POVÍDKA: Vladimír Němec, Lepší svět (část pátá)

Předchozí část.

Sál byl zaplněný do posledního místa. Hejtman povstal a počkal, až utichl šum.

„Všechny vás, přátelé, vítám a jsem rád, že jste v takovém počtu přišli. Všichni víte, co se stalo, já tedy nebudu zdržovat a přejdu ihned k věci. Před několika dny byla degeneráty ukradena část naší úrody obilí, ale hlavně zákeřně zabiti tři naši lidé a unesena velitelka Petra. Kapitán Oliver se svými muži je sice pronásledoval a našel prázdný nákladní vůz na břehu Jizery, ale dál se nedostal. Degeneráti tam přeložili náklad na vory nebo lodě. Zvolili si k tomu velice vhodné místo. Kromě toho, že terén v okolí řeky byl zcela nesjízdný, navíc dva džípy zapadly do nastražených pastí. Další sledování by znamenalo pěšky prohledávat oba břehy. Možná kilometr, možná sto. A kdekoliv se mohli skrývat útočníci se samopaly. I přesto, že bych rád Petru osvobodil, musel jsem souhlasit s kapitánem Oliverem a pronásledování jsem ukončil.“

Muž se chvilku odmlčel.

„Ovšem nejhroznější není to, že jsme přišli o úrodu, ani to, že někdo z nás zemřel, nejhroznější je to, že útočící degeneráti stříleli ze samopalů. Z hlediska naší obrany to je pohroma.  Poprosím kapitána Olivera, aby vysvětlil, jaké opatření navrhuje.“

Muž v uniformě se ujal slova.

„Pan hejtman to řekl dobře. Z hlediska bezpečnostních rizik je to katastrofa, jakou jsme nepoznali od Válek z nenávisti. Po bezmála sto padesát let, které od té doby uplynuly, jsme my byli ti se samopaly a proti nám stála zvířata mávající větvemi a házející klacky a kameny. Jenže teď mají stejnou výzbroj jako my. Co z toho plyne? Že mimo Tvrz budeme chodit jen v neprůstřelných vestách a doufat, že za tu dobu neztratily účinnost. Že kolem našich polí nebude stačit plot a dva ochránci, ale budeme muset vybudovat betonové věže s kulomety, aby strážci měli rozhled a lidé se v případě útoku měli kam schovat. Že budeme muset prohlédnout sto let neotevřené sklady a opravit obrněné transportéry, že musíme posílit počet ozbrojených stráží z dnešních dvaceti, vlastně sedmnácti, na třicet pět až čtyřicet, což je sice z necelých dvou set členů našeho společenství méně než pětina, ale po odečtení dětí a starých jde skoro o třetinu. Je vám jasné, že nám tyto síly budou citelně chybět jinde. Navíc musíme vypěstovat víc bionafty a přednostně stavět ochranné věže. Jako první ještě teď na podzim navrhuji postavit věž na návrší nad Tvrzí, odkud budeme mít přehled, kdo se k nám blíží.“

Kapitán se posadil a vyzáblý mužík s velkými obroučkami brýlí se tázavě podíval na hejtmana, když mu přikývl, vyskočil a trhaně spustil:

„Rád bych upřesnil ztrátu. Degeneráti nám ukradli téměř dvě tuny pšenice a žita. To množství představovalo potravu přibližně na jeden a půl měsíce! Rezervy máme tak na půl měsíce, to znamená, že nám pořád měsíc chybí. Pokud nedokážeme najít náhradní zdroje, budeme muset zavést příděly. Další problém je zničený most. Naštěstí umístili degeneráti výbušninu na nejbližší možné místo tam, kde se tělo mostu dotýká země. Navíc podcenili nálož a železobetonovou kostru mostní konstrukce výbuch nezničil úplně. Podle Mistra Jakuba bude nejjednodušší navézt kameny a rozšířit tak břeh až k pilíři, vlastně zúžit řeku, a navrch pak položit pás betonu.“

„Děkuji Edovi a prosím ještě kapitána Olivera, řekni nám ještě, jak dopadly zátahy na degeneráty.“

„Ano, celkem pětkrát jsme prozkoumali okolí Tvrze zhruba do dvaceti kilometrů. Pouze jednou jsme narazili na tlupu dvanácti degenerátů. Zřejmě neměli s přepadem nic společného, ale zlikvidovali jsme je. Zdá se tedy, že v současnosti je kolem Tvrze bezpečno.“

........

Petra dosáhla u Lalo takové důvěry, že jí degenerátka přes den otvírala mříž, aby se mohla s ostatními podílet na přípravě jídla. Dostala taky dvě králičí kožky, z nichž si vyrobila jakési onuce. O útěk se ale nepokusila, protože se kolem východu vždy motal větší počet degenerátů. Pouze několikrát vyhlédla ze dveří na bílou krajinu. Jako obvykle přišla zima i letos velice brzy a nešetřila sněhem. Petra se marně snažila rozeznat, kde vlastně je, výhled ze vchodu do sklepení jí nic nepřipomínal.

Koko ji nechával na pokoji, jen občas, když se míjeli, pronesl:

„Koko velký,“ a Petře připadalo, že se přitom hrdě šklebí.

Degeneráti teď vycházeli ze sklepení minimálně a Abé zůstával často v Petřině přítomnosti.

„Jednou jsi mi slíbil, že mi řekneš, jak ses mezi ně dostal.“

„Budeš se divit, ale stejně jako ty jsem se narodil v Tvrzi.“

„Cože? Nikdy jsem o tobě neslyšela!“

„Nedivím se. A o mojí matce taky ne, že? Jmenovala se Věra.“

„Ne. Jméno Věra má jedna dívenka.“

„Jak je ta stará?“

„Patnáct?“

„To odpovídá. Degeneráti přepadli při sklizni skupinu, ve které moje matka pracovala, před jednadvaceti roky.“

„Něco si vzpomínám…“

Přikývl, „odvlekli ji a samozřejmě znásilnili.“

„To mi něco připomíná.“

„Ale dál je to jinak. Po nějaké době se jí podařilo utéct a vrátila se zpět na Tvrz.“

„Měla štěstí.“

„To bych zrovna neřekl. Byla těhotná, tak ji zavřeli do „karantény“ a čekali, až se jí narodí dítě. Jenže se narodil degenerát, a tak ji prostě i s dítětem vyhnali.“

„Lžeš! To není pravda!“

„Je. Já to vím. Bylo mi v té době patnáct. Přesněji řečeno, někteří ji dokonce chtěli taky zabít jako degeneráta, protože byla nakažená, ale nakonec ji „pouze“ vyhnali a vymazali z kroniky. Od té doby bylo jméno Věra volné a o mojí matce se nesmělo mluvit.“

Abé se odmlčel.

„Nevěřím tomu. To by neudělali.“

„Nikdy jsem vám to neodpustil, a jakmile jsem zaslechl, že ji zahlédli s tlupou degenerátů na kopci za řekou, v noci jsem za ní utekl.“

„Tak proto…“

„Jo, proto žiju s degeneráty, a proto vás nemám rád.“

„Nemůžu tomu uvěřit. To jí přece nemohli udělat!“

„Proč? Podle nich byla nakažená. A její dítě? Není podle vaší víry degenerát symbolem pekla? “

„Ona si ho chtěla nechat?“

Přikývl. „Ty ještě nemáš dítě, jinak by ses tak neptala.“

„Co se s ním stalo?“

„S Kokem?“

„Proboha!“

„Co tě tak vyděsilo? Že je to můj nevlastní bratr? Nebo že něco tak odporného porodila žena jako ty?“

„Já… Promiň…“

„A to přitom není jistý,“ přerušil ji Abé, „že byla sama nemocná. Možná dokonce, že další dítě by bylo normální.“

„To je nesmysl. Z nemoci se ještě nikdo nevyléčil.“

„Neříkám, že tomu rozumím, ale tvrdil mi to váš kněz.“

„Cože? Otec Stanislav?“

„Jo, tak se jmenoval.“

„Ale to je můj otec, můj táta!“

„Opravdu? Zvláštní náhoda. Jediný, kdo se neštítil mámy dotknout, kdo ji ošetřoval, kdo se za ni přimlouval, a já skoro zabiju jeho dceru! Měl odvahu, to se musí nechat. Dokonce dvakrát za mámou přišel mezi degeneráty. Možná jsi po něm, a proto ses stala vojákem. Poprvé nás varoval, že druhý den bude zátah na degeneráty. Díky tomu jsme stihli včas utéct. A když tu byl před pár lety podruhé, krátce před matčinou smrtí, přiznal, že degeneráti jsou vaším dědičným hříchem. O tom nic nevíš?“

„Ne, nikdy… Proč by to říkal, když to není… Jak by mohla vaše nemoc souviset s námi? Věřím tomu, že nesouhlasil s vyhnáním Věry. Láska a úcta k člověku je součástí víry, kterou nás učí…“

„K člověku? A co k degenerátovi, tedy k nemocnému člověku? Podle vás to nejsou lidé, ale nestalo se nikdy, že by někoho ze svých vyhnali. I mou mámu, i když byla vlastně nepřítel, přijali mezi sebe. To od ní jsem se naučil dívat na degeneráty jako na lidi a vím, že cítí radost i smutek, lásku i nenávist. Ona je začala učit, a když zemřela, pokračuju v tom já. Našel jsem tohle sklepení a shromáždil kolem sebe několik tlup degenerátů. Chtěl jsem dokázat, že jsou schopní se uživit, že v dobrých podmínkách se budou víc podobat zdravým lidem.“

„A daří se ti to. Nikdy bych nevěřila, že uvidím degeneráty se smát.“

„Nevím, mám strach, jestli jsem nepřecenil své síly. Přes tohle léto se k nám přidalo tolik dalších skupin. Nebudeme mít pro všechny jídlo. Vlastně proto jsme přepadli ten váš náklaďák s obilím. Museli jsme, jinak bychom pochcípali hlady.“

„A co my, my můžem?“

„Vy si poradíte, máte na to inteligenci.“