POVÍDKA: Vladimír Němec, Lepší svět (část první)
2010
Ostré hrany kamenů, mezi nimiž místy vyčnívaly matně černé úlomky, prozrazovaly, že tudy kdysi vedla asfaltová silnice, která byla později překryta hrubým štěrkem a kameny. Kola nákladního vozu i džípu jedoucího před ním na nich zběsile poskakovala. Oba stroje se proto pohybovaly vpřed jen rychlostí zvolna běžícího člověka.
Řev motorů kontrastoval s poklidem přírody kolem. Vlevo od cesty se zvedal pozvolný svah porostlý roky nesekanou trávou, vpravo se otvíralo táhlé údolí, kde nízké křoviny rychle přecházely do hustého lesa.
Džíp vjel do mírné pravotočivé zatáčky před mostem. Náhle jeho řidič dupl na brzdu a zařval:
„Kurva, vidíš to?“
Na stařičkém betonovém mostě přes řeku Jizeru leželo několik balvanů, o které se opíraly čerstvě poražené stromy i s větvemi.
„Támhle, podívej!“ jeho spolujezdec ukázal dolů ze svahu.
Mezi vysokou uschlou trávou a křovisky se pohybovala tlupa lidí oblečených jen v cárech hadrů. Jejich trhané pohyby připomínaly víc kolébavý běh šimpanzů než chůzi lidí.
„Tady džíp, velitelko, zastavte kus od mostu, je na něm překážka.“
„Cože?“ z vysílačky se ozval překvapený hlas mladé ženy.
„No, nějaké balvany a větve, a když se podíváš dolů, tak zjistíš, kdo je tam asi nanosil.“
„Degeneráti? Tak blízko Tvrze?“
„Jo, zítra bychom na ně mohli udělat zátah, ale teď to tady nejdřív obhlídneme.“
„Dobře, Milane.“
Oba muži ve vojenských maskáčích vystoupili z džípu s odjištěnými samopaly v rukách. Opatrně prohlédli obě strany od silnice a naklonili se i z mostu.
„Dobrý,“ vykřikl Milan, „nikdo nikde.“ Přehodil si samopal přes rameno na záda a spolu se svým parťákem se chopili prvního kmenu.
Z nákladního vozu vystoupil řidič ve flanelové košili a mladá, asi pětadvacetiletá žena ve stejných maskáčích a se stejným samopalem jako vojáci v džípu. Ovšem ostré až skoro hrubé rysy obličeje, krátké vlasy navíc ukryté pod kšiltovou čepicí a vojenská blůza dokonale maskující drobná ňadra prakticky znemožňovaly odhalit na první pohled, že se pod uniformou skrývá žena.
A právě když vojáci společně odnášeli poslední kmen a dívka s řidičem za nimi vlekli těžký kámen, ozvalo se krátké hvízdnutí. Naráz odlétly drny a ze zamaskovaných úkrytů vlevo i vpravo od cesty se vyhrnula skupina pokřivených postav. Vynořila se tak rychle a tak blízko, že se vojáci nezmohli na odpor a už na ně mířilo šestnáct samopalů.
Útočníky vedl skoro dvoumetrový obr, který vypadal, jako by z jeho hlavy začala růst ještě druhá, menší. Jedno oko na té správné hlavě vypadalo normálně, ale to druhé se posunulo na výrůstek a zkroutilo do půlměsíce.
„Nehýbejte se!“ hlas patřil jedinému normálně vyhlížejícímu muži s pečlivě střiženým vousem, v dlouhých manšestrových kalhotách a vlněné košili, který se beze zbraně objevil za ozbrojenci. Nebýt samopalů vybavených tlumiči, připomínal zbytek vyzáblých útočníků s pokřivenými údy a kusy látek i pytlů kolem pasu spíš karikatury bojovníků než vojenskou jednotku.
„Nehýbejte se,“ zopakoval muž, „a nic se vám nestane.“
„Degeneráti se samopaly? Děláte si srandu? Postřílejí se sami.“ Voják nečekaně upustil kmen a sáhl pro samopal na zádech.
Tuf, tuf.
Hned tři samopaly několikrát tichounce tleskly dřív, než stihl vystřelit. Jen rozhodil ruce a padl nazad.
Otrhanci měli problém udržet samopal při střelbě v klidu. Zpětný ráz jim odklonil hlaveň, a kdyby nestříleli z bezprostřední blízkosti, nejspíš by cíl ani nezasáhli. Takhle jedna střela zasáhla ženu v uniformě do stehna. Zaúpěla, upustila kámen, jednou rukou se chytla za stehno a druhou se opřela o rozpadající se betonové zábradlí.
„Co jsem říkal! Nehýbat se! Jen poslouchejte moje příkazy. Nejdřív pomalu odložte zbraně.“
S bolestným syknutím odhodila samopal i zraněná žena.
„Dobře, a teď se svlékněte. Rychle, nemáme čas.“
Voják s řidičem se po sobě váhavě podívali, ale poslechli.
„Ty taky.“
Než si rozepnula vestu, byli oba muži už prakticky nazí.
„Dělej,“ pobídnul ji vousáč.
Žena rozepnula košili a před udivenými zraky pokřivenců se objevila podprsenka. Obr s dvojitou hlavou nasál vzduch a vyrazil ze sebe:
„Žen-ská!“
Odhodil samopal a vrhnul se k ní. Řidič nákladního vozu, který stál vedle, mu skočil do cesty:
„Nedotýkej se jí, zrůdo!“
Ale obr ho jen tak bez velké námahy odhodil stranou. V tom momentě využil zbývající voják toho, že všichni sledovali obřího pokřivence s dívkou a sehnul se pro svůj samopal.
Tuf, tuf, tuf, tuf.
Zareagoval jeden otrhanec a za moment se přidalo deset dalších. Voják i řidič zůstali ležet s desítkami střel v těle.
Dvojhlavý pokřivenec zatím trhal z děvčete košili a podprsenku.
„Koko, nech toho, musíme jet! Slyšíš!“
„Koko chtít!“ Obr pokyn vousáče ignoroval, přitom si s děvčetem pohazoval jako s panenkou a právě se z ní snažil stáhnout kalhoty.
„Nemáme čas, nastup si.“
„Koko chtít.“ Opakoval umíněně.
Ostatní pokřivenci se také přibližovali k napůl obnažené dívce.
„Posbírejte šaty a na auto! Slyšíte! Jajo, prostřílej kola tomu džípu.“
Většina jich poslechla a bleskově si rozebrali oblečení a boty mrtvých vojáků, ale čtveřice zrůd se přidala ke Kokovi, strhli ženu k zemi a po krátkém zápase z ní stáhli boty a kalhoty. Přitom se jí podařilo uvolnit zdravou nohu a kopnout dva útočníky, až se bolestí zkroutili.
Koko se mezitím zbavil hadru kolem beder a dívka zahlédla jeho úd stejně pokřivený a přerostlý, jako byl jeho majitel. Kopla Koka do břicha, ale nezdálo se, že by něco cítil. Nohu zachytil, s vítězným rykem na děvče nalehl a okamžitě se do ní dral. Nevadilo mu, že strašlivou bolestí křičí jako smyslů zbavená. Nevšiml si ani, že ztichla, protože ztratila vědomí. Řval blahem a s oběma očima vypoulenýma do ní vyvrcholil.
„Koko, musíme jet. Hned!“
Koko po muži seknul pohledem, ale zvedl se z bezvládného těla dívky a odstrčil dalšího pokřivence, který si chtěl taky užít:
„Koko chtít,“ zopakoval, zvedl děvče a hodil si ho přes rameno. „Koko jít.“
Muž ještě odeběhl pod most, kde předal plechovou misku s víčkem drobnému hubenému mužíčkovi jen s jednou vyvinutou rukou:
„Víš, co máš dělat, Riri.“
„Riri ví,“ přitakal mrzák a zdravou rukou zvedl konec zápalné šňůry vedoucí pod most.
Pak muž sedl za volant a začal náklaďák pomalu neuměle otáčet, přitom se snažil nevnímat zvuky přicházející zezadu.
(pokračování příští sobotu 4. září...)
Hledat
Mohlo by vás zajímat
Fórum
- Můj nový článek - Philip Pullman
- velmi zajímavé povídání o science fiction
- Bubliny
- Odvrácená strana Kurta Vonneguta
- fantasy filmy nejlepsi, kino nachod vesmir, filmy ten top
- Antikvariát na FB - Čierne na bielom
- antikvariát "nových" knih
- Sausmrd - Fantasy webkomiks
- ...a zrodí se svět
- Kdo se nebojí, může do lesa
Soutěže Sardenu
Soutěž o Valdštejnovu éru
ě
Nakladatelství Zoner Press vydalo ve dnech nedávných další knihu z řady Kroniky karmínových kamenů nesoucí název Valdštejnova éra. A třeba vy ji můžete získat. (Více zde...)
Výsledky soutěže o vstupenky na PGF 2012
Máme pro Vás vyhlášení soutěže o tři dvoudenní volné vstupenky na Pragoffest. (Více zde...)
Soutěžení na FB ukončeno

Ukončili jsme odměňování 50. fanouška na FB vzhledem k nemožnosti takového fanouška určit. Přesto se staňte našimi fanoušky na www.facebook.com/sardencz.
Sloupek Sardenu
ÚVAHA: George Orwell a můj rok 1984
Tehdy mi bylo jedenáct a chodila jsem do šesté třídy základní školy. Ač mě nikdo nenutil, a konečné rozhodnutí bylo jen na mně, vstoupila jsem ve druhé třídě do přípravné organizace pro pionýry, která se jmenovala Jiskry. Slib jisker jsem skládala dodatečně, protože jsem si to rozmyslela v době, kdy už všichni ostatní v Jiskrách dávno byli, a slib měli tudíž složený.
(Více...)
SLOUPEK: Kdo je lepší? Autor nebo autorka?
Zdá se mi, že se v naší redakci dostává v pravidelných intervalech na přetřes otázka rozdílu mezi texty napsanými autorkami a autory. Před dvěma lety jsme se v redakci pustili do hledání rozdílů nad nevinnou zmínkou ohledně madeiry. Kolegyněmi bylo nám chlapákům vysvětleno, že madeira je druh látky (Madeira (textil) – lehká plátěná látka s vyšívaným vzorem v téže barvě) a hned se strhla diskuze, že o tomhle může napsat jenom ženská.
(Více...)







Komentáře
Poslat nový komentář