil v druhé světové válce nebo alespoň nestál na straně vítězů. Doufám, že i většina Němců je ráda, že to nakonec dopadlo takhle.

Vítězství Spojenců bereme jako samozřejmé, takřka zákonité.

I proto je pro autory SF tak přitažlivé psát o virtuální realitě, kde zvítězila Osa. Čtenářům SF není třeba připomínat Dickova Muže z Vysokého zámku nebo Valhalu Františka Novotného.

Podobně i ve světě Jana Poláčka zvítězilo Německo, a dokonce pomocí tajných zbraní. Tradičního čtenáře SF asi bude hlavně zajímat, jak se to mohlo stát?

Velký mystifikátor Viktor Pelevin napsal (cituji z překladu Libora Dvořáka): …jakmile se zrodí a šíří zvěsti o vzniku odvetné zbraně, zbraň sama vznikne také, a nikdo, ani sami její tvůrci, nebude tušit, kde a jak ta zbraň vznikla; a čím víc tu bude názorů na její podstatu, tím zvláštnější a nečekanější bude konečný výsledek. A až bude oznámeno, že zbraň byla právě nasazena, síla očekávání miliónů lidí cosi v dějinách nevyhnutelně změní.

Poláčkova kniha ale není (hlavně) o tajných zbraních, protože už z etymologie toho termínu je zjevné, že o nich jen málokdo ví a věděl něco konkrétného. Postavy válečným utrpením ztrápených obyvatel maloměsta Chrud o nich vědí jen to, co se hodí státní propagandě, a tak se toho ani čtenář nedoví o moc více. Takřka jen to, že byly použity a zajistily vítězství Říše a tím i výchozí situaci románu Spěšný vlak Ch. 24. 12.aumožnily zachytit autorova hrdinu v soukolí dějin.

Poláčkův román se od výše zmíněných alternativek liší tím, že konfrontace reality románu a reality skutečné probíhá hlavně ve čtenáři. Spěšný vlak nám stejně jako výše uvedená díla Dicka či Novotného zprostředkovává mrazivou skutečnost totalitního režimu, ale obyvatelé Poláčkovy reality považují vítězství Říše za dané a nevyhnutelné, neradují se z něj (alespoň obyčejní lidé, o kterých autor hlavně píše), neoslavují je, ale ani je také nenapadne, že by jejich svět mohl nebo měl být jiný.

Čtenář se musí rozhodnout prožívat muka (a něco málo radostí, které jim autor dopřeje) se spisovatelovými hrdiny; pokud čte jen proto, aby se dověděl, jak to bylo a jak to dopadne, o hodně se ošidí a může být i zklamán. Pokud se však do knihy ponoří plně, čeká jej zážitek, který ne každý zvládne emočně zpracovat. Ale to je snad jediné, co bych knize vytkl. Najít z toho moře úzkosti a deprese nějaké pozitivní východisko není snadné, ale možná nahlédnete, že lidskost má cenu sama o sobě, a jejím opakem nemusí být nelidskost, ale prosté podlehnutí únavě.

Když se z knihy vrátíme do naší reality, kde se, jak jsem již říkal, vítězství Spojenců stalo samozřejmostí, můžeme shledat jistou paralelu v osudu Čechů stojících na straně vítězné Říše a v osudu, který jsme prožili, rovněž jako rozpačití vítězové, v táboře Sovětského svazu. V obou říších se děly strašné věci a troufám si říci, že podobně jako vítězství překrylo na dlouhá desetiletí bestialitu stalinské epochy, nastalo by něco podobného, jen zrcadlově převráceného, i kdyby zvítězila Říše, nebo chcete-li Osa.

To je jeden z významů, který jsem v Poláčkově knize našel já; přečtěte si ji a najděte si své vlastní.

Zdeněk Rampas na křtu knihy Spěšný vlak Ch. 24. 12.

Spěšný vlak Ch.24.12.
Poláček, Jan
Nakladatel: Argo
Obálka: Pavel Růt
Redakce: Miloš Urban, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 264
Rozměr: 150 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 278 Kč